PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

VÁLKA S TURECKEM

Zatímco v Evropě se omezili jen na verbální protesty proti nevybíravému zásahu Ruska do polských záleţitostí, rozhodli se v Cařihradě jít dále. Turecko se nechtělo smířit s nebývalým posílením vlivu Ruska v Polsku. Turci se ne zcela neprozíravě obávali, ţe Rusko se hodlá Polska zmocnit. Kaţdý ruský zásah v Rzeczpospolitě proto jen dále zvyšoval rusko-turecké napětí, které propuklo roku 1768 v otevřený konflikt. Jeho výsledek nutně ovšem předurčoval i další vývoj situace polské.

Carskou vládu zastihl počátek války s Tureckem téměř nepřipravenou. Dávný záměr Ruska, ovládnout Černé moře, sice nutně směřoval ke střetnutí, avšak počítali s ním později. Pro válku s Tureckem bylo totiţ třeba nejen postavit velkou pozemní armádu, ale připravit i loďstvo. V roce 1768 neměla carská vláda po ruce ani jedno, ani druhé. „Udrţení pořádku“ v Polsku poutalo značné vojenské síly a o stavu jediné tehdejší ruské flotily - baltické - se carevna přesvědčila roku 1765 sama, kdyţ se přímo při přehlídce konané na její počest dvě z lodí potopily. Carevna shrnula svŧj dojem z inspekce baltické flotily dosti pochmurně: „Je třeba přiznat, ţe lodě se podobaly těm, které kaţdoročně vyplouvají z Holandska na lov sleďŧ, a ne vojenskému loďstvu.“

Strana 328

RUSKÉ IMPÉRIUM

V roce 1768 psala carevna jednomu ze svých vyslancŧ: „Bude-li to vŧle boţí, uvidíš zázraky.“ Zázrak se skutečně stal - ve Středomoří se totiţ objevilo ještě horší loďstvo neţ ruská flotila - loďstvo turecké. Po námořní bitvě u Česmy (24.-26. června 1770) bylo Turecko prakticky bez válečného loďstva.

V Evropě sice tehdy vtipkovali, ţe rusko-turecká válka je válkou „jednookého se slepým“ (Fridrich II.), avšak ruská pěší armáda byla znatelně lepší neţ loďstvo. Ostatně sám pruský král měl na Rusy ty nejčernější vzpomínky ze sedmileté války. Navíc Turecko usnadnilo carské vládě obtíţnou situaci, v níţ se na počátku války ocitla, neboť vyhlásilo sice Rusku válku, ale v letech 1768-1769 se omezilo jen na vpády krymských Tatarŧ do jihoruských oblastí. Masakrování a odvlékání obyvatel do otroctví mělo však zcela jiný účinek, neţ Turci očekávali. Místo nabídky k jednání o míru se Rusko připravilo k válce. V roce 1769 byl jmenován velitelem jiţní armády zkušený polní maršál Pjotr Rumjancev, jemuţ dali všechny nejlepší síly, které tehdejší ruská armáda měla (mezi mladými generály byl například A. Suvorov). Rusové vpadli do Moldavska, aby zabránili případnému spojení nespokojených Polákŧ s Turky, a v září 1769 obsadili pevnost Chotin na Dněstru.

Další prŧběh války názorně demonstroval drtivou převahu Rusŧ nad hŧře vyzbrojenou a špatně organizovanou tureckou armádou. Po poráţce u Jas, Fokšan a na Prutu byl výsledek války rozhodnut. Poráţka Turecka byla pak dovršena i diplomaticky. Porta ztratila jednoho ze svých spojencŧ, Rakousko, které roku 1771 uzavřelo s Ruskem dohodu o dělení Polska (1772).

V červenci 1774 podepsali Turci v Küčük-Kainardţi mír, jímţ Rusko dosáhlo prakticky všeho toho, čeho se Porta obávala a čemu chtěla válkou zabránit. Turci museli postoupit Rusku Azov, Kerč, Jenikale a

Strana 329

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

Kinburn (pevnost při ústí Dněpru). „Čistá panna“ byla „znesvěcena“, neboť mírová smlouva otevírala volnou plavbu ruským obchodním lodím po Černém moři. A aby byl kalich hořkosti úplný, byla proklamována „samostatnost“ kubáňských a krymských Tatarŧ, dosud závislých na Portě.

ROZCHVÁCENÍ POLSKA

V Polsku ovšem s obavami sledovali prŧběh rusko-turecké války. Stanislav Poniatowski tušil hrozbu visící jako Damoklŧv meč nad svou zemí a ve snaze zabránit rozchvácení Polska usiloval o „realistickou“ politiku. Propadl zoufalé naději, ţe ruské samoděrţaví je moţno přesvědčit o „dobrých úmyslech“ Polákŧ a snaţivě ustupoval všem ruským poţadavkŧm, jimţ bylo moţno vyhovět a neztratit přitom polskou korunu. Prostě „zachraňoval všechno, co se zachránit dalo“. Tak dlouho, aţ nebylo co zachraňovat.

Od konce 17. a v prŧběhu 18. století dostávaly útěky nevolníkŧ z Ruska na západní hranici přímo masový ráz. Pro carskou vládu to sice nebyla věc příliš příjemná, měla však i svou „dobrou“ stránku. Pokud se nepodařilo běţence dostat zpět (nejednou prostě násilím - místními nájezdy ruských oddílŧ na polské území), pečovali o ně v Petrohradě jinak. Snaţili se o to, aby mohli svobodně vyznávat pravoslaví. Nepečovali přitom jen o své uprchlé poddané, ale o všechny pravoslavné v Polsku.

Protoţe feudální vrchnost na západní Ukrajině byla převáţně polská a bojovně katolická, vystupovalo zde ruské samoděrţaví v opravdu nezvyklé úloze „ochránce prostého lidu“ a jeho víry. Carismus mohl vést tento svŧj „svatý a spravedlivý zápas o víru“ velmi snadno, neboť násilnosti a hrubosti místních magnátŧ vŧči pravoslavnému kléru byly (při neexistenci silnější královské moci) prakticky beztrestné a

Strana 330

RUSKÉ IMPÉRIUM

nejednou překračovaly - jako ostatně kaţdé násilí zaloţené na samodurství moci - všechny meze.

Carská vláda měla ve věci pravoslavných poddaných Polska vděčnou a trvalou záminku k „nespokojenosti“ a polský král se skutečně poctivě snaţil tuto záminku odstranit. Snad opravdu věřil tomu, ţe carevna nemŧţe přenést přes srdce to, ţe v Polsku nemá část obyvatel svobodu vyznání.

Sejm, který se sešel roku 1765, aby vyřešil otázku pravoslavných v Polsku, však narazil znovu na to, o čem jsme se jiţ zmínili - královská moc byla příliš slabá, neţ aby mohla prosadit svou vŧli. Poniatowski se proto opět snaţil prosadit zrušení výsady liberum veto. Avšak odpověď Pruska a Ruska byla tentokrát zcela rozhodná - polské „svobody“ musí být zachovány. Místo posílení moci krále dala carevna přednost přímé vojenské intervenci v Polsku (1767), neboť bylo třeba „udrţet pořádek“.

Počátek rusko-turecké války v roce 1768 oţivil v Polsku naděje, ţe se podaří vytlačit Rusy z Polska. Tichá a nevýrazná podpora, kterou poskytlo Rakousko a Francie polské šlechtické konfederaci roku 1768, nemohla však zabránit jejímu potlačení. Moc bezmocného krále byla obnovena a nadešla chvíle, kdy Polsko mělo svým silnějším sousedŧm zaplatit za jejich „ochranu a péči“.

Po těţkých poráţkách Turkŧ v letech 1769-1770 zŧstávala jiţ jen jediná váţnější překáţka bránící tomu, aby Rusko „připojilo svá historická území“. Prusko bylo sice připraveno vzít svŧj „díl“ kořisti - avšak Vídeň jako by nechtěla o dělení Polska slyšet. V posílení Ruska spatřoval vídeňský kabinet hrozbu rakouským zájmŧm. Navíc nemohl rakouský souhlas s dělením Polska za účasti Pruska znamenat nic jiného neţ definitivní konec nadějí na navrácení Slezska. Váhání

Strana 331

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

Marie Terezie mělo tedy své docela prozaické dŧvody a pokus vysvětlovat je nějakými morálními skrupulemi by byl opravdu nemístný.

Vítězství Alexeje Orlova u Česmy a přesvědčivé úspěchy Rumjanceva na dolním toku Dunaje nakonec zapŧsobily i ve Vídni, kde se prosadil „věcný“ postoj Josefa II. (který byl od roku 1765 spoluvládcem císařovny). Rusko-rakousko-pruským paktem z 5. srpna 1772 bylo Polsko připraveno o třetinu svého území a obyvatelstva.

Na zoufalé protesty polského krále odpověděla carevna manifestem ze 14. července 1772, jímţ bylo Polákŧm i ostatnímu světu „vysvětleno“, ţe zábor podstatné části území Rzeczpospolity je dobrodiním a děje se v nejvlastnějším zájmu Polska: „Ruský imperátorský dvŧr, přinucen ohledy na zájmy své říše vlastními silami učinit přítrţ polským nepořádkŧm a zuřivosti a (ve snaze) zabránit zkáze (polského) státu ...

uzavřel dohodu (s rakouským) císařským a královským dvorem a s Jeho Veličenstvem králem pruským, aby jednomyslným úsilím a opatřeními dosáhli těchto cílŧ, tolik potřebných pro sousedství jejich státŧ. Na základě této dohody oznámily jiţ tyto dvory polskému národu svŧj úmysl přikročit k obnovení pořádku a klidu v Polsku, k podepření ústavy i svobody národa v tomto státě. (Děje se tak) v zájmu upevnění jeho zahraničně politické existence a dosaţení pevnosti, tak ţádoucí pro nejpřednější zájmy jeho sousedŧ.“

Další osudy Polska, vydaného na milost Ruska, Pruska a Rakouska, jsou jiţ jen pokračováním téţe rabulistické politiky. Všechny pokusy vymanit se z „péče“ ruského samoděrţaví byly marné. Sejm sice roku 1791 schválil novou ústavu, jíţ se rušilo liberum veto a polský trŧn se měl stát po smrti Stanislava Poniatowského dědičným v saské dynastii, avšak v Petrohradě se to nesetkalo s pochopením, přestoţe s novou polskou ústavou tentokrát souhlasilo i Prusko a Rakousko.

Strana 332

RUSKÉ IMPÉRIUM

Vývoj událostí, které následovaly, je téměř jednotvárným opakováním toho, co známe jiţ z doby předchozí. Na pokyn z Petrohradu vyhlásili „přátelé Ruska“ v Tarnovici konfederaci a za pomoci ruské armády zvrátili ústavu z roku 1791. Carevna uzavřela s Pruskem v lednu 1793 tajnou dohodu „k překonání ducha rebelie a nebezpečných novot“ v Polsku.

V červnu 1793 sešel se v Grodnu pod ruským vojenským dozorem sejm, na němţ král Stanislav Poniatowski odstoupil Rusku a Prusku další polská území (tzv. druhé dělení Polska). Zbývající část Polska se stala v podstatě ruským protektorátem.

Patriotické síly země se však stále ještě nevzdávaly. V březnu 1794 vyhlásil T. Kościuszko, který se postavil do čela národně osvobozeneckého zápasu, Rusku válku. Do tábora odpŧrcŧ ruského samoděrţaví přešel dokonce i král Stanislav Poniatowski, který však

Strana 333

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

jiţ dávno ztratil svou někdejší autoritu a vliv. Zoufalý boj proti přesile carských armád vyvrcholil v říjnu 1794 bitvou u Macejovic, v níţ byl Kościuszko poraţen a zajat. 4. listopadu 1794 vpadla Suvorovova armáda do varšavského předměstí Pragy. Při masakrování obyvatelstva přišlo tehdy o ţivot 15 000 muţŧ, ţen a dětí. Brutalita carské armády v Praze názorně ukázala, k čemu vede víra v dobré úmysly samoděrţaví a politika kompromisŧ s ním. Výsledkem této politiky bylo třetí (1795) a tentokrát jiţ poslední dělení Polska, neboť dál nebylo jiţ co dělit.

Rakousko získalo Krakov a Halič, Prusko se zmocnilo Varšavy a Velkopolska, Rusko se „ujalo“ pravobřeţní Ukrajiny, Litvy a Kuronska. Polsko zmizelo téměř na pŧldruhého století z politické mapy Evropy.

Celková „bilance“ tzv. polské politiky Ruska nebyla právě nepatrná. Při trojím dělení Polska připojila Kateřina II. k impériu 470 000 km2 s

6 770 000 obyvateli.

Později bylo rozchvácení Polska obhajováno jako „připojení historicky ruských území“. Tuto „argumentaci“ snad není třeba příliš rozebírat - stačí si jen poloţit otázku, zda Rusko někdy přiznalo stejné právo svým sousedŧm. Stejně tak se lze například zeptat, co by se stalo, kdyby všechny státy chtěly uplatnit svá „nezadatelná historická práva“.

Argumenty pruských historikŧ jsou stejně kuriózní jako dŧvody ruské. G. Ritter například píše, ţe „Prusko se podílelo na těchto anexích, jejichţ rozsah daleko přesahoval jeho moţnosti (tato území asimilovat), z prostého strachu před převahou Ruska“.

Strana 334

RUSKÉ IMPÉRIUM

Zánik Polska je názornou ukázkou uplatnění nepsaného zákona, ţe „kaţdý má tolik práva, kolik má moci“ (B. Spinoza). Polsko se stalo obětí politiky zaloţené na principu „práva silnějšího“. Stalo se obětí expanze svých mocnějších sousedŧ.

Řekli jsme jiţ, ţe Kateřina II. byla přesvědčena o tom, ţe nespravedlnost je přípustná, pokud přináší „uţitek“. Ve skutečnosti ovšem ţádné bezpráví „uţitek“ nepřináší a je - posuzováno v delší historické perspektivě - nakonec vţdy (přijmeme-li účetnické vyjadřování carevny) „pasivní“. Zatěţuje konto země, která se bezpráví dopouští, nejen ve vztazích mezinárodních, ale komplikuje i její situaci vnitřní. Jakkoli samoděrţaví bylo vţdy přesvědčeno o tom, ţe násilnosti budou dříve či později zapomenuty, ukázala se zatím vţdy paměť národŧ mnohem houţevnatější neţ všechna vládní propaganda.

Rozdělením Polska se tzv. polská otázka stala trvalým zdrojem vnitřního napětí, které podstatně přispělo ke zhroucení impéria. Ruský historik V. O. Ključevskij prozíravě tušil tyto konce „úspěšné“ politiky Kateřiny II. a dospěl nakonec k závěru, ţe „je moţné, ţe bychom se vyhnuli polské nenávisti, kdybychom zachovali jejich stát“. Je těţké odhadnout, co by se stalo, kdyby se nestalo to, co se stalo. Zdá se však, ţe by přece jen ruské impérium mělo o jeden z neřešitelných problémŧ méně a mohlo tak věnovat více sil řešení svých problémŧ vlastních, které nebyly právě nepatrné.

Posuzováno v širších evropských souvislostech, na větším historickém prostoru, má kaţdá „úspěšná“ expanzivní politika, jejímţ výsledkem je uchvácení etnicky cizích oblastí, dva základní aspekty. Především vychází z představy, ţe mocný a silný stát dokáţe svou „vitalitou“ zvrátit či potlačit dlouhodobé historické trendy a tendence směřující ke vzniku národních státŧ. Není třeba ani příliš znát historický vývoj

Strana 335