/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

ABYCHOM NEPŘIŠLI O PLODY VÍTĚZSTVÍ

Válka zpŧsobila, ţe Sovětský svaz - dříve ostrakizovaný stát s pochybnou pověstí - se stal spolu s Velkou Británií a Spojenými státy zemí, podílející se na rozhodování o poválečném světě. Předválečný „koncert“ čtyř evropských velmocí byl vystřídán Velkou trojkou.

V prŧběhu války se vytvářely rŧzné formy spolupráce těchto mocností. Mimořádný význam nabyly schŧzky jejích vŧdčích představitelŧ, Roosevelta, Stalina a Churchilla. Na nich se projednávaly hlavní otázky společného postupu proti nacistickému Německu a státŧm Osy a také naznačovaly směry, jimiţ se bude ubírat poválečný vývoj.

Za nejzávaţnější lze povaţovat skutečnost, ţe navzdory odlišným názorŧm uvnitř koalice se jednotlivé problémy řešily jednáním s evidentním cílem nalézt společného jmenovatele. Vznikl tak mechanismus, který předpokládal sice kompromisní, ale konec koncŧ zásadní dohodu.

Z tohoto hlediska měla mimořádný význam druhá schŧzka tří hlav spojeneckých velmocí, jeţ proběhla uţ v předvečer vítězství, v únoru 1945, v Jaltě na Krymu. Především hlavní otázka, poválečný osud Německa, se tu rozhodla zcela jednoznačně. Spojenci se zavazovali koordinovat válečné úsilí a po poráţce Hitlera vytvořit společný okupační reţim. Jiţ dříve diskutovaný plán rozčlenění Německa byl

Strana 683

STALINŮV TÁBOR MÍRU

odloţen (jak se později ukázalo) zcela ad acta. Je nutné upozornit na skutečnost, ţe výše reparační částky, kterou Sověti navrhli, označil Churchill za stěţí realizovatelnou a problém byl předán komisi expertŧ. Dŧleţitým bodem programu v Jaltě bylo přijetí Prohlášení o osvobozené Evropě, v jehoţ interpretaci se ovšem od počátku projevovaly závaţné rozdíly mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi, a to hlavně ve výkladu termínu demokratický. Dokazovalo to dlouhé jednání o Polsku; podle Churchillova svědectví výměna názorŧ o této otázce obsáhla 18 000 slov. Naléhání obou západních státníkŧ na brzké provedení svobodných voleb mělo deklarativní charakter a brzy nebylo pochyb, ţe varšavská vláda se skládá z moskevských loutek. Za tři měsíce po Jaltě bylo Německo poraţeno a obsazeno spojeneckými armádami.

Postavení Sovětského svazu na počátku mírového období mělo dva odlišné aspekty - zahraničněpolitický a vnitřní.

Zahraničněpoliticky se stalo nesporně velmocí prvního řádu. Sovětská armáda byla pánem rozsáhlých území od baltického pobřeţí, necelých 150 km od dánských hranic, aţ po alpská předhŧří v Rakousku a téţ valné části Balkánu. Prestiţ Sovětského svazu v celém světě byla nesouměřitelná se sympatiemi, které k němu před válkou pociťovaly spíše omezené kruhy levicové inteligence a radikálně zaloţených dělnických vrstev.

Bylo také nepochybné, ţe bude hrát přední úlohu v právě vznikající Organizaci spojených národŧ (OSN), kde patřil mezi pět stálých členŧ Rady bezpečnosti, a ţe bude významným zpŧsobem ovlivňovat poválečný vývoj světa.

Sovětské vedení se tehdy řídilo koncepcí spočívající ve všestranném posilování sovětského postavení ve světě v duchu zásady, vyjádřené

Strana 684

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

jedním moskevským politologem, ţe „úplnosti dosaţeného vítězství musí odpovídat úplnost vyuţití tohoto vítězství“.

Hlavní body tohoto plánu by bylo moţné shrnout takto: vytvořit pevný blok vazalských státŧ při západních hranicích Sovětského svazu, který by byl plně pod kontrolou Moskvy, domoci se podstatného vlivu při správě Německa, pokusit se proniknout do dalších oblastí - v tomto případě hrály nemalou úlohu tradiční ruské zájmy především v tureckých úţinách, spolupŧsobit při poráţce Japonska a získat zde jistý vliv v návaznosti na podílnictví při jeho okupaci, a konečně - „mimo program“ konference - podporovat levicová hnutí v celém světě a vytvářet tak předpoklady pro další posun doleva v budoucnosti, který by byl samozřejmě mocensky vyuţit k dalšímu rŧstu sovětské moci. Tento cíl byl však diskrétní a spíše podmíněný. Pro Moskvu by bylo ideální, kdyby „velmocenský direktoriát“ trval dále a umoţňoval jí spolurozhodovat o světě. Sloučit všechny tyto postuláty nebylo ovšem snadné. Na přechodu od války k míru usilovala sovětská zahraniční politika především realizovat své cíle cestou dohody se spojenci. V tomto ohledu byly zřejmě prioritní tyto dva: kontrola Německa všemi velmocemi (tj. moci spolurozhodovat o hospodářském potenciálu této země jako celku) a v nejbliţší budoucnosti i poraţeného Japonska. Proto také na jaře a v létě roku 1945 - po sporech o Polsko - Sovětský svaz nechtěl učinit nic, co by Západ vydráţdilo nebo znepokojilo. V aktuální řecké otázce Stalin dodrţoval dohodu, uzavřenou s Churchillem na podzim 1944, a vyhýbal se podpoře komunisty ovládané odbojové armády ELAS, ačkoliv její pozice v zemi byly mimořádně silné. Co se týkalo Československa, kde se těsně před koncem války rozhodovalo o sloţení budoucí vlády a o politice krajní levice vŧbec, nabádal praţské komunisty - jak o tom svědčí ve svých vzpomínkách Gustáv Husák - „počítat s Benešem, dohodnout se s ním, akceptovat ho jako

Strana 685

STALINŮV TÁBOR MÍRU

prezidenta“. Po skončení války Moskva rovněţ odmítala návrhy na vytvoření mezinárodního komunistického centra. Stojí za zmínku, ţe hlavními stoupenci jeho zaloţení byli jugoslávští a maďarští komunisté. Došlo k němu aţ s dvouletým odstupem, kdyţ vztahy uvnitř bývalé spojenecké koalice nabyly definitivně kontroverzní ráz.

Pro poválečné osudy Evropy měla mít zvláštní význam konference Velké trojky, jeţ se sešla na přelomu července a srpna 1945 v německé Postupimi. Zde se však ukázalo, ţe realizace sovětských mocenských ambicí nebude snadná. Washington a Londýn nebyly ochotny tolerovat další rŧst sovětského kolosu. V nejdŧleţitějším bodu programu, týkajícím se Německa, skončila sice jednání formálně s pozitivními výsledky: s okupovaným Německem se mělo nadále zacházet jako s politickým i hospodářským celkem (jeho správu převzala Spojenecká kontrolní rada se sídlem v Berlíně), rozhodlo se o rozdělení německého loďstva a o potrestání válečných zločincŧ. Německo, které mělo být demokratizováno a demilitarizováno, bylo rozděleno na čtyři okupační pásma, z nichţ sovětské bylo největší. Část německého území, od Pomořan aţ ke Slezsku včetně Kladska, byla předána do polské správy a severní pruh východních Prus byl připojen k Sovětskému svazu. Dosáhlo se dohody o mechanismu placení reparací Německem a o přípravě mírových smluv s jeho satelity. Západní mocnosti vzaly s uspokojením na vědomí sovětskou připravenost zahájit v dohledné době útok na Japonsko. To bylo především americkou vládou ještě za Roosevelta oceňováno jako čin, který ulehčí závěrečnou etapu války v Tichomoří. Prŧběh rozhovorŧ však nasvědčoval, ţe se rýsují bedlivě střeţené sféry vlivu. Stalinovy pokusy o větší podíl na německých reparacích, předání správy některé italské kolonie Sovětskému svazu, či o zřízení základny v Dardanelách neuspěly. On sám dal naproti tomu najevo odmítavý postoj vŧči západní kritice reţimŧ v některých Sověty osvobozených

Strana 686

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

státech východní Evropy, kde - jak uţ bylo zmíněno - sovětské pojetí demokracie budilo podezření, ţe se bude jednat o chatrný pláštík diktatury komunistických a prokomunistických sil. Sověti naproti tomu označovali vývoj v těchto zemích jako „pohyb vpřed ve směru sociálního a politického pokroku“. Tento rozpor se stal jedním z hlavních momentŧ vedoucích k narŧstání trhliny mezi dosavadními spojenci. Mezi znalci mezinárodní situace nebylo pochyb, ţe se bude stále rozšiřovat a ţe se přibliţuje konec velmocenské koalice.

Na dŧkaz nebylo nutné čekat dlouho. Zahájení sovětského útoku na Japonsko 8. srpna 1945 bylo doprovázeno svrţením dvou atomových pum z amerických letadel na města Hirošimu a Nagasaki s prŧhledným záměrem donutit Tokio ke kapitulaci ještě dříve, neţ by sovětské armády vstoupily na japonské území. To se Washingtonu podařilo. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo 2. září, kdyţ jiţ prakticky od poloviny srpna dávalo tento úmysl jasně najevo. Sovětŧm byly sice vráceny jiţní Sachalin, Kurily a přístav Dalnyj, coţ Stalin výslovně označil za odčinění pokořující poráţky Ruska v roce 1905, ale podíl na okupaci japonských ostrovŧ mu Spojené státy nepřiznaly.

V této souvislosti stojí za zmínku příznačná okolnost: Stalin se v této době vracel k poučením z ruských dějin a podle Molotovova svědectví byl přímo pronásledován myšlenkou, ţe nelze dopustit, aby Sovětský svaz byl připraven o plody vítězství, jako se to stávalo v minulosti Ruska. Imperiální kontinuita tu je naprosto jasná.

V prŧběhu šesti měsícŧ následujících po Postupimi však bylo stále zřejmější, ţe západní velmoci hodlají před Sovětským svazem ostatní svět „uzamknout“. Kromě jeho eliminování z Japonska vyvinuly na počátku roku 1946 tlak na Moskvu, aby vyklidila severní Írán, kde se pokoušela o vytvoření svého předpolí v podobě autonomní

Strana 687