VLASTENECKÁ VÁLKA?

VÁLKA DILETANTŮ

Ráno 22. června tato válka začala. Teprve 3. července se Stalin odhodlal promluvit k lidu své země. Konstatoval, ţe situace je smrtelně váţná. Hájil v této souvislosti pakt s Německem, který podle něho Sovětskému svazu poskytl čas i prostor. V jeho výzvě k boji se mísily národní i sociální prvky. Nepřítel zamýšlel podle Stalina dobýt zemi a zničit „veliký ruský národ, národ Plechanova a Lenina, Bělinského a Černyševského, Puškina a Tolstého, Glinky a Čajkovského, Gorkého a Čechova, Sečenova a Pavlova, Repina a Surikova, Suvorova a Kutuzova...“, který chtějí „germanizovat a změnit v raby německých kníţat a baronŧ“. V závěru svého projevu připomněl osud Napoleonova taţení v roce 1812 a taţení německého císaře Viléma II. za první světové války.

Svědkové prvních dnŧ německého útoku se shodují v tom, ţe Stalin tehdy propadl panice. Není divu. Věřil Hitlerovi, ţe nezaútočí, a zakazoval odpovídat na německé vojenské akce. Vojska nesměla být uvedena do bojové pohotovosti. Dŧstojníci dostali pokyn, aby si vybrali dovolenou. Velitelé se dokonce dotazovali, zda smějí na útočícího nepřítele střílet. Pak je střílela policejní komanda, protoţe utrpěli poráţku. Připravil ji jim Stalin nejen svou politikou, ale i rozkazy, které z armády učinily pro nepřítele snadný terč.

Za jeho chyby zaplatil Sovětský svaz nesmírnou cenu. Ztráty první fáze války byly strašlivé. Německá luftwaffe ovládla vzdušný prostor.

Strana 658

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Během 48 hodin byla nejpočetnější letecká armáda světa zničena. Dva tisíce sovětských letadel bylo ztraceno. Německé tanky se valily vpřed a vyvolávaly zmatek. Během tří válečných týdnŧ dobyli Němci Pobaltí, rozsáhlá území Ukrajiny a Moldavsko. Od června do září zkáza pokračovala. Moskva se dostávala do přímého ohroţení. Začátkem listopadu však německá ofenzíva uvázla. Za své neúspěchy zaplatila odvoláním řady svých představitelŧ.

Zastavil ji obrovský prostor, který ztěţoval zásobování a neobyčejně nepříznivé klimatické podmínky. Zastavila ji sovětská vojska, jejichţ odpor sílil. Jejich ztráty však byly nezměrné. Koncem roku 1941 bylo podle německých údajŧ v zajetí více neţ tři miliony sovětských vojákŧ. Ztráty vojenského materiálu byly nevyčíslitelné. Rudá armáda zanechávala po sobě při ústupu spálenou zem. Vše, co bylo moţné naloţit, bylo evakuováno na východ.

Diletantismus na obou stranách, který se projevil jak Hitlerovým rozhodnutím vtrhnout do Sovětského svazu, tak Stalinovou vírou v Hitlerovo slovo, však pokračoval i v prŧběhu dalších bojŧ. Sovětská protiofenziva, zahájená v listopadu 1941, která zachránila Moskvu, měla pokračovat po celé délce fronty. Sovětské velení se domnívalo, ţe nepřítel jiţ vyčerpal své síly. Vojenské operace byly kromě toho prováděny primitivně, čelným náporem bez obchvatných manévrŧ.

K další chybě došlo v létě 1942, kdy sovětské velení předpokládalo, ţe nepřítel vrhne svou hlavní sílu proti Moskvě. Wehrmacht místo toho zaútočil na jiţní frontě. Jeho cílem bylo zbavit protivníka hlavních středisek vojenské ekonomiky a obsadit severokavkazské naftové zdroje.

Strana 659

VLASTENECKÁ VÁLKA?

Na chybu v odhadu záměrŧ nepřítele doplatil Sovětský svaz ztrátou obrovského území s bohatými nerostnými i prŧmyslovými zdroji. Na druhé straně se tu znovu projevil Hitlerŧv diletantismus. Fašistický diktátor nevzal v úvahu riziko útoku na tak obrovském prostoru. Na takový úkol jiţ wehrmachtu nestačily síly. Boje u tehdejšího Stalingradu, které začaly v srpnu 1942, podvázaly postup na severní Kavkaz. Stalingradská bitva spolykala všechny rezervy Německa, ale jeho cíle se mu nepodařilo dosáhnout. Mezitím sovětské velení soustředilo obrovské prostředky k protiofenzivě, kterou zahájilo 19. listopadu 1942 a která vedla k obklíčení Paulusovy armády. Hitler

Paulusovi zakázal kapitulaci a na jeho záchranu vrhl Mannsteinovu skupinu, která však utrpěla nezdar. Ve Stalingradě se 2. března 1943 vzdalo 92 000 muţŧ, přes 200 000 Němcŧ a jejich spojencŧ padlo. Hitler se znovu projevil jako amatér a maniak. Nechtěl opustit

Strana 660

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

obsazené území a zakazoval ústup. Sovětské velení naproti tomu opět nedokázalo odhadnout moţnosti nepřítele a neuspělo při pokusu o odříznutí kavkazské skupiny německých vojsk.

Stalingradská bitva se stala přelomem ve válce. Těţiště bojŧ se nyní začalo přesouvat na západ. Sovětské velení nejprve přecenilo poráţku německých vojsk a utrpělo při březnových bojích voroněţského a jihozápadního frontu další těţké ztráty. Muselo znovu vyklidit Charkov a Belgorod. Iniciativu však nepustilo z rukou a německá vojska musela ustupovat. Hlavním výsledkem bojŧ v roce 1943 byl nezdar úsilí wehrmachtu o znovuzískání strategické iniciativy v letní bitvě u Kurska. Tentokrát se sovětské velení rozhodlo k obraně. Po gigantické bitvě tankových vojsk následovala protiofenziva Rudé armády a wehrmacht se dostal pod stálý tlak. Ten ho nutil ustupovat, a to přes Hitlerŧv odpor. Führer tvrdošíjně odmítal zkracování fronty a vháněl tak svou armádu do nových a nových sovětských obkličovacích manévrŧ. Také na severní části sovětsko-německé fronty se situace radikálně lepšila. Jiţ v lednu 1943 byla prolomena blokáda Leningradu a Rudá armáda i v této oblasti postupovala vpřed. Stalin i jeho vojevŧdci se poučili. Z vedoucích postŧ byli odstraněni neschopní veteráni občanské války typu Vorošilova, Timošenka či Mechlise a byli nahrazeni veliteli, kteří se osvědčili jako byli například Georgij Ţukov, Ivan Koněv, Konstantin Rokossovskij, Nikolaj Vatutin, Alexandr Vasilevskij či Rodion Malinovskij. Sovětský válečný prŧmysl se rozjíţděl na plné obrátky a spojenecká materiálová pomoc ve zbraních i v dalších oborech jiţ byla velmi účinná.

Na přelomu roku 1943-1944 se připravovala sovětská ofenziva na celé frontě. Za zimní sovětské ofenzivy pokračovala Rudá armáda v postupu na jih od Leningradu a na Ukrajině. Na jihu došly ukrajinské

Strana 661

VLASTENECKÁ VÁLKA?

fronty k hranicím Rumunska a Československa, na severu postoupily pobaltské fronty aţ k Čudskému jezeru. Po jarní přestávce, vynucené nepříznivým počasím, začala další operace na středním úseku fronty. V červenci 1944 se Rudé armádě podařilo na východ od Minska obklíčit značnou část německé skupiny Střed. Do podzimu 1944 pak osvobodila Rudá armáda celé území Sovětského svazu aţ na Kuronsko a dostala se na dohled od Varšavy a Budapešti. V lednu 1945 jiţ byla bitva o Berlín v plném proudu. Probíhala ve dvou fázích. V první z nich dosáhla Ţukovova a Koněvova vojska Odry a zajistila si křídla dobytím východního Pomořan, Dolního Slezska a Východního Pruska. 16. dubna začala berlínská operace, 2. května kapituloval Berlín a 8. května 1945 kapitulovala říšská branná moc vŧči všem vítězným mocnostem.

Na Dálném východě vypověděla sovětská vláda 5. dubna 1945 smlouvu o neutralitě. Po výbuchu atomové bomby nad Nagasaki oznámil Vjačeslav Molotov japonskému vyslanci v Moskvě vypovězení války. 9. srpna vybuchla druhá atomová bomba nad Nagasaki a sovětská vojska zahájila nástup proti japonské kvantungské armádě dislokované v Mandţusku. Válka s Japonskem skončila jeho kapitulací 15. srpna 1945, třebaţe sovětská vojska pokračovala v postupu a 23. srpna vstoupila do Port Arturu a Dálného.

Dne 2. září 1945 podepsala japonská vláda kapitulaci všech svých vojsk.

V roce 1941 po Hitlerově překvapivém útoku proţíval Sovětský svaz nejkritičtější okamţiky celé své existence. V sázce byl jeho osud a úplná poráţka se zdála být neodvratná. Přitom byly síly obou stran více méně vyrovnané. K stavŧm německých vojsk je však nutné připočíst i vojska jeho spojencŧ. Německá armáda však byla lépe a kvalitněji vyzbrojena a také vycvičena. Rudá armáda měla při

Strana 662

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

počátečních bojích strašlivé ztráty. Do konce roku 1941 bylo z boje vyřazeno 5-6 milionu muţŧ, z čehoţ bylo na 3 miliony zajatcŧ. Teprve od konce roku 1941 se poměr sil začal měnit.

Je zajímavé, ţe sovětské vedení chovalo zejména na začátku války aţ panickou nedŧvěru k vlastnímu obyvatelstvu.

Projevilo se to drastickými bezpečnostními opatřeními. Osoby, podezírané z nespolehlivosti, a političtí vězni byli okamţitě

deportováni do Gulagu, nebo popravováni. Na polovině evropského Ruska na západ od linie Archangelsk, Moskva, Krasnodar byl od 22.

června 1941 vyhlášen válečný stav. Šíření poplašných zpráv, dezerce atd. měly být trestány podle zákonŧ výjimečného stavu. Kontrola NKVD měla zabránit pronikání zpráv o situaci na frontě do týlu. Soukromé rozhlasové přijímače byly zabavovány. Vězení se plnila lidmi, kteří, ať jiţ fakticky nebo údajně, tato nařízení porušili. Povolţští Němci byli podezříváni z neloajálnosti a jiţ koncem srpna 1941 začala jejich deportace. Také německé antifašistické emigranty potkal tento osud.

Strana 663

VLASTENECKÁ VÁLKA?

Stranická kontrola všech oblastí ţivota byla drasticky znásobena a rozprostřela se do všech oblastí prŧmyslové výroby, dopravy i zemědělství. Tak jako vŧči civilnímu obyvatelstvu, také vŧči armádě mělo sovětské vedení nedŧvěru. Do armádního velení byli přiděleni vysocí straničtí funkcionáři. Do konce roku 1941 přišlo k vojsku přes 8000 aparátníkŧ, od členŧ ústředního výboru aţ po členy okresních výborŧ strany. Znovu se - jako za občanské války - objevili političtí komisaři. Vojenská kontrarozvědka byla podřízena orgánŧm NKVD. Postoj k zajatým sovětským vojákŧm byl přímo nepřátelský. Jiţ za finské kampaně byli vojáci, kteří se nepříteli vzdali, souzeni jako zrádci. Dokonce i ti, kteří se probili z obklíčení, museli projít přísnými prověrkami. Popravy byly v armádě běţným jevem a nezastavily se ani před vysokými vojenskými hodnostmi. Armáda se stala obětním beránkem, snímajícím chyby stranické a státní politiky. Vyţadovala se od ní ţelezná disciplína. Bolševická strana přitom verbovala vojáky do svých řad. Koncem války byl kaţdý čtvrtý voják jejím členem. Byl za to odměňován povyšováním. „Bolševizace“ armády vedla k tomu, ţe vojenská rozvědka znovu získala své postavení v armádě a ţe bylo obnoveno jednotné velení, tj. ţe byla od podzimu 1942 zrušena funkce politického komisaře a místo toho vznikla funkce politického zástupce velitele. Patrně to byl výsledek sporu, jehoţ dŧsledkem bylo odvolání L. Mechlise a jmenování A. Ščerbakova do vedoucí funkce v Hlavní politické správě. Od léta 1942 akceptoval Stalin princip ústupu na rozkaz. V téţe době se objevovaly známky obnovy starých vojenských tradic z doby carského Ruska. Znovu se objevily gardové jednotky. Vojenské řády nesly jména starých vojevŧdcŧ Kutuzova, Suvorova, Alexandra Něvského. Od začátku roku 1943 se objevily nárameníky, „pogony“ a dŧstojnický stav získával na váţnosti. Od podzimu 1944 však bylo opět moţné sledovat tendenci k oţivování ideologického dogmatismu a příliv vojákŧ do strany byl brzděn.

Strana 664

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

V ideologické oblasti reagovala bolševická strana na válku apelem na sovětský patriotismus. Stalin a Molotov jiţ v prvních dnech války mluvili o všenárodní osvobozenecké vlastenecké válce. Patriotismus a ruský nacionalismus se v sovětské propagandě spojovaly v jedno. Ostatním národŧm Sovětského svazu byla předepsána nerozborná věrnost sovětské rodině národŧ. Marx-leninské fráze z oficiálních vystoupení zmizely. Je nutné konstatovat, ţe vlastenecká nota bolševické strany měla nepochybný účinek. Zvláště kdyţ byla doprovázena hlásáním nenávisti k nepříteli. Z politických dŧvodŧ se však oficiálně rozlišovalo mezi fašismem a německým národem. V interní propagandě se však tento rozdíl stíral. Je to mj. patrné z popularity emocionálních novinových článkŧ Konstantina Simonova, Alexeje Tolstého, Michaila Šolochova a především Ilji Erenburga. Termíny jako „fašistické bestie“ a „fašističtí kanibalové“ se vrývaly do vědomí společnosti a vyvolávaly nenávist i strach.

Oddanost sovětského lidu k jeho vlasti byla demonstrována oslavováním partyzánského hnutí. Údaje o počtu partyzánŧ se však liší. Podle sovětských pramenŧ byl nejvyšší stav partyzánského hnutí v roce 1944, kdy údajně dosáhl 900 000 osob. Podle německých pramenŧ se jednalo o zhruba pŧl milionu partyzánŧ. Aţ do léta 1942 se partyzánské oddíly vytvářely především z vojákŧ. S partyzánskou formou boje se patrně předem nepočítalo, protoţe teprve po začátku války se začalo s partyzánským výcvikem. Ve městech bylo relativně snazší zakládat odbojové hnutí, ale na vesnici nezískali partyzáni plnou podporu. Na překáţku bylo především sloţení partyzánských oddílŧ, v nichţ v čelné funkce zaujímali lidé z NKVD, straničtí a komsomolští aparátníci. Vesnici odrazoval od partyzánských oddílŧ i značný podíl městkých lidí. Úspěchy partyzánského hnutí v týlu nepřítele se v sovětské literatuře přehánějí, i kdyţ o významu partyzánského hnutí není pochyb. Jednotky, které byly německou

Strana 665

VLASTENECKÁ VÁLKA?

stranou proti partyzánŧm pouţívány, byly z převáţné části vojáci neschopní frontové sluţby. Oproti sovětskému tvrzení, ţe partyzáni pobili 1,5 milionu Němcŧ a kolaborantŧ, německé zdroje uvádějí pouze 35 000 padlých. Válka na kolejích, rozvinutá od letní sovětské ofenzivy v roce 1943, měla kladný i záporný účinek. Na jedné straně zpŧsobila německým transportŧm škody, o nichţ německá historiografie tvrdí, ţe nebyly velké, na druhé straně však zdrţovala tempo postupu sovětských vojsk.

Zdá se, ţe hlavním úkolem partyzánských oddílŧ nebylo ani tak bojovat proti Němcŧm, ale být prodlouţenou rukou sovětského reţimu na obsazeném území ve vztahu k domácímu obyvatelstvu. Kolaborace byla nebezpečná. V tom utvrzoval domácí obyvatelstvo nejen teror, ale i pŧsobivá propaganda. O politické funkci partyzánského hnutí svědčí i jeho vedení. Zpočátku bylo podřízeno NKVD a pak, od července 1941, armádě. Od roku 1942 bylo podřízeno štábu, který vedli straničtí funkcionáři. Koncem války přešlo vedení partyzánských oddílŧ na štáby jednotlivých frontŧ.

Pohled na vývoj válečných událostí vede k úvaze, zda je opodstatněné nazývat válku Sovětského svazu proti nacistickému Německu válkou vlasteneckou. Je nesporné, ţe v její první fázi bojoval Sovětský svaz o přeţití. Není proto divu, ţe při tomto zoufalém zápasu mobilizoval veškeré hmotné i duchovní síly, k nimţ patřilo i vlastenectví. Jakmile však Rudá armáda začala překračovat hranice, její osvobozenecké cíle se začaly spojovat s cíly imperiálními. S nacismem nebylo moţné bojovat polovičatě a spokojit se s vyhnáním jeho armád ze sovětského území. Postup Rudé armády na území třetí říše a jejích satelitŧ ve střední a jihovýchodní Evropě však přinášel nebezpečí, ţe osvobozené národy se dostanou do nové, a to sovětské mocenské sféry. O vlasteneckých pohnutkách této fáze války je jiţ těţké mluvit.

Strana 666