RUSKÉ IMPÉRIUM

KONEC SEVERNÍ VÁLKY

Válka o baltské pobřeţí trvala jiţ druhé desetiletí a stále byl její konec v nedohlednu. Vyčerpané Švédsko nemohlo sice na daném stavu jiţ nic změnit, avšak poznání a pochopení této skutečnosti se prosazovalo jen pozvolna.

Ve snaze donutit Švédsko k uzavření míru plení v letech 1719-1720 ruské námořní desanty švédské území a pronikají aţ do blízkosti

Stockholmu.

Car však nespoléhal jen na vojenský nátlak. Pozval do Petrohradu pretendenta na švédský trŧn, vévodu holštýnského, aby byl dojednán jeho sňatek s jednou z carových dcer. Tím bylo zcela nedvojsmyslně naznačeno, ţe švédská neochota k mírovému jednání by mohla přimět Rusko k podpoře tohoto kandidáta trŧnu, který byl ovšem ochoten uzavřít mír ihned.

Švédsku nezbývalo neţ o míru s Ruskem jednat, neboť bylo zřejmé, ţe další odklady by mohly jeho postavení jiţ jenom zhoršit. 30. srpna 1721 byl ve finském Nyštadtu podepsán „věčný mír“, jímţ Švédsko postoupilo Rusku Livonsko, Estonsko, Ingrii a část Karelie s Vyborgem. Rusko vrátilo Švédsku Finsko a zavázalo se zaplatit dva miliony jefimkŧ jako náhradu za odstoupená území.

Kurýr se zprávou o uzavření míru dostihl Petra 4. září poblíţ ostrova Kotlinu. Car obrací svou brigantinu k Petrohradu a cestou střílí z děl,

Strana 235

OKNO DO EVROPY

aby ohlásil konec těţké války. Po městě bylo posláno dvanáct dragounŧ se zprávou o míru, na náměstí dal car vyvalit sudy s pivem a pálenkou a zde také ohlašuje konec války se Švédskem srocenému davu. Radost a nadšení nebralo konce - carský ples na oslavu míru trval celý týden. Petr udělil milost všem zločincŧm a prominul všechny dluhy vŧči státu (kromě daňových nedoplatkŧ za léta 17191720). Vyvrcholením této vzrušené atmosféry bylo pak zasedání Senátu 20. října 1721, které udělilo carovi titul imperátora a Otce Vlasti a prohlásilo, ţe od nynějška má být car titulován jako Petr Veliký.

Na Baltu, dosud „německém moři“, stanuli Rusové. Pŧvodně skromný záměr - získat přístav v ústí Něvy - byl mnohonásobně překonán. Balt měl, posuzováno z hlediska přímého styku s ostatní Evropou, pro Rusko větší význam neţ Černé moře. Zde, na severu, byla námořní cesta na západ přímo otevřena, zatímco přístup k Černému moři (bez úplné poráţky Turecka a ovládnutí Bosporu) poskytoval Rusku vţdy jen - obrazně řečeno - „dveře“, jejichţ klíč byl v rukou Porty. Petrohrad na břehu Baltu byl tedy oním „oknem do Evropy“, jímţ se ţádný z černomořských přístavŧ nemohl stát.

Švédsko se vzdalo výbojné politiky svých vládcŧ a těţilo z výhod své geografické polohy, která mu umoţňovala vyhnout se přímé účasti v evropských mocenských konfliktech. Blahodárné výsledky této politiky měly sklidit generace pozdější. Teprve ony mohly také odpovědět na otázku, pro koho byl Nyštadtský mír větším dobrodiním - zda pro Švédsko, či pro Rusko.

SMRT CARA

Krátce po skončení vyčerpávajícího boje na severu se car vypravil v květnu 1722 s více neţ stotisícovou armádou na jih, do Persie.

Strana 236

RUSKÉ IMPÉRIUM

Údělem slábnoucí a bezmocné Persie bylo stát se dříve či později obětí „ochrany a péče“ svých mocnějších sousedŧ, Ruska a Turecka. Podstatu carské „pomoci“ perské říši, zmítané vnitřními zmatky, lze názorně demonstrovat stručnou historií, jak se pod carskou „ochranu“ dostalo Baku, jemuţ v červenci 1723 velitel ruského sboru generál Maťuškin oznámil, ţe přišel ochránit město před vzbouřenci. Kdyţ z Baku Rusŧm odpověděli, ţe se ochrání sami - vzalo vojsko generála Maťuškina město útokem. V září 1723 bylo připojení Baku, Derbentu a oblastí přilehlých ke Kaspickému moři potvrzeno smlouvou, kterou - bez vědomí ústřední perské vládní moci (ostatně neexistující) - podepsal v Moskvě bezradný a bezmocný perský mírový posel.

Otevřenému střetnutí s mocenskými zájmy Porty v Persii se však car chtěl vyhnout. Dohodou o dělení Persie, kterou podepsal ruský rezident v Cařihradě Něplujev v červnu 1724, se podařilo toto nebezpečí zaţehnat. Boje v Persii trvaly sice ještě řadu let a úplné „pacifikace“ nově připojených oblastí se Petr I. jiţ nedoţil - avšak samotné toto taţení, jímţ Petrova vláda předznamenala směr ruské expanze na jihovýchodě říše - byl srozumitelným dokladem toho, jaké Rusko vstoupilo za vlády tohoto cara do dějin Evropy.

Poslední léta Petrova ţivota byla poznamenána úpadkem jeho duševních i fyzických sil. Vypětí bylo příliš veliké a neprojevilo se jen na carovi. Rusko potřebovalo oddech, car však vedl armádu k novému taţení do Persie. Výsledkem tohoto krajního vypětí sil byl celkový úpadek státní správy. V roce 1725 tvořily výdaje na sběr daní 11,2% celkových dŧchodŧ státu. Přestoţe dalších 75% bylo určeno pro vojsko, nedostávala armáda dlouhé měsíce ţold. Stručně řečeno dospěla situace aţ k tomu, ţe „hladověli jiţ i ti, kvŧli nimţ hladověla říše“ (M. N. Pokrovskij).

Strana 237

OKNO DO EVROPY

Car však - snad vŧbec poprvé vzdálen své schopnosti věcně posuzovat situaci - jako by neviděl, co se kolem něho dělo. Nedostatek peněz na vydrţování armády vyřešil tím, ţe vojsko bylo posláno do gubernií, aby se „na místě ţivilo“ z daní, které mělo pomáhat vybírat.

Deprese z krajního vypětí a neustálého válčení a pohybu dolehla i na nejbliţší carovo okolí, na petrovskou vládní nobilitu. Po roce 1721 jiţ zcela viditelně narŧstala roztrţka mezi ní a carem, patrná například jiţ z toho, ţe zatímco kdyţ v roce 1711 - před odchodem do války s Tureckem - nechal Petr v Moskvě Senát, aby vládl, v roce 1722, kdyţ se vypravoval do Persie, nechal car v Petrohradě generál-prokurátora Jaguţinského, aby hlídal a dozíral.

V posledních měsících carova ţivota se stal jeho favoritem, dŧvěrníkem a nejbliţším rádcem náčelník policie, plukovník Mjakinin. „Ţivot mnohých visel na vlásku,“ poznamenává k této neklidné atmosféře M. N. Pokrovskij - a zdá se, ţe Petr I. zemřel právě včas a jeho smrt byla pro Menšikova (a nejenom pro něho) směnkou na další ţivot.

Od poloviny roku 1724 se teprve dvaapadesátiletý car jiţ jen bránil blíţící se smrti. Fyzicky vyčerpán těţkou venerickou chorobou podléhá Petr v bolestech a hrŧze ze smrti pití, které podlamovalo jeho poslední síly. V polovině ledna 1725 dostal záchvat, který byl jiţ počátkem konce.

Umírající imperátor udělil 27. ledna milost všem odsouzencŧm na smrt a těm, kteří byli odsouzeni k nuceným pracím (kromě vrahŧ a lupičŧ), a téhoţ dne se nakonec rozhodl jmenovat svého nástupce. Začal proto psát - „dejte všechno...“ (otdajtě vsjo...), ale komu měla být předána veliká říše a samovláda nad ní, jiţ nedopsal. Opouštěly jej

Strana 238

RUSKÉ IMPÉRIUM

poslední síly a chtěl proto závěť alespoň nadiktovat - ale nemohl jiţ ani mluvit. Druhého dne, 28. ledna 1725, Petr I. zemřel.

Skončilo se 35 let vlády cara, z nichţ pouze jeden rok (1724) nevedlo Rusko válku. Ze zbývajících let lze pak napočítat jen 13 měsícŧ míru. „Pozemský Bŧh“ - jak o Petrovi napsal jeden z jeho bliţních, senátor Nartov (a jak jej později apostrofoval i Michail Lomonosov) - byl tedy pro Rusko spíše „Bohem války“.

Sám Petr I. posuzoval svou vládu jako historicky významnou („vystoupili jsme ze tmy na světlo“). Byl vlastně prvním tvŧrcem tzv. petrovské legendy. Dal příkaz k sepsání historie své vlády a sám ji doplňoval a upravoval. Vlastní smysl své vlády spatřoval jak v reformách, tak v mocenském vzestupu Ruska. Tvrdil, ţe Rusko zvítězilo nad Švédy - „spořádaným národem“ - především díky svému lepšímu „pořádku“. K jeho dosaţení směřovaly především reformy. Vyjdeme-li z tohoto stručně naznačeného Petrova výkladu, pak je zřejmé, ţe podle jeho představy nebylo cílem reforem uvolnění feudálních společenských bariér a rozšíření občanských práv a svobod obyvatel říše, ale pořádek - ovšem v té podobě, jak jej chápal car.

Právě v době vlády Petra I. došlo v Rusku k nebývalé petrifikaci státní moci, která se mohla realizovat pouze v podobě zneváţení a potlačení - ostatně ne příliš rozsáhlých - práv carových poddaných. Petr I. si byl sice vědom toho, ţe „duch otroctví“ strhává Rusko zpět, podvazuje tvořivou činnost a iniciativu lidí, avšak ve své vládní praxi nikdy nepřekročil (a jako samoděrţavný car ani nemohl překročit) hranici umoţňující zaměnit „ducha otroctví“ občanskou hrdostí a sebevědomím, opřeným o respektování práv občana a nedotknutelnosti jeho majetku.

Strana 239

OKNO DO EVROPY

Podstata změn, k nimţ za vlády Petra I. došlo, nespočívala tedy v rozšíření občanské, individuální i společenské aktivity, ale v přeměně ruské stavovské monarchie 16.-17. století v monarchii byrokratickou. Došlo k nebývalému posílení centrální moci. Dosavadní sluţba caru byla zaměněna za sluţbu státu. Skutečným či domnělým zájmŧm státu pak bylo jednoznačně podřízeno vše ostatní, při čemţ o tom, v čem spočívají „zájmy státu“ rozhodovalo toto nové boţstvo opět samo a v nejvyšší instanci jeho „první úředník“, samoděrţavný car. Je to ovšem uzavřený kruh. Ve svých dŧsledcích vedlo toto zboţnění státu a jeho moci k podpoře a upevnění samoděrţaví.

Dějiny jsou dějinami nepředpokládaných dŧsledkŧ. Historický vývoj není přímočarý, je sloţitou i rozpornou výslednicí střetávání rŧzných snah a zájmŧ. Konečné výsledky úsilí jednotlivcŧ, společenských vrstev a tříd bývají zpravidla velmi vzdáleny pŧvodním cílŧm a záměrŧm. Nejinak tomu bylo i v případě Petrovy vlády. Jeho reformy

Strana 240

RUSKÉ IMPÉRIUM

totiţ pŧsobily jiţ za ţivota svého tvŧrce nezřídka jinak, neţ měly podle pŧvodního záměru pŧsobit a sám car, který tušil úskalí samoděrţavné moci, se nejednou pokusil vybočit za její rámec směrem k přiblíţení Ruska evropské civilizaci.

Reformy Petra I. byly prvním velkým prŧlomem do tradičního ruského izolacionismu, který stejně spolehlivě chránil osobitost, jako i zaostalost Ruska. „Okno do Evropy“ bylo otevřeno a nikomu se jiţ nepodařilo je znovu „zavřít“ - přestoţe se o to později mnozí znovu a znovu snaţili.

Petrova vláda vyústila tak v program, který se stal nakonec programem všech lepších politických sil, které Rusko tehdy i později mělo. Nebylo to více ani méně neţ úsilí o vyrovnání náskoku zemí historicky šťastnějších.

Pozdější doba zproblematizovala snad všechny Petrovy snahy a záměry, avšak toto úsilí přetrvalo všechny zvraty, krize a otřesy, jimiţ Rusko od té doby prošlo. S příchodem kaţdé další generace bylo však stále více zřejmé, ţe tohoto velkého cíle nelze dosáhnout bez negace imperiální politiky, jejímţ tvŧrcem Petr I. byl. Další vývoj znovu a stále neodbytněji připomínal, ţe podmínkou zcela nezbytnou je i překonání „samoděrţaví ducha“.

Bylo by jistě pošetilé vytýkat vládě Petra I., ţe to nechápala. Udivuje však fakt, ţe tato pravda nebyla pochopena ani později, kdy jiţ z konfrontace pŧvodních záměrŧ s dosaţenými výsledky musela být zcela zřejmá neudrţitelnost snah o řešení problémŧ Ruska převzetím vnější podoby evropského ţivota při zachování jeho samoděrţavné vládní praxe.

Strana 241