/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Vývojové tendence Ruské federace svědčí o tom, ţe se prosazují unifikační a centralizační trendy. Lze je ostatně pozorovat i ve vztazích mezi Ruskem a jeho partnery ve Společenství nezávislých státŧ. Na jedné straně se projevují politické i hospodářské aspirace nových státŧ a jejich mocenských elit. Jejich meze však na druhé straně určuje Moskva. Je to výrazně patrné i na vztazích Ruska s Ukrajinou. Spor o kontrolu Černomořského loďstva není ani zdaleka jen otázkou hospodářskou. Má své strategické i politické dimenze, kterých si jsou obě strany velmi dobře vědomy. Rusko vyuţívá své síly k postupné reintegraci ztracených částí říše. Pouţívá k tomuto cíli všechny prostředky, od politického či hospodářského nátlaku aţ po přímé vojenské zásahy. Připomíná to politiku jednotného a nedělitelného Ruska, za nějţ bílé i rudé armády bojovaly jiţ od občanské války. Dnešní ruská říše na tento odkaz navazuje. Jak dále uvidíme, je to patrné i na její zahraniční politice.

VÝCHOD A ZÁPAD

Prŧvodním jevem událostí v Rusku po roce 1991 byla renesance předrevolučních symbolŧ a rituálŧ. Kozácké uniformy, procesí, snahy o obnovení autority pravoslavné církve s jejími obřady, vlajkoslávy atd. Objevily se však i některé ideje, které byly za komunistické vlády napolo zakryty oficiální ideologií. Západnictví a slavjanofilství znovu nacházely v ruské politice své místo, i kdyţ v nové podobě.

Společenství nezávislých státŧ si muselo vytvořit svou zahraničněpolitickou doktrínu ve vztahu k západnímu světu. Studená válka skončila a další světový vývoj byl mj. závislý na tom, jak se nové ruské vládnoucí kruhy zachovají v nové situaci. Vstoupí do této éry jako partner Západu, s nímţ bude usilovat o oboustranně prospěšný postup při řešení mezinárodních problémŧ, anebo naváţe

Strana 825

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

na odkaz sovětské atomové supervelmoci a bude usilovat o udrţení svých sfér vlivu?

Zpočátku se mohlo zdát, ţe Rusko zahájilo skutečně novou politiku. Staţení ruských vojsk z pobaltských státŧ, jednání ministra zahraničních věcí Andreje Kozyreva se sousedními a skandinávskými státy, kontakty s představiteli západních mocností a mezinárodních organizací, zvláště se Severoatlantickým paktem, to vše nasvědčovalo tomu, ţe nová ruská zahraniční politika se bude ubírat novým směrem.

Západní státy podporovaly prezidenta B. Jelcina, a to i po rozehnání parlamentu v roce 1993. Prezident Clinton ujišťoval, ţe Spojené státy budou i nadále B. Jelcina podporovat, pokud bude pokračovat v demokratické politice a hospodářských reformách. Viceprezident Al Gore dokonce projevil pochopení pro změnu ruské vlády v provádění

Strana 826

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

hospodářských reforem. Připustil, ţe šoková terapie přivodila v Rusku sociální potíţe. Kritizoval i Mezinárodní měnový fond, ţe trvá na podmínkách pro poskytování pomoci, které jsou pro Rusko těţko únosné. USA projevovaly pochopení i pro obnovování ruského vlivu ve strategických významných oblastech Kavkazu a středoasijských republik. A to přesto, ţe jiţ v únoru 1933 prezident Jelcin vyzval Spojené národy, „aby Rusku byly přiznány speciální pravomoci jako garantu míru a stability v bývalých regionech Sovětského svazu“. Ruská diplomacie dokonce ţádala, aby OSN udělila ruským vojskŧm statut mírových sil. Ani Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě na tento poţadavek nepřistoupila. Moskva pak změnila postoj. A. Kozyrev v červnu 1994 řekl, ţe Rusko nepotřebuje ke svým mírovým operacím souhlas mezinárodních organizací, protoţe postupuje v rámci SNS a na ţádost zúčastněných stran.

Dne 2. listopadu vydal prezident Jelcin dekret o nové ruské vojenské doktríně. Obsahoval i kritiku „rozšiřování vojenských blokŧ a aliancí, jeţ poškozují zájmy bezpečnosti Ruské federace“. Bylo evidentní, ţe se mění ruský zahraničně politický kurs, a to jak vŧči „blízkému zahraničí“, tj. vŧči státŧm a oblastem dříve patřícím k Sovětskému svazu, tak vŧči jeho zájmovým sférám ve východní a střední Evropě.

Strana 827

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

Strana 828

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Zároveň se ozvala ostrá kritika na adresu ministra zahraničí A. Kozyreva. Prezidentŧv poradce Andranik Migranjan zhodnotil

Kozyrevovu politiku jako „hektickou, ale bezplodnou aktivitu, improvizaci, nekompetentnost a jako dŧsledek toho prudké zvraty postojŧ“. K této kritice bezpochyby přispělo několik nezdarŧ ruské diplomacie v Evropě. Nepodařilo se jí zabránit přijetí plánu, podporovaného USA, na rozšíření NATO do východní Evropy a ztroskotala se svým návrhem na proměnu Konference pro evropskou bezpečnost a spolupráci v evropský bezpečnostní orgán. Prezident Jelcin varoval evropské a americké politiky na konferenci v Budapešti 5. prosince 1993, aby se nepokoušeli izolovat Rusko a zavléci tak Evropu do „studeného míru“. Americký ministr zahraničí Warren Christopher reagoval na agresivitu ruské zahraniční politiky varováním, ţe NATO zváţí moţnost vytvoření „bezpečnostní bariéry napříč Evropou“, ale v téţe době Clinton při své lednové návštěvě v Moskvě zdŧraznil, ţe USA chtějí skutečné a rovné partnerství se „silným a svobodným Ruskem“. V červnu 1994 se Rusko po dlouhém váhání připojilo k Partnerství pro mír.

V ruském politickém slovníku se objevil výraz „ruské národní zájmy“. Není přesně definován, ale nepochybně zahrnuje „blízké zahraničí“, bývalé satelitní státy v Evropě, ale i oblast Středního východu. Pokusy Moskvy o obnovu jejích pozic však naráţejí na těţkosti. Rusko se snaţí udrţet dobré kontakty se Sýrií a doţaduje se zrušení embarga na iráckou naftu. Tyto pokusy však vyvolaly negativní ohlas v Evropě i v Americe, jakoţ i mezi arabskými státy Perského zálivu. Kuvajt dokonce zrušil velkou objednávku ruských zbraní za 700 milionŧ dolarŧ. Také v Asii se ruské akce setkávaly se střídavými výsledky. Zlepšují se ruské vztahy s Indií a Čínou. Ale na listopadové konferenci Asijsko-pacifické hospodářské spolupráce (APEC) Rusko zastoupeno nebylo, coţ je připisováno tomu, ţe jeho zástupci

Strana 829

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

přednášejí spíše „vizionářská schémata“ neţ praktické obchodní návrhy. S Japonskem ruské vztahy nadále stagnují a jednání Spojených státŧ s Korejskou lidově demokratickou republikou Moskvu roztrpčilo a zhoršilo i vztahy s Jiţní Koreou.

V roce 1995 byly vztahy Ruska s USA negativně ovlivněny zprávami o sjednané dodávce ruského reaktoru do ĺránu a čečenským konfliktem. Americký senát se v březnu 1995 rozhodl blokovat další atomovou spolupráci s Ruskem, pokud Moskva od svého záměru neupustí.

Další potravu k zhoršení vztahŧ mezi Spojenými státy a Ruskem vnesly nové námitky Ruska proti rozšíření NATO na východ. A. Kozyrev v březnu 1995 poukázal na to, ţe tento proces by mohl posílit „extremistické nacionalistické síly“ v parlamentních volbách a „vyvolat xenofobní a separatistické tendence“. Ministr obrany Pavel Gračov pohrozil W. Perrymu, ministrovi obrany USA, ţe expanze NATO do střední a východní Evropy by mohla nejen ohrozit dohodu o redukci konvenčních zbraní v Evropě, ale i vést k posílení vojenských sil na „nejohroţenějších frontách“. Také ratifikace smlouvy START-2 by se ocitla v nebezpečí, dodal mluvčí Ruské federativní rady Vladimir Šumejko. Dokonce i vztahy Ruska s Francií se zhoršily.

Nový kurs ruské politiky vyvolal pochopitelně v západním světě znepokojení. Mizí iluze, ţe ruská vláda nemá nic společného ani se sovětským impériem, ani s tradicemi ruské velmoci. Clintonovo opakované ujišťování, ţe prezident B. Jelcin je demokrat, vycházelo spíše z potřeby geopolitického dialogu neţ ze střízlivého hodnocení situace. Postoj NATO k přistoupení středo- a východoevropských zemí byl tomuto pojetí podřízen. Není proto divu, ţe stačily ruské námitky proti tomuto kroku, aby západní velmoci začaly váhat,

Strana 830

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

přestoţe Rusko ignorovalo dohodnutou společnou politiku vŧči válce v bývalé Jugoslávii a porušovalo hospodářské embargo Srbska, bylo proti zrušení embarga na vojenské dodávky bosenské vládě a vyzbrojovalo bosenské Srby svými protiletadlovými raketami. V lednu 1996 podal demisi ruský ministr zahraničí A. Kozyrev. Jeho pozice byla otřásána jiţ delší dobu nacionalistickými a komunistickými poslanci Státní dumy, kteří mu vytýkali, ţe je prozápadní a ţe nedostatečně prosazoval ruské zájmy v bývalé Jugoslávii. Jeho nástupce Jevgenij Primakov prohlásil při převzetí úřadu, ţe bude dŧrazně hájit ruské státní zájmy. Zdá se však, ţe i nový ministr zahraničí si uvědomuje meze ruského vlivu na světovou politiku. Náznaky o elastičtějším postoji Ruska k rozšíření NATO do střední a východní Evropy to zatím potvrzují.

Západní mocnosti vytýkají ruské vládě její čečenské dobrodruţství. Přesto mezinárodní finanční instituce nepřestávají ruské hospodářství podporovat. Zdá se, ţe západní finanční a politické kruhy vycházejí z předpokladu, ţe jejich politika vŧči Rusku jim přinese v budoucnosti ţeň v podobě významných pozic na ruském trhu. Kromě toho jsou tu obavy před nedozírnými politickými a hospodářskými následky, jeţ by zpŧsobilo zhroucení ruské ekonomiky. Jiţ delší dobu jsou však vyslovovány obavy, ţe obrovské západní pŧjčky Rusku jsou nenávratně ztraceny. Nutno dodat, ţe Západu se ani v tomto směru nedostává přílišného vděku. Komunisti i nacionalisti jej zasypávají ve jménu „ruských národních zájmŧ“ obviněními, jeţ připomínají jak rétoriku komunistického Ruska, tak i propagandistický arzenál hitlerovského Německa. To by nebylo samo o sobě tak váţné, kdyby vliv protizápadního cítění nepronikal i do oficiálních projevŧ a praktických krokŧ ruské vlády. Z ruského politického spektra jsou však slyšet i hlasy opačné, které agresivitu nacionalistických kruhŧ odsuzují.

Strana 831