Добавил:
Upload Опубликованный материал нарушает ваши авторские права? Сообщите нам.
Вуз: Предмет: Файл:
vankmajer,-Milan Djiny-Ruska.pdf
Скачиваний:
245
Добавлен:
12.02.2015
Размер:
23.79 Mб
Скачать

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Tuto cestu však bolševici odmítli. Vedla je utopická představa o vítězství socialismu, a to nejen v Rusku, ale na celém světě.

Lenin tehdy mluvil o ruské proletářské revoluci. Později se razil termín Velká říjnová socialistická revoluce. Nuţe: nebyla to revoluce říjnová, protoţe se podle gregoriánského kalendáře, který sovětská vláda zavedla aţ v roce 1918, odehrála v listopadu. Nebyla to revoluce velká, protoţe o výsledku bojŧ v Petrohradu rozhodla hrstka lidí. Nebyla to ani revoluce socialistická, protoţe svou povahou řešila historické problémy burţoazně demokratické. A nebyla to ani revoluce, ale ozbrojený převrat.

To vše neznamená, ţe neměl dalekosáhlé dŧsledky. Poznamenal celou epochu světových dějin, a to není málo. Poznamenal ji však jinak, neţ si bolševici představovali. Jejich utopie se nestala skutkem ani v Rusku. Pokus o její realizaci, modifikovaný ruskými podmínkami, ji proměnil v něco zcela jiného. O tom budeme v dalších kapitolách mluvit. Zatím se však podívejme na to, jak dopadl pokus uskutečnit tuto utopii naráz, bez odkladu a v měřítku nejen ruském.

ČEKÁNÍ NA SVĚTOVOU REVOLUCI

„Ať ţije světová socialistická revoluce,“ prohlásil Vladimír Iljič Lenin v tzv. carském salonku Finského nádraţí v Petrohradu při svém příjezdu do Ruska (později v oficiálních dějinách bolševické strany byla jiţ zmínka o světové revoluci vypuštěna; jejich autorŧm se patrně nezdála být přesná citace Leninova výroku oportunní, a proto svého mistra cenzurovali: vloţili mu do úst pouze „socialistickou revoluci“).

Leninŧv tehdejší projev, jak se doslýcháme od očitých svědkŧ, ohromil všechny přítomné, protoţe byl radikálním rozchodem bolševické strany s politikou ostatních socialistických stran v Rusku, a dokonce i s politikou těch předákŧ bolševické strany, kteří na domácí

Strana 569

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA

pŧdě vedli svŧj houfec. Zajímavé na tom je, ţe Leninovo apostrofování světové revoluce nevyvolalo naproti tomu mimořádné vzrušení. Asi bylo pokládáno za běţnou bolševickou rétoriku.

Lenin to však myslil naprosto váţně. Navíc hlásal, ţe světová revoluce jiţ čeká za dveřmi: „Objevily se jiţ červánky světové socialistické revoluce. V Německu všechno vře...,“ prohlásil.

Víra v příchod světové socialistické revoluce

provázela všechny kroky bolševické strany v roce 1917. V předvečer listopadového povstání Lenin prosadil usnesení ústředního výboru, v němţ se výslovně argumentuje, ţe ozbrojené povstání nestrpí odkladu, protoţe mezinárodní revoluce pro to vytváří všechny předpoklady.

V dekretu o míru vyzvala vítězná sovětská vláda „...třídně uvědomělé dělníky tří nejvyspělejších národŧ lidstva a tří nejvyspělejších státŧ zúčastněných v této válce: Anglie, Francie a Německa“, aby pomohli „úspěšně dovršit věc míru a zároveň věc osvobození pracujících a vykořisťovaných mas obyvatelstva od jakéhokoli otroctví a od jakéhokoli vykořisťování“.

Strana 570

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Víra v revoluci v nejvyspělejších zemích světa se stala dogmatem, od něhoţ se značná část bolševických vŧdcŧ nedokázala odtrhnout. Lenin ji označil za vědecky podloţený závěr: „Není pochyb o tom, ţe k socialistické revoluci v Evropě dojde. Na této jistotě a na této vědecké prognóze jsou zaloţeny všechny naše naděje...“ Bolševici si tehdy ještě nedokázali představit budoucnost revoluce v osamoceném Rusku, v zemi, která se vyznačovala vším, jenom ne vyspělou ekonomikou a početným dělnictvem, jeţ by i podle marxistické teorie legitimovaly vznik diktatury proletariátu. Tento rozpor řešili bolševici představou, ţe Rusko se stane pochodní, která roznítí revoluci v celosvětovém měřítku.

Lenin, který v roce 1917 tak plamenně zdravil nástup světové revoluce, patřil k prvním, kteří zaregistrovali, ţe dějinný vývoj nebere bolševické vědecké prognózy na vědomí. Na jaře roku 1918, kdy se proti sovětskému Rusku valily německé intervenční armády, odmítali stoupenci víry ve světovou revoluci uzavřít s Německem mírovou smlouvu a akceptovat tak jeho diktát. Byl to diktát brutální a pokořující, ale levici nešlo jen o to. Věřila, ţe revoluce v západních zemích sovětské Rusko zachrání. Lenin se tehdy pozastavil nad tím, ţe světová revoluce nedodrţuje jízdní řád: „Ve skutečnosti se však hnutí (tj. mezinárodní revoluční hnutí) nevyvíjelo tak přímočaře, jak jsme očekávali.“ Co za dané situace zbývalo? Podrobit se německým poţadavkŧm. Na námitky levých, ţe revoluce neuznává taktizování a kompromisy, Lenin odpověděl: „Nedovedeš-li se přizpŧsobit, nemášli chuť plazit se po břiše, v blátě, nejsi revolucionář, ale ţvanil...“

Nevzdával se víry ve světovou revoluci, ale byl natolik realistický, aby konstatoval, ţe se zatím nedostavila.

Strana 571

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA

K poslednímu pokusu o rozdmýchání světového revolučního poţáru v těchto dramatických letech došlo v roce 1920. Polská vojska pod velením Józefa Pi#sudského vyrazila v dubnu na Ukrajinu a dobyla Kyjev. Polské vládnoucí kruhy snily o rozšíření polského státu na východ. Jejich armády se však nesetkaly s podporou obyvatelstva a pod náporem Rudé armády musely ustupovat. Sovětská vláda tehdy vyzvala obyvatelstvo k obraně „matičky Rusi“. V květnu zahájil rudý generál Michail Tuchačevskij mohutnou protiofenzivu. Jeho armáda se záhy blíţila k Varšavě. Lenin ji bičoval příkazy, aby urychlila postup. Věřil, ţe dobytí Varšavy zpŧsobí rozklad celého evropského kapitalistického řádu. Vojska Pi#sudského však sovětské intervenční síly porazila. „Zázrak na Visle“ pohřbil jak sny o připojení Polska, tak vizi o zhroucení kapitalismu. Nezbylo neţ se smířit s poráţkou a vyvodit dŧsledky. Na podzim 1920 uzavřelo sovětské Rusko s

Strana 572

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Polskem příměří a v březnu 1921 mírovou smlouvu. Válka skončila, ale na obou stranách po sobě zanechala trvalou nedŧvěru a nevraţivost.

Po ukončení občanské války a intervence Lenin vyřešil rozpor mezi snem a skutečností konstatováním, ţe světová revoluce si dává načas: „Dospěli jsme za tři roky k pochopení skutečnosti, ţe sázet na světovou revoluci neznamená počítat s určitou lhŧtou a ţe neustále se zrychlující tempo vývoje sice mŧţe na jaře přinést revoluci, ale také nemusí.“ Na jaře 1921 se světová revoluce opět nedostavila.

Na mezinárodní konferenci v Janově na jaře 1922 přišli sovětští delegáti „jako obchodníci“ a šéf sovětské delegace Georgij Čičerin byl instruován, aby výrazy o „nevyhnutelnosti násilného převratu a nevyhnutelnosti krvavého boje“ ze svého projevu vypustil. Sovětská delegace jiţ neměla, jako tomu bylo v Brestu Litevském, pouţívat konference jako tribuny pro šíření revolučních hesel. Na místo toho její šéf Čičerin poprvé v dějinách sovětské diplomacie pouţil termínu mírová koexistence a přihlásil se ke spolupráci mezi státy s „dvěma systémy vlastnictví“. Jeho projev hýřil pacifistickými výzvami, ačkoli si do Moskvy stěţoval: „Celý ţivot jsem nadával na maloburţoazní iluze a nyní mě politbyro nutí na stará kolena maloburţoazní iluze vyrábět.“ Lenin ho obratem poučil, oč jde: „Kde, kdo a kdy se stavěl proti tomu, aby tato strana vyuţívala pacifistŧ k rozkládání nepřítele, burţoazie?“ Nakonec vše skončilo rapallskou smlouvou, uzavřenou 16. dubna 1922 mezi sovětskou a německou delegací, která se stala úspěchem sovětské vlády. Rozbila jednotu západních zemí a demonstrovala novou fázi sovětské politiky, která začala klást hlavní dŧraz na realistickou zahraniční orientaci, zbavenou utopických chimér. O tom ještě bude řeč.

Strana 573

Соседние файлы в предмете [НЕСОРТИРОВАННОЕ]