RUSKÉ IMPÉRIUM

VLÁDA ALEXANDRA III.

Po smrti Alexandra II. nastoupil na trŧn jeho syn Alexandr III. (18811894). Na trŧn se dostal jaksi nedopatřením (jeho starší bratr Mikuláš zemřel a on zdědil trŧn i s nevěstou) a zcela bez přípravy. Sám sebe povaţoval za „správného plukovního velitele“. Rychle uhasil všechny paprsky naděje, které jeho otec svými, byť nedokonalými, reformami vpustil do temna carského absolutismu. Jako by vypadl z oka svému dědovi, carovi Mikulášovi I., - byl dokonale prŧměrný, spokojený sám se sebou, jeho obzor nepřevyšoval úroveň velitele setniny, brutalitu povaţoval za energii a byl rozhodnutý svou autoritu hájit a udrţet za všech podmínek. Liberalismus povaţoval za „odporný“, liberální tisk za „prašivý“ a soudnictví svého otce za „revoluční“. Z obavy před atentáty přesídlil do Gatčiny a roku 1883 z Carského Sela učinil první evropské městečko vybavené elektřinou.

Rusko chtěl a také vrátil Rusŧm - jak sám častokrát opakoval - a při té příleţitosti ho i uzavřel. Krvavě pomstil otcovu smrt a navíc přidal „dočasné“ nařízení o opatřeních k ochraně státního pořádku a veřejného klidu, které bylo po třech letech prodluţováno i upravováno a vydrţelo aţ do roku 1917. Šlo o posílení pravomocí gubernátorŧ, vojenských soudŧ a o vytvoření „zvláštního konsorcia“, výboru, který rychle a bez prŧtahŧ, tj. bez soudu, mohl provinilce vypovídat ze země a vynášet rozsudky do pěti let.

Strana 465

KRIZE IMPÉRIA

V zahraniční politice především pod vlivem své ţeny, dánské princezny Marie Fjodorovny (Dagmary), ukončil proněmeckou politiku, neboť se Rusko údajně dočkalo jen nevděku za pomoc při sjednocení Německa a přiklonil se k francouzsko-ruskému svazku (1891-1893). V červenci 1891 v Kronštadtu hrála carská kapela poprvé Marseillaisu. Aby se vyhnul sporŧm s evropskými mocnostmi, upřel pozornost z Evropy do Asie. Nevedl ţádnou válku - spíše však z obav před následky neţ z přesvědčení o uţitečnosti míru. Svým bojovným nacionalismem, rusifikací a obracením na pravoslaví prostoupil celou svou velikou říši. Pro anglickou královnu Viktorii zŧstal „barbarským a tyranským Asiatem“. Byl antisemitou (zprávu o pogromech na Ukrajině v roce 1881 komentoval: „A já, víte, přiznávám se, jsem sám rád, kdyţ bijí Ţidy“) a svým postojem inicioval řadu nových protiţidovských zákonŧ.

Podle toho vypadala i jeho vláda.

TMÁŘI Z PŘESVĚDČENÍ

Iniciátory Alexandrovy vlády byli jeho rádci K. Pobědonoscev, generální prokurátor Svatého synodu, D. Tolstoj, častý ministr vlád, a novinář M. Katkov, bývalý profesor Moskevské univerzity. Jejich programem bylo heslo hraběte Uvarova: Pravoslaví-samoděrţaví- národnost. Ve šlechtě viděli přirozené vŧdce národa. Reformy Alexandra II. podle jejich názorŧ příliš uvolnily protivládní síly a svedly je do nesprávných kolejí.

Hlavní slovo měl nejvyšší prokurátor Svatého synodu Konstantin Pobědonoscev (1827-1907). Sám na pověrčivém ruském dvoře vykládal své jméno jako „vítězný“, ale jeho kritici nabízeli jiný výklad - Bědonoscev (ten, kdo přináší zlo) nebo Donoscev (tj. donašeč). Car byl pro něho nejvyšší a nejsvětější autoritou. Vše, co car činí, je dobré a zákonné - bez ohledu na následky. Kdo to nechápe, není pravý Rus.

Strana 466

RUSKÉ IMPÉRIUM

Rusko podle něho potřebuje násilí, ovšem řízené „správným rozumem“. Od pradávna prý ruský rolník „miluje silné pány“ a v pokoře se sklání před nejvyšší vŧlí svého cara. Ruská pravoslavná církev je nositelem absolutní pravdy. Člověk je od přírody zlý a špatný, proto musí být v pokoře a bázni veden Svatým synodem ke sluţbě samoděrţaví. Civilizace je zhoubná,

Rusko a Evropa jsou k sobě v poměru dne a noci - Rusko představuje společenský pořádek, Evropa anarchii, Rusko je ţivot, Evropa smrt. Demokracie je ve všech formách špatná a zlá, parlamentarismus je „velikou lţí naší doby“. Tisk je nejprolhanější institucí současnosti a volební právo „osudným bludem“. „Běsy“ v člověku mŧţe spoutat jen víra, pokora a poslušnost. Masaryk jeho obludné tmářství a obhajobu samoděrţavného absolutismu nazývá „literárním zločinem“ a jeho klerikální systém hlavní příčinou všech běd a neštěstí carské vlády.

Přední vládní publicista Michail Katkov (1818-1887) byl ztělesněním intelektuální sluţebné loajality. Jeho silnou zbraní byl vyhraněný velkoruský nacionalismus a obhajoba Ruska se skutečně „musulmanským fanatismem“.

Strana 467

KRIZE IMPÉRIA

Dimitrij Tolstoj (1823-1899), „zpátečník do morku kosti“, častý ministr školství, osvěty i vnitra, se zcela shodoval s carem v přesvědčení, ţe je čas vrátit šlechtě místo, které jí náleţí, a také vynahradit všechno, oč ji připravily reformy. Inicioval akce proti školství a kultuře. V roce 1882 byla znovu zavedena tzv. kárná cenzura a „vyčištěn“ tisk (k zastavení časopisu stačilo „přátelství“ s proskribovaným a Saltykov-Ščedrin píše o novém jevu v ruské ţurnalistice - literárních zbabělcích, kteří si netroufají ani projevit účast s postiţeným). Roku 1884 byl přijat nový univerzitní zákon dále omezující akademické svobody a vyšší vzdělání ţen (neboť starostí ţeny je rodina a kuchyň) a v roce 1887 byly zrušeny všechny výsady pro sociálně slabší ţáky. Školy, knihovny a čítárny se dostaly pod přísný úřední dohled. Bylo to zcela v souladu s názory cara, jehoţ opravdu nebylo moţno podezírat, ţe by byl přítelem vzdělání. Ke zprávě tobolského gubernátora, ţe je na Sibiři velmi málo gramotných, vlastnoručně připsal: „Sláva Bohu.“ I postavení venkovských učitelŧ tomu odpovídalo - svými platy se mohli poměřit s petrohradskými sluţkami.

Ještě větší dosah měly „protireformy“ v rolnické otázce, soudnictví i městské a zemské samosprávě. Tíţivý, zvláště v okrajových oblastech říše, byl národnostní útlak, rusifikace a taţení proti finské autonomii.

FJODOR DOSTOJEVSKIJ

Atmosféru doby výrazně dokreslují velcí ruští spisovatelé. Originalitou a psychologickým pochopením ruského „nitra“ překročil Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881) ještě za svého ţivota hranice impéria. Svým dílem (Běsi, Zločin a trest, Bratři Karamazovi, Idiot aj.) však tento slavjanofilský mesianista také ovlivnil ruské politické myšlení i literaturu jako málokdo před ním.

Strana 468

RUSKÉ IMPÉRIUM

Proţil neuvěřitelně těţký ţivot. Tento vojenský inţenýr, který byl jiţ v 21 letech „ve výsluţbě“, vyslechl dva dny před Štědrým večerem 1849 na Semenovském náměstí v Petrohradě rozsudek smrti za účast v diskusích o cenzuře a vládním útisku. Po pěti minutách, kdy jiţ cvakly kohoutky pušek popravčí čety a zbýval poslední povel, přiřítil se jezdec s bílým šátkem, oznamující carskou milost. Dostojevskému byl trest smrti změněn ve čtyřletou nucenou práci na Sibiři v „mrtvém

domě“ (pobyl tam však deset let), pozbyl ovšem občanských práv i svého šlechtictví. Stále trpěl nedostatkem a dluhy, byl nepraktický (aţ ve druhém manţelství se jeho poměry zklidnily), ţil sloţitým vnitřním ţivotem. Byl popudlivý, nervózní, trpěl záchvaty epilepsie a psal „svými nervy“. Zločinci, lidi s duševními poruchami i vášněmi, blouznivci, revolucionáři, opilci, prostitutky i sebevrazi - hrdinové jeho děl - jako by vysávali jeho ţivot a duši, jeţ se stále chvěla obavami před tím, co přijde.

V Rusku dosáhl největší slávy aţ svým listem Deník spisovatele, některá jeho čísla vyšla i třikrát. To jiţ byl slavjanofilem a mystikem,

Strana 469