RUSKÉ IMPÉRIUM

tehdy podniklo Rusko první rozhodné kroky k ovládnutí Kazachstánu. Neokázale a často stěţí postiţitelně se upevňovala a stabilizovala (zejména za vlády Alţběty) státní moc a správa. Rusko odrazilo útok Švédska na své baltské drţavy a v sedmileté válce znovu dŧrazně zasáhlo do evropské politiky jako jedna z předních velmocí.

SEDMILETÁ VÁLKA

Počátek boje budoucí carevny Kateřiny II. o moc spadá do doby, kdy se v Evropě vytvořila konfliktní situace, která výrazně ovlivnila i vnitřní situaci ruskou. Blíţilo se celoevropské střetnutí, které vstoupilo do dějin Evropy jako sedmiletá válka (1756-1763), do níţ zasáhly všechny významnější mocnosti tehdejšího světa.

Z řady odlišných dílčích zájmŧ jednotlivých zemí (například anglofrancouzské soupeření na americkém kontinentě tehdy skončilo pro Francii ztrátou Kanady) naznačme zde alespoň obrysy tehdejší situace ve střední Evropě, která byla hlavním ohniskem i dějištěm sedmileté války. Čelnými aktéry konfliktu zde bylo Rakousko, Prusko a Rusko.

Vídeňská vláda se stále ještě nesmířila se ztrátou Slezska (1742) a cílevědomě se připravovala k zápasu s Pruskem. Jakékoli další posílení Fridricha II. chápala jako krajní hrozbu Rakousku a bylo předem jasné, ţe pruské plány na zábor Saska mohou vést jenom k válce. Tento „pruský komplex“ určoval zahraniční politiku vídeňského kabinetu, v jehoţ čele stál od roku 1754 hrabě Kaunic Rietberg, jeden z nejschopnějších diplomatŧ, jaké dunajská říše vŧbec měla. Kaunic ovšem chápal, ţe k poráţce Pruska je třeba získat ruskou pomoc a dosáhnout i spojenectví, nebo alespoň neutrality Francie.

Hohenzollernské Prusko, aţ do počátku 18. století bezvýznamné kurfiřství, neschopné váţněji zasahovat do evropské politiky, těţilo z tradičního soupeření francouzsko-rakouského i z dočasného

Strana 275

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

ochromení ruské zahraniční politiky po smrti Petra I. Fridrich II., „věrný spojenec“ Francie (bez jejíţ podpory by nemohl sám vzdorovat Vídni), bránil ovšem Kaunicovým pokusŧm o sblíţení s Paříţí a z „mise“ kněţny Johanny Zerbstské v Moskvě jiţ víme, jak se pruský král snaţil podlomit „nepříznivý vliv“ kancléře Bestuţeva na carevnu Alţbětu v pruských záleţitostech. Přes neúspěch kněţny Zerbstské byl rozhodnut získat ruské spojenectví stŧj co stŧj, neboť věděl, ţe bez podpory Ruska budou jeho územní zisky trvale ohroţeny. A tak se nakonec odhodlal k činu, který zpŧsobil přímo jakési „diplomatické zemětřesení“.

Adorace Fridricha II. pozdější pruskou a německou historiografií je známa a často odsuzována. V jedné věci je však třeba se tvŧrcŧ legendy o „Fridrichu Velikém“ zastat - jakkoli jim byl tento panovník vzorem bojovníka za „svatou věc Německa“, přece jen se ţádný z nich neodváţil oslavovat morální vlastnosti tohoto panovníka. Střízlivě řečeno, nebylo tu co oslavovat. Pruský král vstoupil do dějin Evropy nejen jako talentovaný vojevŧdce, ale i svou „nestydatostí, která rozhořčovala dokonce i morálku diplomatŧ té doby“ (V. O. Ključevskij). Jinými slovy, kníţe Talleyrand, otec novodobé diplomacie, o němţ Napoleon prohlašoval, ţe je „bahno v lidské podobě“, měl ve Fridrichu II. svého velkého předchŧdce.

Ukázkou toho, jak dokázal bez skrupulí opouštět své spojence a spojovat se s jejich nepřáteli, byla smlouva ve Whitehalle, podepsaná 16. ledna 1756. Řekli jsme jiţ, ţe výboje Pruska se opíraly o spojenectví a subvence Francie. Nuţe, Fridricha II. uzavřel s Anglií, hlavním soupeřem Francie na pevnině i v zámoří, spojenecký pakt, o němţ se v Paříţi dozvěděli aţ z třetí ruky. Došlo k tomu poté, kdyţ Anglie ujistila Prusko, ţe uzavřela s Ruskem pakt o finanční pomoci, na jehoţ základě mělo Rusko poskytnout vojenskou ochranu

Strana 276

RUSKÉ IMPÉRIUM

Hanoversku (lénu anglického krále). Pruský král byl přesvědčen, ţe si prostřednictvím Anglie zajistí i podporu Ruska.

V Petrohradě však reagovali zcela jinak. Carevna Alţběta odmítla ratifikovat smlouvu s Anglií a potvrdila Vídni platnost tajného paktu ze září 1753, jímţ se Rusko zavazovalo, ţe zasáhne v případě pruského útoku na Sasko. Kdyţ pak byla 1. května 1756 podepsána spojenecká smlouva francouzsko-rakouská, připojilo se k ní i Rusko, jemuţ Vídeň slíbila milion rublŧ ročně na válečné výdaje. Stalo se přesně to, čeho se Fridrich II. obával - zrodila se velká protipruská koalice tří nejmocnějších zemí kontinentu.

Za této situace mu nezbývalo nic jiného neţ se pokusit rozhodnout situaci dříve, neţ se ruská armáda dá do pohybu, a porazit kaţdého ze spojencŧ zvlášť. V létě 1756 vtrhla pruská armáda do Saska. Tak začala sedmiletá válka, o jejímţ rozsahu si učiníme bliţší představu, uvedeme-li, ţe jen Rusko vynaloţilo na její vedení 40 miliónŧ rublŧ (zhruba dva celé roční dŧchody) a ztratilo 150 000 vojákŧ. Přitom se současníci shodovali v tom, ţe Rusko bylo z kontinentálních zemí postiţeno válkou relativně nejméně. V kaţdém případě je však rozsah lidských ztrát a výdajŧ na vedení války dostatečným dokladem toho, ţe ruský dvŧr byl tentokrát rozhodnut zasáhnout do evropských událostí celou vahou své moci.

Evropské války poloviny 18. století byly vedeny téměř výlučně v „suchých měsících“ zhruba od dubna do října. A tak se přes spěšné přípravy vydala osmdesátitisícová ruská armáda generála Apraksina na pochod aţ na jaře 1757. Přes těţkopádnost vrchního velitele, vezoucího s sebou mnoţství sluţebnictva, přes pomalý postup, brzděný mnoţstvím dŧstojnických vozŧ, byla ruská armáda té doby mohutnou silou. O bojeschopnosti Rusŧ ostatně nejlépe svědčí stručná

Strana 277

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

statistika sedmileté války. Z deseti bitev, které Fridricha II. svedl, prohrál tři, z toho dvě právě s nimi.

K první z těchto bitev došlo 19. srpna 1757 u Gross-Jägersdorfu, kde se Prusové poprvé postavili Apraksinově armádě. Výsledky této bitvy nebyly sice příliš skvělé (600 zajatých Němcŧ a 300 dezertérŧ), ale byl to přece jen úspěch. V Petrohradě očekávali další Apraksinovy zprávy o postupu, ale místo toho se dozvěděli, ţe vrchní velitel se „spěšně vrací“ za Němen. Podobalo se to spíše útěku, který byl z vojenského hlediska nesmyslný.

Apraksin, zkušený dvořan, který přijal vrchní velení v pevné naději, ţe k taţení vŧbec nedojde, skutečně neměl k ústupu ţádné vojenské dŧvody. Byly však dŧvody jiné. V Petrohradě se totiţ očekávaly změny. Kancléř Bestuţev i velkokněţna Kateřina naznačili Apraksinovi jiţ koncem roku 1756, ţe v případě smrti carevny Alţběty by armáda měla být spíše blíţe sídelního města. Bestuţev tehdy předloţil Kateřině projekt, podle něhoţ měl být po smrti carevny dosazen na trŧn její syn Pavel a Kateřina měly být regentkou.

V září 1757 dostala carevna záchvat, po němţ na několik týdnŧ zčásti ochrnula (nemohla mluvit). Apraksin se obával, ţe by k „očekávaným změnám“ mohlo dojít bez něho, a proto se vracel zpátky. Stalo se však to, s čím ani on, ani Bestuţev a Kateřina nepočítali. Carevna se opět pozdravila a v říjnu 1757 byl Apraksin zbaven velení a zatčen pro „svévolný ústup“.

PÁD KANCLÉŘE BESTUŽEVA

Zatčení Apraksina mělo především uspokojit spojence, kteří spatřovali ve váhavém postupu Rusŧ na jaře 1757 a v jejich pozdějším překotném ústupu tajný záměr a projev dvojaké ruské mocenské hry. Aţ potud nehrozilo Apraksinovi ţádné váţnější nebezpečí, neboť při

Strana 278

RUSKÉ IMPÉRIUM

známé povaze carevny Alţběty by zřejmě byl po nějakém čase v tichu propuštěn na svá panství. Tím spíše, ţe Apraksinŧv nástupce generál Fermor prohlásil ve svém dobrozdání carevně, ţe ústup byl nevyhnutelný, neboť armáda neměla potraviny a píci.

Carský kabinet, kde právě vrcholilo střetnutí mezi Bestuţevem a Šuvalovy, přisuzoval však Apraksinovi mnohem těţší vinu - snaţili se mu dokázat účast v přípravě státního převratu ve prospěch Kateřiny, jehoţ hlavním inspirátorem byl Bestuţev.

Víme jiţ, ţe jistý plán skutečně existoval - dokonce v podobě projektu, který sepsal kancléř. Máme-li věřit samotné Kateřině, povaţovala Bestuţevŧv projekt za „stařecké blouznění“. Viděla prý zanícení, s nímţ kancléř projekt připravoval, a nechtěla mu to vymlouvat - sama prý tomu nikdy nepřipisovala větší význam. Tolik Kateřina ve svých pamětech. Přes tuto pozdější snahu celou záleţitost bagatelizovat nelze nepostřehnout, ţe Kateřina se touto intrikou ocitla na pokraji katastrofy a dělala všechno, aby se carevna o projektu nedozvěděla. Přesto však vláda cosi tušila.

Apraksinova aféra se velmi hodila i v jiném směru - nová vládní skupina, reprezentovaná Šuvalovy, se chtěla zbavit Bestuţeva. Pŧldruhého desetiletí budoval ruskou politiku na těsném spojenectví s Anglií, která nyní stála v táboře nepřátel Ruska. Starý kancléř se marně bránil - neúspěch jeho „systému“, vylučujícího předem jakýkoliv konflikt s Anglií a sblíţení s Francií, byl očividný. Kromě toho carevně nezapomněli připomenout, ţe Bestuţev dostává od Anglie rŧzné „dárky“ a skutečně je dostával.

Jedním slovem, nad kancléřem se stáhla mračna a Kateřina, zcela bezmocná, čekala, co bude s ní, neboť její názorové sblíţení s Bestuţevem bylo obecně známo.

Strana 279

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

Při prohlídce listin Apraksina byly nalezeny tři dopisy velkokněţny. Je sice pravda, ţe dopisy byly zcela nevinné, ale podezření carevny jen zesílilo. Kateřina měla vysloveně zakázáno komukoli psát a navíc - kdo mohl vědět, zda neexistovala další korespondence.

Apraksin ovšem zapíral a velkokněţny se mohla vyšetřující komise zeptat teprve v okamţiku, kdy by její „zlý úmysl“ byl zcela zjevně dokázán. Proto bylo třeba bývalého vrchního velitele donutit, aby mluvil. Naznačili mu, ţe by mohl být mučen, a ukázali i příslušné nástroje. Tato hrozba však pŧsobila silněji, neţ očekávali - Apraksina ranila mrtvice. Korunní svědek proti kancléři a velkokněţně byl mrtev.

Vyšetřování tím však neskončilo. V únoru 1758 byl zatčen Bestuţev. Dŧkazy o jeho vině sice nebyly, ale to se nebralo příliš váţně. Kancléř Bestuţev nebyl první ani poslední z těch, proti nimţ byly hledány dŧkazy aţ po jejich zatčení. Zatím mu vytýkali jeho styk s Apraksinem a Kateřinou. Podřídil prý svou politiku přáním a názorŧm „malého dvora“, který stojí tajně na straně Pruska.

Zpočátku však nechala carevna Bestuţeva v domácím vězení, takţe mohl bez obtíţí zničit všechno, co by mohlo jakkoli pŧsobit podezřele - včetně nejnebezpečnějšího dokumentu, jímţ byl projekt o zrušení nástupnického práva Petra a regentství velkokněţny Kateřiny. Několikaměsíční výslechy zkušeného diplomata skončily tím, čím začaly - ţádný dŧkaz spiknutí se nenašel.

Stejně skončily i výslechy několika dalších zatčených, kteří ostatně nic nevěděli, neboť byli jen prostředníky mezi Bestuţevem a Kateřinou. Protoţe však odsouzení Bestuţeva bylo „státní nezbytností“ a věcí prestiţe vlády carevny Alţběty, našlo se nakonec celé mnoţství „zločinŧ“, mezi nimiţ nechyběl i takový, ţe bývalý

Strana 280

RUSKÉ IMPÉRIUM

kancléř odpovídal vyšetřující komisi i na otázky, o nichţ byl pod trestem smrti povinen mlčet. A tak byl Bestuţev poslán do vyhnanství mimo jiné proto, ţe odpovídal svým soudcŧm na poloţené otázky.

Hlavním aktérem neprokázaného spiknutí byla ovšem Kateřina. Její situace byla skutečně zoufalá. Nevěděla, co všechno Bestuţev řekl a jaké dŧkazy proti ní carevna má. Kruh nedŧvěry a sledování, který se kolem ní uzavřel, byl nesnesitelný. Rozhodla se proto ke krajnímu řešení. Poţádala carevnu, aby ji pustila domŧ, do Zerbstu - manţel ji nenávidí, své děti smí vidět jen několikrát do roka a navíc nyní uvrhla na sebe hněv carevny.

Za této situace se carevna rozhodla sama vyslechnout Kateřinu, které se podařilo odvrátit obvinění z přípravy převratu. Kateřina si mohla poprvé po dlouhé době vydechnout. Nebezpečí, ţe carevna splní její prosbu a pošle ji domŧ, bylo zaţehnáno - carevna její ţádost odmítla. Stárnoucí a nemocná Alţběta střízlivě uváţila, ţe velkokněţna daleko převyšuje následníka trŧnu („mŧj synovec je hlupák, čert ho vezmi“) a v posledních dvou letech jejího ţivota došlo mezi nimi dokonce i k jistému sblíţení.

Jmenování generála Fermora nevedlo k výraznější změně v ruské kampani roku 1758. Nebylo to však jen vinou váhavosti vrchního velitele. Bylo veřejným tajemstvím (a spojenci si na to Rusku i oficiálně stěţovali), ţe Fridrich II. je o ruských plánech zpraven často dříve a lépe neţ sám generál Fermor.

Pruský panovník měl totiţ v Petrohradě informátora, který mu prostřednictvím anglického vyslance Keitha posílal zprávy o plánech ruských válečných kampaní. Tímto pruským informátorem byl následník ruského trŧnu Petr. Všichni to věděli - i nový kancléř

Strana 281

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

Voroncov - avšak při nejistém zdraví carevny se nikdo neodváţil vystoupit proti budoucímu carovi.

V roce 1759, kdy se vrchním velitelem stal generál Saltykov, však nepomohly pruskému králi ani dŧvěrné informace z Ruska. 1. srpna 1759 utrpěl v bitvě u Kunnersdorfu katastrofální poráţku, jejíţ rozsah potvrdil ostatně sám ve zprávě hraběti Finkensteinovi: „Máme těţké ztráty; z 48 000 armády nemám v této chvíli ani 3000. Všechno prchá, nemám uţ nad vojskem moc. V Berlíně udělají dobře, kdyţ se (sami) postarají o svoji bezpečnost. Je to hrozné neštěstí, které nepřeţiji. Dŧsledky bitvy budou ještě horší neţ sama bitva. Nemám uţ ţádné moţnosti a po pravdě řečeno, povaţuji vše za ztracené. Nepřeţiji zánik své vlasti. Sbohem navţdy.“

Fridrich II. předal velení nad prchajícími zbytky své armády jednomu ze svých generálŧ a sám byl připraven zemřít dříve, neţ by padl do zajetí. Nakonec však se sebevraţdou přece jen prozíravě počkal. Rusové totiţ nechali zničené trosky jeho vojska na pokoji a stáhli se do zimních táborŧ.

Fridrich II. prý kdysi řekl, ţe válka je pruským národním prŧmyslem. Bitvou u Kunnersdorfu Rusové tento „prŧmysl“ zle pošramotili a jen váhavost jejich velení a spory s rakouskými vojevŧdci Daunem a Laudonem pomohly Prusku s krajním vypětím sil udrţet se na pokraji propasti ve chvíli, kdy se jiţ zdálo, ţe nikdo a nic nemŧţe zabránit úplné katastrofě. V roce 1760 obsadili Rusové na čas i Berlín a v Evropě byli všichni přesvědčeni, ţe Prusko mŧţe zachránit jen zázrak.

Tento „zázrak“ se skutečně stal. Během roku 1761 se zdraví carevny stále zhoršovalo a zasvěcení věděli, ţe budoucí car válku s Pruskem odmítá. Věděl to ovšem i pruský král, který ještě v prvních lednových dnech roku 1762 psal o své beznadějné situaci. Mezitím však jiţ došlo

Strana 282