RUSKÉ IMPÉRIUM

SOLOVJEV A BOHOHLEDAČSTVÍ

V prosinci 1899 car Mikuláš II. zvláštním ukazem zřídil při akademii věd odbor ruského jazyka a slovesnosti, do něhoţ měli být po francouzském vzoru voleni ruští „nesmrtelní“. V lednu 1900 bylo zvoleno prvních osm členŧ a jedním z nich byl filosof, náboţenský myslitel, mystik a básník Vladimir Solovjev (1853-1900). Byl zvolen čestným akademikem, protoţe neměl vysoké akademické tituly - od roku 1874 byl docentem na univerzitách v Moskvě a Petrohradě, roku 1881 byla jeho profesura zamítnuta tehdejším ministrem osvěty I. Deljanovem slovy: „má aţ příliš mnoho myšlenek“ a Solovjev ukončil rázem svou učitelskou činnost i univerzitní kariéru. Byl pak pouze publicistou, soukromým vědcem a literátem, ţil sám, zcela asketicky (byl polovegetarián - z masa jedl jen mořské ryby) a ţivil se ze svých honorářŧ, častěji však na statcích svých četných přátel. Neměl ani stálé bydliště - ţil střídavě v Moskvě, Petrohradě, za hranicemi (také cestoval, to kdyţ dostal velký honorář za monumentální dílo svého otce, historika Sergeje Solovjeva, Dějiny Ruska), ve Finsku u vodopádu Imatry a jezera Sajmy, ale nejčastěji v selu Pustince poblíţ Petrohradu, na statku svého přítele a obdivovatele, spisovatele hraběte Alexeje K. Tolstého (i po jeho smrti zde měl téţ svou knihovnu, vlastně jediný svŧj majetek).

Na ruské myšlení předrevoluční doby měl velký vliv. Byl totiţ neobyčejně plodný a myšlenkově zcela svŧj. Zabýval se intenzivně náboţenskými problémy (v letech 1882-1888 vydal mj. Náboţenské základy ţivota a Dějiny a budoucnost teokracie), poté politickou problematikou (v letech 1888-1895, kdy „duchovní“ cenzura zakázala psát o církvi, vydal mj. francouzsky knihu Ruská idea) a konečně náboţensko-politickým a filosofickým syntézám (v letech 1895-1900, vydal mj. O bohočlověčenství a Základy celkového poznání). Poslední jeho práce byla popularizační a vyšla pod názvem Tři rozhovory.

Strana 505

KRIZE IMPÉRIA

Není snadné stručně vyjádřit Solovjevovŧv postoj a názory, protoţe se nebránil vývoji a často měnil své závěry, i k svému opaku. Snaţil se překonat rozpor mezi vírou a vědou. Dějiny a historický vývoj chápal jako historii rŧstu a vývoje náboţenského vědomí. Bŧh se u něho v procesu věkŧ zlidšťuje a je povinností lidí pracovat k mravnímu povznesení člověka, tj. k jeho zboţšťování („ dějiny jsou pozvolným uskutečněním bohočlověčenství“). Je moţné vybudovat království Boţí na zemi (Rusko má v tomto smyslu zvláštní „mravní povinnost“), jde o jakýsi proces univerzálního osvícení a ideální teokracie, tj. totální, politickou, kulturní i církevní jednotu a organizaci lidstva na univerzálním základě. Byl i pro sjednocování církví, horoval pro ideál vzájemnosti a lásky i „všesvětové“ pravdy.

Rusko se podle něho politicky mělo chovat tak, aby se mohlo stát sjednocujícím střediskem ( jít cestou „národního sebezapření“). Hrozil se asijského útoku na Rusko i na Evropu (předpokládal spojení Číny s Japonskem), panmongolismu a předvídal buď konec dějin nebo zánik Evropy, postupné společné povstání evropských národŧ proti Asiatŧm a v 21. století vytvoření evropského svazu národŧ. Čekal i brzké objevení Antikrista, velké duchovní převraty i sociální boje. Záchranu viděl v „organizaci svědomí totálním státem“. Na smrtelné posteli se starohebrejsky modlil za ţidovský národ.

Solovjev byl mimořádný řečník a obratný stylista. V článku O národnosti a národních věcech Ruska, v němţ kritizoval závěry Danilevského ve spisu Rusko a Evropa, mj. psal: „Rusko mělo by svým historickým postavením, národní povahou a světovým názorem učiniti začátek v nové pozitivní reformaci. Vykoná-li svoji mravní povinnost, říci ovšem nemohu. Nevěřím v předurčení ani v osobním, ani v národním ţivotě. Osud jednotlivcŧ i národŧ, dokud ţijí, záleţí na jejich dobré vŧli. Pouze jedno vím najisto: nesplní-li Rusko svoji

Strana 506

RUSKÉ IMPÉRIUM

mravní povinnost, nezřekne-li se nacionalistického egoismu, nezavrhne-li právo síly a neuvěří-li v sílu práva, nezatouţí-li upřímně a mocně po duševní svobodě a pravdě, nebude nikdy míti zdaru v niţádném ze svých podnikŧ, ani vnějších, ani vnitřních.“

LIBERÁLOVÉ A VĚCHI

Hlavní politickou silou v zemi byla nadále ruská šlechta. Pŧvodní dvě šlechtické vrstvy ve státě silně poznamenaly vlády Ivana Hrozného a Petr I. Ivan zlomil moc bojarŧ a Petr se mj. zasadil o vznik nových šlechtických titulŧ. Zaloţil baronát (téměř výhradně k prospěchu pobaltských šlechtických rodin) a zvláště hrabství, které hrálo velkou roli celé 18. a 19. století. Petr i jeho následovníci udělovali hraběcí titul podle zásluh (Šeremetěvové, Tolstští, Stroganovové - ruští Medicejští aj.) i podle rozmaru (Razumovští aj.). Postupně se k nim připojila i šlechta z nově získaných území pocházející (vzešlá) z kníţat litevských (Golicynové, Kurakinové, Trubečtí aj.), tatarských (Jusupovové, Urusové aj.) či kavkazských (Bagrationi aj.). Významné rodiny se vyhýbaly mesaliancím , budovaly i armády, pŧjčovaly carovi fantastické částky a podporovaly umění. Ve 20. století se ruská šlechta jako celek pestře prolíná, ti i oni si nepřejí změny (zvláště dumu) a aţ na výjimky stojí pevně za carem a za pravoslavným

Ruskem.

Jejich přirozeným politickým protivníkem byli liberálové, mluvčí nové a mladé ruské burţoazie a také části liberální aristokracie. Ruská industrializace přivedla na světlo veřejnosti nová jména - textilní kapitány Morozova a Rjabušinského, cukrové krále M. Těreščenka a S. Ljazanova i petrolejového magnáta Gulbekijana. K nim se brzo přidruţili četní bankéři, ani většina politikŧ nestála stranou a intenzivně se podílela na hospodářském vzestupu země a úspěšně bohatla (poslanec P. Durnovo byl zároveň ředitelem zlatonosných

Strana 507

KRIZE IMPÉRIA

dolŧ, premiér V. Kokovcev předsedou správní rady Moskevskovoroněţské dráhy, ministr Krivošejn vedoucím bankéřem v zemědělském podnikání, i Miljukov mj. řídil jednu podnikatelskou společnost a proslulý ministr A. Protopopov přímo vlastnil textilní továrnu s 1500 zaměstnanci ap.). Politicky liberálové vyrostli v zemstvech, četných guberniálních výborech i carských komisích a stále slyšitelněji se hlásili o podíl na správě a řízení státu.

Výrazně vystoupili v letech 1901-1902, tehdy vláda ustavila „zvláštní poradu o potřebách zemědělského prŧmyslu“ a liberálové v ní vytvořili organizační strukturu od krajŧ a oblastí aţ k celostátním sjezdŧm. Program této instituce byl dŧrazně opoziční, mj. ţádal občanskou rovnost pro rolníky, svobodu slova i tisku, reformu zemstev aj. Vláda ústy svého ministra vnitra Pleveho vyslovila pŧvodním členŧm výboru ostrou dŧtku a zároveň blahosklonnost v případě, vzdají-li se úsilí o zastoupení ve vládních orgánech. To

Strana 508

RUSKÉ IMPÉRIUM

rozdělilo liberály na umírněné (D. Šipov) a radikály (P. Struve), shodně však usilovali o základní politický cíl, přeměnit samoděrţaví na liberálně konstituční monarchii. Struve od roku 1902 začal ve Stuttgartu vydávat časopis Osvoboţděnije (Osvobození) a také jeho přičiněním byla ve Švýcarsku v roce 1903 zaloţena organizace Svaz osvobození (hlavními iniciátory byli vedle Struveho S. Prokopovič a N. Berdjajev). Neměla to být politická strana, ale společenství rŧzných skupin, které by si zachovávaly vlastní politické postoje a byly by spojeny jen ideou protisamoděrţavného zápasu. V listopadu 1903 byl v Moskvě za účinné pomoci liberální aristokracie (především kníţete P. Dolgorukého) zaloţen Svaz zemcŧ-konstitucionalistŧ se shodným základním programem. Nakonec ruský liberalismus reprezentovaly tři politické strany - tzv. oktjabristé (Svaz 30. října, zaloţený roku 1905), kadeti (konstituční demokraté, později strana lidové svobody, zaloţená roku 1905) a Progresivní blok, který byl po dlouhých jednáních ustaven v dumě a ve státní radě začátkem války.

Ruský liberalismus měl ovšem všechny vady i přednosti evropského liberalismu. Usiloval o svobodu ve všech oblastech, chtěl zorganizovat zdravý rozum jako veřejnou autoritu, uznával lidská práva a hlásil se k demokracii. Zároveň byl politicky polovičatý, nerozhodný a měl strach z politické iniciativy. A čekal pomoc spíše shŧry neţ od sebe. Obtíţně si ujasňoval zásady svého programu a byl nedŧsledný.

To se zvláště projevilo ve sborníku Věchi (Milníky), s podtitulem sborník statí o ruské inteligenci, který v roce 1909 v Moskvě vydal Pjotr Struve se šesti svými spolupracovníky a reagoval jím na politický neúspěch hnutí i poráţku revoluce. Autoři v podstatě odsoudili marxismus, sociální demokracii, revoluci, politiku vŧbec i ruskou radikální inteligenci od Bělinského a Gercena a nabídli návrat

Strana 509