MUŠKETÝR PETR

PRVNÍ REFORMY

Carovy představy o nezbytnosti změn ve vnitřním uspořádání říše dostaly jistě za jeho cesty do ciziny konkrétnější podněty. Nejsou však známy dŧkazy, které by opravňovaly k názoru, ţe Petr měl jiţ v letech 1698-1700 nějaký předem promyšlený plán reforem.

Chceme-li se přesto alespoň zhruba vyznat v rozmanitých změnách, kdy se nezřídka střídaly zcela okrajové a vnější záleţitosti - jako například stříhání brad a příkaz (leden 1700) o povinném nošení uherského kaftanu - s reformami, které vtiskly Rusku ráz na celá další dvě století, shledáme zřetelně dva hlavní impulsy, které uváděly do chodu všechny ty značně rozmanité a ne vţdy přehledné reformní akce Petrovy vlády.

První hybnou silou přeměn byl sám car, jeho rozhodná, před ničím se nezastavující vŧle. Petr byl určujícím inspirátorem a iniciátorem všech reforem, jejichţ posloupnost závisela na tom, kam se právě upřela jeho pozornost.

Další impulsy přicházely zvenčí. Byly dány okamţitými potřebami armády a tím, jak se v jednotlivých momentech války se Švédskem obnaţovala těţkopádnost a neschopnost stávajících institucí. Proto nelze reformy petrovské doby vysvětlovat jako „jev o sobě“. Byly, alespoň

Strana 168

RUSKÉ IMPÉRIUM

zpočátku, spíše vynuceny kritickou válečnou situací a nelze je proto ani pochopit jinak neţ v těch souvislostech, v nichţ se rodily.

První z významných reforem Petra I. - tzv. reforma městská - byla zřejmě inspirována bezprostředním dojmem, kterým na cara zapŧsobila bohatá obchodní města evropského Západu. Petr neměl před očima pouze obrovité sumy, jimiţ disponovali holandští rejdaři a angličtí obchodníci, z jejichţ obchodŧ plynul státnímu fisku vydatný a trvalý zdroj příjmŧ. Snaţil se proniknout hlouběji a zřejmě mu neunikl význam samosprávy západoevropských měst a dosah sdruţování kapitálu ve velkých obchodních společnostech, schopných svou kapitálovou mocí čelit cizí konkurenci.

Přesvědčen o určující úloze příkazu a vŧle vládce, byl rozhodnut zavést tyto tak osvědčené a výnosné formy obchodování a správy měst i do Ruska. Ruští kupci měli vést svŧj obchod tak, jak to přikazoval zájem státu. Měli se sdruţit v kompanie schopné čelit cizím obchodním společnostem.

Brzy se však ukázalo, ţe v ruské situaci nelze dospět dále neţ k monopolním výsadám. Místo volného zájmového sdruţování kapitálu jsme tu svědky pokusu o vládou nařízené organizování velkých kupcŧ, kteří měli jednotně vystupovat vŧči cizím obchodníkŧm, aby si v zájmu státu vynutili co nejvýhodnější ceny. Ve svých dŧsledcích to neznamenalo nic jiného neţ pokus o přeměnu kupcŧ v součást státní moci, pŧsobící v oblasti obchodu s cizinou. Tím se dosahoval přesně opak toho, co snad měl car pŧvodně v úmyslu - podnítit samostatné obchodní podnikání. Ruské „kompanie“ byly a zŧstaly jen velmi vzdálenou a zcela vnější napodobeninou velkých západních obchodních domŧ a společností. Kupci se sdruţovali do „kompanií“ nikoli proto, ţe by jim to přinášelo uţitek a zisk, ale proto, ţe to bylo nařízeno. V okamţiku, kdy se carova pozornost obrátila jiným

Strana 169

MUŠKETÝR PETR

směrem, na celou záleţitost ochotně a rychle „zapomněli“ a vrátili se ke svým obchodŧm tak, jak jim sami rozuměli.

Pŧvodní obavy cizích obchodníkŧ z této ruské novoty se proto záhy rozplynuly. Jiţ v květnu roku 1700 sděloval nizozemský vyslanec van der Hulst své vládě: „Co se týká vedení obchodu (společnostmi), pak tato věc padla sama od sebe: Rusové nevědí jak začít a jak dělat tak sloţitou a obtíţnou věc.“

Problematičnost svérázné „transplantace“ toho, s čím se car v Nizozemí a Anglii setkal, vynikla ještě názorněji v reformě, která snad měla pŧvodně vést k tomu, aby se velká ruská města spravovala sama. Prvním krokem k této reformě byl poněkud kuriozní carský ukaz z 30. ledna 1699, jímţ se městŧm nabízela volba - buď budou dále trpět libovŧli carské správy a platit úplatky svým vojvodŧm, nebo si mohou zvolit svoji samosprávu. Tato výsada se však neposkytovala zdarma - města, která si zvolí samosprávu, musí platit dvojnásobek dosavadní daně. Tento Petrŧv ukaz vychází tedy z konstatování zlořádŧ a úplatkářství vojvodŧ jako fatálního faktu, přičemţ car - první reprezentant moci, která města spravovala - nabízel kupcŧm a řemeslníkŧm, aby se z této zlovŧle vykoupili.

Magistrát, sloţený z volených purkmistrŧ, kteří sami měli zajistit vybírání daně, měli niţší soudní pravomoc a byli odpovědni pouze moskevskému magistrátu, podřízenému přímo caru - to byla ovšem novota vskutku zcela moderní. Avšak dvojnásobná daň přiměla mnohá města, aby se nabízené výsady skromně vzdala. Navíc mnozí kupci a měšťané ani nechápali, k čemu jsou tyto novoty dobré.

Nechuť měst platit dvojnásobnou daň za právo převzít správu daní a vlastních záleţitostí do svých rukou vyřešil car v říjnu 1699 novým

Strana 170

RUSKÉ IMPÉRIUM

ukazem. Podmínka dvojnásobné daně odpadla a městŧm byla volba purkmistrŧ přímo uloţena.

Zavedení samosprávy měst bylo opatřením, které mělo podnítit rozmach řemesel a obchodu. V tehdejších ruských podmínkách se však konečné výsledky městské reformy zúţily zcela jednoznačně na pole fiskální. Magistráty se nestaly vrcholnými orgány samosprávy měst, ale kancelářemi, odpovědnými za výběr daní. Po několika letech car - jehoţ pozornost mezitím plně pohltily válečné události - opět jmenoval městské vojvody.

Výsledek této Petrovy reformy byl problematický i ve svém druhém

Strana 171

MUŠKETÝR PETR

záměru, který nebyl v textu carských ukazŧ přímo vyjádřen - rozmnoţit příjem státní pokladny. Výnos městských daní se sice zvýšil, ale nikoli tak, aby mohl pokrýt aktuální potřebu peněz na budování armády a vzrŧstající potřeby státu. Proto sahá vláda v roce 1699 a v následujících letech k řadě opatření, která představují skutečně podstatný zásah do dosavadního peněţního systému a fiskální praxe.

Pomineme-li zavedení tak kuriozních (a svým konečným efektem prakticky bezvýznamných) daní, od nichţ později vláda opět ustoupila - jako byly daně z úlŧ, oken, komínŧ a dokonce i z dubových rakví - lze rozpoznat v této době zhruba dva nové zdroje příjmŧ, jimiţ vláda bezprostředně řešila nedostatek peněz.

První z nich byla raţba nové mince. Aţ dosud byla základní měnovou jednotkou stříbrná kopějka. Vyšších měnových hodnot (altyn = 3 kopějky, hřivna = 10 kopějek, jefimka = 50 kopějek, rubl = 2 jefimky) se pouţívalo spíše pro počty. Vlastní raţba mince vyšší hodnoty neexistovala. Místo ní byly přijímány „jefimky“ (dobový ruský název jáchymovského tolaru - Joachimsthaler - který ostatně měl dobrý zvuk po celé Evropě). Jáchymovské tolary byly legalizovány v Rusku jako platná měna prostě tím, ţe na ně byl vyraţen dvojitý kříţ. Byly však přijímány i bez tohoto označení.

Podstata zásahu Petrovy vlády do dosavadního peněţního systému spočívala především v zavedení drobné měděné mince. V březnu 1700 byl vydán ukaz o raţbě pŧlkopějky (děněţka), čtvrtkopějky (poluška) a 1/8 kopějky (polupoluška). Z pudu (16,38 kg) mědi se razilo mincí za 12 rublŧ a 80 kopějek. Později se však přišlo na to, ţe to je zbytečné mrhání kovem, který se musel dováţet z ciziny, a roku 1723 se z pudu mědi jiţ razily mince za 40 rublŧ.

Strana 172

RUSKÉ IMPÉRIUM

Raţba zlehčené mince byla sice vydatným, nikoli však hlavním zdrojem příjmŧ. Tím zŧstávala tradiční „daň ze dvora“ (z rolnického hospodářství) vybíraná jednotně z kaţdého hospodářství, bez ohledu na počet pracovních sil, přičemţ se bral za základ stav při posledním soupisu dvorŧ. Mezi jednotlivými soupisy uběhla často i desetiletí a proto zdanění dvorŧ většinou neodpovídalo skutečné situaci. Carské úřady řešily tuto otázku prostě - za výběr daní odpovídala kolektivně celá ves, která musela sloţit daň i ze dvorŧ pustých nebo z těch, které nemohly pro úplnou chudobu zaplatit. Tím vznikaly značné rozdíly v daňovém zatíţení jednotlivých vsí a újezdŧ.

Navíc byl tento systém zdanění značně komplikován mnoţstvím rŧzných dalších daní a povinností. Jednou z nejtěţších byla povinnost udrţovat „věčného vojáka“. Kaţdá vesnice musela poslat rekruta. Kdyţ zběhl, nebo byl zraněn, či zabit, musela poslat jiného. Přitom vesnice musela „svého“ vojáka i „ţivit“, odvádět zvláštní daň na jeho ţold, výzbroj a výstroj.

Koncem své vlády dospěl Petr I. k reformě, která znamenala skutečně trvalý zásah do státního fisku. V lednu 1719 vydal ukaz o revizi všech „duší“ muţského pohlaví - od kojencŧ po starce. Tehdy se zrodil pověstný pojem „revizní duše“, která se stala novou jednotkou zdanění obyvatelstva. Bylo to zároveň první novodobé sčítání lidu v Rusku, které poprvé poskytlo přesnější představu o počtu obyvatelstva.

Zavedení „daně z duše“ znamenalo rovnoměrnější rozloţení daňového břemene a umoţnilo zvýšení výnosu daní, které rázem stouply o dva miliony rublŧ ročně (k dŧslednějšímu placení daní přispívaly ovšem i řízné vojenské exekuce, vysílané k zajištění ukazu o revizi „duší“).

Strana 173

MUŠKETÝR PETR

Chceme-li stručně rekapitulovat daňovou politiku vlády Petra I., pak stačí uvést údaje o rŧstu státních příjmŧ:

Tento rŧst příjmŧ byl jen z malé části pokryt rozvojem baltského obchodu. Větší díl připadá na zavedení rŧzných monopolŧ a především na přímé zdanění obyvatelstva, které stouplo za vlády Petra I. na trojnásobek. Výsledkem této daňové politiky byla skutečnost, ţe na konci Petrovy vlády nemělo Rusko ani rubl dluhŧ. Války, které car vedl, zaplatili poplatníci.

Souběţně s městskou a fiskální reformou se Petr zabýval i bědným stavem ruského školství, nebo přesněji - jedinou vyšší školou, kterou tehdy Rusko mělo. Byla to duchovní akademie, zaloţená v Moskvě roku 1685. Brzy po jejím zaloţení opadl prvotní zájem carské vlády a patriarchy, coţ znamenalo ve svých dŧsledcích především pokles finanční podpory akademie, v níţ bylo kolem roku 1700 na 150 ţákŧ, jimţ kromě stálého hladu hrozilo navíc i to, ţe jejich zchátralá školní budova co nevidět spadne.

Moskevská duchovní akademie - i kdyţ mnozí z jejích odchovancŧ vstupovali do státní sluţby - byla institucí po výtce církevní. Pro své ctiţádostivé cíle vojenské i správní potřebovala Petrova vláda odborníky znalé geometrie, počtŧ a dalších „uţitečných“ nauk. Duchovní akademie byla však těmto ryze světským zájmŧm na hony vzdálena a neměla ani učitele, kteří by se mohli těchto předmětŧ ujmout. V tomto prostředí ostatně ještě zcela běţně převládal názor, ţe „odporný je Bohu ten, kdo má rád geometrii“. Otcové moskevské

Strana 174

RUSKÉ IMPÉRIUM

akademie byli přesvědčeni o tom, ţe logaritmické tabulky jsou „černou knihou“, určenou pro styk s ďáblem.

Bylo zřejmé, ţe duchovní akademie není prostředím, v němţ by mohli vyrŧstat budoucí dělostřelci a lodivodi. Proto byli z Anglie pozváni tři odborníci, v čele s profesorem Henry Farwargsonem a roku 1701 byla zřízena tzv. navigátorská škola. Ţákŧm, kteří byli „přikázáni“ k této škole, byl určen ţold, odstupňovaný podle píle (15 kopějek denně a méně). Později, kdyţ se zájem cara obrátil jiným směrem, dostávala škola a profesoři z pŧvodně stanovené sumy stále méně, ţáci utíkali „neznámo kam“ a roku 1715 navigátorská škola zcela zanikla.

Z řady vládních krokŧ Petra let 1699-1700 nemŧţeme konečně pominout ukaz z 20. prosince 1699, jímţ se rušilo dosavadní počítání let. Car nařídil, ţe roku 7208 od „doby stvoření světa“ (1700 n. l.) se v Rusku zavádí kalendář obvyklý v ostatním křesťanském světě - počítání let od doby narození Krista. Zároveň nařídil, aby začátek nového roku byl napříště slaven vţdy 1. ledna a nikoli 1. září. Mnozí sice reptali, neboť Bŧh ve své moudrosti a dobrotivosti prý nestvořil svět v zimě, ale na podzim, kdy dozrávají plody, ale car byl neúprosný. Vydal i příkazy, jak se má Nový rok slavit. Po mši si lidé měli vzájemně blahopřát a bohatší majitelé domŧ byli povinni ozdobit své domy jedlovými větvemi a svátečně zamést ulici před svým domem. Sám Petr šel příkladem. Po celých šest dní oslavoval spolu se svou druţinou počátek Nového roku, coţ se ovšem neobešlo bez jeho oblíbené zábavy - ohňostrojŧ a palby z děl.

Hřmění děl, které ohlašovalo vstup Ruska do nového století, bylo zatím jen součástí oslav. Za zavřenými dveřmi Preobraţenského prikazu však jiţ probíhala jednání, která měla vést k tomu, aby bylo děl pouţito i jinak.

Strana 175