RUSKÉ IMPÉRIUM
vrstev společnosti na posuzování vládních projektŧ. Ironií osudu bylo, ţe ve chvíli, kdy se carem jiţ podepsané „nařízení“ tisklo, aby bylo na ministerské radě projednáno, car v Zimním paláci umíral.
ŽIDÉ V CARSKÉM RUSKU
Z atentátu na cara Alexandra II. byli také obviněni ruští Ţidé a vzápětí pod dohledem státu, jako všeobecně přijímané řešení, byla organizována první velká vlna pogromŧ v Rusku (1881-1882), která ohromila svět. Ta, stejně jako následné pogromy, se pak stala předmětem světových protestŧ, hlavně britských liberálŧ (například Gladstone aj.). Tehdy se ruské slovo pogrom stalo mezinárodním.
Ţidé měli v Rusku podobně jako i v jiných zemích tradičně podřízené postavení - v nové době se ocitli v Rusku aţ za Kateřiny II. spolu s územními zisky z dělení Polska. Jako Samojedi, Kalmyci, Kirgizové aj. byli povaţováni za „cizí příslušníky“. Článek 67 ústavy jim sice formálně přiznával náboţenskou svobodu, ale ţít směli jen v Polsku a v nejzápadnějších guberniích Ruska (pro Ţidy jich bylo vymezeno celkem 13 - ve čtyřech z nich pak tvořili přes 15 % obyvatelstva), a to převáţně v městech a městečkách, nikoliv však na venkově. Přeplňovali města, většinou jen s obtíţemi sháněli obţivu, často se ţivili nedŧstojnou prací. Na přelomu století jich v Rusku ţilo kolem šesti milionŧ, při sčítání roku 1897 se k ţidovské národnosti přihlásilo 5,1 milionu obyvatel ruské říše. Z nich přibliţně 95 % ţilo ve vymezených územích, zbytek (něco přes 250 000) patřil k privilegovaným - šlo o bohaté obchodníky, bankéře, ale i další vzdělance - vysokoškoláky, právníky, lékaře, magistry, učitele aj. O tyto Ţidy stát zájem měl a postupně jim umoţnil ţít „kdekoliv“ v Rusku; nejvíce jich bylo v Pobaltí a v Petrohradě.
Carská vláda střídala pogromy s právními represemi, pro pozornost světa a hlavně za účelem snazšího získání finančních pŧjček i podpor
Strana 461
NEVYHNUTELNOST REFOREM
v cizině se ustavovaly rŧzné komise, které se téměř s jistou pravidelností po určitém čase staly kritiky vládní politiky - a byly rozpuštěny. Druhou vlnou pogromŧ, ještě mnohem krvavější neţ první, řešil car Mikuláš II. své vládní obtíţe na začátku století - začaly pogromem v Kišiněvě o velikonocích 1903 a skončily Stolypinovým zásahem v roce 1907.
Obranou Ţidŧ byl především útěk, odchod ze země - ruské zákony té doby ho většinou dovolovaly, často k němu i vyzývaly. Emigrace měla od osmdesátých let 19. století charakter masového přesunu obyvatelstva, nejčastěji do Spojených státŧ (za léta 1881-1914 odešlo z Ruska do USA asi dva miliony Ţidŧ). Obranou se také stal
Strana 462
RUSKÉ IMPÉRIUM
sionismus, moderní nacionalistické hnutí, usilující o vybudování ţidovské vlasti. Právě v roce 1882 uveřejnil oděský ţidovský lékař L. Pinsker studii Autoemancipation!, jíţ dal zjevný impuls ţidovské komunitě uvaţovat o záchraně v soustředění Ţidŧ v jednom národním státě.
O pogromistické útoky se starala a rozněcovala je ruská ultrapravice. Jiţ v roce 1881 byla zaloţena Svatá druţina a od počátku století vznikly další ultraradikální nacionalistické svazy (Ruské shromáţdění, 1901; Svaz ruského lidu, 1905 aj.). Jejich nejvýraznějším mluvčím v dumách (1906-1917) se stal V. Puriškevič, besarábský statkář z okolí Kišiněva. Programem těchto seskupení byla neomezená podpora carské vlády, hymnou a bojovnou písní zároveň Boţe, cara chraň!, prostředkem neurvalé násilí a bezzákonnost, ideologií přepjatý nacionalismus, panslavismus a antisemitismus, s jejichţ pomocí získávaly oporu i vliv mezi nevzdělanými i snadno ovlivnitelnými lidmi. V jejich čele ovšem stáli přední politici, novináři, církevní hodnostáři i univerzitní profesoři, často lidé z nejbliţšího carova okolí. Řadovými členy byli ovšem rŧzní vyděděnci, opilí otrhanci, z nichţ se při pogromech rázem stávali neomezení despoti, kteří vládli nad majetkem, ctí i nad ţivotem a smrtí ohroţených lidí. Car sám s nimi politicky nejúţe spolupracoval. Carskou vládou byli zcela finančně dotováni, včetně rozsáhlého tisku i antisemitské literatury.
Moderní antisemitismus měl jistě své kořeny i pŧvod v Evropě (Antisemitská internacionála pŧsobila od roku 1882 v Německu), Rusko však přispělo vydatně k jeho přeţití a rozkvětu po první světové válce, hlavně v hitlerovském Německu. Protokoly sionských mudrcŧ vyšly z dílny ruské Ochranky - v nich jsou Ţidé obviněni z přípravy světové nadvlády (na základě velmi primitivních argumentŧ) a tento pohled na svět se stal obecným v očích nesvědomitých
Strana 463
NEVYHNUTELNOST REFOREM
uzurpátorŧ i obhájcŧ rŧzných vládnoucích postŧ a trŧnŧ. Vliv pravicových ultraradikálŧ v Rusku byl značný (ve čtvrté dumě 19121917 měli 185 poslancŧ, včetně „umírněných“ ultrapravých, kterých bylo 33, ze 425) a především pro jejich odpor nebyly zákony o nápravě antiţidovských zákonŧ či o rovnoprávnosti Ţidŧ v Rusku ani v dumě prŧchodné. Tehdejším ruským politickým silám obecně chyběla vŧle k jejich řešení.
Strana 464