MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK

Bojaři však nebyli jedinou hrozbou vlády Borise Godunova, proti němuţ jako by se postavila i sama příroda. Rusko postihlo v roce 1600 a v následujících letech sucho a mrazy, které nikdo nepamatoval. Ceny obilí stouply na desetinásobek. Otevření carských sýpek a rozdávání obilí hladovějícím jen na krátký čas oddálilo katastrofu, která vrcholila v letech 1601-1603 strašným hladomorem, při němţ prchali lidé z venkova do měst, kde však stejně nacházeli neodvratnou smrt. Jen v Moskvě tehdy pohřbili 120 000 obětí hladu.

Na konci léta 1603 se Moskva ocitla v obklíčení band, které loupily zásoby, vezené do hladovějícího města. Carské vojsko sice tyto hordy porazilo a jejich vŧdce Chlopok byl oběšen v Moskvě, ale toto loupení, vyvolané především zoufalstvím hladovějících muţikŧ, bylo znamením hluboké krize, která brzy měla přerŧst ve všeobecný rozvrat, jemuţ Boris Godunov jiţ nedokázal čelit.

Zřejmě stěţí se jiţ bezpečně zjistí, kam aţ sahala rozhodnost bojarŧ svrhnout Borise a nepřipustit vládu dynastie Godunovovŧ, ale mnohé svědčí o tom, ţe právě oni stáli u zrodu a všemoţně podporovali šíření pověsti o tom, ţe syn Ivana IV. Dimitrij Ugličský nezemřel a ţe se ujme vlády a svrhne uzurpátora trŧnu, Borise Godunova. Snad lze říci i více - řada nepřímých dŧkazŧ svědčí o tom, ţe moskevská bojarská opozice dokonce vybrala a připravila toho, kdo měl v úloze ugličského careviče vystoupit - zběhlého mnicha Grigorije Otrepjeva.

LŽIDIMITRIJ I.

V početném zástupu ruských samozvancŧ 17. a 18. století vyniká tento lţicar nejen tím, ţe byl vŧbec prvním. Byl zároveň nejúspěšnějším z nich, neboť pouze jemu se podařilo dosednout na carský trŧn. K historii jeho dramatické avantýry bylo soustředěno více dokumentŧ a údajŧ neţ o všech ostatních samozvancích dohromady. A přesto mnohé nevíme. Například, kdy se narodil. Snad někdy po

Strana 94

MOSKEVSKÝ STÁT

roce 1575, neboť v letech 1605-1606, kdy vrcholila jeho závratná kariéra, mu bylo asi ke třicítce.

Budoucí Lţidimitrij, který v mládí slouţil u bojarského rodu Romanovcŧ, jistě bez obtíţí postřehl hlubokou nenávist svých pánŧ k Borisi Godunovovi. Jeho neklidná a dobrodruţná povaha jej přivedla z panských domŧ do kláštera. Jako mnich přijal jméno Grigorij. Patriarcha Iov jej vysvětil na jáhna a vzal k sobě ke „kniţním pracem“. Bystrý a pohotový Otrepjev se často dostával se svou církevní vrchností do Čudova kláštera v Kremlu a zde slyšel o ugličské tragédii a mnoho dalšího z toho, co jinak pronikalo mezi lid jen v podobě rŧzných pověstí.

Snad věděl aţ příliš mnoho. Za „neskromné řeči“ mu na udání rostovského biskupa hrozilo zatčení, a tak v únoru 1602 Grigorij Otrepjev prchá z Moskvy do Novgorodu

Severského, pak dál do

Kyjeva a odtud do Polska. Zde se zbavuje své mnišské sutany a vstupuje do sluţeb kníţete Wiśniowieckého. A právě zde dochází k jeho velké proměně.

Zběhlý pravoslavný mnich Grigorij „na smrt onemocněl“ a přál si před

Strana 95

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK

smrtí vyzpovídat se katolickému zpovědníkovi. Udivený jezuita se dozvěděl, ţe umírající mladý Rus je carevičem Dimitrijem. V Ugliči prý pohřbili místo něho někoho jiného. On sám se zachránil.

Po této „zpovědi“ se „ruský carevič“ zázračně uzdravil a pan Wiśniowiecki odváţí svého vzácného hosta ke královskému dvoru v Krakově. Zde se Otrepjev-Dimitrij setkal s papeţským nunciem Rangonim a po přijetí Zikmundem III. (únor 1604) sloţil slib, ţe bude poslušným synem papeţského apoštolského stolce.

Král sice určil „ruskému careviči“ roční dŧchod 40 000 zlatých, ale přesto váhal, zda jej má zcela otevřeně podpořit. Ostatně k tomu neradili ani někteří čelní velmoţové, především zkušený kancléř Jan Zamojski, pánové St. Żio#kiewski, Krzysztof Zbarazski, kníţe Wasy# Ostrogski a další. Zřejmě nebyli tak zcela přesvědčeni o tom, ţe se jedná o skutečného careviče Dimitrije, a navíc v moţném střetnutí se Švédskem a Tureckem Rzeczpospolita potřebovala spíše podporu Ruska neţ konflikt s ním.

Tyto rozpaky byly vyřešeny, kdyţ Zikmund III. svěřil záleţitost „careviče Dimitrije“ magnátu Jerzymu Mniškovi (Mniszech), který měl soustředit na podporu „Dimitrije“ ty, kdo chtěli spolu s ním „hledat v Rusku štěstí“. Grigorij Otrepjev se odebral do Mniškova sídelního města Samboru.

Další dějství dramatu bylo připraveno zasnoubením Mniškovy dcery Mariny s příštím carem, který se v červnu 1604 zavázal, ţe po ovládnutí trŧnu vyplatí Mniškovi milion zlatých a dá mu do dědičného drţení kníţectví Smolenské a Severské. Mnišek soustředil 1600 ţoldnéřŧ, s nimiţ se vypravil v srpnu 1604 Lţidimitrij na východ, k Dněpru.

Strana 96

MOSKEVSKÝ STÁT

V Moskvě se o nepravém Dimitrijovi, který se objevil v Polsku, brzo dozvěděli. Snaţili se Poláky přesvědčit, ţe jde o dobrodruha a do

Polska byl poslán i Otrepjevŧv strýc, aby jej na místě usvědčil. Boris Godunov chtěl především zabránit tomu, aby se samozvancem vytáhla polská armáda. K tomu sice nedošlo, ale nebezpečí přicházelo z jiné strany.

O labilitě vlády cara Borise byla jiţ zmínka. Víme, ţe mnohem hrozivější neţ bojarská

opozice se staly všeobecná beznaděj a zoufalství hladu, které do krajnosti vyhrotilo sociální napětí.

Dobové ovzduší bylo pro vystoupení samozvance připraveno i jinak. Po generace utuţovaná autorita carského majestátu vedla k tomu, ţe zcela nezrušitelným imperativem byla věrnost a sluţba carovi. Zatímco o Godunovovi se vědělo, ţe není z carského rodu, objevuje se nyní „pravý car“ Dimitrij. V lidovém prostředí se o carovi věřilo, ţe je nadán čarovnou mocí a ţe se mŧţe i proměňovat. Proto naprosto

Strana 97

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK

nevadilo, ţe tento Dimitrij je poněkud starší neţ by měl být ugličský carevič. Věřilo se také, ţe car je nadán nadpřirozenou mocí. Mohl například léčit nemocné pouhým dotekem. Mohl zemřít jen přirozenou smrtí, nemohl však být zabit, protoţe byl nezranitelný. V Ugliči museli zabít někoho jiného - sám carevič nezahynul.

Proto kdyţ „car Dimitrij“ přitáhl v říjnu 1604 do Kyjeva, připojily se k jeho oddílu tisíce kozákŧ a tato síla narŧstala spolu s tím, jak postupoval dál. Brány měst se mu otevíraly bez boje a katastrofu Godunovovy vlády dovršil přechod jejího vojevŧdce Basmanova na stranu samozvance.

Úspěch taţení na Moskvu byl navíc usnadněn i smrtí cara Borise v dubnu 1605. V Moskvě byl sice za nového cara prohlášen šestnáctiletý Borisŧv syn, Fjodor Godunov, ale nestála za ním ţádná skutečná síla. Jiţ počátkem června 1605 byl Fjodor II. svrţen a po několika dnech - i se svou sestrou - uškrcen. Do Moskvy vstupuje „car Dimitrij I.“, který byl 21. července 1605 slavnostně korunován. Z významnějších osobností se proti samozvanci postavil jen patriarcha

Iov, jehoţ lţicar poslal do kláštera.

Grigorij Otrepjev dosáhl svého cíle, ale zároveň tím podepsal i svŧj ortel. Mnozí velmoţové jej znali a věděli, o koho jde. Podporovali ho, aby se zbavili Godunovovŧ. Nyní přišla řada na něho.

Lţidimitrij I. byl nepochybně inteligentní a snaţil se populárními činy a štědrostí získat si podporu bojarŧ a moskevského lidu. Avšak jako kaţdý dobrodruh byl především hrdinou okamţiku, mistrem improvizace. Schopnost dlouhodobějšího domýšlení svých činŧ mu byla odepřena. Přestoţe se snaţil zapomenout na to, co v Polsku nasliboval, nemohl se svých závazkŧ a svých polských spojencŧ tak zcela zbavit. Ti však byli v Moskvě přijímáni s krajní nevraţivostí.

Strana 98