RUSKÉ IMPÉRIUM

anarchisty, nihilisty, často jsou souhrnně zváni narodniky. Skoro kaţdý z nich přispěl názorem či teorií, byli mezi nimi stoupenci absolutní negace Ruska (pro hloupost a chudobu) i vizionáři, přesvědčení o jeho výjimečné dějinné úloze. Rusko je prý povoláno ukázat Evropě cestu k lepší budoucnosti. Organizovali se (Pŧda a svoboda - Zemlja i volja, 1862; Svoboda lidu - Narodnaja volja, 1879 aj.), chtěli zničit carskou samovládu a obhajovali i právo zabíjet její představitele. Středem jejich snaţení byli rolníci - ruský lid byl jim nejen cílem, ale i prostředkem sociální revoluce. Ţádali předání veškeré pŧdy sedlákŧm a přeměnu Ruska ve „svobodnou federaci menšin“ (to byl program organizace Pŧda a svoboda). Tyto na první pohled nereálné cíle povaţovali za splnitelné „v nejbliţší budoucnosti“. Neúspěchy celého hnutí, k němuţ se i rolníci obrátili zády, přivedly na svět stále hlasitěji se hlásící skupinu teroristŧ, přesvědčenou, ţe nejradikálnějším impulsem k revoluci i protestu bude smrt cara či jeho blízkých spolupracovníkŧ. Byli to lidé, kteří se zasvětili smrti, ţhavě oddaní svému politickému programu, bezohlední k svému ţivotu, věrní a čestní vŧči svým druhŧm. Proto soud roztrpčených ruských současníkŧ nad nimi nebyl nepříznivý, spíše naopak, svými činy vyvolávali úctu a náklonnost.

OD SLAVJANOFILSTVÍ K PANRUSISMU

Po celou novodobou historii Ruska - aţ do našich dní - je veden s větší či menší urputností zápas, jehoţ starší podobu jsme pozorovali jiţ v době vlády cara Alexeje, ve druhé polovině 17. století. Tehdy měl podobu boje „starého s novým“, sporu o nedotknutelnost „odkazu předkŧ“, či naopak o nezbytnost reforem.

Od čtyřicátých let 19. století dostává tento spor podobu střetnutí „západníkŧ“ (P. Čaadajev, N. Černyševskij, A. Gercen, M. Bakunin aj.) a „slavjanofilŧ“ (Aksakov, Chomjakov, bratři Kirejevští aj.). Jeho

Strana 457

NEVYHNUTELNOST REFOREM

podstatu vyjádřil ve zkratce T. G. Masaryk: „Západníci věří v ideály evropské, slavjanofilové věří v Rusko.“ Nebo řečeno jinak - západníci hledali to, co mělo a má Rusko s Evropou společného, zatímco slavjanofilové zdŧrazňovali naopak to, čím se Rusko od Evropy liší.

Přestoţe se stoupenci jednoho i druhého tábora sami mezi sebou v mnohém rozcházeli, lze v zásadě hledat základní předěl mezi oběma tábory v názoru na samoděrţaví. Západníci se více blíţili a ztotoţňovali s evropskými parlamentními institucemi, zatímco slavjanofilové spatřovali v samoděrţaví svébytný projev ruského historického vývoje, jehoţ „nedostatky“ jsou spíše dŧsledkem cizích vlivŧ.

Carská vláda povaţovala však stoupence obou směrŧ za nebezpečné buřiče. U západníkŧ (z nichţ řada sympatizovala se vznikajícím evropským socialistickým hnutím) lze tuto vládní averzi bez obtíţí pochopit. „Buřičství“ slavjanofilŧ spočívalo v něčem jiném - svou podporou a sympatiemi k ostatním slovanským národŧm je prý podněcují k neposlušnosti vŧči svým legitimním panovníkŧm z milosti boţí. V tomto postoji bez obtíţí rozpoznáme svatoalianční reakcionářství cara Mikuláše I. a jeho ministrŧ.

Po poráţce v krymské válce, kdy se Rusko dostalo do mezinárodní izolace, posuzovala carská vláda jiţ slavjanofilské ideje poněkud jinak. Malé slovanské národy byly v té době totiţ jediné, které ještě dŧvěřovaly samoděrţavnému Rusku a přály si spolupráci s ním. Carská vláda neměla nic proti tomu, aby se iluze o jejích dobrých úmyslech vŧči menším „slovanským bratřím“ udrţely co nejdéle.

Jinak bylo carské Rusko v Evropě téměř všeobecně odsuzováno i nenáviděno jako historická fosilie, stavící se do cesty Rozumu a Pokroku - boţstev, která evropské 19. století téměř bezvýhradně ctilo

Strana 458

RUSKÉ IMPÉRIUM

a vyznávalo. Proruské sympatie malých slovanských národŧ narušovaly téměř všeobecnou rusofóbii té doby.

Souběţně s tím, jak začíná oficiální ruská politika příznivěji posuzovat ideje slovanské spolupráce, začínají se jejich ruští stoupenci přibliţovat carské vládě. Tak dochází k postupné metamorfóze slavjanofilských idejí směrem k panslavismu (poţadavek politického sjednocení Slovanŧ), který se dál vyvíjí v panrusismus (politické sjednocení Slovanŧ pod vedením Ruska). Tento vývoj vrcholil na počátku první světové války, kdy se v atmosféře vzepjatého nacionálního sebevědomí mnohým v Rusku zdálo, ţe přišla velká chvíle carského Ruska. Nepochybovali o tom, ţe Rusko vyjde z války vítězně a bude diktovat Německu a Rakousku budoucí mír.

Snad nejdále v té době dospěl ve svých představách o budoucím řešení „slovanského problému“ Šipov, který zkompiloval názory svých předchŧdcŧ a snaţil se je přizpŧsobit a upravit podle dobové situace roku 1914.

Šipov soudil, ţe po vítězné válce by měla vzniknout federace slovanských státŧ, Slovanský svaz. Tato federace by měla mít společného panovníka (ruského cara), jednotnou zahraniční politiku, jednotnou měnu (rubl) a společný jednací jazyk (ruštinu). Pokud jde o Čechy, mělo by vzniknout České království s panovníkem z rodu Romanovcŧ. Toto království by ovšem bylo také součástí Slovanského svazu. Slovensko by se nemělo spojovat s českými zeměmi. Slováci mají prý k Rusku mnohem blíţe neţ Češi a východní Slovensko je vlastně ruské a mělo by být k Rusku připojeno. Na zbývajícím území by mohl buď vzniknout slovenský stát, nebo by se Slováci měli přímo připojit k ruské říši.

Strana 459

NEVYHNUTELNOST REFOREM

ATENTÁT NA CARA

Dne 1. března 1881 bylo pěkné počasí, ohlašující jaro. Panovník si vyjel na slavnost výměny stráţí. „Kolem třetí hodiny se vracel v kočáře, provázen kozáky, do Zimního paláce. Jel podle Kateřinského kanálu, kdyţ byla před Michajlovským palácem hozena bomba ...

Mnoho vojákŧ a jiných osob doprovázejících cara bylo raněno nebo zabito. Pŧvodce atentátu Rysakov byl okamţitě zadrţen. Car zŧstal nezraněn. Vystoupil z kočáru a řekl: „Prohlédněme si raněné.“ V tom okamţiku mu padla pod nohy druhá puma ... Obě nohy byly roztrhány a tvář zohavena. Car se v Zimním paláci, kam byl odnesen, jen na malou chvíli probral z bezvědomí. Zemřel, aniţ promluvil jediné slovo,“ svědčí současník.

Bomba, která smrtelně zranila cara, byla ukryta ve velikonočním mazanci. Narodovolci dosáhli tímto svým osmým pokusem o zabití cara svého vytouţeného cíle. Odsoudili jej uţ dávno. K prvnímu atentátu došlo jiţ v roce 1866. V roce 1879 byl vyhozen do povětří carský vlak, ale car v něm nebyl. Výkonný výbor narodovolcŧ v prosinci 1879 dokonce uveřejnil rozsudek smrti nad Alexandrem II., ale zároveň nabídl vládě své podmínky míru - parlamentní systém a všeobecné hlasovací právo.

Pro carskou vládu to byly poţadavky nepřijatelné, ale nakonec i ona začala hledat cestu ke kompromisu. Ne s narodovolci, ale se společností, která se zjevně stavěla k jejich teroristickým akcím se sympatiemi.

Car povolal umírněného konzervativce, hraběte Loris-Melikova, který připravil návrh „nařízení“, jímţ se zmírňovala cenzura, uvolňovaly zákazy omezující studium na vysokých školách a svolávalo poradní shromáţdění, které sice nemělo mít zákonodárné pravomoci, ale přece jen poněkud rozšiřovalo moţnost účasti zemstev a raznočinských

Strana 460