PRVNÍ CAROVÉ

VZNIK MOSKEVSKÉHO STÁTU

Na konci 14. století byla Rus ještě rozdělena na řadu celkŧ - kníţectví Rostovské, Tverské, Rjazaňské, Jaroslavské, Moskevské a městské republiky Velikého Novgorodu a Pskova. Všechny platily daň tatarské Hordě, kterou vybíral velký kníţe, který tím byl nominální hlavou těchto jinak nezávislých státečkŧ.

Moskevské kníţectví, které mělo v polovině 15. století zhruba tři miliony obyvatel, bylo sice rozlehlé (430 000 km2), jeho panovníkŧm jiţ Horda i ostatní ruské země přiznávají postavení velkých kníţat (i poté, kdy se jiţ o jarlyk na velké kníţectví v Saraji neucházejí), ale stále ještě bylo jen „prvním mezi rovnými“. Úsilí o podmanění svých sousedŧ tvoří hlavní osu snah moskevských panovníkŧ 15. a počátku 16. století - Vasilije I. (1389-1425), Vasilije II. Temného (1425-1462), Ivana III. (1462-1505) a Vasilije III. (1505-1533).

V případě Velikého Novgorodu a Pskova jsme viděli, jak toto „sjednocování Rusi“ probíhalo. V roce 1477 prodala rostovská kníţata Moskvě zbývající polovinu svého kníţectví. V roce 1485 bylo připojeno bez boje Tverské kníţectví (tverský kníţe Michail uprchl na Litvu). V roce 1514 byl dobyt Smolensk, v roce 1517 bylo připojeno Rjazaňské kníţectví a v letech 1517-1523 bylo ovládnuto kníţectví Černigovské a Severské. Tehdy vládl Vasilij III. jiţ územím šestkrát větším neţ jeho otec Ivan III. na počátku své vlády. V prŧběhu šesti desetiletí se velké moskevské kníţectví rozšířilo na celé území

Strana 58

MOSKEVSKÝ STÁT

obývané ruským etnikem. Pod ţezlem moskevských panovníkŧ tak vznikl národní stát Velkorusŧ.

Někdejší údělná kníţata a jejich bojaři se stávají sluţebníky moskevského velikého kníţete, který se sám prohlašuje za cara (césara) a skutečně jím je. Ivan III. se v roce 1472 oţenil se Sofií Paleologovnou, neteří posledního byzantského císaře, a začíná vystupovat jako dědic moci a slávy zaniklé Byzance.

Výrazným projevem rŧstu moci i sebevědomí moskevského cara bylo (v roce 1476) odmítnutí platit daň Hordě. Přiblíţil se velký okamţik v dějinách Rusi - rozhodné střetnutí s Tatary. Nakonec k němu však nedošlo. Chán Achmat sice vytáhl v roce 1480 s velikým vojskem na Moskvu, ale jeho spojenec, polský král Kazimír IV., mu nemohl jít na pomoc, protoţe se sám musel bránit vpádu krymských Tatarŧ MengliGireje. Ten byl tehdy spojencem moskevského kníţete a v dohodě s ním zaútočil a znemoţnil tak polskou podporu Achmatovi. Chán nakonec bez boje ustoupil a byl na zpáteční cestě zabit.

Dvě a pŧl století trvající tatarská nadvláda skončila. Obavy Ivana III. a jeho nestatečnost (opustil své vojsko) byly zapomenuty. Moskevský kníţe se nyní jiţ mohl právem prohlašovat za svrchovaného vládce, který nikomu není poddán a nikomu neplatí daně. Bitvou s Tatary roku 1480, k níţ nedošlo, dosáhli moskevští panovníci po spojení všech ruských zemí pod svou vládou druhého velkého cíle: Rusko se vymanilo z nadvlády Hordy.

Strana 59

PRVNÍ CAROVÉ

Strana 60

MOSKEVSKÝ STÁT

MOSKEVSKÁ RUS A EVROPA

Ve 13. a 14. století se severovýchodní Rus a ostatní Evropa vyvíjely zcela odlišně a teprve rozpad tatarské Hordy koncem 15. století umoţnil znovu hledání a obnovování kdysi četných vzájemných kontaktŧ. Setkávala se tu však jiţ dvě zcela odlišná civilizační prostředí. Zatímco Evropa proţívala proměnu, v níţ se od 15. století prosazovaly počátky renesance, vrcholil v Moskevské Rusi středověk a zápas o vymanění se z barbarské moci chánŧ Zlaté

Hordy.

Nadvláda Tatarŧ nejen zbrzdila, ale v mnohém směru zastavila přirozený vývoj země a vzdálila ji od ostatní Evropy směrem k polokočovné Asii - ne k velké asijské civilizaci, neboť Tataři představovali téměř výlučně jen anticivilizační násilnictví. Jestliţe přesto v těchto podmínkách vznikl a počátkem 15. století se dotvořil Moskevský stát, je to doklad vitality a houţevnatosti velkoruského etnika. Tento stát

Strana 61

PRVNÍ CAROVÉ

však nevznikl v kontaktu s Evropou, ale ve „střetávání a potýkání se“ s Tatary. A ti mu vtiskli pečeť svého barbarství.

Nebyly to jen dílčí a okrajové vlivy. Nejpozději od 14. století lze pozorovat proces jakési symbiózy ruského bojarstva s tatarskou nobilitou, která vstupovala do sluţeb velkých moskevských kníţat. Zde měly svŧj počátek desítky čelných rodŧ (Jusupovové, Obolenští a další). Ostatně i car Boris Godunov byl potomkem tatarského murzy Čety, který vstoupil do sluţeb velkého moskevského kníţete Ivana

Kality (1328-1340). Tatarská feudalita se sice rychle adaptovala v ruském prostředí a splynula s ním, ale zároveň mu zprostředkovala i své tradice a zpŧsob myšlení.

V době, kdy Moskevská Rus proţívala hrŧzovládu Ivana IV. (15471584), v Evropě vrcholila skvělá doba renesance. 16. století bylo vpravdě šťastným obdobím evropské civilizace. Během tohoto jediného století, v němţ se prudce rozmohl v západním křesťanském světě knihtisk, se jakoby rázem otevřely kulturní poklady, vytvořené v prŧběhu minulých věkŧ. Právě v této době má svŧj počátek ono velkolepé „šturmování nebe“, jaké nezaţila ţádná jiná ze světových civilizací. Tehdy také byly poloţeny základy kulturního, vědeckého a ekonomického rozmachu Evropy, který svým dosahem daleko přesáhl její hranice. Byla to doba, kdy vychází Koperníkovo dílo o pohybu planet (1543), kdy Španěl Miguel Servet objevil existenci dvou srdečních komor a jejich funkci (1553) a Tycho de Brahe jako první člověk pozoroval supernovu v galaxii (1572).

Strana 62

MOSKEVSKÝ STÁT

Strana 63

PRVNÍ CAROVÉ

V téţe době vyznávala Moskevská Rus jiné hodnoty - její hlavní zájem se soustředil na územní expanzi. Z někdejšího vasala chánŧ se Moskva stala postupně (v 16.-19. století) univerzálním dědicem, pánem a vládcem celého někdejšího tatarského chanátu Iulusu Dţuči - ulusu Dţuči (Zlaté Hordy). Národní stát Velkorusŧ překročil ve druhé polovině 16. století hranice území svého etnika a nastoupil cestu vytváření mnohonárodní říše. V evropském 16. století má svŧj počátek víra v rozum a příklon k racionalismu, v ruském 16. století dominuje zboţnění panovníka, pasivita a odevzdanost do vŧle „vyšší moci“. Proti vítězně nastupujícímu evropskému individualismu triumfoval v Rusku kolektivismus a přesvědčení o neomezených moţnostech velikého státu, který od té doby aţ do konce 19. století „připojoval“ v prŧměru kaţdý den území o rozloze 90 čtverečních kilometrŧ.

Rusko neproţilo a nemá vlastní historickou zkušenost renesance, snad nejdynamičtějšího období v dějinách evropské civilizace. Nevydalo se na tuto cestu spolu s ostatní Evropou, ale šlo svou vlastní cestou. Tento jeho rozchod s hodnotami vyznávanými v ostatní Evropě měl a má hlubší významy v jejich vzájemném vztahu neţ historické zpoţdění, zpŧsobené do značné míry nadvládou Tatarŧ. Zaostávání lze vyrovnávat a vyrovnat. Avšak mezi protichŧdnými hodnotovými orientacemi kompromis moţný není.

Nebyl to jen rozpor v chápání a vnímání nejvyšších hodnot „ţivota časného“. Rusko dělilo od ostatní Evropy od poloviny 11. století i církevní schizma, jímţ se tehdejší křesťanský svět rozpadl na západní katolicismus a východní řeckou církev, pravoslaví. Všechny pozdější pokusy o opětné spojení obou částí křesťanstva ztroskotaly a jejich vzájemné odlišnosti i animozity se v běhu věkŧ naopak prohlubovaly. Evropská civilizační sféra se tak rozdělila na dvě velké vzájemně

Strana 64

MOSKEVSKÝ STÁT

značně odlišné oblasti. Hranice mezi západním křesťanstvím a pravoslavím se stala nejen hranicí věroučnou, ale i civilizačním předělem mezi evropským Západem a Východem.

Nároky římského papeţského stolce na vedoucí postavení v celém křesťanstvu byly pravoslavnou církví nejen odmítnuty, ale západní „latiníci“ byli prohlášeni za nepravé křesťany a dokonce i „kacíře“. Ještě v 17. století byl například součástí přijímání cizích vyslancŧ v Kremlu obřad, při němţ si car umyl ruce poté, kdy podal vyslancŧm ruku. Nebyla to úzkostlivá hygiena. Mělo to symbolický význam: ti, kdo nevyznávali pravoslaví, byli ve smyslu tehdejších dobových představ „lidé nečistí“.

Představy o výlučnosti a nadřazenosti pravoslaví se zrodily ovšem mnohem dříve. Ve velmi zřetelné podobě se s nimi setkáváme jiţ na počátku 16. století v listu mnicha Filofeje caru Vasiliji III.: „Věz, blahoctný care! Dva Římy padly (=Řím se zkazil, Cařihrad ovládli Turci), třetí - Moskva - stojí a čtvrtý nebude. Naše církev v Tvém carství dnes jediná jako slunce září pod nebesy. Všechna pravoslavná carství se sešla v Tvém carství. Na celé zemi jsi pouze Ty křesťanským carem.“ Za tímto Filofejovým prohlášením se neskrývá jen sebevědomé nadřazení pravoslaví západnímu evropskému křesťanství. Je v něm i cosi více: Moskva je povolána stát v čele ostatního světa, neboť právě ona je středem nezkaţené víry a její panovník je proto i hlavou celého křesťanského světa. Podtextem těchto představ je vize o jakémsi vyšším poslání Ruska a o jeho výlučném postavení vŧči ostatním zemím. Tušíme tu jiţ zřetelné počátky ruského mesianismu, představy o osudovém a dějinném poslání Ruska napravit ostatní „zkaţený“ svět.

Strana 65