/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

JEN ŽÁDNÉ EXPERIMENTY

Chruščovŧv pád byl snad větším překvapením pro ostatní svět neţli pro sovětské občany. Otázkou nyní bylo, jaký kurs nastolí nové vedení, jemuţ se postavil do čela Leonid Breţněv.

U této osobnosti je třeba se zastavit - vţdyť Breţněv řídil stranu a stát dlouhých 18 let. Především musíme konstatovat, ţe byl prŧměrným typem stranického funkcionáře. Neměl ani tygří spár Stalinŧv, ani Chruščovovy velké vize. Za svŧj vzestup neděkoval nějakým mimořádným schopnostem; byla to rutinní kariéra v rámci nomenklatury. Do politického ţivota vstoupil za čistek ve třicátých letech, jeho „cesta vzhŧru“ započala po válce v Moldavsku a hlavně v polovině padesátých let v Kazachstánu, druhé největší republice po RSFSR, aby jej Chruščov posléze učinil druhým tajemníkem jako Stalin kdysi Malenkova. Přestoţe jeho pŧsobení v nejvyšší stranické funkci se zprvu povaţovalo za jakési provizórium, nenašel se nikdo natolik silný, aby jej dokázal svrhnout.

Breţněv ztělesnoval touhu stranické nomenklatury po klidu a spokojeném ţivotě bez otřesŧ. Neměla jej ani za Stalina, ani za Chruščova: jeden byl krutým tyranem, druhý stále vyhlíţel zářivé zítřky. Pracovníci stranického aparátu si přáli, aby všechno běţelo ve vyjetých kolejích, aby se neexperimentovalo. Toto přání jim nový stranický vŧdce splnil.

Strana 741

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

Jak se postupem doby ukázalo, Breţněv měl jednu dŧleţitou vlastnost: dokázal se svými podřízenými vyjít a kromě toho byl dobrým manipulátorem. Dŧkazem toho je zpŧsob, jakým se bez otřesŧ a politických výtek, ba téměř nepozorovaně zbavil tak nebezpečného rivala, jakým byl šéf bezpečnosti z Chruščovových dob A. Šelepin.

Politický kurs nového vedení spočíval ve stabilitě. Časový limit, určený XXII. sjezdem pro vykonávání funkcí, byl zrušen. Obměna vedoucích kádrŧ byla minimální. Breţněv se dovolával serióznosti, realismu, vědeckého přístupu namísto subjektivismu a voluntarismu (čímţ se mínily Chruščovovy reorganizace a smělé plány). Obrazně řečeno, Chruščov se

pokoušel vyřešit kvadraturu kruhu, tj. najít cestu k socialistickému blahobytu; breţněvovci na něco podobného rezignovali. Jejich realismus spočíval ve vědomí, ţe kapitalismus nelze předhonit. Dosavadní model povaţovali za uspokojivý, hledání nového za nebezpečné.

bylo příznačné, ţe se k veřejné kritice

Strana 742

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

předchozího období neodhodlalo. Nedostatky a chyby byly

Chruščovovi vytýkány neadresně, nepřímo. Avšak reformy z let 19621964, které se týkaly stranického aparátu, byly rychle zrušeny. Dŧleţitá byla ještě jedna skutečnost. Politbyro ÚV strany se postupně stalo jakýmsi zastupitelským orgánem jednotlivých vrstev mocenské elity ve státě.

Co se týče ekonomického programu, oficiálně se pokračovalo v umírněných reformách. Prakticky byl však s jakýmkoli reformním úsilím konec. Svědčí o tom osud nového systému plánování a řízení prŧmyslu, tzv. Kosyginovy reformy. Část reformně laděných ekonomŧ tu s pomocí nového předsedy vlády prosadila, ţe byl sníţen počet ukazatelŧ plánu: dosavadní hlavní kritérium, tj. objem výroby, bylo částečně nahrazeno „realizovanou výrobou“ - tedy tím, co šlo skutečně na odbyt. Stranické orgány a rŧzná odvětvová lobby se s něčím podobným nesmířily a zahájily proti reformě boj. Vymstila se i její polovičatost, pramenící právě ve slabší pozici pragmatikŧ. Všechna decentralizační opatření Chruščovovy éry byla zrušena. V prosinci 1966 byl Kosygin ostře kritizován (coţ přišlo mimochodem Breţněvovi velice vhod) a nový systém byl potichu opuštěn. Co se týče tradiční Achillovy paty sovětského národního hospodářství - zemědělství, ani zde tomu nebylo jinak. V březnu 1965 vystoupil Breţněv s projevem, v němţ narýsoval plán rozvoje zemědělství. Jeho problémy se měly řešit zvyšováním investic, dodávek prŧmyslových výrobkŧ kolchozŧm, novými sociálními opatřeními, sníţením daní ze soukromých záhumenkŧ. Cílem bylo vykupovat od kolchozŧ více obilí neţ dosud.

Jako i dříve v historii sovětské zemědělské politiky, i nyní to byla pouze krátkodechá usnesení. V roce 1970 se ukázalo, ţe výroba umělých hnojiv je 15 % pod plánem, u traktorŧ se jednalo o 19 %, u

Strana 743

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

ţacích strojŧ o 15 %. Jistý počáteční rŧst rostlinné výroby se po tomto roce zřetelně zpomalil a vystřízlivění začalo připomínat poslední léta Chruščovovy vlády. V polovině sedmdesátých let se z kaţdého rublu, investovaného v zemědělství, vracelo 39 kopějek.

Mimořádný význam pro období breţněvovské stability měla skutečnost, ţe značně stoupla úloha vojensko-prŧmyslového komplexu jak v ekonomice země, tak v politickém rozhodujícím grémiu. Sám Breţněv se na rozdíl od Chruščova s tímto blokem více méně identifikoval.

Také v ideologii nastala éra, jejíţ heslo znělo: „Nesypat sŧl do ran!“ Příznačné bylo pro ni pozastavení kritiky Stalina a kultu osobnosti vŧbec. Ti, kdoţ dosud oportunisticky přitakávali linii XX. sjezdu, toho nyní mohli zanechat. To se týkalo podstatné části stranického aparátu. Na XXIII. sjezdu KSSS, který se konal na jaře 1966, byl poloţen hlavní dŧraz na pozitivní stránky minulosti a na nutnost boje se všemi nepřátelskými -ismy. Přímou kontinuitu se „slavnou“ minulostí naznačovalo obnovení funkce generálního tajemníka ve straně, jeţ kdysi náleţela Stalinovi. Tou se nyní pyšnil Breţněv.

Navazování na stalinskou éru se projevilo zatlačováním toho společenského proudu, který se výrazněji angaţoval po XX. sjezdu v úsilí o rozchod s ideologickým dědictvím minulosti. Týkalo se humanitní inteligence. Názorným projevem odstrašujícího úderu proti spisovatelŧm jako jejímu nejznámějšímu a nejhlasitějšímu křídlu se stal proces se Siňavským a Danielem konaný v únoru 1966. Jednalo se o první veřejný proces s intelektuály po mnoha letech. Obţaloba je vinila z tajného odesílání svých děl na Západ, kde byly publikovány pod pseudonymy. Rozsudek byl sice ve srovnání se stalinskými praktikami poměrně mírný, ale nemohlo být pochyb, ţe je to signál naznačující začátek ideologického přituhování. Protesty proti tomuto

Strana 744

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

procesu, jeţ zazněly nejen mezi spisovateli, pouze zesílily celkovou tendenci breţněvovského vedení jakékoli nekonformní hlasy tvrdě umlčet. Nabývaly totiţ forem, v Sovětském svazu dlouho nebývalých. Jak jinak označit demonstraci, k níţ došlo tři měsíce po zatčení obou spisovatelŧ počátkem zimy 1965 na Puškinově náměstí v Moskvě na podporu „glasnosti“ tohoto případu. Jejími účastníky byli hlavně studenti moskevské univerzity. Byla samozřejmě policií rozehnána.

Po procesu dochází k protestŧm proti rozsudku, z nichţ stojí zvláště za zmínku dopis 62 spisovatelŧ předsednictvu XXIII. sjezdu KSSS z počátku jara 1966 s nabídkou záruky za Siňavského a Daniela. Svědčí to o významné změně v chování lidí ve srovnání se stalinským obdobím. Stranickému vedení se to pochopitelně nelíbilo. Jsou dokumentárně doloţena tato vskutku státnická slova hlavy sovětského státu Nikolaje Podgorného z poněkud pozdější doby, z března 1968, na zasedání politbyra, která nicméně přímo navazují na právě vylíčené události: „Musíme se podívat na Svaz spisovatelŧ. Co je to za organizaci, do které mohou vstoupit úplně nepochopitelní lidé?“ Co ovšem muselo stranické funkcionáře mimořádně vyvést z míry, bylo odhalení tajné organizace studentŧ leningradské techniky brzy po Novém roce. Jejími členy bylo kolem 200 mladých lidí: vydávali (či lépe řečeno vydali dvě čísla) časopis, nazvaný Kolokol (Zvon). Historie totiţ znala podobný časopis: před 100 lety vycházel v Londýně péčí Gercena a Ogarjova. Jeho ústřední myšlenkou byl tehdy boj proti samoděrţaví...

V září 1966 byl proto trestní zákoník RSFSR doplněn novými články, umoţňujícími trestat ţivé výmysly hanobící sovětské zřízení a „organizaci a účast ve skupinových akcích“ narušujících veřejný pořádek.

Strana 745