RUSKÉ IMPÉRIUM

respektovat národní práva Polákŧ, ale proto, ţe toto území bylo nástupištěm proti Rusku.

Tylţský mír měl pro Rusko i další nepříjemné následky - muselo se připojit ke kontinentální blokádě Anglie přesto, ţe právě obchod s Anglií tvořil hlavní poloţku ruského obchodu s cizinou. Tímto mírem nebyla odstraněna ţádná z příčin předchozích válek s Francií. V Tylţi byly jiţ dány všechny podstatné dŧvody, které vedly k válce roku 1812. Mír byl uzavřen především proto, ţe ani jedna z obou stran neměla zatím dostatek sil k „rozhodující válce“.

Uzavření tylţského míru se v kruzích ruské nobility setkalo s ostrou kritikou. Od první bitvy o Narvu roku 1700 a prutského pochodu roku 1711 nepoznalo Rusko trpkost poráţky. V petrohradských kruzích se začaly ozývat hlasy o moţnosti „změny vlády“ (tj. o případném novém státním převratu). Ve snaze kompenzovat tyto neúspěchy anektovalo Rusko ve válce se Švédskem (1808-1809) Finsko a

Aalandské ostrovy a posílilo i své armády bojující proti Turecku. Hlavní oblastí však zŧstávala centrální Evropa. Od roku 1810, kdy Rusko odmítlo respektovat další zostření kontinentální blokády (tzv. trianonský dekret), bylo jiţ zřejmé, ţe válka obou největších velmocí kontinentu se blíţí.

CARŮV REFORMÁTOR

Říká se, ţe nejnebezpečnějším okamţikem v ţivotě špatného reţimu je pokus stát se lepším. Doplňme tento obecně platný postřeh ještě jedním zjištěním - je aţ zaráţející, ţe k těmto pokusŧm dochází zpravidla pod tlakem neúspěchŧ v zahraniční politice. V této situaci se ocitl carismus po tylţském míru.

Po roce 1807 car podrobně posuzoval se státním sekretářem a poz-ději kancléřem Michailem Speranským (1772-1839) projekty reforem,

Strana 371

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

které měly změnit jeho samoděrţavné impérium v moderní stát. V duchu svých osvícenských představ o uţitečnosti vzdělání prosadil Speranskij rozšíření obecného (niţšího) školství a zřízení univerzit. V roce 1809 zavedl povinné vzdělání státních úředníkŧ a navrhoval zřízení místních zastupitelských orgánŧ a volené Státní dumy (ovšem na základě

majetkového censu a bez zastoupení nevolného rolnictva). Poţadoval, aby nevolníkŧm bylo přiznáno právo nabývat movitý i nemovitý majetek.

Speranského opatrné reformní návrhy směřující k přeměně samoděrţavného Ruska v konstituční monarchii se setkaly v kruzích ruské feudality s naprostým nepochopením. Jako mluvčí těchto sil vystoupil roku 1811 historik Nikolaj Karamzin, který ve svém pamětním spisu O staré a nové Rusi ujišťoval cara, ţe „novoty vedou k novotám a pomáhají nevázanostem libovŧle ... jedna z hlavních příčin nespokojenosti Rusŧ s nynější vládou spočívá v její přílišné náklonnosti ke státním přeměnám, které otřásají základy impéria.

Strana 372

RUSKÉ IMPÉRIUM

Nepotřebujeme ústavu. Dejte nám 50 rozumných a schopných gubernátorŧ a všechno pŧjde dobře.“

Alexandr chtěl být povaţován za osvíceného vládce, ale zároveň zŧstat samoděrţavným carem. A protoţe šlo o vzájemně zcela neslučitelné role, musel se rozhodnout, které z nich dá přednost.

Na jaře 1812 byl Speranskij obviněn ze sympatií k Francii. Byl zatčen a poslán do Niţního Novgorodu a později dál na Sibiř do vyhnanství. Jediné, co car dokázal pro něho udělat, bylo to, ţe neschválil poţadavek, aby byl zastřelen. Se Speranským byl na Sibiř poslán i nesmělý pokus o státní reformu v předvečer války roku 1812. Po vítězství nad Francií byly Speranského plány zapomenuty. Sebevědomí carismu bylo nebývale posíleno. Prvním ministrem se místo reformátora Speranského stal další carŧv dŧvěrník, generál Alexej Arakčejev.

1812

V Evropě probíhaly od roku 1810 horečné diplomatické a vojenské přípravy. S výjimkou Ruska a Anglie byly jiţ všechy evropské země „věrnými spojenci“ Francie. Na samostatnou a nezávislou politiku nemohlo pomyslet ani Rakousko, které po poráţce ve válce roku 1809 proţívalo těţkou vnitřní krizi. Ve Vídni přišla ke cti dávná zásada rakouské politiky: „Války nechť vedou jiní. Ty, šťastné Rakousko, uzavírej sňatky!“ V roce 1810 stala se rakouská princezna Marie Luisa francouzskou císařovnou.

Od jara 1812 soustřeďovala Francie svou tzv. Velkou armádu ve střední Evropě. V březnu 1812 byly v Dráţďanech uzavřeny smlouvy, jimiţ se Prusko a Rakousko zavazovaly posílit francouzská vojska expedičními sbory. Pomocné sbory vyslaly i další německé státy.

Strana 373

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

Ruská vláda si uvědomovala hrozící nebezpečí a podnikla řadu diplomatických a vojenských opatření. Vrchnímu veliteli ruských vojsk bojujících proti Turecku Michailu Kutuzovovi, se podařilo obklíčit u Ruščuku hlavní turecké síly a uzavřít s Portou mír (Bukurešť, květen 1812). Jiţní ruská armáda se vracela do Ruska. Úspěšně probíhalo i jednání se Švédskem. Bývalý napoleonský maršál Jean Bernadotte, v této době jiţ švédský korunní princ, odmítl účast Švédska v taţení proti Rusku.

Na jaře 1812 soustředilo Rusko na svých západních hranicích pod velením generálŧ Michaila Barclaye de Tolly, Pjotra Bagrationa a Alexandra Tormasova tři armády s 220 000 muţi. Těmito silami nebylo však moţno zadrţet pŧlmilionovou armádu Napoleona Bonaparta, která 22. června 1812 překročila Němen.

Pokus francouzského velení rozdělit ruské armády a zničit kaţdou zvlášť se nezdařil. Před hořícím Smolenskem se armády Barclaye de Tolly a Bagrationa spojily. V obsazeném území se začal proti dobyvatelŧm zvedat lidový odpor, vznikly první partyzánské oddíly. Jestliţe v bitvách u Slavkova, Jílového a Friedlandu mělo ruské velení mnoho starostí s dezercí, pak v této válce byla situace zcela jiná. „Toto není obvyklá válka, ale válka národní,“ psal ve své relaci generál Bagration. Je tu stručně vystiţena dobová atmosféra patriotického zanícení, které znásobovalo síly bránících se Rusŧ. Šlo o všechno, bylo ohroţeno Rusko.

V této chvíli krajního ohroţení podepsal car pod tlakem veřejného mínění dekret, jímţ se vrchním velitelem ruských armád stal generál Michail Kutuzov. „Veřejnost ţádala jeho jmenování a já ho jmenoval: pokud se týče mne, myji si ruce...“

Strana 374

RUSKÉ IMPÉRIUM

Stárnoucí a nemocný, tehdy jiţ 66-letý Kutuzov překonával blíţící se smrt. Jen několikrát za celé taţení, za cenu krajního vypětí sil, seděl na koni. Říkali o něm, ţe celé taţení prospal. A přece málokdy měla některá země takového vojevŧdce jako tehdy Rusko. Zdálo se, ţe Kutuzov vŧbec nevnímá projevy carovy nepřízně, intriky svého okolí, ani válečnickou netrpělivost generálŧ Jermolova, Konovnicyna a dalších. Nelákala ho jiţ sláva jednotlivých vítězných bitev. Musel vyhrát válku.

80 kilometrŧ před Moskvou, u Borodina, se ruská armáda zastavila. Na třech aţ čtyřech kilometrech fronty bylo během jednoho dne, 25.

Strana 375

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

srpna 1812, 40 000 mrtvých a raněných. Francouzi se stáhli do svých pozic. Bojiště opanovala ruská armáda. Ţádný jiný generál by tehdy nesměl v Rusku vydat rozkaz k ústupu. Kutuzov jej vydal. A opakoval jej i na válečné poradě ve Fillách (dnes předměstí Moskvy): „Dokud bude armáda a bude schopna klást nepříteli odpor, do té doby mám naději dovést válku k úspěšnému konci. Jestliţe však bude armáda zničena, zahyne Moskva i Rusko. Přikazuji ustoupit.“

Napoleonská armáda měla otevřenou cestu do Moskvy. 2. září 1812 čekal Napoleon na Poklonné hoře deputaci města se symbolickými klíči od městských bran. Tentokrát však byly zvyklosti porušeny. Přední hlídky oznámily, ţe Moskva je skoro liduprázdná. Spolu s armádou odešlo i téměř všechno obyvatelstvo tehdy třistatisícové Moskvy. Bylo krásné počasí, zlacené kopule kremelských chrámŧ zářily ve slunečních paprscích a pouze na několika místech rozlehlého města doutnaly poţáry. Nikdo jim nevěnoval větší pozornost, přestoţe v Moskvě byla většina domŧ ze dřeva.

Strana 376

RUSKÉ IMPÉRIUM

Napoleon se usadil se svým štábem v Kremlu a více neţ stotisícová francouzská armáda uţívala „výsad vítězŧ“. Francouzské velení očekávalo ruské mírové návrhy. O Kutuzovově armádě nebylo však ţádných zpráv. V prvních dnech po obsazení Moskvy Francouzi nevěděli, kam se ruské vojsko stáhlo. Panovalo přesvědčení, ţe Rusové jsou po Borodinu tak těţce otřeseni, ţe se jiţ nemohou odváţit nové bitvy.

Mezitím se poţáry v Moskvě šířily. Unavené vojsko, jehoţ disciplína drancováním pustých domŧ jen dále poklesla, se zajímalo více o kořist neţ o to, kolik domŧ lehne popelem. A tak se stalo, ţe z místních poţárŧ se v noci ze 7. na 8. září 1812 Moskva proměnila v moře plamenŧ. O příčinách poţáru města se později hodně psalo. Podnes

Strana 377

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

zŧstává mnoho nejasností - jisté je pouze tolik, ţe na rozkaz moskevského gubernátora Rostopčina byla před ústupem odstraněna část hasicích zařízení, ţe Kutuzov dal rozkaz k zapálení vojenských skladŧ a ţe na řadě míst zaloţili poţár sami plenící Francouzi. Mnoho domŧ bylo zničeno i při „vojenské likvidaci“ poţáru - Francouzi dělostřeleckou palbou ničili stavby kolem ohnisek poţáru, aby se v jejich sutinách zastavilo další šíření ohně. Čtyři pětiny ruské metropole lehly popelem. Nejsou však dŧkazy o tom, ţe by ruské či francouzské velení mělo tehdy v úmyslu Moskvu vypálit. Ani jedné, ani druhé straně to ostatně nemohlo přinést váţnější vojenské výhody.

Kutuzov se stáhl se svou armádou k Tarutinu, na jihovýchod od Moskvy kam se soustřeďovaly ruské armádní zálohy, koně, potraviny a výzbroj. V lesích a na cestách kolem Moskvy bylo na 100 000 domobrancŧ a partyzánŧ. Rolnické partyzánské oddíly pŧsobily podél celé silnice vedoucí z Moskvy na Smolensk a dále na západ. Zásobování a spojení napoleonské armády se zálohami bylo stále obtíţnější.

Za této situace Napoleon nabídl uzavření míru. Kutuzov odmítl. Carovi to oznámili aţ potom (stejně jako rozhodnutí vydat Moskvu bez boje). Alexandra se vlastně neptali na jeho mínění či souhlas.

V noci na 3. října 1812 vzbudil kurýr v Tarutinském táboře Kutuzova, aby mu oznámil, ţe Francouzi opouštějí Moskvu. Bez boje - stejně jako ji bez boje obsadili. „Dobře, holoubku, to je dobře,“ řekl prý Kutuzov - a spal dál. Na rozdíl od těch, kteří mu tehdy i později vytýkali „nečinnost“, Kutuzov totiţ věděl, ţe napoleonská armáda nemŧţe přezimovat v Moskvě, nechce-li podepsat vlastní ortel smrti. Věděl, ţe Francouzi musí ve vlastním zájmu odejít z Moskvy. Nemohl být proto tímto obratem ve vývoji války překvapen.

Strana 378

RUSKÉ IMPÉRIUM

Strana 379

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

V bitvě u Malojaroslavce donutili Rusové dobyvatele, aby se vracel z Moskvy stejnou cestou, jakou přišel, ve směru na Smolensk. V dalších ústupových bojích a v bitvách u Krasného a na Berezině byla Napoleonova Velká armáda úplně rozdrcena. Ve svém hlášení o prŧběhu bojŧ M. Kutuzov psal: „Napoleon k nám přišel se 480 000 vojáky a odvedl si jich asi 20 000. Zanechal tu přes 150 000 zajatcŧ a 850 děl.“ Také francouzské velení vydalo „zprávu“ - pověstný 29. buletin: „Aţ do 6. listopadu bylo počasí nádherné (le temps a été parfait) a pohyb armády probíhal naprosto úspěšně. 7. listopadu udeřil chlad a od té doby jsme kaţdou noc ztráceli mnoho set koní, kteří hynuli při nocování… Vévoda de Reggio byl zraněn, avšak jeho

Strana 380

RUSKÉ IMPÉRIUM

zranění není váţné“ atd. Jinak řečeno, dostane-li se někdy propagandě té cti, ţe budou sepsány její dějiny, pak v nich 29. buletin Velké armády zaujme dŧstojné místo jako názorný doklad toho, ţe jiţ počátkem 19. století byl tento obor mimořádně vyvinut. Všimněme si však 29. buletinu i jinak. Je to první výklad francouzské poráţky roku 1812. Patří mu prvenství v tom, ţe za hlavní příčinu poráţky napoleonské armády vydává tuhou ruskou zimu. Nikdo z těch, kdo toto tvrzení později znovu opakovali, nebral v úvahu, ţe kdyţ francouzská armáda začala ustupovat z Moskvy, bylo krásné slunečné počasí, bezvětří a na tu dobu nezvyklé teplo. A přece jiţ tehdy byla válka prohrána. Rusko se nepokořilo, cíle taţení nebylo dosaţeno a Francouzi přece ustupovali. Ostatně kruté mrazy těţce postihly i ruskou armádu. Ze stotisícového vojska, jemuţ velel v Tarutinu, přivedl Kutuzov do Vilna 28 000 vyčerpaných vojákŧ. Ostatní padli v bitvách, nebo také pomrzli.

Strana 381

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

V polovině prosince 1812 Napoleon tajně opustil trosky své armády. „N. B. praví se, ţe se tam do sprostých (= prostých) šatŧ přešatil a jako neznámý mezi vojáky jel,“ zaznamenal si tehdy český kronikář František Vavák zprávu o císařově útěku z Ruska.

Strana 382