REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA
RUDOGARDISTICKÝ PŘECHOD KE KOMUNISMU
Chiméra světové socialistické revoluce byla provázena další chimérou o přímém přechodu ke komunismu. Začala tzv. rudogardistickým útokem na kapitál. Dělnictvo organizované v tzv. závodních a továrních výborech začalo po revoluci přebírat továrny do své správy a vyhánělo jejich majitele a úřednictvo. Na místo dělnické kontroly kapitálu nastoupilo jeho faktické vyvlastňování. Na jaře 1918 tento proces vyústil v rudogardistický útok proti kapitálu. Sovětský reţim stál bezbranně tváří v tvář tomuto přívalu, který byl později označen za ţivelně chaotickou nacionalizaci zdola. Celá předchozí hospodářská struktura se rozpadla. Úpadek pracovní disciplíny a rozvrat hospodářského ţivota byl dŧsledkem tohoto procesu. Pod jeho tlakem a dále pak z obavy před restitučními nároky Německa začalo hromadné zestátňování majetku. Začalo dopravou a jednotlivými prŧmyslovými podniky. Vyvrcholilo 28. června 1918 rozsáhlým zestátněním velkých závodŧ všech hlavních prŧmyslových odvětví. V roce 1920 jiţ byl prakticky zestátněn veškerý prŧmysl včetně většiny malých, ba trpasličích výrobních provozoven.
Tento proces byl z valné části ovlivněn válečnými událostmi. Obklíčení sovětského Ruska ze všech stran v létě 1918 zpŧsobilo katastrofální nedostatek prŧmyslových surovin, paliva a potravin. Dopravní systém se zhroutil. Rozběhla se inflace, vyvolaná nedostatkem zboţí a krytím státního deficitu tiskem papírových peněz. Rostla přímo děsivě. V říjnu 1920 činila kupní síla rublu 1% kupní síly oproti říjnu 1917. Protoţe sovětský reţim měl zájem na udrţení dělnictva v továrnách, začala se mzda vyplácet v naturáliích. Naturální přídělový systém se rozšířil i na výrobu. Peníze ztrácely jakoukoli funkci. Protoţe i přídělový systém často nefungoval, rozšířil se černý trh. Šmelináři se stali součástí sovětského hospodářského systému. Jenomţe předpokladem fungování naturálního přídělového systému
Strana 582
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
byly zásoby surovin a hlavně potravin. A protoţe vesnice odmítala zásobovat město za bezcenné peníze a protoţe prŧmysl neměl vesnici co nabídnout, nebylo jiného východiska neţ rolníky k zásobování měst donutit násilím. Posílání zásobovacích ozbrojených oddílŧ na vesnici však nemohlo splnit tento cíl. Sovětský reţim se pokusil řešit problém rozdělením vesnice na chudé a bohaté vrstvy a s podporou chudiny provádět rekvizice potravin. Tato politika měla jen částečný úspěch. Podle oficiálních odhadŧ se legálním zpŧsobem do měst dostávala v lednu 1919 jen asi jedna pětina potravin, v dubnu 1920 jen 29 %. Tento zpŧsob výměny zboţí mezi městem a vesnicí nicméně vyvolával nespokojenost rolnictva. Vyvrcholila koncem občanské války rolnickou válkou proti sovětskému reţimu zejména na Ukrajině a v Povolţí.
Zestátnění výroby i distribuce, jakoţ i násilná rekvizice zemědělských výrobkŧ tvoří ve svém souhrnu systém tzv. válečného komunismu. Trţní vztahy přestaly fungovat s výjimkou trhu černého. Státní monopol ovládl téměř veškerou oblast výrobní i individuální spotřeby. Centralizace a byrokratizace veškerého řízení a rozdělování byly přirozeným dŧsledkem hospodářského i politického systému. V čele centralistického systému stála Všeruská rada národního hospodářství a její hlavní správy, které byly i svým sloţením kopií předrevolučních syndikátŧ. Celý tento systém byl podřízen základnímu cíli: válce.
Na tom všem by nebylo nic divného. Militarizace hospodářství za války byla prováděna ve všech válčících zemích. Rozdíly tu však byly nemalé: sovětský systém byl podstatně drsnější, ba teroristický, ale méně výkonný. Také v jiných zemích byla za války omezována vlastnická práva, mj. tzv. sekvestrací, která se vztahovala převáţně na cizí státní příslušníky. Sovětský systém však sáhl k vyvlastňování
Strana 583
REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA
veškerého, dokonce i osobního majetku, a to jak ve městech, tak na vesnici.
Všude jinde se tomu říkalo více méně rezignovaně válečné hospodářství. Krieg ist Krieg, krčili rameny vojáci i civilové. Sovětský reţim však svŧj systém nazval válečným komunismem a myslel to váţně. Coţpak faktické zrušení peněz nebylo dosaţením komunistického ideálu? Nebyla směna mezi městem a vesnicí v naturáliích vyšší formou ekonomických vztahŧ, jeţ nahradila anarchii trhu? Národohospodář Preobraţenskij velebil odumírání peněz v sovětské ekonomice a oslavoval inflační tiskárnu jako kulomet, který vpadá burţoaznímu reţimu do zad. Bucharin dokonce rozvinul teorii o tom, ţe revoluce je masovou destrukcí vlastnických vztahŧ a ţe tato destrukce minulosti umoţní od základu vystavět nové, socialistické Rusko. Trh, peníze, obchod, tyto črty kapitalismu rychle zmizí. Hospodářská nauka se stane vědou o výměně statkŧ a o přeměně soukromého vlastnictví ve výrobní síly. A Lenin? Později prohlásil, ţe válečný komunismus byl vynucen mimořádnými okolnostmi. Ale pomlčel o tom, ţe ve svých poznámkách k návrhu stranického programu v roce 1920 napsal, ţe cílem je organizace veškerého obyvatelstva ve výrobní a spotřební komuny a ţe strana bude usilovat o přípravu co nejrychlejšího zrušení peněz. Ještě v říjnu 1920 nařizoval ukrajinským komunistŧm, aby nesmlouvavě prováděli třídní politiku na vesnici a rekvírovali veškeré zásoby potravin. Dokonce velebil komunistické subotniky jako zárodek komunistické morálky.
Teprve kdyţ se proti tomuto systému zvedla ruská vesnice se zbraní v ruce a k ní se začalo připojovat i dělnictvo, nastalo vystřízlivění. Lenin najednou obrátil a začal od jara 1921 kázat potřebu ústupu. Rudogardistický přímý přechod ke komunismu skončil. V psychologii mnoha bolševikŧ však zanechal trvalé stopy. Válka byla těţkou
Strana 584
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
zkouškou, ale vše bylo jasné: kde je přítel a kde nepřítel. Problémy se řešily na válečném poli. Násilí bylo hlavní a nejkratší cestou k cíli.
SVOBODA NÁRODŮM NEBO JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?
Deklarace sovětské vlády o právu národŧ na sebeurčení z 15. listopadu 1917 se záhy ukázala jako cár papíru. Josif Stalin jako lidový komisař pro národnostní otázky jiţ v lednu 1918 prohlásil, ţe právo národŧ na sebeurčení se nevztahuje na burţoazii, ale na pracující. Lenin to formuloval ještě lapidárněji: „Co stojí výš - právo národŧ na sebeurčení nebo socialismus?“ Odpověď byla pro bolševiky nasnadě a nezŧstalo jen u slov.
Kdyţ Ukrajina vyhlásila ve svém tzv. 3. universalu v listopadu 1917 svoji nezávislost, vypuklo bolševické povstání. V prŧběhu občanské války bolševické armády Ukrajinu obsadily.
Finsko vyhlásilo samostatnost v zimě 1917-1918. Vzápětí tak vznikla občanská válka, která však skončila poráţkou bolševikŧ.
Ani pobaltské země nechtěly ţít v „nejsvobodnějším“ politickém systému světa. Ovšem aţ do roku 1920 musely o svou nezávislost tvrdě bojovat.
Bělorusko vydalo 25. března 1918 proklamaci o zřízení nezávislé a nedělitelné Běloruské lidové republiky. Německo, které tehdy Bělorusko vojensky kontrolovalo, však tento krok neuznalo. Po evakuaci německých vojsk se Bělorusko jiţ od začátku roku 1919 stalo nezávislou republikou, která měla být zpočátku spojena s Litevskou sovětskou republikou.
Na Kavkaze vznikla v listopadu 1917 konfederace severokavkazských republik. Záhy se však rozpadla a vytvořily se tři samostatné státy -
Strana 585
REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA
Gruzie, Arménie a Ázerbájdţán. V roce 1921 však jiţ byly všechny tři pod vládou bolševikŧ.
V prŧběhu let 1919 a 1920 obsadila sovětská vojska středoasijská území a zlikvidovala tamější vlády.
V roce 1922 dovršila sovětská vojska osvobození Dálného východu. Formálně a krátkodobě tam vznikla burţoazně demokratická republika. Šlo o dočasný kompromis, jehoţ cílem bylo vytvořit mezi
sovětským Dálným východem a Japonskem nárazníkový stát pod sovětskou kontrolou.
Koncem občanské války byly pod sovětskou kontrolou čtyři pětiny bývalého území carské říše. Pouze pobaltské státy, Finsko a v roce 1920 Polsko se ubránily sovětské expanzi, jejímiţ hlavními silami byly Rudá armáda a pátá kolona v podobě místních bolševických sil. Snaha národně osvobozeneckých sil okrajových území Ruska o samostatnost byla z valné části utopena v krvi. Myšlenku jednotného a nedělitelného Ruska, kterou hlásali carští generálové, uskutečnila sovětská vláda navzdory deklaracím o právu národŧ na sebeurčení.
Strana 586
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
Idea světové revoluce byla utopií a běh událostí to potvrdil. Částečná obnova carské říše však byla skutečností. Jak s ní bolševická strana naloţí? Existovaly dvě varianty. První variantou byl unitární stát, Ruská sovětská federativní socialistická republika, v níţ by jednotlivé neruské národy dostaly statut autonomních republik či oblastí. Druhá varianta spočívala ve vytvoření federace národních republik, které měly mít ve společném svazu rovnocenné postavení. A protoţe se proti unitárnímu státu objevila opozice i v bolševické straně a protoţe se záhy ukázalo, ţe unitáři přesvědčují své odpŧrce nejen slovy, vmísil se do sporu i V. Lenin. Ostře napadl i Stalina, který jako lidový komisař národností i jako čelný funkcionář strany tvrdě pronásledoval gruzínskou protiunitární opozici. Lenin pouţil na Stalinovu adresu dokonce výrazu „velmocenský šovinismus“. Pod Leninovým vlivem byl koncem roku 1922 utvořen Svaz sovětských socialistických republik jako federální stát. Ale bolševická strana zŧstala unitární organizací. Jako vládní strana měla rozhodující vliv nejen na politickou linii, ale i na obsazení pozic v mocenském aparátě. Vezmeme-li navíc v úvahu, ţe v roce 1922 tvořili její řady převáţně Rusové (72% členstva), těţko se vyhnout závěru, ţe federativní uspořádání státu bylo formalitou a ţe bylo jen otázkou času, kdy se neruské národy dostanou do podobného postavení, jaké měly v carském Rusku.
Ostatně antiunitární opozice se záhy dostala do palby bolševického vedení. K prvním obětem patřil Sultan-Galijev, jehoţ vizí bylo sjednocení mohamedánských národŧ Ruska a vytvoření mocného státu, který by se stal základnou pro revoluční hnutí celého Východu proti kolonialismu. Na jaře 1923 byl Sultan-Galijev zatčen a obviněn ze spiknutí proti sovětskému zřízení. Ke kritikŧm Stalinova centralismu dále patřil N. Skrypnik, Ukrajinec, který podporoval ukrajinskou svébytnost a kritizoval velkoruský šovinismus v
Strana 587
REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA
bolševické straně. Podobně jako SultanGalijev i Skrypnik padl za oběť čistkám třicátých let.
Likvidace
„nacionalistické úchylky“ byla předpokladem pro radikální změny v národnostní politice. Ubírala se několika směry. Centralizace nejen v oblasti správy šla ruku v ruce s tzv. korenizací, tj. se snahou o získání sociální základny i mezi místním, neruským obyvatelstvem a k jejímu vyuţití ke glajchšaltování
celé společnosti. Byl to gigantický úkol, jestliţe vezmeme v úvahu, ţe většina obyvatelstva sovětské Střední Asie ţila pod vlivem islámu a jeho právních a společenských norem. Nemalá část tohoto obyvatelstva byli nomádi, kteří neuměli číst a psát. Za hlavní svŧj úkol povaţovala bolševická strana rozbít dosavadní jednotu islámského obyvatelstva, která byla přirozeným dŧsledkem islámského psaného i zvykového práva, tradice a v neposlední řadě odporu proti ruské koloniání nadvládě.
Tento sloţitý úkol byl v prŧběhu dvacátých let prováděn cílevědomě a soustavně. K rozbití dosavadní sociální struktury mířila pozemková reforma, v jejímţ prŧběhu byl likvidován nejen statkářský majetek, ale
Strana 588
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
i dosavadní zpŧsob zavodňování polí, který zejména v podmínkách střední Asie hrál mimořádnou úlohu. Kromě toho se bolševická strana v těchto oblastech zaměřila na likvidaci islámského kanonického a zvykového práva. V prostředí převládajícího analfabetismu mělo dalekosáhlý význam zavádění latinky. O tom rozhodl sjezd turkologŧ v Baku v roce 1926. Narazilo to na mimořádný odpor, protoţe islámské vrstvy to pociťovaly jako neurvalý zásah proti jejich náboţenským tradicím. Přesto se pokračovalo v této politice, která - i kdyţ zatím nevnucovala ruštinu jako společný dorozumívací jazyk - měla dalekosáhlý unifikační vliv. V roce 1931 mělo jiţ 59 jazykŧ Sovětského svazu latinku jako základ spisovné řeči.
Sovětská národnostní politika dvacátých let neměla na rozdíl od dalších let vysloveně rusifikační cíl. Její strategie však byla unitární, centralistická. Po likvidaci tzv. národnostních úchylkářŧ v řadách bolševické strany se sovětský systém snaţil rozbíjet tradiční sociální a duchovní struktury a vytvořit ve všech sovětských republikách jednotný sociální a politický systém, jehoţ centrem byla Moskva a jehoţ místní představitelé měli provádět politiku „národní formou, socialistickou obsahem“. Na rozdíl od národnostní politiky carského Ruska, která se omezovala na mocenskou kontrolu a na perzekuci svých protivníkŧ, šla sovětská politika mnohem hlouběji. Zaváděl se tu nový druh kolonialismu, sovětské vnitřní impérium, nekonečně vzdálené od hesla listopadu 1917 o svobodě utlačovaných národŧ.
Strana 589