RUSKÉ IMPÉRIUM

nikdy nepodařilo své relativní zaostávání v ţivotní úrovni obyvatelstva zastavit.

REVOLUCE VE FRANCII

Naznačili jsme jiţ mělkost a povrchnost módního obdivu carevny k osvícenským idejím své doby. Stejně „neškodně“ pŧsobily tyto ideje i na většinu těch, kteří - jak přikazoval bonton - navštívili cizinu. Stručně a výstiţně to zaznamenal tehdejší satirický časopis Truteň v inzerátu: „Mladý ruský hejsek, který ku vlastnímu osvícení cestoval do ciziny a úspěšně absolvoval svoji cestu, vrátil se zpátky jako dokonalé hovado: bezplatně k vidění na mnoha ulicích našeho města.“

V posledních letech vlády ztrácela stárnoucí carevna velmi rychle své osobní kouzlo. Nikdy předtím ji neviděli tak panovačnou a podráţděnou, téměř jiţ neschopnou vnímat jiné názory a představy neţ vlastní. Za tohoto úpadku duševních i fyzických sil, vědoma si své absolutní moci, dokázala stále méně předstírat velké a ušlechtilé cíle, které ovšem nikdy neměla. Proto postoje a názory z posledních let ţivota mnohem věrněji odráţejí její vnitřní ţivot, který aţ dosud tak pečlivě a ne bez úspěchu skrývala.

Kateřina II. mluvila jiţ svým vlastním jazykem samoděrţavné vládkyně, kdyţ roku 1789 prohlašovala francouzské Národní shromáţdění za „tlupu šílencŧ a zločincŧ“. Zběsilost a hrubost, s níţ carevna mluvila o této „hydře o 1200 hlavách“, prozrazuje, jak by carevna proti Francii zasáhla, kdyby mohla. A. Suvorov ji prý dokonce přímo prosil: „Matičko, přikaţ mi, abych šel na Francouze!“ Avšak prŧběh války s Tureckem v letech 1787-1791 donutil carevnu ke střízlivějšímu posuzování vlastních sil. Navíc se petrohradský kabinet nehodlal vzdát svého dlouho připravovaného expanzivního programu vŧči Persii.

Strana 355

NA VRCHOLU MOCI

Spoutání sil ostatních evropských zemí v boji proti revoluční Francii se ostatně zdálo být vhodnou příleţitostí k „dokončení“ některých záměrŧ (například rozchvácení zbytku

Polska). Tento bezostyšně kořistnický princip politiky vŧči svým „věrným spojencŧm“ vyjádřila v instrukci z roku 1789 sama carevna zcela nepokrytě: „Mám ještě mnoho nedokončených věcí, a proto je třeba, aby (tyto země) byly zaměstnány a nepřekáţely mi.“

Jestliţe bezprostřední expanzivní zájmy bránily petrohradské vládě přímo zasáhnout proti Francii, nebyl to projev rozpakŧ či váhání v otázce jejího postoje k revoluci. Nejlépe o tom svědčí tvrdý carský zákrok proti stoupencŧm „rozvratných francouzských idejí“ v Rusku.

Zprávy o událostech ve Francii pronikaly ovšem do Ruska velmi poskrovnu a v oficiální úpravě. Avšak základní poselství revoluce, obsaţené jiţ v nápisu na oltářích, které byly roku 1790 postaveny ve

Strana 356

RUSKÉ IMPÉRIUM

všech francouzských vsích - „Občan se narodil, ţije a umírá pro vlast“

- dolehlo i sem.

Tato slova musela znít osvícenějším duchŧm téměř jako hlas z nebes. Proti a nad autoritu majestátu panovníka a jeho domu postavila revoluce autoritu Národa a Vlasti, místo poddanské pokory byla proklamována hrdost Občana a jeho rovnoprávnost ve společenství rovných. Byl to útok na „nejsvětější“ jistoty kaţdého (i ruského) samoděrţaví.

Lze si proto představit, s jakými pocity četla roku 1790 carevna Radiščevovu „Cestu z Petrohradu do Moskvy“, v níţ jí autor přímo vmetl do tváře: „Světský vladaři! ... (Pravda), kterou jsem viděl, ulétla od tebe daleko a tvé sídlo se jí zošklivilo.“ Sám ne zcela chudý poměščik (jeho otec měl 3300 „duší“), vášnivě obviňuje Alexandr Radiščev ruské statkáře: „Jsme jako hladová sběř, jako nenasytné pijavice. Co ponecháváme rolníkovi? To, co mu nemŧţeme vzít - vzduch. Ano, pouze vzduch...“

V Evropě, zejména u větší části inteligence, by nebyla Radiščevova obţaloba nevolnictví ničím neobvyklým, avšak v Rusku bylo stále ještě těţkým zločinem tvrdit, ţe ţádný člověk nemŧţe být vlastnictvím jiných lidí. Stejným zločinem byla i odpověď, čím nevolnictví nutně skončí - „Běda ti, nelítostný statkáři, na čele kaţdého z tvých rolníkŧ vidím tvŧj ortel!“

Vládkyně, do krajnosti pobouřena „drzostí“ tohoto úředníka kolegia zahraničí, prohlásila Radiščeva za zločince horšího neţ Pugačov. Soudní tribunál pohotově pochopil, co se od něho ţádá, a odsoudil Radiščeva k trestu smrti, který „milosrdná carevna“ sníţila na deset let sibiřského vyhnanství. Po smrti Kateřiny II. se nebezpečný autor směl

Strana 357

NA VRCHOLU MOCI

sice vrátit, ale roku 1801 (pod hrozbou nového vyhnanství) spáchal sebevraţdu.

Druhou čelnou obětí vládního strachu z „pobuřujících idejí“ se stal publicista a významný vydavatel Nikolaj Novikov, jemuţ zakázali roku 1791 publikovat a v dubnu 1792 ho odsoudili k 15 letŧm pevnosti. Po pravdě je ovšem třeba říci, ţe v porovnání s pozdější dobou bylo

vězení Novikova ve Šlisselburské pevnosti téměř sanatoriem. Bohatý vydavatel nejen nebyl odkázán na vězeňskou stravu, ale směl si dokonce drţet ve vězení i vlastního sluhu.

Pozornosti bdělé vlády neuniklo ani chování Rusŧ v cizině. Ruský vyslanec v Paříţi Simolin musel hlásit carevně nejenom zprávy o vývoji situace, ale i o politických názorech a vystupování Rusŧ ve Francii. Šikany vlády, která všude tušila nebezpečí spiknutí, zasáhly i v Rusku velmi módní a zcela neškodné zednářské lóţe (členem petrohradské lóţe byl ostatně i následník trŧnu).

Zároveň se Rusko stroze uzavřelo „rozvratnému vlivu cizích idejí“. Carevna se přitom nezastavila ani před díly svého někdejšího učeného obdivovatele a dala na index i Voltairovy spisy.

Strana 358