KRIZE IMPÉRIA

FATA MORGANA CAŘIHRADU

Ruské politiky v podstatě všech směrŧ spojoval v oblasti zahraniční politiky jeden poţadavek: dobýt a získat Úţiny a Cařihrad. Viděli jsme jiţ, ţe tento cíl byl v podtextu veškeré ruské „balkánské“ politiky, v případné válce měl být konečně vyřešen. Ještě v roce 1915 vyšla v Rusku publikace Co očekává Rusko od války?, která měla zřejmě oslovit především válečné spojence. P. Miljukov, jeden z předních ruských liberálŧ, v ní otevřeně soudil, ţe Rusko musí prosadit „národnostní“ západní hranici na úkor Polska (které ovšem zŧstane ruské) a na úkor Rakousko-Uherska (poţadované území nazýval Uherskou Rusí), sjednocení všech Arménŧ (na úkor Turecka, nová Arménie měla zŧstat také v Rusku) a hlavně „úplně ovládnout Úţiny“ s dostačujícím zázemím a Cařihradem. Miljukov k tomu ještě vysvětloval, ţe poţadavek Úţin nemá nic společného s imperialismem, vţdyť jde o „pochopitelný a ţivotní“ ruský poţadavek otevřeného moře pro úspěšný ruský obchod. Kníţe E. Trubeckoj pak dodal další argument: jinak neochráníme „malé“ Slovany a zvláště

Srbsko.

I car Mikuláš II. byl stálým inspirátorem a podněcovatelem tohoto plánu. Poprvé posuzoval zvláštní vládní komitét carŧv návrh přepadnout a dobýt Bospor jiţ v roce 1896, tj. v období úspěšného hospodářského vzestupu Ruska. Je zajímavé, ţe tehdy avanturistické politice zabránil Witte, právě tak jako později jí bránil Stolypin - oba chtěli dlouhý klid a mír pro své hospodářské a politické plány „velkého a mocného“ Ruska. Všichni ostatní byli netrpěliví.

Od září 1910 do července 1916 byl ministrem zahraničních věcí carského Ruska S. Sazonov, před svým jmenováním vyslanec u Svaté stolice v Římě. Patřil k předním liberálŧm a spolu s A. Krivošejninem (ministrem zemědělství a předním bankéřem) vedl vládní frakci

Strana 520

RUSKÉ IMPÉRIUM

liberálních ministrŧ v Goremykinově vládě (leden 1914-únor 1916). Jejich úmyslem bylo mj. realizovat získání Úţin spoluprací s dohodovými státy, především Británií a Francií, kdyţ se spolupráce s Německem ukázala neschŧdná. Jakmile se Sazonovovi podařilo s oběma státy uzavřít tajné dohody (na jaře 1915) o tom, ţe po vítězné válce Rusku připadne Cařihrad se zázemím (tj. západní pobřeţí Bosporu, Marmarské moře, Gallipolský poloostrov, jiţní Thrácie aţ po čáru Enos - Midia a východní pobřeţí Bosporu aţ k Ismidskému zálivu, ostrovy Marmarského moře a ostrovy Imbros a Tenedos, jak vymezovaly smlouvy), po oznámení v dumě ho nosili rozjaření poslanci všech stran téměř pŧl hodiny s jásotem na ramenou. Sazonov při jednání, zvláště s E. Greyem, tehdejším britským ministrem zahraničí (1905-1916), obratně vyhroţoval argumentem, ţe „podá demisi“ a ţe bude jistě nahraţen někým, kdo bude přívrţencem „staré soustavy spolku tří císařŧ“.

Souznění celé ruské politické scény ohledně válečných cílŧ se nejvýrazněji projevilo 8. srpna 1914 na společném zasedání dumy a státní rady (senátu) za účasti ministrŧ, diplomatŧ a přední ruské veřejnosti, kde se všichni předháněli ve slibech podpory Velkého Ruska i cara Mikuláše II. Jiţ tehdy měl největší aplaus Sazonov, byl tak dojat ovacemi přítomných, ţe nemohl ani domluvit. I socialističtí poslanci (14 trudovikŧ, sedm menševikŧ a šest bolševikŧ) byli při tom, nehlasovali sice proti přijímaným rezolucím, ale - aby si zachovali tvář - na dobu hlasování odešli ze sálu.

RUSKO MNOHONÁRODNOSTNÍM STÁTEM

Viděli jsme, ţe východiskem nové velmoci na východě Evropy byl v 16. století moskevský stát, který se koncem 19. století přeměnil v eurasijskou velmoc, obsahující plnou šestinu zeměkoule. V této

Strana 521

KRIZE IMPÉRIA

ohromné koloniální říši ţilo více neţ 130 národŧ rŧzné kulturní úrovně a zaměření.

roku 1897 tvořili 44,3 % obyvatelstva státu), pak následovali porobení Slované (Ukrajinci 17,8 %, Bělorusové 4,7 % a Poláci 6,3 %), početný blok islámských národŧ v

Pacifikem, východoevropské národy mezi Baltem a Černým mořem na západě říše a ještě nomádské kmeny v okolí Kaspického moře a ve Střední Asii. Jakousi sjednocující roli hrálo pravoslaví, ke kterému se hlásilo něco přes 70 % obyvatel říše.

Během věkŧ si Rusové vypracovali systém jak zvládat nová území, i kdyţ obtíţe s tím spojené byly pravděpodobně jednou z hlavních příčin ruské všeobecné zaostalosti. Postupně pronikali mezi ovládané národy, zabydlovali se zde a stávali se preferovanou mešinou i oporou

Strana 522

RUSKÉ IMPÉRIUM

carské státní moci. Například v roce 1911 jiţ Rusové na Sibiři tvořili 80 % obyvatelstva, v Kazachstánu 40 %, v Turkestánu zatím 6,3 % ap. To se ovšem neobešlo bez konfliktŧ. Východním Slovanŧm pak nepřiznávali právo na samostatnou existenci a násilně je rusifikovali, podobně jako i jiné národy. Na začátku 20. století však jiţ nebylo moţné přehlíţet nejrŧznější separatistické tendence, mezníkem se stal rok 1905. V této revoluční době zvláště ukrajinská inteligence spolu s představiteli jiných utlačovaných národŧ vystoupila veřejně s poţadavkem autonomie aţ nezávislosti a ţádala zrušení všech zákonŧ omezujících a utlačujících neruské národy v říši. S podporou haličských Ukrajincŧ došlo například k uznání a k rozvoji péče o ukrajinštinu a o vědecký ţivot Ukrajincŧ, právě tak se osvobodil od tlaku carské cenzury i běloruský jazyk. Bylo to však uvolnění pouze dočasné, carská vláda nemínila nikomu poskytnout větší autonomii, tím spíše nezávislost. A všechny osvětové snahy buditelŧ nejrŧznějších národŧ účinně znemoţňovala. I zde jejími ústy mluvili především radikální ultranacionalisté, jako byl například publicista M. Menšikov, jehoţ „hesla“ byla stručná a jasná: „Nedělitelné Rusko“, „Veliké Rusko“ či „Rusko Rusŧm“. Zvláště třetí a čtvrtá duma byla nacionálně nekompromisní, podpořila i vládní „pochod na Finsko“.

Teprve prozatímní vláda na jaře 1917 přislíbila odstranění všech sociálních, náboţenských a národnostních omezení a dokonce je i zrušila, ale drtivá většina nových ruských politikŧ se nemohla vymanit ze zásady „jednoty a nedělitelnosti“ ruského národa i ruské říše. I Lenin pro rok 1914 vypočítal, ţe ruské carské kolonie sice obsahují 76,3 % veškerého území státu, ale jen 19,6 % obyvatelstva (pro něho byly porobenými územími jen Sibiř, Střední Asie a Kavkaz, nikoli západní oblasti říše, včetně Polska i Finska).

Strana 523