REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA
Tečkou za tímto obdobím víry ve světovou revoluci byly poslední úvahy Lenina těsně předtím, neţ ho jeho nemoc odsoudila k dlouhému trýznivému umírání. Tehdy uznal: „Vývoj v těchto zemích (tj. v západní Evropě) neprobíhá tak, jak jsme to kdysi očekávali. Neprobíhá v nich rovnoměrné vyzrávání socialismu.“ Ani v tomto okamţiku se však nemohl svého snu úplně vzdát. Svou naději upjal k asijským zemím, které společně s Ruskem, jak napsal začátkem roku 1923, tvoří většinu obyvatelstva světa a navíc je „v posledních letech neobyčejně rychle vtahováno do boje za své osvobození.“ Vida, vědecká prognóza o vítězství světové socialistické revoluce byla vystřídána vidinou antikoloniálního boje ve třetím světě.
Vidina světové revoluce provázela bolševiky v jejich první fázi bojŧ o moc. Nebyla to vidina, která by neměla význam. Povzbuzovala je v jejich boji a posilovala je v jejich víře v nový svět. Byla však postavena na písku. Ani realistický Lenin si vlastně aţ do konce svého aktivního ţivota nedokázal přiznat, ţe jeho sen je nesplnitelný a ţe historie se ubírá jiným směrem.
VÁLKA O BYTÍ A NEBYTÍ
Snadnost, s jakou revoluce postupovala zpočátku, však jiţ v jarních měsících roku 1918 byla vystřídána těţkostmi, vyvolanými nejen dŧsledky postupu armád ústředních mocností, ale i vnitřními protibolševickými silami. Separátní mír s ústředními mocnostmi, uzavřený 3. března 1918 v Brestu Litevském, byl pokořující a pobuřující. Od Ruska bylo odtrţeno rozsáhlé území: Polsko, Litva, část Běloruska a Lotyšska; sovětská vojska musela vyklidit Ukrajinu, Finsko, Aalandské ostrovy a oblast Ardaganu, Karsu a Batumi. Kromě toho zatíţila sovětskou vládu velkými hospodářskými břemeny. Připravil sovětské Rusko o ukrajinskou obilnici, uhelné revíry a
Strana 574
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
zásoby kovŧ. Oddělil ho od Černého moře a redukoval ho na území moskevské říše v 16. století.
Proti brestlitevskému míru se pozvedla opozice z řad sociálních revolucionářŧ. Hlásali svrţení bolševického reţimu a pokračování války proti Německu na straně dohodových mocností. 6. července vypuklo v Moskvě protibolševické povstání. Zároveň došlo ke vzpourám ve 23 dalších městech středního Ruska. 10. července se zachvěla
východní fronta. Její velitel, generál Muravjov, poţadoval pokračování války proti Německu. Vzpoury byly brutálně potlačeny.
Mezitím se vytvářela nová protibolševická ohniska na okrajích Ruska. V jiţním Rusku se její představitelé, generálové Michail Alexejev a Lavr Kornilov, chtěli opřít o donské kozáky a jejich atamana Kaledina, ale zpočátku neuspěli. Po sebevraţdě Kaledina a smrti Kornilova 13. dubna 1918 převzal velení generál Anton Denikin. Ten byl pro spolupráci s dohodovými mocnosti, zatímco nový donský ataman Pjotr Krasnov projevoval sympatie k Němcŧm a prosazoval východní směr ofenzivy. Podařilo se mu přerušit spojení mezi
Strana 575
REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA
Moskvou a Caricynem a odříznout tak Moskvu od severozápadního a jiţního Kavkazu. V červnu 1919 se však Klimentu Vorošilovovi s jeho vojsky z donských uhelných revírŧ podařilo Caricyn dobýt zpět. Zásobovací tepna do Moskvy se tak znovu otevřela.
V téţe době vzniklo na Sibiři druhé protibolševické ohnisko. Iniciátory vzpoury byli vojáci československých legií v Rusku, kteří měli po ukončení války Ruska s Německem odejet do Francie. Sovětská vláda si kladla jako podmínku pro jejich odjezd odevzdání zbraní. Chtěla tím splnit poţadavek Německa při jednání v Brestu Litevském. Kdyţ po incidentu v Čeljabinsku 17. května 1918 nařídil Lev Trockij, který se 4. dubna 1918 stal lidovým komisařem vojenství, odzbrojení všech československých vojákŧ, začalo jejich povstání. Místo na východ začali postupovat na západ, k Volze a 6. srpna dobyli Kazaně. V jejich týlu, v Samaře a v Ufě, se konstituovaly eserské vlády. Jejich dobrovolnická vojska však byla málo početná a z vojenského hlediska neměla valnou cenu. Nestačila po postupném stahování se Čechoslovákŧ na východ čelit tlaku Rudé armády, kterou mezitím Trockij zreorganizoval. Ten prosadil dalekosáhlé reformy. Povolal do Rudé armády i carské dŧstojníky a odstranil armádní revoluční rady. Místo nich zavedl funkci vojenských komisařŧ. Do minulosti odešla dobrovolná kázeň a místo ní byla v Rudé armádě zavedena ţelezná, aţ brutální disciplína. Trockij zasahoval i do vojenských operací. V létě 1918 se mu podařilo zastavit postup protibolševických vojsk u Kazaně a tím i jejich taţení na Moskvu. Politické i vojenské vedení na východě strhl převratem do svých rukou admirál Alexandr Kolčak. 18. listopadu 1918 svrhl eserské direktorium, brutálně se vypořádal se svými protivníky a v březnu 1919 zahájil protibolševickou ofenzivu. V dubnu 1919 se jeho silná armáda přiblíţila k Volze, zde však narazila na vojska M. Frunzeho a V. Kujbyševa, která Kolčaka vyhnala za Ural a v listopadu 1919
Strana 576
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
dobyla západosibiřský Omsk. Z Kolčakovy armády zbyly trosky, obklopené sibiřskou zimou a partyzánskými oddíly. Čechoslováci odmítli Kolčaka podporovat; touţili po návratu do svého jiţ svobodného domova a nenacházeli dŧvod, proč by měli umírat za diktátora, který proléval řeky krve.
Jarní ofenziva admirála Kolčaka měla být v roce 1919 součástí koncentrického náporu bílých armád proti Moskvě. Na východě nastoupil Kolčak, od jihu se blíţil Denikin, který se svou 150tisícovou armádou zahájil ofenzivu v květnu 1919. Pŧvodně zamýšlel táhnout na východ a spojit se s Kolčakem, ale nakonec ho přilákala slabost bolševických sil ve východní Ukrajině. 13. října padl Orel a cesta na Tulu s jejími zbrojovkami a pak na Moskvu se zdála být otevřena. Denikin doufal, ţe v zimě uţ bude v Moskvě, ale jeho příliš široká a z křídel snadno napadnutelná fronta a nepřátelské rolnické hnutí v týlu představovaly příliš velké riziko.
Tlak bílých ze severu vrcholil v létě 1919. Generálové Nikolaj Judenič a Michail Rodzjanko překročili estonskou hranici a táhli na Petrohrad: 12. června obsadili Krasnuju Gorku v bezprostřední blízkosti Petrohradu. I tato operace však ztroskotala. Kdyţ v říjnu 1919 začala nová ofenziva bílých, tentokrát pod velením Judeniče, jenţ se koncem měsíce dostal opět před brány Petrohradu, takţe jeho vedení jiţ připravovalo evakuaci města, Trockij, který převzal velení obrany, ji vybičoval k nadlidskému výkonu. S podporou posil z jihu porazil útočící vojska, která se stáhla do Estonska.
Riziko, obsaţené v Denikinově plánu, se stalo skutkem. Proti Denikinovu vojsku vyrazily dvě skupiny, od severovýchodu a od Voroněţe. Jeho týl ničily ukrajinské partyzánské oddíly pod velením anarchisty N. Machna. Denikin musel stahovat svá vojska a vyklidit Kyjev a Charkov. Začátkem roku 1920 se jeho vojska nacházela na
Strana 577
REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA
svých počátečních pozicích na Kubáni a v březnu 1920 byla v panice evakuována na Krym.
V dubnu 1920 předal Denikin vrchní velení nad zbytky své armády baronu Pjotru Wrangelovi. Ten se snaţil obnovit kázeň a bojeschopnost jednotek a dokonce vydal 7. června zákon o pŧdě, který měl získat rolnictvo. Bylo však pozdě. Po ukončení polsko-sovětské války v říjnu 1920 vyrazila Rudá armáda proti Krymu a 17. listopadu jiţ dosáhla Kerče. Následovala
panická evakuace. Přes 130 000 vojákŧ a civilistŧ odplouvalo směrem na Cařihrad.
Občanská válka se blíţila konci. Nová krize však vypukla v březnu 1921 v podobě vzpoury kronštadtské garnisony. Hesla povstalcŧ byla pŧsobivá: sověty bez komunistŧ! Potlačit tuto vzpouru nebylo snadné, ale převaha nasazených jednotek Rudé armády byla drtivá. Problém však byl v tom, ţe jiskra této vzpoury rozněcovala protivládní akce nejen mezi rolnictvem, ale i mezi dělnictvem. Vesnice se dostávala do prudkého varu. Povstání na Ukrajině a v Povolţí vyjadřovala nespokojenost vesnice s válečným hospodářstvím. Nestačilo poslat
Strana 578
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
proti rolníkŧm jednotky Rudé armády a utopit povstalecké oblasti v krvi. Ukazovalo se, ţe bude nutné nahradit dosavadní systém novou hospodářskou politikou. Tu prosadil Lenin na jaře 1921. Místo rekvizice zemědělských výrobkŧ byla zavedena naturální daň.
Nabízí se otázka, proč protibolševické síly svŧj boj prohrály. Jejich armády přece nebyly o nic slabší neţ armády bolševikŧ. Navíc měly vydatnou podporu dohodových mocností. Dohodové výsadky na severu a jihu evropského Ruska, na Kavkaze a na Dálném východě tvořily opěrné body, kterými proudily zásoby zbraní a potravin bílým armádám. Tyto výsadky rovněţ zasahovaly do bojŧ. A přesto ani tato podpora nestačila na poráţku Rudé armády. Dohodové mocnosti totiţ postupovaly polovičatě. Nemohly se rozhodnout, zda proti bolševickému Rusku zahájí grandiózní taţení, či zda se mají omezit na vytváření menších předmostí na okrajích Ruska a na zásobování bílých armád. Nemohly se shodnout ani na tom, jaké poválečné Rusko si mají přát. Jejich postup byl ovlivněn především jejich rozdílnými politickými a hospodářskými zájmy. Kdyţ se britská vláda na jaře 1920 rozhodla ukončit blokádu sovětského Ruska a navázat s ním hospodářské vztahy, bylo očividné, ţe s jednotným postupem západních mocností jiţ nelze počítat a ţe začíná nová politika, vycházející z obchodních zájmŧ o ruský trh.
Problém neúspěchu vnitřních antibolševických sil spočíval také v tom, ţe neměly program pŧsobící na většinu obyvatelstva Ruska. Bílá generalita a její političtí představitelé opakovali hesla, která se uţ předtím ukázala jako neúčinná, ba scestná. „Jednotné a nedělitelné Rusko“ nemohlo získat podporu u národŧ, které si od revoluce 1917 slibovaly dosaţení národní samostatnosti. Další osudovou chybou antibolševických sil bylo, ţe ve svém programu neměly agrární reformu. Stávalo se dokonce, ţe na dobytých územích, kde jiţ reforma
Strana 579
REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA
spontánně proběhla, restaurovaly staré pořádky. Podobně si počínaly i v dalších sférách politického ţivota. Rozháněly sověty, perzekvovaly odboráře, zabavovaly rolníkŧm pŧdu, nastolovaly předrevoluční pořádek atd. Zato sovětský reţim postupoval mnohem obratněji. Ponechával obyvatelstvu dosaţené výhody a štědře sliboval další. Protibolševické síly nedokázaly překonávat ani své politické animozity, kdyţ zavrhovaly politické bloky a uskupení, které by mohly jejich síly rozšířit. Perzekvovaly sociální revolucionáře (esery) a jejich představitele, ačkoli ti měli v podstatě shodný cíl. Spoléhaly na vojenskou sílu a zapomínaly na význam politiky a propagandy v podmínkách občanské války. Více méně
opakovaly chyby předrevolučního reţimu.
Strana 580
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
Protibolševické síly však neobstály ani na poli vojenském. Nevytvořily jednotné velení. Například Denikin a Kolčak nebyli schopni koordinovat své akce a za celou válku se jim nepodařilo spojit svá vojska. Doboví svědkové dále poukazují na neblahý vliv kompetenčních sporŧ i osobních ambicí, které se mezi vojenskými i politickými představiteli bílých armád projevovaly. Bolševici naproti tomu pochopili nutnost centralizace velení vojsk a koordinace jejich činnosti. I kdyţ v celé řadě otázek strategické povahy i u nich vznikaly spory a konflikty, jako tomu bylo například mezi Trockého postojem k tzv. burţoazním specialistŧm a mezi vojenskou opozicí, která se proti tomu bouřila, dokázali pod vlivem Leninovy autority dospět k jednotě, která přinášela úspěch.
Kromě toho jistou úlohu hrály i další aspekty vedení války. Centrální postavení sovětského Ruska mělo velké nevýhody, zvláště v okamţiku, kdy bylo zcela odříznuto od zdrojŧ potravin a surovin. Naproti tomu mu tato situace pomáhala při přesunech armád z jednoho bojiště na bojiště druhé. Konečná poráţka Judeniče při boji o Petrohrad byla nemyslitelná bez přesunu posil z jihu.
Občanská válka byla vedena barbarskými prostředky. Absolutorium v tomto směru nepatří ţádné bojující straně. Ztráty na lidech byly obrovské nejen na vojenském poli. Jenom na frontách padlo 550 000 lidí. S masakry zajatcŧ, civilního obyvatelstva a obětmi koncentračních táborŧ a trestných výprav si občanská válka vyţádala na milion obětí. Podle sovětských oficiálních statistik zahynulo v letech 1918-1920 celkem na devět miliónŧ lidí. Válka, hlad, epidemie a chybějící lékařská péče vykonaly své dílo. Revoluce je nákladná cesta ke spáse lidstva.
Strana 581