OD NARVY K POLTAVĚ

PŘÍPRAVY K VELKÉ VÁLCE

V letech 1698-1700 bylo mezinárodní postavení Ruska dáno tím, ţe dosavadní spojenci je opouštěli a s novými musela ruská diplomacie teprve jednat. Tato situace byla tím choulostivější, ţe Rusko chtělo získat nové spojence, ale nemohlo s nimi zatím společně vystoupit, neboť bylo stále ještě ve válečném stavu s Portou. Navíc hrozilo nebezpečí, ţe Turci vyuţijí rozpadu „svaté ligy“ k tomu, aby uzavřeli mír s Rakouskem, Polskem a Benátkami a soustředili všechny síly proti Rusku.

Výsledkem obtíţného a řadu měsícŧ trvajícího mírového kongresu v Karlovicích (1698-1699) bylo to, ţe všichni dosavadní spojenci Ruska uzavřeli s Tureckem mírovou dohodu, jen s Ruskem podepsala Porta dvouleté příměří.

V této situaci, která hrozila Rusku válkou s Tureckem, vypravuje Petr do Cařihradu poselstvo v čele se zkušeným diplomatem Jemeljanem Ukrajincevem, který se jako mírový posel vypravuje k sultánovi na palubě válečné lodi („Kreposť“). Toto zcela zřetelné gesto podpořil navíc car válečnou eskadrou, se kterou sám provázel Ukrajinceva ke Kerči.

Ukrajincev odmítl turecké varování, ţe prý Černé moře je bouřlivé a plavba je nebezpečná. Turci nakonec ustoupili, a tak 28. srpna 1699 vplul vŧbec první ruský válečný koráb do Černého moře a jiţ 7. září

Strana 176

RUSKÉ IMPÉRIUM

zakotvil před sultánovým palácem. Měl-li příjezd ruské válečné lodi do Cařihradu posílit prestiţ carské moci a dŧrazně podepřít misi Ukrajinceva, pak bylo tohoto cíle dosaţeno - na „Kreposť“ se přijel podívat nejen velký vezír, ale i sultán. Mezitím došly zprávy z Kerče o velikém carově loďstvu a Ukrajincev Turkŧm naznačil, ţe Rusko má tolik lodí, ţe mŧţe snadno přerušit tureckou námořní dopravu po Černém moři, coţ tehdy prakticky znamenalo pro Cařihrad hrozbu hladem. Ukrajincev ovšem silně přeháněl - ruské loďstvo bylo sice dosti početné, avšak jeho vyhlídky na ovládnutí Černého moře byly zatím více neţ problematické. Ostatně i „Kreposť“, na níţ připlul, nebyla zcela bez závad. S Turky o tom Ukrajincev sice nemluvil, ale Petrovi docela otevřeně napsal: „A ten Tvŧj koráb, velký gosudare, na němţ jsem plul po Černém moři, skřípal a nakláněl se na bok i ve slabém větru a bylo v něm nemálo vody.“ Je pravděpodobné, ţe kdyby „Kreposť“ byla za své plavby stiţena bouří, Ukrajincev by do Cařihradu vŧbec nedoplul.

Nyní však kotvil koráb - střílející téměř neustále dnem i nocí salvy na počest cara i sultána - před sultánovým palácem a nesnadná jednání mohla začít. Turci s uzavřením míru nespěchali a Ukrajincev musel vzbudit dojem, ţe ruská strana je v tak výhodné situaci, ţe spěchá ještě méně (věděl ovšem, jak netrpělivě je v Moskvě očekávána jeho zpráva o míru s Portou). A tak se protáhlo celé jednání na bezmála deset měsícŧ.

Poţadavek volné plavby ruských lodí po Černém moři odmítli Turci zcela rozhodně a jednoznačně. Velký vezír přímo Ukrajincevovi řekl, ţe Porta střeţí Černé moře „jako čistou a neposkvrněnou pannu, které se nikdo nesmí dotknout. Spíše sultán vpustí někoho do svých komnat, neţ aby dovolil cizím korábŧm plout po černomořských

Strana 177

OD NARVY K POLTAVĚ

vodách. To se mŧţe stát aţ tehdy, aţ se turecká říše obrátí vzhŧru nohama.“

V prŧběhu 23 konferencí obou stran se jednání soustředilo ke dvěma otázkám - k Azovu a k území v Podněpří, která obsadila ruská vojska v letech 1695-1696. Petr po zprávách o neústupnosti Turkŧ dal svému poslu souhlas k tomu, aby v krajním případě souhlasil s předáním dobytého území v Podněpří i s ruskými pevnŧstkami Turkŧm. Ve snaze urychlit jednání byl car nakonec ochoten vzdát se i Azova.

Nebylo to však nutné. Ukrajincev podepsal 3. července 1700 smlouvu o příměří s Portou na 30 let, v níţ se Rusko zavazovalo vrátit Podněpří Turecku, avšak bez pevnŧstek, které měly být zbořeny. Azov i s přilehlým územím na deset hodin jízdy koňmo směrem do kubáňských stepí zŧstal Rusku. „Víc jsme z nich nemohli dostat,“ - psal Ukrajincev carovi v dlouho očekávané depeši o skončeném jednání, která došla do Moskvy 8. srpna. Druhého dne vytáhl car se svým vojskem proti Švédsku.

Chceme-li pochopit toto ne zcela obvyklé rozhodnutí, musíme se vrátit o několik měsícŧ zpátky. Car, který doprovodil svého „mírového posla“ v srpnu 1699 demonstrací ruské námořní síly před kerčskou pevností, spěchal zpátky do Moskvy, kde se mezitím schylovalo k čilým diplomatickým jednáním. Od poloviny července 1699 zde byl saský vyslanec generál Langen, netrpělivě očekávající carŧv příjezd. Vyslanec Augusta II. měl cara získat pro okamţité zahájení války se Švédskem, neboť saský kurfiřt a polský král - podnícen ústní dohodou v Rawě jiţ zahájil válečné akce a zaútočil v březnu 1700 na Rigu. V jednání s Langenem car sice potvrdil, ţe se pro budoucno vzdává ve prospěch Augusta II. Estonska a Livonska (nic z toho jim ještě nepatřilo a později, kdyţ ruská vojska tato území ovládla, byl slib opět „zapomenout“), trval však na tom, ţe Rusko

Strana 178

RUSKÉ IMPÉRIUM

vystoupí proti Švédsku teprve tehdy, aţ bude uzavřen mír nebo dlouholeté příměří s Tureckem. Saský vyslanec byl zároveň i nepřímo ujištěn, ţe hlavní směr ruského zájmu v příští koaliční válce se Švédskem se netýká Pobaltí, ale Karelie a přilehlého iţorského kraje (i tento slib byl později „zapomenut“ - pokud byl vŧbec míněn váţně). V tomto smyslu byla podepsána 11. listopadu 1699 tajná ruskosasko/polská spojenecká smlouva, k níţ se připojilo i Dánsko, které však bylo jiţ roku 1700 poraţeno a donuceno k jednání se Švédskem dříve, neţ Rusko vstoupilo do války.

Tato koalice, v níţ jedinou skutečnou sílu představovalo Rusko, byla od počátku zaloţena na vzájemné nedŧvěře a klamání. August II. nechtěl aby Rusové pronikli do Pobaltí a Petr zřejmě ani chvíli nepomyslel na to, ţe by vedl těţkou válku se Švédskem proto, aby se Pobaltí zmocnil jeho „věrný spojenec“, August II. Nemá smysl zkoumat větší či menší oprávněnost pozdějších saských a polských výtek na adresu Ruska, či naopak. Snad postačí zjištění, ţe moralizování opravdu nebylo ani z jedné, ani z druhé strany namístě. Rozdíl nebyl v „morálce“ obou partnerŧ, ale v jejich zcela nesouměřitelných moţnostech prosadit své „pojetí“ války. Přitom ovšem rozhodovala válečná moc a síla. V tomto směru Rusko jednoznačně svého spojence převyšovalo. Sasko stihl proto nakonec osud všech slabších spojencŧ, kteří jsou zpravidla vydáni svým mocným partnerŧm na milost, neboť je nemohou nutit k jinému „výkladu“ spojenectví neţ je ten, který je pro mocného spojence právě „výhodný“.

August II. byl pro Petra cenným spojencem ani ne tolik silou svých vojsk, jako spíše svou vynucenou „věrností“. Historie, omezující se pouze na všeobecná schémata, je ochuzena o taková „nahodilá“ a „okrajová“ fakta, jako je například osobní nenávist a vzájemná averze

Strana 179

OD NARVY K POLTAVĚ

panovníkŧ. Proto z běţných učebnicových přehledŧ zpravidla mizí skutečnost, ţe švédský král Karel XII. nemohl Augusta II. ani vystát a povaţoval jej za člověka licoměrného, jehoţ svrţení není pouze švédským zájmem, ale přímo posláním ve všeobecném zájmu evropském. Proto zcela dŧsledně a zásadně odmítal jakékoli jednání s Augustem II., který ze své strany ovšem ke švédskému králi také nehýřil obdivem. Ruská diplomacie oceňovala tuto vzájemnou antipatii obou panovníkŧ jako záruku, ţe se (bez Ruska a za jeho zády) nikdy nedohodnou - a je třeba říci, ţe to nebyl odhad zcela nesprávný. Kdyţ totiţ později byl přece jen uzavřen separátní mír švédsko-saský (1706),

došlo k tomu teprve v okamţiku, kdy byly další moţnosti Augusta II. klást vojenský odpor zcela vyčerpány a kdy jiţ pro Rusko jako válečný spojenec téměř ztratil význam.

V téţe době, kdy se za zavřenými dveřmi Preobraţenského prikazu jednalo o válečné koalici rusko-sasko-dánské, jednali car a jeho diplomaté i se švédským mírovým poselstvem, jeţ bylo vysláno do Ruska - jak ţádal tehdejší diplomatický protokol -

Strana 180

RUSKÉ IMPÉRIUM

aby oficiálně oznámilo nastoupení Karla XII. na švédský trŧn.

Pŧvodně mělo přijet slavnostní švédské poselstvo (čítající 150 lidí) do Moskvy jiţ v červnu 1699. Ruští diplomaté však zdrţovali pod rŧznými záminkami jeho příjezd do ruské metropole tak dlouho, aby švédští poslové přijeli aţ po odjezdu cara na jih. Záměr se podařil, a tak teprve koncem srpna 1699 vstupuje do Moskvy, vítán nejvyššími carskými hodnostáři, švédský mírový posel baron Jagan Bergenhelm, aby u příleţitosti nastoupení nového švédského krále Karla XII. (1697) znovu potvrdil platnost „věčného míru“ mezi Ruskem a

Švédskem. Náčelník Posolského prikazu (instituce odpovídající za zahraniční záleţitosti) generál-admirál Fjodor Golovin s lítostí sdělil Bergenhelmovi, ţe přijetí poselstva carem bude třeba poněkud odloţit, neboť car není právě v Moskvě.

Posolskij prikaz se však zároveň všemoţně snaţil švédským poslŧm jejich „neočekávané“ zdrţení v Moskvě zpříjemnit a poselstvo bylo zahrnuto mimořádnou péčí a pozorností. Tak se stalo, ţe nic netušící Bergenhelm byl opravdu přesvědčen o tom, ţe je vše v nejlepším pořádku.

Car přijal švédské posly aţ 13. října 1699 ve slavnostní audienci, po níţ teprve mohla být formálně zahájena jednání. Švédský poţadavek, aby car znovu přísahal na mírovou smlouvu se Švédskem, odmítl Petr s tím, ţe nástup Karla XII. nic nemění na vzájemných ruskošvédských vztazích a ostatně on, car, jiţ na „věčný mír“ jednou přísahal a skládat přísahu dvakrát není v Rusku obvyklé. Na ruské stíţnosti týkající se „uráţky“ cara v Rize v roce 1697 (kdy jel car

„inkognito“ do Evropy) dali Švédové ujištění, ţe jejich vláda věc vyšetří a případné viníky potrestá.

Strana 181