RUSKÉ IMPÉRIUM

BŘEZNOVÁ REVOLUCE

Zima 1916-1917 byla neobyčejně krutá, v Petrohradě nebyly výjimkou ani pětatřicetistupňové mrazy. Zamrzly ovšem i lokomotivy, 60 000 vagonŧ se zboţím a potravinami uvázlo na drahách a Rusko, uţ tak vyčerpané, ohroţoval dopravní kolaps. Prŧmyslová výroba, zejména v závodech vyrábějících pro frontu sice ještě fungovala, ale mnoţily se stávky a hladové bouře, při nichţ se začaly ozývat i

politické poţadavky.

Dne 8. března se jako obvykle slavil

Mezinárodní den ţen a pod hesly „Dokud je ţena otrokyní, není ţádná svoboda!“ a „Dejte nám chleba!“ vyšlo do petrohradských ulic asi 90 000 petrohradských ţen, převáţně textilních dělnic. Policie, vláda, duma i rŧzné výbory po městě i

Strana 541

REVOLUČNÍ ROK 1917

závodech byly překvapeny a nedokázaly reagovat. 9. března, v pátek, se demonstrace obnovily a zvětšily - Petrohrad protínaly zástupy, které se jiţ v souhrnu blíţily 150200 000 lidí (závody většinou nepracovaly pro nedostatek surovin a energie). Vláda sice nařídila obsadit mosty přes Něvu, ale lidé chodili sem a tam po zamrzlé řece. A v sobotu 10. března se rozkřiklo - zároveň s planými zprávami o

zaručeném počtu mrtvých - heslo generální stávky. Studenti se začali ujímat rolí agitátorŧ, první „delegace lidu“ se dostavují do kasáren a přemlouvají vojáky k účasti na pouličních demonstracích. Postupně mají úspěch, nejdřív u petrohradské posádky.

V neděli 11. března se vláda pokusila o protiakci, odročila zasedání dumy a zatkla asi sto levicových poslancŧ a vydala obvyklé příkazy k pořádku. To však jen přililo olej do ohně. Jiţ odpoledne (jak popisuje události očitý svědek L. Nadeau, reportér Le Temps) obsazují davy lidí opilých radostí justiční palác (symbol útlaku), vězení Kresty, arzenál a Petropavlovskou pevnost. V noci začaly hořet policejní stanice, otevřela se vězení a vojsko, které se přidalo, rozdávalo zbraně. V pondělí 12. března se připojila téměř celá petrohradská posádka včetně kozákŧ a vláda odpoledne odstoupila. V Tauridském paláci se

Strana 542

RUSKÉ IMPÉRIUM

13. března ustavil prozatímní výbor čtvrté dumy, z něhoţ poté vzešla Prozatímní vláda a sovět petrohradských vojenských a dělnických zástupcŧ. Mezitím vede od 10. března předseda dumy Rodzjanko s carem a jeho rádci jednání o nevyhnutelnosti abdikace. Car 15. března skutečně abdikoval a den poté se vzdal práva na trŧn i velkokníţe Michail, kterému Mikuláš „předal“ vládu. Panování dynastie Romanovcŧ skončilo. Ustavuje se Prozatímní vláda, která koncem léta vyhlašuje ruskou demokratickou republiku.

Těch několik dnŧ (převrat v Moskvě se opozdil o dva dny a měl přibliţně stejný prŧběh) probíhalo ve znamení euforie a naděje lidí na lepší ţivot. Všichni si navzájem blahopřáli ke svobodě. Ministři carské vlády, policisté, agenti, kterým se říkalo faraoni, byli odváděni do vězení, někteří, jako nenáviděný Protopopov, přišli sami. Revoluce byla dobromyslná a dŧvěřivá. Později bolševici rozšířili fámu o její „krvavosti“, ve skutečnosti přišlo o ţivot kolem 170 lidí, ponejvíce v Kronštadtu, kde námořníci lynčovali své dŧstojníky.

V celé této revoluci nebylo také vŧdcŧ, ani vedení, byla jen ţivelnost. Kerenskij později napsal: „Nebyla to vlastně revoluce, byla to sebevraţda monarchie, která nebyla s to přeţít rasputinismus.“

PRVNÍ RUSKÁ DEMOKRATICKÁ VLÁDA

První ruská demokratická vláda se rodila velmi zvolna. Bouře v Petrohradě jiţ byly v plném proudu, kdyţ 11. března zatím ještě fungující Golicynova vláda zprvu odročila a poté rozpustila říšskou dumu, tj. sbor poslancŧ. Ti vedli nekonečné diskuse, na příkaz vlády reagovali tím, ţe odešli z oficiální zasedací síně Tauridského paláce do sousední polokruhovité místnosti za předsednickou tribunou hlavního sálu, aby se rozhodli nerozjíţdět se z Petrohradu a pověřili předsedy stranických klubŧ vytvořit zatímní výbor dumy - i kdyţ se vytrvale píše o volbě, šlo vlastně o jmenování: vţdy dva zástupci

Strana 543

REVOLUČNÍ ROK 1917

reprezentovali jednu stranu, vesměs členy tzv. Progresivního bloku. Přizváni byli jen socialisté, trudovici (pravicoví eseři) a sociální demokraté - ti, zatím reprezentovaní jen menševiky, nakonec účast odmítli.

12. března měl jiţ zatímní výbor dumy konkurenta - sovět dělnických a vojenských zástupcŧ, který byl svolán na 19,00 hod. do volného hlavního

sálu Tauridského paláce. Tehdy jiţ existoval jeho výkonný výbor, který vyzval voliče k volbám - vojáci petrohradské posádky měli volit zástupce do sovětu za kaţdou četu, dělníci jednoho na kaţdý tisíc. Výbor dumy zatím jmenoval komisaře do všech státních úřadŧ, spolu se sovětem utvořil zvláštní komisi pro zásobování města a pro vojenské záleţitosti.

I kdyţ se Progresivní blok na vládní převrat připravoval a od poloviny roku 1916 k němu vyzýval (hlavně Štürmerovu vládu opozičníci nazývali reţimem „favoritŧ, pošetilcŧ, čarodějŧ a šaškŧ“, který vede Rusko k jisté poráţce ve válce a k vnitřnímu krachu), nyní mnozí jiţ dříve určení do vlády nebyli v Petrohradě. Čekalo se také na stanovisko cara, někteří nevěřili ve snadnost abdikace. Zatímní výbor jmenoval vládu 14. března s tím, ţe se od 15. března ujme svých

Strana 544

RUSKÉ IMPÉRIUM

povinností. Za premiéra byl vybrán kníţe Georgij Lvov, v politice téměř neznámý, ale s velkou autoritou pro svŧj morální kredit. Povaţoval se za nestraníka, i kdyţ se řadil ke kadetŧm a sám svŧj pŧvod odvozoval aţ od Rjurikovcŧ. Od začátku století pracoval v zemstvech, málo mluvil, byl hluboce náboţný a slavjanofil, věřil v demokracii a ve schopnost ruského lidu se demokracii naučit a podle ní ţít. I k sebemenšímu vládnímu rozhodnutí vyţadoval souhlas všech ministrŧ. Zdál se být bezproblémovým kandidátem všech.

První ruská demokratická vláda

Premiér a ministr vnitra: kníţe Georgij Lvov (kadet) Ministr zahraničí: Pavel Miljukov (kadet)

Ministr války a námořnictva: Alexandr Gučkov (oktjabrista) Ministr dopravy: Nikolaj Někrasov (kadet)

Ministr obchodu a prŧmyslu: Alexandr Konovalov (progresista)

Ministr financí: Michail Těreščenko (nestr.) Ministr nár. osvěty: Alexandr Manuilov (kadet) Ministr zemědělství: Andrej Šingarev (kadet)

Ministr spravedlnosti: Alexandr Kerenskij (trudovik)

Vrchní prokurátor Svatého synodu: Vladimir Lvov (strana středu) Nabízená místa ministrŧ odmítli Nikolaj Čcheidze (sociální demokrat, předseda petrohradského sovětu) a Vasilij Šulgin (pravicová nacionalistická strana).

Vláda však zdaleka nebyla povaţována za samostatnou. Na zvláštním večerním zasedání 14. března, jehoţ se spolu s vládou zúčastnily zatímní výbor dumy a výkonný výbor petrohradského sovětu, se vymezovaly podmínky její existence. Debatovalo se dlouho přes pŧlnoc. Dojednaná dohoda a deklarace byly vyhlášeny 15. března. V úvodní části stálo:

Strana 545