RUSKÉ IMPÉRIUM

advokátŧ, pobouřených nad událostmi, přečetl veřejný dopis dŧstojníkŧm carské gardy, kde mj. stálo: „Přišel jsem ze zvědavosti jako liberální člověk. Po střelbě jsem však odcházel jako revolucionář.“ Krupská zaznamenala reakci Leninovu ve vzdálené Ţenevě: „Co se mne týče, raději bych revoluci odloţil na jaro. Ale nás se na to stejně nikdo nebude ptát.“

ROK 1905 - REVOLUČNÍ PROLOG

Po „krvavé neděli“ se aktivizovala především demokratická inteligence. Univerzity se proměnily ve veřejné tribuny protivládní opozice. Ustavil se Svaz svazŧ, sdruţující 13 zájmových seskupení inteligence (dohromady měl asi 50 000 členŧ - největší byl Svaz

učitelŧ s 8700 členy).

Na „krvavou“ neděli veřejnost odpověděla vlnou demonstrací a stávek. Vláda byla donucena vytvořit komisi senátora Šidlovského, která měla vyšetřit události, předloţit vládě návrhy a uklidnit veřejnost.Většina, zvláště socialisté, ji však odmítla. Veřejnost se začala organizovat. Jaro roku

1905 začalo v Rusku vznikem celé řady organizací odborových i politických, které většinou

Strana 493

KRIZE IMPÉRIA

tlumočily rozhořčení demokratické inteligence i její program: Ústavodárné shromáţdění a všeobecné volby, realizaci demokratického politického systému v Rusku či alespoň konstituční monarchii. V létě 1905 se iniciativy ujali dělníci, kteří začali stávkovat, především za svŧj sociální program. Se svými poţadavky se přihlásili i rolníci, ti byli ještě radikálnější a netrpělivější. Nepokoje, ale i drancování, poţáry a násilnosti proti statkářŧm byly na denním pořádku. Vláda vyslala k potlačení nepokojŧ na venkově téměř milionovou armádu. Ještě větší nebezpečí hrozilo z periferie říše - neruské národy se hlásily o své místo na slunci, bouře ve Varšavě dospěly k lodţskému povstání (22.-24. 6. 1905) a totéţ hrozilo ve

Finsku, na Kavkaze i v Pobaltí.

Do této situace jako blesk zasáhla zpráva o povstání na křiţníku Potěmkin (27.-28. 6.). Následovaly nepokoje v Oděse, generální stávka v Ivanovo-Vozněsensku, radikalizace ţelezničářŧ, hrozících generální stávkou a vznik prvních sovětŧ pracujících, zvláště petrohradského (25. 10. 1905). V jeho čele stál sice menševik, advokát G. Chrustaljov-Nosar, ale značnou popularitu si tu svým řečnickým talentem získal mladý radikální intelektuál Lev Trockij.

Koncem října 1905 naprostá bezradnost, strach i obavy z nejhoršího přiměly vládu k ústupu před poţadavky společnosti. Ve večerních hodinách 27. října dostal Sergej Witte náhlý carŧv telegram, aby následující den ráno předloţil návrh manifestu k veřejnosti. Jak uţ to bývá, skutečně velké události i dokumenty jsou dílem náhody či okamţiku. Přítomný publicista A. Obolenskij se uvolil přes noc ţádaný návrh vypracovat a pouţil k tomu rezoluci zářijového kongresu zemstev v Moskvě. Car návrh bez připomínek schválil, nechal ho jen - se souhlasem Witteovým - dopracovat svými poradci, za něţ mluvil Trepov. Pak učinil poslední pokus, který svědčí o tom,

Strana 494

RUSKÉ IMPÉRIUM

jak vehementně se bránil změnám - chtěl se vzdát trŧnu a poţádat velkokníţete Nikolaje Nikolajeviče, aby provedl státní převrat a nastolil v zemi vojenskou diktaturu. Velkokníţe energicky Mikulášŧv plán odmítl (prý hrozil, ţe se zastřelí) a carovi nezbylo neţ podepsat připravený manifest.

Ten byl vyhlášen a čten v kostelích 30. října 1905. Car v něm obyvatelstvu zaručoval občanská práva, sliboval všeobecné volební právo a dumu - ta měla mít právo schvalovat všechny zákony, jen kontrola rozpočtu dumou byla po dohodě z textu vypuštěna. Slovo ústava car ovšem nepouţil, cítil se poníţen a svŧj podpis chápal jako dŧsledek nátlaku - jak říkal svému okolí - který ho morálně nezavazuje.

Witte byl pověřen sestavením nové vlády. Zkušený státník, o němţ se vědělo, ţe je schopen se domluvit s kaţdým (při úředních cestách do zahraničí navštěvoval německého císaře Viléma II. a promluvil si i s ruskou emigrací, nejčastěji se Struvem), zahájil sice rozhovory o sestavení vlády, neměl však kupodivu úspěch. Brzo stáli proti sobě rozdělení liberálové i sověty, které - alespoň v Petrohradě a v Moskvě - manifest odmítly. Kritizovaly jeho obsah i přeceňování jeho přínosu. Co je to za revoluci - ptali se řečníci -, kdyţ staré zákony platí do vydání nových, kdyţ armáda je ve stejných rukou a všichni správní úředníci, včetně gubernátorŧ, sedí dál na svých ţidlích? To, ţe se asi 60 vysokých úředníkŧ pomátlo a šlo do prŧvodu s rudými prapory, nás nesmí mýlit.

Padesát dnŧ ţivota petrohradského sovětu a povstání v Moskvě ve dnech 23.-27. prosince 1905, organizované začátkem prosince nově zvoleným sovětem a rozdrcené vojskem, byly i labutí písní Witteho vlády. Car Witteho nejdříve obvinil, ţe neplní sliby (po manifestu nenásledoval klid ani sociální smír) a 5. května 1906 ho odvolal.

Strana 495

KRIZE IMPÉRIA

Obratný Witte ještě předtím stačil zabezpečit ohroţenému Rusku mezinárodní pŧjčku 844 milionŧ rublŧ. Na obzoru se však objevil nový muţ a carova naděje - Petr Stolypin.

STOLYPIN

Petr Stolypin (1862-1911) patřil k nejvýraznějším osobnostem ruských moderních dějin. Pocházel ze šlechtické rodiny, jeho otec byl generálem dělostřelectva a od vojenské kariéry ho zachránil jen úraz v dětství. Na petrohradské univerzitě vystudoval matematiku a fyziku, v roce 1885 obhájil kandidátskou práci z oboru zemědělské ekonomiky a vstoupil do sluţeb ministerstva vnitra. Třináct let pŧsobil v Kovně, roku 1889 se oţenil s dcerou bohatého místního statkáře Olgou Neidhardtovou a vedle sluţby úspěšně hospodařil, na nejvyšší tehdy technické úrovni, včetně

meliorací pozemkŧ.

Ve 40 letech se - jako dosud nejmladší - stal gubernátorem v Grodnu (1902) a rok na to byl jiţ v Saratově. Není pravda, ţe tvrdou mocí potlačoval odpŧrce vlády

-takových dubových hlav měla carská vláda k dispozici dost - naopak, navazoval osobní styky s předáky všech hnutí i stran, vysvětloval a přesvědčoval, krotil násilí

-a dokázal udrţet klid.

Strana 496

RUSKÉ IMPÉRIUM

Získal si pověst liberála, a především proto byl povolán do vládních funkcí jako moţný záchrance carské moci. Mikuláš II. jej jmenoval na radu svého okolí v zoufalé bezmocnosti a i kdyţ se Stolypinem většinou nesouhlasil, podřizoval se mu, přinejmenším do roku 1908, kdy největší obavy opadly.

Ve vládních funkcích Stolypin rychle postupoval. V květnu 1906 se stal ministrem vnitra v Goremykinově vládě a v červenci 1906 byl jmenován premiérem. Stál před nesmírně obtíţným úkolem obnovit pořádek a klid v zemi, která stála na prahu občanské války. V srpnu 1906 byl v 82 z 87 gubernií evropského Ruska vyhlášen výjimečný stav. Běţnou formou politického protestu se staly politické vraţdy a atentáty. Jejich obětmi nebyli jen náčelníci policie a carští úředníci. Stačilo pronést v dumě odváţnou řeč a jiţ byl řečník v nebezpečí ţivota. A k tomu přistupovaly pogromy - za blahovolného přihlíţení carské administrativy - proti Ţidŧm, ale i proti inteligenci, která byla nacionalistickým tiskem překřtěna na „bílé Ţidy“. Statistika politických vraţd v Rusku té doby se zcela vymyká všemu, co je známo odjinud.

Prvním Stolypinovým úkolem bylo nastolit pořádek. Šest měsícŧ řídil zemi jako diktátor, na osm měsícŧ ustanovil zvláštní zákony, za nichţ vojenské polní soudy do 48 hodin řešily politická provinění vesměs tvrdými tresty. Vyhlásily asi tisíc rozsudkŧ smrti. Od dubna 1907 nařídil Stolypin přechod k běţné praxi, civilní soudy však měřily politické násilí stejným metrem. V letech 1908-1909 bylo postaveno před soud 16 440 osob obviněnných z politického násilí, z toho 3682 bylo odsouzeno k smrti a 4517 k nuceným pracím v táborech. Za tuto činnost, kterou prováděl s energií sobě vlastní, si Stolypin vyslouţil jen odsudky a pohrdání - i pravicově orientovaní kadeti odstupovali z funkcí a vymysleli označení „stolypinské kravaty“ (oprátka). Lev

Strana 497

KRIZE IMPÉRIA

Tolstoj napsal vášnivý apel „Nemohu mlčet!“ a Stolypin byl ve společnosti označován za lokaje carismu. Faktem však zŧstává, ţe tvrdým postupem se mu podařilo politické násilí zastavit.

Druhým úkolem, který si vytkl, byla agrární reforma. Zlepšení poměrŧ v zemědělství bylo součástí rozsáhlého plánu „obnovy země“ - Stolypin v podstatě přijal Witteho vizi modernizovat Rusko a přiblíţit ho Západu, byl však mnohostrannějším politikem. Uvědomoval si, ţe v převáţně agrárním Rusku je rolník rozhodující sociální silou, která mŧţe ovlivnit další vývoj země. „Obnovu země“ chápal především jako úkol ekonomicky stabilizovat rolnická hospodářství. Byl přesvědčen, ţe vytvořením vrstvy rolníkŧ-vlastníkŧ pŧdy získá monarchie významnou oporu. Sám zkušený a úspěšný statkář, rozuměl Stolypin hladu rolníkŧ po pŧdě a významu jejího soukromého vlastnictví pro pozvednutí produktivity zemědělství.

Zahájil proto rozsáhlý program vnitřní migrace. Jen v roce 1908 bylo z přelidněných centrálních oblastí přesunuto na Sibiř a do dalších regionŧ, kde byl dostatek pŧdy, 665 000 rolnických rodin. Spolu s tím prosadil Stolypin povinnou čtyřletou školní docházku pro děti rolníkŧ a zákony, umoţňující rolníkŧm vystupovat z občiny (miru) i s pŧdou.

Spolu s prosazením zákonŧ o omezení miru (šlechta i církevní hierarchie byly proti) provedl Stolypin státní převrat. Rozpustil dumu a prosadil nový volební zákon, zajišťující v dumě převahu stoupencŧ carské moci, a v březnu 1907 přednesl rozsáhlý program, který pokrýval oblast občanských práv, policie, správy země, národnostních menšin i sociálních zákonŧ. Pro tehdejší Rusko byl tento plán velkolepý a Stolypin zde sledoval stále stejné cíle: veřejný pořádek, bohatnoucí zemědělství jako základ státu, mírné politické a sociální reformy, včetně zrušení ostudného protiţidovského zákonodárství (v

Strana 498

RUSKÉ IMPÉRIUM

této své snaze však neuspěl). Zdá se, ţe byl přesvědčen o nemoţnosti návratu Ruska k carskému absolutismu.

Stolypinovy úspěchy byly zřejmé. V zemědělství vzrostla za první desetiletí 20. století produktivita výroby u pšenice o více neţ 20 % a u ţita o více neţ 10 % (ve srovnání s Německem však byla stále ještě třetinová). Rusko bylo v té době obilnicí Evropy - v roce 1911 bylo dosaţeno rekordního vývozu 13,5 milionŧ tun obilí. O všeobecném hospodářském boomu jsme jiţ hovořili. I kultura okřála, mluví se o „stříbrném“ období ruské kultury ve srovnání se „zlatou“ dobou Alexandrových reforem. Za Stolypinovy vlády bylo otevřeno téměř 50 000 škol a přes 5000 pravoslavných kostelŧ. Ale na Rusko to bylo stále málo. Úspěchy byly tedy dílčí, na velký úspěch a završení programu chyběl Stolypinovi čas. Chtěl alespoň 20 let a musel se spokojit s pěti. Navíc se se svým programem dostával postupně do sporŧ s carem i jeho okolím (například i o poţadavek námořního vyzbrojení Ruska). U dvora sílilo neoprávněné přesvědčení, ţe má vlastní ambice a vŧbec, ţe je schopen ohrozit romanovský rod. Také jeho politické zázemí sláblo, kde koho si rozkmotřil - represe ho vzdálily inteligenci a svým programem rusifikace země si odcizil neruské národy říše. Stolypin byl velkoruským nacionalistou, zastával heslo „Rusko Rusŧm“, coţ ovšem nemohlo podepřít jeho popularitu ve vlivných provinciích, Polsku, Pobaltí, Finsku, i na Kavkaze a Ukrajině.

Všechny tyto dobové spory, nedŧvěru cara i nesouhlas společnosti nakonec vyřešil atentát (14. září 1911), jehoţ následkŧm Petr Stolypin po čtyřech dnech podlehl. Na nepohodlného premiéra střílel v městském divadle v Kyjevě čtyřiadvacetiletý student práv D. Bogrov, policejní agent. Vyšetřování nic nezjistilo. Zřejmě proto, ţe nic zjistit nemělo, neboť k atentátu došlo v souladu s „nejvyšším zájmem“.

Strana 499