RUSKÉ IMPÉRIUM
nápisŧ i známé: „Přišel, viděl, zvítězil“, ale dobytí Azova nebylo záleţitostí tak docela snadnou. Součástí velkolepé podívané, uspořádané na počest vítězŧ, byl vŧz se šibenicí, pod níţ stál zajatý „Jakuška“ Jansen. Jeho poprava byla součástí oslav na počest vítězŧ.
Azovské vítězství bylo prvním válečným úspěchem mladého cara. Potvrdil se význam loďstva i účelnost povolání cizích odborníkŧ. V mezinárodních vztazích bylo pak ovládnutí této předsunuté turecké pozice předzvěstí toho, ţe Rusko je rozhodnuto dříve či později podstoupit boj o ovládnutí Černého moře. Dobytí Azova bylo vŧbec prvním velkým ruským úspěchem v boji proti Turecku.
Nikoli posledním výsledkem pádu Azova bylo opětné upevnění protiturecké „svaté ligy“. Rusko mohlo nyní ţádat větší válečnou aktivitu i od svých spojencŧ. V tomto smyslu byla azovská taţení let 1695-1696 vlastně jiţ přípravou a nezbytným předpokladem diplomatických jednání, která byla podstatnou součástí programu cesty do Evropy, o níţ car jiţ delší dobu uvaţoval.
VELKÉ POSELSTVO
Taţením k Azovu Petr ukázal, ţe je rozhodnut a připraven všemi silami své říše se účastnit všeobecného útoku „svaté ligy“ na evropské drţavy Turecka.
K tomu však bylo třeba splnit dvě základní podmínky. Předně se samo Rusko muselo na tuto velkou válku připravit. Bez evropsky organizované, vycvičené a vyzbrojené armády a bez námořního loďstva nebylo však moţno ani pomyslet na úspěch ve válce s Portou. Petr k řešení těchto obtíţných úkolŧ také bez odkladŧ přistoupil. Proto dobytí Azova nikterak neznamenalo zastavení stavby lodí ve Voroněţi.
Strana 151
MUŠKETÝR PETR
Brzy se však ukázalo, ţe v Rusku je sice moţné lodě postavit, ale nelze je náleţitě vyzbrojit a vybavit. Chyběli i zkušení námořní dŧstojníci, kteří by veleli jejich posádkám. Zařízení lodí i odborníky bylo třeba alespoň pro začátek získat v cizině.
Druhou podmínkou úspěchu rozhodujícího útoku na Turecko bylo ovšem to, aby zaútočila celá koalice. Protiturecká liga, v níţ dosud Rusko vystupovalo spíše pasivně, měla být nyní tímtéţ Ruskem přesvědčena o tom, ţe přišel vhodný okamţik k soustředění všech svých sil k úplné poráţce Turkŧ. Dobytí Azova posílilo ovšem postavení Ruska ve „svaté lize“, ne však natolik, aby si získalo rozhodující vliv na ostatní členy koalice, jejíţ vŧdčí silou byla habsburská monarchie. Bylo zřejmé, ţe chce-li carská vláda získat své spojence pro vystupňování válečného úsilí, bude muset vyvinout náleţitou diplomatickou aktivitu.
Jedním slovem - koncem roku 1696 byla nezbytnost vyslání diplomatického a obchodního poselstva do Evropy zcela zřetelná a tato mise by nepochybně byla vyslána i tehdy, kdyby prvním, kdo si přál její vyslání, nebyl právě car. Bylo veřejným tajemstvím, ţe chce jet s poselstvem do Evropy osobně.
Těsně před odjezdem se Petr dozvěděl o spiknutí střeleckého plukovníka Cyklera, který prý spolu se dvěma členy carské dumy, Fjodorem Puškinem a Sokovinem, chystal zavraţdění cara-kacíře, stýkajícího se s cizinci. Ve skutečnosti zřejmě nešlo přímo o záměr zabít cara (přestoţe se k tomu Cykler při mučení doznal), ale o protest aristokratické opozice, která nesouhlasila s cestou Petra do vzdálené ciziny a vytýkala mladému caru, ţe se obklopuje cizinci, jimţ dává přednost před „vlastními“, a zahrnuje je hodnostmi a přízní. Opozice uvaţovala také o tom, co dělat v případě, ţe by car v cizině zahynul.
Strana 152
RUSKÉ IMPÉRIUM
Dále neţ ke kritice cara a k úvahám pro budoucno zřejmě Cykler a jeho druhové nedospěli, avšak jiţ to samo naznačovalo, kam by mohla opozice dospět, aţ car bude dlouhé měsíce vzdálen. Snad především to přimělo Petra, aby nařídil tvrdé tresty, které měly být zárukou, ţe napříště kaţdého obejde hrŧza při vzpomínce na to, jak skončili ti, kdo se odváţili kritizovat jeho činy.
Cykler, Puškin a Sokovin byli popraveni čtvrcením a další tři viníci byli popraveni sekyrou. Petr, přesvědčen, ţe v pozadí celé věci stojí svrţená vládkyně Sofie a rod Miloslavských, se však nespokojil jen s popravami. Dal vykopat rakev s pozŧstatky kníţete Miloslavského a přivézt ji na saních taţených sviněmi do Preobraţenského, kde se popravy konaly. Rakev nenáviděného kníţete byla otevřena a postavena tak, aby do ní stříkala krev Cyklera a dalších odsouzencŧ.
Jejich hlavy byly pak nabodeny na kŧl a vystaveny na Rudém náměstí.
Situace, za níţ se v březnu 1697 vypravilo z Moskvy „Velké poselstvo“, nebyla tedy zcela jednoduchá. Téměř 17 měsícŧ mělo být Rusko bez svého cara. Vláda byla proto svěřena náčelníku Preobraţenského prikazu, „ministru knuty a mučírny“ Fjodoru Romodanovskému a bojaru Tichonu Strešněvovi. Jejich úkolem bylo především dozírat a rázně potlačit jakýkoliv nepokoj. Navíc vydal Petr ještě před odjezdem příkaz, ţe se moskevští střelci nesmějí v době jeho nepřítomnosti do města vrátit. Takto zabezpečen před rŧznými „nahodilostmi“ vypravil se car inkognito (jako „Petr Michajlov,
úředník Preobraţenského prikazu“) v řadách poselstva z Moskvy.
Po několikadenní zastávce v Rize směřovalo poselstvo dál přes Jelgavu do Královce, kde bylo slavnostně přijato braniborským kurfiřtem Fridrichem III., který se - v souladu s diplomatickým protokolem té doby - ptal ruských poslŧ na zdraví cara, jenţ stál vedle
Strana 153
MUŠKETÝR PETR
něho a s nímţ měl kurfiřt ještě před audiencí soukromé jednání. Poslové Fridrichovi odpověděli, ţe podle zpráv z Moskvy se Jeho carské Veličenstvo těší dobrému zdraví.
Setkání Petra s Fridrichem III. vedlo spíše jen k vzájemným ujištěním dobré vŧle a přátelství. Kurfiřt se snaţil získat Petra pro účast v chystané protišvédské koalici, avšak car nemohl zatím - vzhledem k svým záměrŧm na jihu a jihovýchodě své říše - přijmout ţádné závazky. Zŧstalo proto jen u soukromé dohody obou panovníkŧ, ţe se Rusko připojí k protišvédské koalici aţ po skončení konfliktu s
Tureckem.
S kaţdou mílí, jíţ se Petr vzdaloval od ruské hranice, vzrŧstala jeho netrpělivost spatřit samotný střed tehdejšího civilizovaného světa - Nizozemí. Proto byl pŧvodní plán cesty (poselstvo mělo pŧvodně jet z Braniborska do Vídně) změněn a car jel z Berlína dál na západ, přímo do „nizozemských
provincií“.
Počtem obyvatelstva i rozlohou nevelké Nizozemí bylo koncem 17. století „zemí zaslíbenou“. Proţívalo tehdy dobu velkého rozkvětu, bylo obchodním a námořním středem tehdejšího světa. Z 20 000 obchodních lodí celé
Evropy se 16 000
Strana 154
RUSKÉ IMPÉRIUM
plavilo pod nizozemskou vlajkou. Amsterodam byl v té době největším přístavem kontinentu. Sem plynula velká část obrovitých ziskŧ Východoindické společnosti, jejíţ akcie vynášely ročně (přes ztráty lodních nákladŧ na moři) 60-75 % dividendy. Amsterodam byl i významným kulturním centrem. Nizozemské umění, knihtisk, školství a muzea - to byly tehdy vrcholy, které nejenom vtiskly Nizozemí jeho osobitou podobu, ale zanechaly i trvalé stopy v civilizaci evropské. Tomuto výjimečnému postavení Nizozemí odpovídalo i to, ţe Holanďané tvořili nemalou část obyvatel Německé svobody v Moskvě. Od nich se Petr naučil základŧm holandštiny - jediného cizího jazyka, který znal.
Petr však nepřijel obdivovat kulturu kvetoucího Nizozemí. Jeho zájem se upíral jinam. Opustil poselstvo, vyhnul se všem oficialitám a odjel do Zaardamu, kde se dal najmout na práci při stavbě lodí. Zaardamská idyla však trvala jen krátce. Petr se zde brzy stal středem zájmu, jemuţ chtěl uniknout. Navíc záhy zjistil, ţe mnohem větší koráby se stavějí v loděnicích Východoindické společnosti v Amsterodamu, a proto po několika dnech přechází tam.
Zatímco Petr začal pracovat v loděnicích, postupovalo ruské poselstvo podle tradičního ceremoniálu a 17. září 1697 vstoupilo slavnostně do Haagu, sídla nizozemských Generálních stavŧ, které přijaly carské poselstvo 25. září v slavnostní audienci. Přes skvělé přijetí se však ruské poselstvo muselo hned od prvních chvil přesvědčit, ţe diplomatické cíle, jichţ mělo dosáhnout, se nesetkávají v Nizozemí s očekávanou podporou.
Záhy to ostatně zjistil i car, který se setkal s Vilémem III. (anglickým králem a nizozemským místodrţícím). Generální stavy přijaly sice poselstvo uctivě a v plném lesku (vydrţování poselstva stálo Nizozemí 200 000 zlatých), avšak zároveň jasně naznačily, ţe po
Strana 155
MUŠKETÝR PETR
uzavření míru s Francií se v zájmu svého obchodu ve Středomoří nemohou ani nepřímo připojit k akcím proti Turecku a nemohou tedy poskytnout Rusku pomoc při vybavení jeho loďstva, namířeného proti Portě. Později pak museli poslové zjistit i další změnu postoje Nizozemí, od něhoţ pŧvodně očekávali podporu - nizozemské provincie vystoupily jako prostředník v jednání rakousko-tureckém. „Svatá liga“ proti Turkŧm se začala hroutit právě v okamţiku, kdy ji Rusko chtělo aktivizovat.
Mnohem úspěšnější neţ ruští diplomaté byl lodník Petr. Fregata v loděnicích Východoindické společnosti, kterou pomáhal stavět, byla spuštěna na vodu a car měl navíc moţnost vidět mnoţství věcí, o nichţ zatím většinou jen slyšel. Jeho nezkrotná touha vše poznat jej vedla do amsterodamské botanické zahrady, do rŧzných mlýnŧ a dílen, do kostelŧ, dokonce i do nevěstince a blázince a nakonec dlouhé hodiny věnoval sedmému divu té doby - anatomii. Učil se při tom i některým chirurgickým zákrokŧm a pořídil si příslušné nástroje, které v pozdějších letech naháněly hrŧzu jeho bliţním. Stávalo se totiţ, ţe kdyţ se car dozvěděl o nemoci některého z nich, ochotně nabízel svoji pomoc, kterou nebylo dobře moţno odmítnout. Jeho oblíbeným chirurgickým zákrokem bylo trhání zubŧ a podnes lze spatřit v jeho „kunstkameře“ v Petrohradě pytlík zubŧ, které vytrhl a pak pečlivě ukládal ke svým sbírkám anatomických zvláštností, jejichţ pŧvodním předobrazem nepochybně byly obdobné kolekce, které viděl za své cesty po západních zemích.
Problematický úspěch poselstva v Nizozemí a snad i naděje, ţe získá větší podporu pro své záměry u Viléma III., nezkrotná touha poznat vše, co bylo moţno v západní Evropě spatřit - je těţko rozhodnout, který z těchto dŧvodŧ převaţoval v carově rozhodnutí vypravit se z Nizozemí ještě dále, do bohatnoucí Anglie.
Strana 156
RUSKÉ IMPÉRIUM
A tak odjíţdí car 17. ledna 1698 se skupinou patnácti volontérŧ (mezi nimiţ nechyběl jeho blízký přítel a adjutant Alexandr Menšikov) do Londýna, který byl tehdy největším a nejmodernějším velkoměstem Evropy. Petr se však nepřijel obdivovat pohodlí a bohatství anglického ţivota. I zde zŧstává věren svému utilitarismu a všímá si především toho, o čem soudil, ţe mŧţe být pouţito i v Rusku. Snaţil se poznat i nejvyšší anglické vládní instituce a porovnával je s ruskými. Snad nejvíce jej udivilo postavení panovníka, který byl spíše bohatým soukromníkem a oficiálním představitelem země neţ vladařem nebo dokonce absolutním vládcem. Ujišťování Viléma III. o tom, ţe by si přál těsnější spojenectví anglo-ruské, avšak nemŧţe svoje názory prosadit proti vŧli parlamentu a sněmovny lordŧ, povaţoval Petr zřejmě za dosti neobratnou výmluvu. Sám však měl nakonec moţnost alespoň nahlédnout do politického ţivota Albionu, který mu jistě musel připadat podivný. Potají se zúčastnil a malým postranním okénkem sledoval jednání parlamentu a přesvědčil se, ţe postavení anglického krále a ruského cara se diametrálně liší.
Po překvapujícím záţitku ve sněmovně prý Petr prohlásil, ţe „je dobré, kdyţ člověk slyší, jak poddaní otevřeně říkají svému panovníkovi pravdu. Tomu je třeba se od Angličanŧ učit“. Pokud Petr tehdy něco podobného skutečně řekl, pak je třeba brát tato slova se značnou rezervou. Byla to pouhá zdvořilostní fráze, neboť striktně vzato, byl právě parlamentarismus tím, čemu se nebylo moţno naučit, pokud neměly být zároveň ohroţeny samotné principy samoděrţaví.
Petr mohl být sice přesvědčen o moţnosti souţití samoděrţaví a parlamentních forem vlády, avšak dále neţ k slovnímu spojení obou těchto vzájemně se vylučujících vládních principŧ ani Petr, ani jeho nástupci nedospěli a ani dospět nemohli. A tak jediným výsledkem carovy cesty do Anglie byla smlouva o monopolním právu anglických
Strana 157
MUŠKETÝR PETR
obchodníkŧ prodávat v Rusku tabák (car si dal ovšem za toto privilegium zaplatit).
S nevalnými vyhlídkami a snad ještě i se slabou nadějí, ţe se přece jen podaří odvrátit vídeňský dvŧr od míru s Tureckem, odjíţdělo 15. května 1698 poselstvo z Amsterodamu do Vídně. Zprávy z Vídně nutily cara ke spěchu. Jiţ 5. června projíţdí Ústím na Labem a odtud 6. června dále kolem Střekova přes Velvary do Prahy, kam přijel téhoţ dne vpodvečer. Petr projel setmělou Prahou a zastavil se aţ za městem v karlínské krčmě „U posledního penízu“ a odtud téţe noci po čtyřech hodinách spěchal dál. 10. června byl jiţ car ve Znojmě a konečně 11. června dorazil do Stockerau, 28 km před Vídní.
Car spěchal, aby se mohl setkat s císařem Leopoldem I. a aby přímým jednáním zachránil, co se vŧbec ještě zachránit dalo. Pro vídeňskou vládu, rozhodnutou mír s Turky uzavřít, měl však v dané chvíli kaţdý den, o nějţ se pozdrţí setkání nerozhodného Leopolda s Petrem, cenu zlata. Kabinet se proto snaţil, aby k setkání obou panovníkŧ došlo teprve ve chvíli, kdy by jiţ Leopold nemohl v otázce uzavření míru ustoupit.
Kdyţ se pak Petr přece jen s císařem sešel, bylo jiţ zcela jasné, ţe koalice se rozpadá. Setkání se spojencem, od něhoţ se pŧvodně v Moskvě tolik očekávalo, bylo proto zcela formální a korektně chladné. Na přímý carŧv dotaz o stavu rakousko-tureckých jednání vídeňský kabinet odpověděl, ţe při těchto jednáních nebudou poškozeny zájmy spojencŧ Rakouska a ţe se jedná o uzavření míru na principu, kdy kaţdá z bojujících stran si ponechá to, co drţí, (uti possidentis). Byl to přesně opak toho, co si ruská diplomacie přála. Dosavadní územní zisky povaţovala nikoli za základ mírového jednání, ale za východisko ofenzivní války.
Strana 158
RUSKÉ IMPÉRIUM
Petr pochopil marnost dalšího pobytu ve Vídni a chystal se k cestě do Benátek, kde se jiţ připravovali na jeho příjezd. Mezitím však dorazil do Vídně kurýr se spěšnou depeší o povstání střelcŧ a jejich taţení na Moskvu. Cesta do Benátek rázem padla.
Po nezbytné poslední audienci u císaře Leopolda I. car usedl do prvního poštovního dostavníku, jímţ bylo moţno odjet. Dnem i nocí, bez noclehŧ, jen s krátkými zastávkami na jídlo a výměnu koní letí Petrovy kočáry přes Znojmo a Brno k Olomouci, na Šternberk a dál ke Krakovu. Za dva a pŧl dne urazil Petr se svou nevelkou suitou 300 km. Kurýr se zprávou o poráţce střelcŧ dostihl cara aţ 24. července, kdy byl Petr poblíţ Krakova. Uklidňující zprávy z Moskvy umoţnily Petrovi krátkou zástávku v Rawě, kde se (31. července-4. srpna 1698) setkal s polským králem a saským kurfiřtem Augustem II.
Téma tajných jednání Petra s Augustem II. bylo předurčeno rozpadem protiturecké ligy. Obsah jednání byl tak dokonale utajen, ţe polští velmoţové, kteří provázeli svého krále v Rawě a Tomaszowě při jeho setkáních s carem, byli přesvědčeni o tom, ţe se chystá společné taţení proti Turkŧm. Skutečně se jednalo o válce, nikoli však na jihu, ale na severu. Petr se s Augustem dohodli o útoku na drţavy Švédska na Baltu. Car se zavázal, ţe se připojí všemi svými silami k válečným akcím Augusta II., jakmile bude uzavřen mír s Tureckem.
Po tomto jednání jiţ Petr bez dalších zastávek jede do Moskvy, kde se - nikým neočekáván - objevuje k večeru 25. srpna 1698. Jeho první cesta však nevedla do Kremlu. Petr navštívil generála Gordona a několik známých v Německé svobodě a odjel přímo do Preobraţenského.
Strana 159
MUŠKETÝR PETR
Po téměř pŧldruhém roce se tedy car vrátil zpátky do Ruska. Byla to jistě dosti dlouhá doba, umoţňující mnohé poznat. Nabízí se proto otázka - vrátil se týţ Petr, jaký odjel? S čím přijel car zpátky?
Víme, ţe pŧvodní diplomatický záměr poselstva skončil neúspěšně. Přesto však celkový výsledek nebyl zcela pasivní. Nikoli nevýznamné bylo jiţ to, ţe car znal nyní z vlastní autopsie prostředí a ţivot zemí, s nimiţ se Rusko dostávalo stále více do styku.
Nesporných úspěchŧ dosáhlo ruské poselstvo při nákupu zbraní. Na koráby, které vypluly v červnu 1698 z Amsterodamu do Ruska, byl spolu se stovkami cizích řemeslníkŧ a námořníkŧ naloděn nejen vycpaný krokodýl a preparovaná „meč-ryba“ (mečoun). Tyto v Rusku do té doby nevídané kuriozity tvořily jen nepatrou část výdajŧ poselstva. Koráby vezly 260 pytlŧ pušek, 48 balíkŧ plátna na plachty, pistole, sextanty, kompasy, dalekohledy a mnoţství podobných „uţitečných věcí“. Poselstvo najalo do ruských sluţeb v západní Evropě celkem 1000 cizincŧ, mezi nimiţ nechyběl ani zkušený námořník, viceadmirál de Cruif.
Všechny tyto - z hlediska bezprostředních zájmŧ cara - jistě úspěšné výsledky cesty nenapovídají však nic o tom, nakolik bezprostřední poznání bohatých a kvetoucích západních zemí Petra ovlivnilo. Ruský historik V. O. Ključevskij odpověděl na tuto otázku lapidárním zjištěním, ţe car „hledal na Západě techniku, nikoli civilizaci“. Podstata evropské civilizace Petrovi byla a zŧstala cizí a nesrozumitelná. Vše s čím se setkal, posuzoval především z hlediska uţitku, který ta či ona instituce či technická vymoţenost mohla přinést Rusku. Tím se bezděky oddělovaly vnější projevy a výsledky evropské civilizace od zdrojŧ a principŧ, z nichţ vyrŧstala. Petr nebyl sice vzdálen přání, aby se jeho říše stala bohatou zemí kvetoucích
Strana 160