RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

druhu. V pozadí těchto překotných přeměn je nová zbohatlická vrstva, v níţ mají bývalé nomenklaturní kádry významné postavení. O jejích kontaktech s podzemím se mluví jako o všeobecně známém faktu. Stala se však i mezinárodním fenoménem. Její kapitál, její investice, její obchodní transakce, jakoţ i její nezřídka kriminální metody zaměstnávají policii málem celého světa. Na prodej je vše, od kolekcí staroţitností či knihovních fondŧ, aţ po zbraně všeho druhu včetně těţké výzbroje či obohaceného uranu. Vyváţí se i levná pracovní síla. S ruskými zbohatlíky se lze setkat na snobských pláţích a v luxusních hotelech Evropy, Ameriky a snad i ostatních světadílŧ. Ruská pŧda je příliš horká. Vraţdy nejen novinářŧ, ale i politikŧ, bankéřŧ a podnikatelŧ jsou tu kaţdodenním jevem. Osobní ochranky ruských špičkových kapitalistŧ se rovnají soukromým armádám. Ruské mafie jsou proslulé i za hranicemi Ruska. Boj proti nim je těţký, protoţe policie je jimi korumpována a infiltrována. A tak se zdá, ţe výsledky ruské ekonomické reformy jsou nejúspěšnější v oblasti big businessu a brutální kriminality.

ZNOVU JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?

Rozpad Sovětského svazu byl doprovázen vyhlašováním nezávislosti dřívějších svazových i autonomních republik. Zároveň vznikal nový integrační model jednak tím, ţe dosavadní celosvazová centra přejímalo federální Rusko, jednak tím, ţe vznikala centra nová. Klíčovou otázkou mj. bylo, jak bude uspořádána armáda, mocenský svorník prvořadého významu. Myšlenku spojených konvenčních sil Společenství však zavrhla Ukrajina. Na prosincovém jednání v Minsku bylo dosaţeno dohody o strategických zbraních, jejichţ velení převzala Ruská federace. Také konvenční síly měly podléhat spojenému velení, ale jednotlivým republikám byla dána moţnost kontroly jejich vlastních vojenských sil. Pohraniční vojska zŧstala nadále pod jednotným velením. Ruský ministr obrany sice naléhal,

Strana 818

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

aby bylo zachováno jednotné velení strategických a konvenčních sil, ale Ukrajina trvala na svém. Schŧzka ministrŧ obrany Společenství v červnu 1993 se dohodla na zrušení společného velení. Místo něho byl zřízen koordinační orgán. Tato změna byla údajně dílem ruských vojenských kruhŧ, které dávaly přednost bilaterálním dohodám se sousedy.

Prezident Jelcin v roce 1991 oznámil, ţe ruské velení stahuje z Kavkazu včetně Náhorního Karabachu vojska ministerstva vnitra. Některé jednotky však měly zŧstat na hranicích Arménie a Ázerbájdţánu. Později se však ruská armáda na Kavkazu znovu objevila.

Dalším svorníkem Společenství byly dlouhodobé ekonomické vazby mezi jednotlivými republikami a oblastmi. Vyhlašování nezávislosti jednotlivých republik mělo převáţně jednoznačnou souvislost s jejich nároky na vlastní přírodní bohatství. Jejich vzájemné hospodářské vazby je však nutily k tomu, aby usilovaly o kooperaci, a to zejména s Ruskou federací. V případě Ukrajiny se názorně ukázalo, v jak vysoké míře je závislá na dodávkách ruské nafty a plynu.

K dalším faktorŧm patřila i ona část ruského obyvatelstva, která ţije mimo hranice Ruské federace. Odhaduje se na 20-25 milionŧ lidí. Patřila k privilegovaným vrstvám svazových republik i oblastí. Po rozpadu Sovětského svazu musela čelit nevraţivosti i nepřátelství místního obyvatelstva. Není divu, ţe tíhla k společné obraně svých zájmŧ. Příkladem je tu Moldova, která jiţ v červnu 1991 označila anexi roku 1940 za protiprávní a projevila zájem na opětném spojení s

Rumunskem. Proti tomu se pozvedly pravoslavné etnické menšiny, a to Gagauzové a kozácké Podněstří. Vytvořily svou vládu, která se bránila proti intervenci vládních sil Moldovy. Situace se uklidnila aţ po vystřízlivění moldovské vlády z asociačních iluzí a zejména po

Strana 819

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

zásahu ruské armády. Ruské menšiny pochopitelně podporují svá vlastní politická seskupení, která se staví proti nátlaku místních mocenských sil. V jejich středu má silný vliv komunistická strana, která dosud republiky ovládala a zajišťovala Rusŧm privilegované postavení. Pod jejím vedením a velením zakročovali i vojensky proti místním politickým silám. V Tádţikistánu svrhla prokomunistická milice v bojích, započatých v říjnu 1992, vládu islámské koalice. Vyvolalo to statisícový exodus muslimŧ do Afghánistánu, odkud islámská opozice vede dodnes svou válku. Nová, fakticky komunistická vláda, čelí náporu muslimŧ s pomocí ruských vojsk.

Dostáváme se tím k jednomu z hlavních zřídel neklidu, který dnes otřásá Společenstvím, a to k vlivu islámu. Zasahuje jednak do Střední

Asie, jednak na Kavkaz. Rusko na jeho vliv reaguje velmi podráţděně, protoţe za ním stojí islámské státy. Kromě toho jde o vliv Turecka zvláště na kavkazský region. Obavy Moskvy před zasahováním ĺránu a Turecka se silně projevily v arménskoázerbájdţánském konfliktu o Náhorní Karabach. Boje o tuto arménskou enklávu na území Ázerbájdţánu zesílily v březnu 1992. Neúspěchy ázerbajdţánských vojsk vyvolaly politickou krizi, které padl za oběť ázerbájdţánský prezident. Na jaře 1993 docílila arménská vojska dalších úspěchŧ, protoţe prorazila kordon, oddělující Náhorní Karabach od Arménie. Zároveň se pod patronátem Ruska, Turecka a Spojených státŧ začalo jednat o mírovém řešení sporu. Ázerbájdţán se dostával do vnitropolitických otřesŧ. V červnu 1993 se předsedou ázerbajdţánského parlamentu stal Gejdar Alijev, někdejší člen Gorbačovova politbyra. V říjnu 1993 se Ázerbájdţán dostal dostal do víru mocenského boje. Prezident Alijev obvinil Rusko, ţe ho chce donutit k tomu, aby dal souhlas k rozmístění ruských vojsk na hranice s ĺránem a aby Rusku poskytl ještě větší podíl na kaspické naftě. Neklidná situace v zemi pokračovala i v roce

Strana 820

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

1994, přestoţe v únoru 1944 bylo pod ruskou patronancí sjednáno zastavení bojŧ mezi ázerbájdţánskými a arménskými vojsky. Náhornokarabašská otázka však zŧstala otevřena. Dohoda s Ruskem o jeho participaci na těţbě kaspické nafty nasvědčuje tomu, ţe jeho vliv v této části Kavkazu opět zesílil.

Do Gruzie se po svrţení prezidenta Zviada Gamsachurdii v lednu 1992 vrátil Eduard Ševardnadze a stanul v čele Státní rady. Přívrţenci svrţeného prezidenta ho obvinili, ţe byl iniciátorem převratu. Jejich pozice v západní Gruzii se opíraly o Abcházii, odkud zahájili svou ofenzívu. V březnu 1992 vzplály boje mezi vládními a separatistickými jednotkami v jiţním Osetinsku, které bylo autonomní republikou v Gruzii. V říjnu 1992 se Ševardnadze stal prezidentem Gruzie. Ani jeho mezinárodní pověst ho neuchránila před hrozbou secese. Jiţní Osetinsko se rozhodlo připojit k Rusku. Vztahy mezi Gruzií a Ruskem se po sérii incidentŧ zhoršovaly. Definitivně, jak se zdá, se však situace uklidnila v dŧsledku vojenské dohody mezi Ruskem a Gruzií v březnu 1995. E. Ševardnadze hájil tuto dohodu proti nacionalistické opozici argumentem, ţe Rusko si sice podrţí své základny v zemi, ale ţe podpoří reintegraci Abcházie a Jiţního Osetinska do Gruzie. Zdá se, ţe abcházský a jihoosetinský separatismus tím ztratily oporu, ale latentně je v těchto oblastech stále přítomen.

Nejhŧře se však vyvíjely vztahy mezi Ruskem a autonomními republikami a oblastmi. Nejen kavkazské autonomní republiky se snaţily setřást patronát Moskvy. S poţadavkem nezávislosti vystupovaly i jednotlivé regióny Ruska, jako tomu bylo v případě Uralu, Přímořského kraje a Vladivostoku, Jakutska, Murmanska a Archangelska, Karélie atd. Dramatický spád měl vývoj na Kavkaze, v Povolţí a na jiţním Uralu, kde se separatistické tendence projevily

Strana 821

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

velmi výrazně. Čečensko-ingušská autonomní republika a Tatarstán vyhlásily v roce 1991 svou nezávislost a odmítly v březnu 1992 parafovat či podepsat smlouvu s Ruskou federací. Ruský parlament předtím označil vyhlášení nezávislosti těchto zemí za protiústavní. Čečenský prezident D. Dudajev vyzval naftové státy (Ázerbájdţán, Tatarstán, Baškortostán a Turkmenistán), aby se proti Rusku sjednotily. Tohoto cíle nedosáhl, ale napověděl, oč tu jde. Ingušsko se svého poţadavku nezávislosti vzdalo. Také Tatarstán se podřídil a s Moskvou uzavřel v únoru 1994 dohodu o široké autonomii. Baškortostán podepsal federační smlouvu s Moskvou, ale předtím se s Moskvou dohodl o vyuţívání svého velkého přírodního bohatství a prŧmyslu (zejména naftových rafinerií a petrochemie) a o daních. Ufa přitom postupovala obezřetně, aby se nedostala s Moskvou do kříţku. Smlouva s Ruskem z 3. srpna 1994 Ufu plně uspokojila. Uznala nárok Baškortostánu na veškerá přírodní bohatství a kontrolu všech místních rafinerií a petrochemického prŧmyslu. V rukou Ufy zŧstává 2/3 daní ze zisku a 25% daní z přidané hodnoty. Smlouva dále definovala Baškortostán jako „suverénní stát, včleněný do Ruské federace“. Moskva přistoupila dokonce na uznání „baškirského státního občanství“. Baškortostán je spravován tvrdou rukou prezidenta a jeho týmu, kteří zatím vyuţili všech moţností k získání maxima politických a hospodářských práv.

Jinak se vyvíjela situace v Čečensku. Prezident Dţochar Dudajev odmítl jakýkoli kompromis. Proti jeho diktátorské vládě vznikaly opoziční proudy, mezi nimiţ hrál významnou úlohu Ruslan Chasbulatov. V občanské válce, která vypukla v létě 1994, se opozici nepodařilo svrhnout Dudajeva ani vojenskými prostředky. Situace se stále zostřovala. V listopadu 1994 podnikla opoziční vojska, zřejmě posílena ruskou armádou, další útok proti Groznému, ale byla znovu odraţena. 11. prosince 1994 zahájila pak ofenzívu proti Dudajevovým

Strana 822

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

vojenským silám ruská armáda. 14. prosince se dostala k okraji Grozného. Nastal nelítostný boj o kaţdou ulici. Z Grozného uprchlo na 300 000 obyvatel. V březnu 1995 hlásilo velitelství ruských vojsk v Čečensku, ţe má Groznyj pod úplnou kontrolou, a ţe dvě třetiny čečenského území bude mít pod svou kontrolou začátkem léta. Začalo dobývání dalších měst a osad s nasazením letectva a dělostřelectva. Čečenská armáda disponovala údajně 15 000 dobře vycvičenými a skvěle vyzbrojenými vojáky a 30 000 milicionáři, invazní armáda zase 60 000 muţi. Proti partyzánskému boji v hornaté krajině však měla přetěţký úkol, který řeší bezohledným nasazením těţkých zbraní, na nějţ doplácí především civilní obyvatelstvo.

Útok proti Čečensku je obestřen mnoha zatím těţko zodpověditelnými otázkami. Reţim prezidenta Dudajeva byl totiţ před ruskou brutální agresí ve velké krizi a dokonce se počítalo s tím, ţe nevydrţí ani pŧl roku. Jeho příklon k islámskému fundamentalismu odrazoval kdekoho. Ruská vláda a prezident B. Jelcin však nevyuţili moţnosti řešit situaci politickými metodami.

O vojenském řešení čečenské otázky rozhodlo velení armády i vlivné politické i hospodářské skupiny Ruska. Boris Jelcin byl v době, kdy padlo rozhodnutí, hospitalizován, ale o jeho spoluodpovědnosti lze stěţí pochybovat. Z hlediska vojenského poškodila intervence v Čečensku prestiţ ruské armády. Ukázala, ţe nebyla řádně připravena, podcenila nepřítele a diskreditovala se pouţíváním brutálních zpŧsobŧ boje. Vítězoslavná hlášení o ukončení bojŧ v Čečensku se vzápětí ukazovala jako pouhá propaganda. Z hlediska mezinárodního Rusko na svou politiku doplácelo. Západní mocnosti sice respektovaly čečenskou válku jako jeho vnitřní záleţitost, ale dávaly najevo, ţe ke zpŧsobu vedení války mají váţné výhrady. O nepopulárnosti čečenské války na domácí politické scéně ostatně nejlépe svědčí to, ţe Boris

Strana 823

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

Jelcin sliboval její ukončení v předvolebním boji o prezidentství v roce 1996.

V březnu 1996 rozbouřilo ruskou politickou scénu usnesení Státní dumy o zrušení platnosti dohody o vzniku Společenství nezávislých státŧ z prosince roku 1991. Duma se zároveň usnesla na platnosti výsledkŧ referenda z března 1991, které se vyslovilo pro pokračování jednoty Sovětského svazu. Rezoluce byla přijata na návrh komunistŧ, kteří zřejmě počítali s tím, ţe jejich návrh jim získá podporu v prezidentských volbách. Vyvolal však nevoli jak většiny členŧ Společenství, tak pobaltských státŧ. Boris Jelcin označil rezoluci za „skandální“, a dodal, ţe nemá právní platnost a ţe je v rozporu s ústavou.

Strana 824