VLASTENECKÁ VÁLKA?

1942 zpŧsobila obrat v jejím vývoji. Ale bez spojeneckých dodávek by mohla trvat o řadu měsícŧ a snad i rokŧ déle.

Toto vítězství bylo draze zaplaceno. Celkový počet ztrát činil 27-28 milionŧ lidí, tj. přibliţně jednu sedminu předválečného stavu obyvatelstva. Byla to drahá cena za vítězství. Zaplatil ji především obyčejný člověk. Nebylo snad jediné rodiny v Sovětském svazu, která by za války neztratila některého ze svých členŧ. Téměř kaţdá rodina musela projít martýriem masových přesunŧ z jedné části země do části druhé. Také demografické ztráty byly vysoké. V roce 1945 bylo na venkově o 13 milionŧ ţen více neţ muţŧ. Ještě v roce 1959 neměly dvě třetiny ţen manţely. Dŧsledky podvýţivy a epidemií poznamenaly několik generací Sovětského svazu.

Nebyla to příliš vysoká cena? Řadový člověk zaplatil draze za malou prozíravost svých čelných politikŧ, za těţké omyly svých vojevŧdcŧ i za jejich zpŧsob vedení války, při němţ se především cenil úspěch nezávisle na vynaloţené ceně.

Vítězství Sovětského svazu ve válce bylo i vítězstvím stalinského reţimu. Převáţná část obyvatelstva v něm viděla zachránce vlasti, strŧjce vítězství a záruku obnovy země. Odpustila mu jeho chyby, které tak draze zaplatila. Připravila si tím pokračování systému, který ji vedl k dalšímu strádání.

PANSLÁV UNCLE JOE

Anglosaský tisk si za války zvykl nazývat Stalina přezdívkou Uncle Joe. Sugerovala představu dobráckého tatíka, která vymazávala z paměti předválečné karikatury krveţíznivých kremelských vládcŧ.

Uncle Joe se za války projevil jako politik, který věděl, na jakou strunu zahrát. Vyměnitelnost ideologie se tu projevila přímo

Strana 674

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

čítankově. Na místo ideologie marxismu-leninismu nastoupila ideologie demokratického antifašistického boje. V rámci této změny kursu přišla ke cti i matička Rus a její bohatýři. Začala se omývat i pověst carského Ruska. O vládě Mikuláše II. se jiţ nesmělo mluvit jako o krvavém policejním reţimu. Ivan Hrozný se znovu dostával do příznivého světla. Jiţ od roku 1936 nepřísahali vojáci Rudé armády věrnost světovému proletariátu. V roce 1935 byly zavedeny hodnosti maršála a admirála. Od vypuknutí války však došlo k ještě dalekosáhlejším změnám. Od září 1941 byly zavedeny gardové jednotky a v následujícím roce jiţ existovaly gardové armády. Dŧstojnický stav stoupl znovu v ceně, stejně jako odborníci na válečný prŧmysl. Od roku 1942 byl zaveden řád Vlastenecké války, řády Něvského, Kutuzova a Suvorova. Na dŧstojnických uniformách se objevily pogony, nárameníky carské armády. Rekové starého Ruska znovu oţili. Připomínaly se hrdinské činy Alexandra Něvského, Dimitrije Donského, Kuzmy Minina, Dimitrije Poţarského, Alexandra Suvorova a Michaila Kutuzova. Do módy vstoupila historie Ruska. Tolstého román Vojna a mír se stal hitem. Vyšlo nové vydání historické práce J. Tarleho o Napoleonovi. Nová sovětská hymna neopěvovala světovou revoluci, nýbrţ velikou Rus, sjednocující republiky Sovětského svazu. Ve vztahu k Německu a Němcŧm se patriotismus proměňoval v nacionalismus, který tak sugestivně propagoval Ilja Erenburg. Německý Drang nach Osten se stal oblíbeným tématem sovětských novinářŧ a publicistŧ.

Nastalo velké smíření mezi státem a církví. Jiţ na začátku války pořádal klérus modlitby za vítězství v kostelech, které byly církvi vráceny. V roce 1943 přijal Stalin hlavu pravoslavné církve metropolitu Sergije. O něco později byl Sergij korunován v moskevské katedrále na patriarchu ruské pravoslavné církve. Tento úřad byl 20 let neobsazen.

Strana 675

VLASTENECKÁ VÁLKA?

Šok mezi zahraničními pozorovateli vyvolalo rozpuštění Kominterny v roce 1943. Záměrem tohoto kroku bylo čelit hitlerovské propagandě, která tvrdila, ţe Moskva se hodlá vměšovat do vnitřních věcí jiných zemí a bolševizovat je. Nutno poznamenat, ţe Kominterna pak pokračovala v činnosti ve skromném hávu oddělení ÚV KSSS.

Také slovanství a panslovanství přišlo ke cti. V prosinci 1944 řekl Stalin de Gaullovi: „Carové dělali špatnou politiku. Chtěli ostatní slovanské národy ovládat. My máme novou politiku. Slované mají být všude nezávislí a svobodní.“ Dŧraz na kmenovou příbuznost slovanských národŧ se institucionoval ve dnech 10.-11. srpna 1941, kdy se v Moskvě konal všeslovanský sjezd. V jeho provolání se pravilo: „Utlačovaní slovanští bratři! Nechť veškerou slovanskou pŧdu, zotročenou a zotročovanou hitlerismem, zachvátí jako mocná vichřice poţár posvátného boje!“ K čelným představitelŧm panslovanské rodiny patřili mimo jiné zástupci komunistické emigrace z evropských zemí v Moskvě. Kdo jiný mohl být jejich bohem neţ pansláv Josif Vissarionovič Stalin?

Testem nového vlastenectví, v němţ se zalíbilo v Moskvě, bylo chování obyvatelstva na okupovaném území Sovětského svazu. Nešlo o nepatrné mnoţství. Vţdyť jen na území, které wehrmacht obsadil do listopadové ofenzivy Rudé armády v roce 1941, ţilo na 40 % obyvatelstva Sovětského svazu.

Zatímco na územích, která byla anektována po roce 1939, místní lidé zpravidla vítali postupující německé jednotky, při dalším pronikání na území Sovětského svazu se německá správa setkávala spíše se zdrţenlivým postojem. Čekalo se, jak se bude nové panstvo chovat.

Zatímco Rosenbergovo ministerstvo pro východní území zamýšlelo diferencovat mezi Rusy a ostatními národnostmi a ty pouţívat k boji

Strana 676

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

proti Moskvě, nacističtí místodrţitelé na obsazených územích se drţeli Hitlerových pokynŧ. Pokládali nejen Rusy, ale veškeré obyvatelstvo Sovětského svazu za podlidi. Budoucí Rusko pod německou správou si představovali jako agrární kolonii, která bude zásobovat Německo potravinami a surovinami. Jednou z klíčových otázek okupační správy se stala otázka kolchozŧ. Většina vesnického obyvatelstva očekávala, ţe Němci přikročí k privatizaci pŧdy. K tomu nedošlo. Rosenbergŧv Agrarerlaß z roku 1943 jednak přišel pozdě, jednak byl pouhou modifikací kolchozního systému. Pro Němce byly kolchozy při vymáhání dodávek pohodlnější organizací neţ individuální rolnictvo.

Myšlenka spojenectví s Ukrajinci a ostatními národy Sovětského svazu proti Moskvě byla pro nacistické předáky naprosto nepřijatelná. Všechny národy SSSR byly hozeny do jednoho pytle podlidí. Pouze v pásmu armády a u zvláštních sluţeb byly vytvářeny jednotky, které byly pouţívány k boji po boku wehrmachtu. Ani hnutí generála Vlasova, který usiloval o vybudování ruské armády proti Stalinovi, nenacházelo podporu nacistických předákŧ. Obrat, k němuţ v postoji Německa k Vlasovovi došlo koncem války, uţ nemohl nic napravit. Německá politika byla krátkozraká a sebevraţedná. Pouze v řadách wehrmachtu se našli lidé, kteří si uvědomovali, ţe „Rusy mohou porazit pouze Rusové,“ jak řekl von Stauffenberg na jedné z armádních porad v roce 1943.

Pokud by se německá okupační politika drţela této koncepce, válka mohla dopadnout jinak. Hitler však měl svou vizi, které se fanaticky drţel. Byla to vize porobeného Ruska, zbaveného jakéhokoli elementu státnosti a slouţícího pouze potřebám Německa. Okupační správa ji realizovala drancováním dobytého území a znevolňováním lidí.

Taková politika nemohla získat podporu většiny obyvatelstva. Jen některé skupiny na Kavkaze a Krymu, přívrţenci generála Vlasova a

Strana 677