IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

Smrt careviče byla krvavým závěrem střetnutí o zaměření vnitřní a vnější politiky impéria. Carevič čekal na Petrovu smrt, aby provedl převrat a otevřeně to také řekl. Petrovská nobilita proto nebyla a ani nemohla být trpným a nestranným pozorovatelem carova střetnutí s následníkem. Na jeho výsledku závisel její další osud. Věděla, ţe větší část rodové šlechty tajně sympatizuje s carevičem, v němţ spatřuje cara, který odstraní Menšikova a další povýšence petrovské vlády.

Proto tento konflikt dostal povahu mocenského střetnutí, v němţ na straně cara zcela rozhodně a bez skrupulí vystoupili reprezentanti petrovské vládní moci.

GUBERNIE, SENÁT, KOLEGIA

V roce 1707 vydal Petr I. ukaz, který tvoří základ správního členění Ruska pro celá další dvě století. Car určil osm velkých měst, k nimţ bylo přičlěněno 341 ostatních. Hlavním dŧvodem tohoto rozdělení říše do osmi velkých provincií byl zájem státní pokladny - budoucí gubernie nevznikaly podle velikosti území, ale podle tzv. podílu (dolja - 5536 dvorŧ), jímţ se měly podílet na příjmech státu.

Gubernátoři měli spravovat svěřené oblasti pomocí kolegia, sloţeného z osmi aţ dvanácti tzv. landrátŧ, volených z řad místní šlechty. Gubernátor měl mít v tomto konciliu dva hlasy. Tento - na první pohled vskutku moderní - systém správy gubernií se však setkal se vzácně jednotným „nepochopením“ gubernátorŧ i pokorně sluţným mlčením landrátŧ, kteří většinou ani netušili, proč by měli být voleni. Jiţ sám název nové funkce - landrát (z němčiny - zemský rada) - vyvolával ostatně rozpaky. Nakonec se však s touto carskou novotou vypořádali a z celého Petrova záměru o landrátech zŧstal jen jejich titul. Na to, ţe měli být voleni, „zapomněl“ brzy i car a později (1716) je prostě jmenoval - na doporučení gubernátorŧ. A tak ti, kdo měli být

Strana 226

RUSKÉ IMPÉRIUM

pŧvodně protiváhou neomezené moci a vládní libovŧle carových náměstkŧ, se stali jejich závislými výkonnými úředníky.

Tento nikoli nevýznamný posun principŧ správy gubernií byl moţný proto, ţe ostatně ani car v něm nespatřoval základ a podstatu změn v místní správě říše, neboť prvním účelem gubernské reformy bylo především rovnoměrné rozloţení a zvýšení daní. Řečeno výstiţnou zkratkou V. O. Ključevského - „Petr přemýšlel o svých dŧchodech a ne o svobodě lidu, hledal nikoli občany, ale poplatníky“.

Historie „volby“ landrátŧ má i další význam, který by nám neměl uniknout. Je jednou z mnoha ilustrací toho, ţe v samoděrţavném Rusku se sice často setkáme s pojmy a institucemi, které známe ze ţivota ostatních evropských zemí, avšak to vše zde mělo zcela odlišný obsah.

Car si jistě přál přeměnu Ruska v kvetoucí říši. Předpoklad splnění tohoto velikého cíle však spatřoval v jednoznačném nadřazení státu a státní moci všem ostatním zájmŧm dílčím a individuálním. Mocný centralizovaný stát měl splnit velkou misijní roli - „shora“ a vahou své donucovací moci měl prosadit rozmach Ruska. Tato představa Petra I. o samospasitelné moci státu byla nejen nevysloveným podtextem všech jeho reforem, ale stala se a zŧstala páteří ideologie novodobého ruského impéria. A to přesto, ţe další vývoj vţdy znovu a znovu tuto petrifikaci státní moci obnaţoval jako jednu z hlavních příčin, proč i přes udivující vypětí sil Rusko nakonec za vývojem ostatního světa trvale zaostávalo.

Dalším významným zásahem do ţivota Ruska bylo zřízení Senátu (únor 1711), jemuţ příslušela v případě carovy nepřítomnosti nejvyšší vládní moc. Vznik Senátu byl ovšem zároveň poslední stránkou historie bojarské dumy. Byl však i názorným příkladem dŧslednosti, s

Strana 227

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

níţ car prosazoval svoji představu o rozhodujícím poslání státu - dosavadní rodová privilegia byla nahrazena nikoli rozšířením práv a svobod ostatních vrstev společnosti, ale privilegovaným postavením institucí vládní a státní moci. Přitom přístup k úřadŧm nebyl jiţ zcela bezvýhradně vyhrazen pouze lidem „urozeným“, ale v zásadě všem „uţitečným lidem“.

Devítičlenný Senát, sloţený z carem jmenovaných nejvyšších hodnostářŧ říše, neměl být podle pŧvodního carova záměru pouze přívěskem moci samoděrţavného vládce. Měl být vládou, jejíţ rozhodnutí měla mít (a zpočátku tomu tak skutečně bylo) váhu carských ukazŧ. Mimořádné postavení Senátu snad nejlépe přiblíţí skutečnost, ţe spolu s jeho zřízením byla pŧvodní tradiční přísaha věrnosti panovníkovi nahrazena přísahou caru a Senátu.

Nová struktura nejvyšších vládních orgánŧ byla v roce 1717 dotvořena zrušením dosavadních carských prikazŧ a zřízením devíti kolegií (v podstatě ministerstev), v jejichţ čele stáli prezidenti, kteří byli od roku 1718 zároveň členy Senátu.

Kolegia měla - kromě zcela zřeteleného vymezení činnosti a pravomocí - změnit dosavadní vládní praxi především v tom směru, ţe všechna závaţná usnesení měla být usnášena v kolegiu přednostŧ kanceláří, jimţ předsedal prezident. Tento velmi rozumný záměr, směřující proti kořistnictví a zneuţívání úřední moci, se však nesetkal s pochopením prezidentŧ, jimţ se stala kolegia především „údělnými kníţectvími“, kterými svrchovaně vládli. Car proti nim zasáhl roku 1722 tím, ţe je zbavil funkcí v Senátu, avšak pŧvodního záměru přesto nedosáhl.

Se zásahy Petrovy vlády se setkáváme i v oblasti soudnictví. Car jmenoval roku 1718 zemské soudce, landrichtry, kteří byli vyňati z

Strana 228

RUSKÉ IMPÉRIUM

pravomoci gubernátorŧ a podřízeni přímo Senátu. Tím byly sice poloţeny základy novodobého soudnictví v Rusku, avšak dále, neţ k vnější podobě s obdobnými institucemi západoevropskými se nedospělo, neboť v praxi byli zemští soudci dále závislí a podřízeni vŧli všemocného gubernátora.

Snahy Petra I. o zavedení novodobého soudnictví a zákonodárství naráţely kromě přeţívajícího zvykového práva a libovŧle velmoţŧ i na další nikoli bezvýznamnou překáţku. Dŧraz na institucionální přeměny neměnil totiţ nic na feudální podstatě ruské společnosti.

Po všech petrovských reformách nebylo Rusko méně nevolnické neţ před nimi. Nemohlo „překročit vlastní (feudální) stín“ a ani se o to váţněji nepokusilo. Bylo by proto opravdu nedorozuměním, kdyby Petrovy ukazy podněcující sluţební horlivost a dávající výsady „lidem uţitečným“ byly pochopeny jako boření feudální společenské struktury Ruska.

Car velmi dobře chápal, ţe základní oporou samoděrţaví je šlechta. Snaţil se proto řadou opatření udrţet a pozvednout její společenskou prestiţ i podíl v civilní správě i armádě a zároveň i zábránit její pauperizaci. K tomu směřoval jeho ukaz o majorátu (1714), zakazující dělení nemovitého majetku šlechty (dědicem se měl stát vţdy nejstarší syn). Obdobnou snahu o udrţení sociálního statutu šlechty lze vidět i v nařízení, ţe ţádný mladý šlechtic se nesmí oţenit, pokud se nenaučí gramatice, počtŧm a geometrii (1714). V tehdejších ruských podmínkách to byl příkaz krutý a zŧstal zejména ve vzdálenějších oblastech ještě dlouho potom jen zboţným přáním.

PETROVSKÁ SPOLEČNOST

O Petru I. bylo řečeno, ţe ze všech jeho osobních snah a zálib „byl cítit střelný prach“. Tato charakteristika se mŧţe zdát na první pohled

Strana 229

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

zcela výstiţná - vţdyť i jediná hudba, kterou Petr snášel, byla hudba vojenská a nejmilejším hudebním nástrojem cara byl - vojenský buben. Ostatně i carské bály a plesy, při nichţ dŧstojnící gardy rozdávali vodku a dbali o to, zda hosté opravdu pijí „na zdraví jejich plukovníka“ (cara) a nechtějí předčasně odejít, měly spíše ráz vojenských pitek, při nichţ se jen výjimečně stalo, ţe „bylo povoleno pít tolik, kolik chceš“, jak si kdysi s úlevou poznamenal jeden z hostŧ.

V mnoţství těchto a podobných dobových svědectví, připomínajících spíše prostředí vojenského leţení neţ společenskou vládní špičku jedné z největších evropských říší, nelze však pominout i jiné skutečnosti, poodhalující zcela jinou podobu cara, totiţ ty rysy jeho rozporné a nikterak jednoduché osobnosti, jimiţ se naopak svému prostředí vzdaloval a jimiţ je převyšoval. Petr například sám vyrobil a poslal svému příteli kníţeti Borisi Golicynovi pojízdné křeslo, kdyţ byl starý velmoţ stiţen podagrou.

Chceme-li porozumět oné době, nemŧţeme zŧstat pouze u těchto drobností na jedné a u reforem Petra I. na druhé straně. Mnohem větší význam měly totiţ ony „drobné“ kaţdodenní činy cara, které se ztrácejí v dramatickém toku událostí té doby. Jiţ proto, ţe právě řadou těchto nenápadných opatření, stojících jaksi na okraji „velké historie“, se Petrova vláda nejvíce přibliţovala skutečným zájmŧm Ruska.

Právě v této době začaly v jednotlivých oblastech vznikat místní základní školy. Petr I. svěřil sice tyto školy (v přesvědčení, ţe co je dobré na lodi,

Strana 230

RUSKÉ IMPÉRIUM

nemŧţe být špatné jinde) Admiralitě, avšak zaznamenán by měl být sám fakt jejich vzniku, neboť patří k jednoznačně pozitivním kontextŧm vlády Petra I. Je pravda, ţe jeden z cizincŧ roku 1700 k carovu zájmu o vzdělání poznamenal, ţe „Moskvané se o ně vŧbec nezajímají: všechno dělají z donucení, protoţe si to car přeje. Aţ zemře - sbohem vědo!“ Tato předpověď se sice v mnohém vyplnila, ne však docela. Základy - byť nepříliš rozsáhlé a pevné - byly poloţeny.

Nesporně sympaticky pŧsobí i Petrova snaha o zřízení nemocnic ve velkých městech (1715). K jiţ existující nemocnici v Moskvě dal car zřídit (1706-1707) i instituci tehdy v Rusku zcela nebývalou - nalezinec, kam mohlo být neţádoucí dítě tajně poloţeno do okna (aby se tak zabránilo zabíjení dětí).

K „drobným“ civilizačním krokŧm té doby patří i dláţdění moskevských ulic (1705). Ostatně v Petrově době byl jiţ vydláţděn i Něvský prospekt v Petrohradu (dlaţbu poloţili švédští zajatci, kteří ji také kaţdou sobotu a neděli uklízeli).

Podobných dalších „malých reforem“ - lze-li je tak nazvat - byla celá řada. Výmluvně svědčí o tom, ţe zdaleka ne všechny snahy cara byly „cítit střelným prachem“. Konečně právě Petrova snaha vše poznat a dát všemu pevné kontury stála u zrodu řady geografických expedic (Gerber, Lang, Messerschmidt), které rozšířily a zpřesnily tehdejší představy o Sibiři a dálněvýchodních oblastech. Ještě pět týdnŧ před smrtí píše car instrukci Vitusu Beringovi, v níţ mu ukládá, aby se svou námořní expedicí zjistil, zda je Asie spojena s Amerikou. Tím byl dán podnět k snad vŧbec nejvýznamnější objevitelské cestě 18. století.

Strana 231

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

A zmiňujeme-li se o této stránce vlády Petra I., pak nelze přehlédnout ani to, ţe právě v jeho době proţívá ruský knihtisk (zejména učebnice a jiné „uţitečné“ knihy) nebývalý rozkvět. Počet vydaných knih

Strana 232

RUSKÉ IMPÉRIUM

několikanásobně převýšil vzestup, který zaznamenala „západnická“ doba vlády cara Alexeje. A všimněme si také skutečnosti, ţe teprve v této době získává v Rusku světské školství a vzdělání zcela jednoznačně převahu a odsouvá do pozadí dosud zcela převládající monopol církve.

Spolu s tím postupovala i etatizace pravoslavné církve. Na osudu patriarchy Nikona jsme viděli, ţe jiţ v době cara Alexeje byly snahy církve vystupovat nezávisle na vládě a jako nejvyšší arbitr ve věcech duchovních i světských carskou mocí rázně potlačeny. Petr I. šel pak ještě dále. Po smrti patriarchy Adriana (1700) zrušil úřad patriarchy a jmenoval pouze administrátora, jímţ se stal učený ukrajinský mnich Štefan Javorskyj. Opřen pouze o podporu vlády, bez větších sympatií a zázemí v kruzích vysokého kléru, měl tento exarcha postavení jen vzdáleně připomínající autoritu dřívějších patriarchŧ.

Po roce 1709 se carovým poradcem ve věcech církve stal další ukrajinský učený mnich, Feofan Prokopovyč, který se záhy dostal do prudkých sporŧ s exarchou Javorským. Podstata tohoto střetnutí je velmi zřetelně vyjádřena v jedné z filipik Prokopovyče, v nichţ útočil na exarchu: „Mnozí si myslí, ţe ne všichni lidé jsou povinni podřídit se (světské) moci, ţe někteří jsou z toho vyloučeni, zejména kněţí a mniši. To je trn, zmijí zub, duch papeţenství, který se k nám neznámo jak dostal; kněţí jsou zvláštním stavem ve státě, ale nikoli státem ve státě. Došlo to tak daleko, ţe do této věci zasahují zbyteční lidé. Je to věc mrzká a drzá. Odpadlíci, duše laciné, lidé zrození pouze k pojídání plodŧ cizí práce - ti povstávají proti svému panovníku, proti Kristu. Ačkoli vy, kdyţ jíte chleba, byste se měli divit a ptát se: odkud jsem ho dostal?“

Bez potíţí lze uhodnout, na čí stranu se Petr I. ve sporu obou duchovních pastýřŧ o plné podřízení církve státní moci postavil.

Strana 233

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

Carŧv názor, formulovaný Prokopovyčem, dostal v roce 1721 konkrétní vyjádření v podobě zrušení úřadu administrátora. Místo něho jmenoval Petr „duchovní kolegium“ - Svatý synod, v podstatě církevní ministerstvo. Prezidentem nového kolegia se sice stal Prokopovyč, avšak jiţ v mnohem závislejším postavení. Někdejší duchovní kníţe říše se nyní stává vlastně carským ministrem. Navíc byla roku 1722 u Synodu zřízena funkce „ober-prokurátora“ (kterou zastávali zpravidla dŧstojníci gardy). Prokurátor měl bdít nad tím, aby Synod přesně a včas plnil usnesení Senátu a ukazy cara.

Likvidace zbytkŧ autonomního postavení církve vŧči státní moci a její faktická přeměna v jednu z agend státní správy však nebyla vedena snahou o úplné potlačení vlivu církve ve společnosti. Petr - přes svŧj známý výsměch nad církevním obřadnictvím - nikterak nepochyboval o významu pravoslaví jako dŧleţité opory samoděrţaví a přímo uloţil (1716) všem poddaným povinnost nejméně jednou do roka se vyzpovídat.

Strana 234