OD NARVY K POLTAVĚ

Naproti tomu Švédové vyslovili přání, aby na dŧkaz dobrých vztahŧ ke Švédsku dala carská vláda zatknout jistého kapitána Johana Reinholda Patkula, který se podle švédských zpráv zdrţuje v Moskvě. Golovin doporučil Švédŧm, aby se v této věci písemně obrátili na

Posolskij prikaz a „jakmile bude (Patkul) nalezen, bude ihned vydán“ (Patkula, livonského šlechtice, odsouzeného za protišvédské spiknutí k trestu smrti in contumatiam, se pochopitelně „nepodařilo nalézt“, přestoţe se tehdy téměř denně stýkal s carem). Zároveň bylo švédskému poselstvu sděleno, ţe car hodlá vyslat obdobné mírové poselstvo ke dvoru Karla XII. Tím jednání skončila a v závěrečné audienci car znovu stvrdil platnost mírové smlouvy se Švédskem.

V klamání Švédŧ šel Posolskij prikaz tak daleko, ţe „předběţně informoval“ švédského rezidenta v Moskvě Knipeerkrona o sloţení ruského „velkého poselstva“, které mělo blahopřát novému švédskému králi k nastoupení na trŧn (o vyslání poselstva ovšem nikdo neuvaţoval). Jeho cestu a přijetí ve Švédsku měl připravit ruský zplnomocněný rezident kníţe Chilkov, který se vypravil do Stockholmu 9. května 1700.

Chilkov dorazil do leţení Karla XII. na dánském pobřeţí a odevzdal mu své pověřovací listiny téhoţ dne, kdy v Moskvě byla Švédsku vyhlášena válka. Svou funkci vykonával Chilkov přesně měsíc. Pak byl zatčen a 18 let drţen ve vězení, kde také zemřel.

ZAČÁTEK BOJE O BALT

Cesta mocenského vzestupu a expanze ruského impéria je provázena téměř nepřetrţitou sérií válek. Bylo-li o Prusku řečeno, ţe „válka byla pruským národním prŧmyslem“, pak o ruském samoděrţaví lze říci v podstatě totéţ.

Strana 182

RUSKÉ IMPÉRIUM

Avšak válka, do níţ v srpnu 1700 Rusko vstupovalo, se vymyká z řady ostatních „běţných“ válek hned dvojím zpŧsobem. Tato válka nezŧstala jen místním rusko-švédským střetnutím o baltské pobřeţí, jak ji zpočátku obě bojující strany posuzovaly. Přerostla v konflikt, do něhoţ byly přímo či nepřímo vtaţeny všechny země evropského Severu a ve svých dŧsledcích změnila politickou i mocenskou mapu na severu Evropy.

Severní válka má - posuzováno v kontextu ruském - i další primát. Snad nikdy předtím ani potom nevstupovalo Rusko do války tak nepřipraveno jako právě roku 1700. Ostatně později (1725) přiznal Petr zcela otevřeně: „Začali jsme (válku) jako slepí, neznajíce síly protivníka.“

Směr prvního taţení Petrovy armády, Narva, nebyl vybrán náhodně. Dobytí Narvy povaţoval Petr za jeden z prvních „odkazŧ předkŧ“. Věděl, ţe jiţ Ivan IV. se právě zde pokusil trvale proniknout k baltskému pobřeţí a vytlačil roku 1558 z Narvy Livonský řád mečových rytířŧ. V roce 1581 však Ivan IV. pevnost opět ztratil. Nyní se tedy po více neţ století Petr k Narvě vrací, aby dosáhl toho, oč usiloval jiţ Ivan Hrozný.

Vrchním velitelem čtyřicetitisícové armády, která oblehla Narvu, byl sice vévoda de la Crois, ve skutečnosti však velel obléhání Petr. Od prvního okamţiku však bylo zřejmé, ţe pokus o dobytí velké švédské pevnosti je předem odsouzen k nezdaru. Nejprve se čekalo na těţké dělostřelectvo, které se zpozdilo za hlavní armádou, a pak se většinou ukázalo, ţe střelivo se do děl rŧzných kalibrŧ nehodí a stará děla, z nichţ nejedno pamatovalo ještě dobu Ivana IV., se mnohdy roztrhla. V této situaci dostal car zprávu, ţe se blíţí Karel XII. s 8500 muţi. Snad to byla předtucha o neodvratnosti poráţky nebo snaha ponechat vrchnímu veliteli plnou volnost rozhodování - jisté je tolik, ţe 19. září

Strana 183

OD NARVY K POLTAVĚ

Petr svoji armádu opouští. Téhoţ dne, kdy Petr odjel, objevil se u Narvy Karel XII.

Výsledky krátké bitvy, k níţ došlo, byly pro Rusy katastrofální. Švédŧm padlo do rukou na 140 děl a zajali deset generálŧ, včetně vrchního velitele vévody da la Crois. Třetina vojákŧ padla v boji a při zmateném ústupu. Úplnému zničení ruské armády zabránil jednak houţevnatý odpor obou potěšných carových plukŧ a jednak to, ţe Karel XII. nepronásledoval prchající Rusy v přesvědčení, ţe ruská armáda jiţ neexistuje. Ostatně nebyl příliš daleko pravdy, neboť carská armáda se prakticky rozpadla. A snad právě díky tomu se nakonec zachránilo 23 000 vojákŧ, kteří se často jednotlivě a beze zbraní vrátili zpátky do vnitrozemí.

Jen málo lidí dovede čelit zhoubnému vlivu nečekaného úspěchu a zachovat si i v těchto okamţicích schopnost střízlivého hodnocení situace. Švédský král, tehdy osmnáctiletý Karel XII., k těmto lidem nepatřil. Nejenţe byl rázem přesvědčen o svém mimořádném válečnickém talentu, ale navíc i usoudil, ţe Rusko není vŧbec protivníkem, kterého je třeba brát váţně. Domníval se, ţe stejně snadno porazí Rusy kdykoli v budoucnu a ţe ostatně není nutné ztrácet čas s carem, protoţe se stejně dříve či později sám stane obětí vnitřních ruských zmatkŧ. V očích osmnáctiletého vojevŧdce Rusové nedorostli významu událostí, do nichţ chtěli zasahovat. Proto se po vítězné bitvě u Narvy Karel XII. celou svou silou obrátil proti vojskŧm Augusta II. A tak se stalo to, s čím v Rusku nemohl snad nikdo počítat - po téměř dokonalé poráţce hlavní carské armády nabídl Karel XII. carovi velkoryse oddech k formování nových sil.

Tento „dar z nebes“ nezŧstal ovšem nevyuţit a Petr přistoupil ihned k mobilizaci vnitřních sil a zacelení těţkých ztrát. Byla konfiskována čtvrtina všech kostelních a klášterních zvonŧ, z nichţ bylo jiţ roku

Strana 184

RUSKÉ IMPÉRIUM

1701 odlito 300 nových děl. Po celé říši byly nařízeny rozsáhlé odvody a téměř všechny prostředky byly soustředěny na budování velké pravidelné armády, jejíţ sociální sloţení se podstatně lišilo od někdejší zemské hotovosti, sloţené z drobné sluţebné šlechty.

Sluţba v armádě byla dŧsledně nadřazena civilní sluţbě a všemu ostatnímu. Právě v této době byly poloţeny základy onomu výjimečnému postavení armády, která jiţ trvale zŧstala i později výrazně preferovanou sloţkou ruské společnosti. Toto zvláštní postavení mělo rŧzné podoby. Tak například na toho, kdo slouţil v armádě, nesměl nikdo (na základě carského ukazu z roku 1707) podávat ţádné ţaloby, byť oprávněné. Všichni, kdo dosáhli hodnosti praporčíka, byli dědičně povýšeni do šlechtického stavu - bez ohledu na svoje dřívější sociální postavení. Toto privilegium i další výsady armády byly kodifikovány 24. ledna 1722 v ukazu o „stupnici hodností“ (Tabella o rangach), v níţ byly vojenské hodnosti postaveny na roveň hodnostem civilním (například):

Petrova vláda, jíţ se stále nedostávalo peněz na platy úředníkŧm a cizím mistrŧm, dŧsledně vyplácela ţold a staří vyslouţilí vojáci a dŧstojníci dostávali buď úřady v civilní správě, nebo byli posíláni „na ţivení“ do klášterŧ, jimţ se ukládala povinnost o vyslouţilce a

Strana 185

OD NARVY K POLTAVĚ

invalidy pečovat. Petr se tu přidrţoval známé zásady, ţe morálka kaţdé armády závisí na péči o své raněné a vyslouţilce. Je sice pravda, ţe naprostá většina Petrových vojákŧ se nikdy „klidného stáří“ nedoţila, avšak samo toto opatření - v Rusku do té doby zcela neobvyklé - výmluvně svědčí o tom, jaké místo ve společnosti Petrova vláda armádě přisuzovala. Názorným ukazatelem jsou i celkové státní výdaje. Kolem roku 1680 činily výdaje na armádu jeden milion rublŧ, v roce 1725 to bylo jiţ pět milionŧ (kromě dalšího pŧldruhého milionu na baltské loďstvo). Byly to dvě třetiny všech státních výdajŧ.

Zvláštní zájem projevoval car o dŧstojníky, kteří znali některý ze slovanských jazykŧ. Tak se do ruské armády té doby dostali i někteří dŧstojníky z českých zemí. Například plukovník jan Weisbach („Le Veisbak Boemo“), jenţ v bitvě u Poltavy velel jízdě na pravém křídle ruské armády. Dalším byl podmaršálek G. Ogilvi (pŧvodem Skot slouţící 38 let v habsburské armádě, z toho řadu let v Olomouci). Ogilvi přijel do Ruska v roce 1702 a byl zde jmenován polním maršálem; v roce 1704 velel vojskŧm, která dobyla Narvu. V roce 1707 - pro neustálé konflikty s Menšikovem, Šeremetěvem i samotným carem - ruské sluţby opustil.

Petr, zajišťující doplňování, vyzbrojování a zásobování armády se nezastavil před ničím a tvrdě trestal všechny, kdo se dostali do konfliktu s jeho snahami. Ze tří dopadených dezertérŧ byl vţdy jeden - vybraný losem - popraven a zbývající dva byli potrestání knutou a posláni na nucené práce. Později, roku 1712, byl boj s dezercí dále „zdokonalen“ - všichni rekruti byli označeni (na levé ruce jim vypálili kříţ).

Výsledkem mobilizace sil říše bylo to, ţe Rusko záhy mělo pravidelnou, dobře vyzbrojenou armádu „evropského vzoru“. Tak

Strana 186

RUSKÉ IMPÉRIUM

docházelo ke změně v poměru sil, o níţ Karel XII. a jeho generálové neměli zatím ještě ani tušení.

První náznaky této změny sil obou stran lze zaznamenat jiţ v prosinci 1701, kdy vojska Borise Šeremetěva porazila v Livonsku oddíl generála Schlippenbacha (3000 pobitých, 350 zajatých Švédŧ). Šeremetěv za sebou nechával víceméně mrtvou krajinu.

Pokusy švédského ochranného kordonu čelit ruskému nájezdu končily poráţkami, z nichţ nejtěţší utrpěl 18. července 1702 pomocný sbor, jemuţ opět velel generál Schlippenbach. Z 8000 vojákŧ jeho sboru bylo 5500 pobito. Do zajetí padlo pouze 300 Švédŧ. Tento veliký nepoměr zajatcŧ a mrtvých nebyl dán ani tolik úporností Švédŧ v boji, jako spíše tím, ţe zdaleka ne všem, kdo byli ochotni dát se zajmout, se to skutečně podařilo. Nelze říci, ţe by pobíjení zajatcŧ bylo přímo součástí taktiky ruského velení, jisté je jen tolik, ţe se Šeremetěv o osud zajatcŧ nikterak zvlášť nezajímal a „nic o něm nevěděl“. Nakonec zasáhl sám car, který vraţdění zajatcŧ výslovně zakázal. Dále však nešel ani on, neboť „vítězové nebývají souzeni“, a proto se tato temná záleţitost dále nevyšetřovala.

Po drtivé poráţce Schlippenbacha se jiţ početně slabé a rozdrobené švédské síly stáhly za hradby pevností, které však také nemohly dlouho čelit vzrŧstající ruské přesile. V letech 1702-1704 postupovala Šeremetěvova armáda od jedné pevnosti k druhé. V říjnu 1702 se vzdal Nottenburg (jemuţ dal Petr pro jeho klíčové postavení u ústí Něvy jméno Šlisselburg), v roce 1703 padla pevnost Koporje, v

červenci 1704 ovládl Šeremetěv Dorpat (Tartu) a 9. srpna 1704 byla za carovy účasti dobyta Narva.

Strana 187

OD NARVY K POLTAVĚ

Estonsko a Livonsko (kromě Rigy a několika dalších opevněných míst v jejím okolí) bylo nyní v rukou cara, který roku 1705 pronikl dál na západ, do Kuronska, kde obsadil Mitavu.

Petr zpočátku ani nedoufal, ţe by se mu mohlo podařit udrţet celou tuto oblast a byl připraven se jí při mírových jednáních se Švédskem opět vzdát. Ne však celé a beze zbytku. Poslední mez, kam aţ byl ochoten ustoupit a všemi silami ji bránit, byl iţorský kraj (ústí Něvy a přilehlá oblast). Dŧkazem této rozhodnosti byla stavba carova „ráje“ v místech někdejší švédské pevnosti Nienšance při ústí Něvy. Rusové dobyli tuto pevnost 1. května 1703 a přejmenovali ji na Petropavlovskou. A u této pevnosti, která podnes dominuje Petrohradu, byla 16. května 1703 zahájena stavba nového sídelního města říše, nazvaného na počest cara Piterburch. Jeho gubernátorem byl jmenován carŧv přítel a dŧvěrník Alexandr Menšikov.

„Sotva se najde v dějinách vojenství bitva, která by si vyţádala více ztrát neţ stavba Petrohradu a Kronštadtu. Petr nazval nové hlavní město svým rájem; pro lid však bylo velkým hřbitovem.“ V této chmurné Ključevského charakteristice prvních let trvání Petrohradu je stručně shrnut osud desítek tisíc nevolníkŧ, kteří na bahnitých ostrovech obklopených vodami mohutné řeky kladli základy severní ruské metropole, k jejíţ stavbě muselo přispět celé Rusko.

Ve spěchu, s nímţ byla nová metropole budována, snadno rozpoznáme carovo rozhodnutí pevně a neodvolatelně udrţet tento nehostinný kus baltského pobřeţí. Stavbou Petrohradu diktoval car Švédsku jednu ze základních podmínek příštího míru.

V té době dolehla největší tíha války s hlavními švédskými silami na vojska Augusta II., s nímţ se Petr I. setkal v únoru 1701 a ujistil jej, ţe bitvou u Narvy ruská válečná aktivita nekončí, ale začíná. Přímou

Strana 188

RUSKÉ IMPÉRIUM

vojenskou pomoc však svému spojenci nemohl nabídnout a August II. se záhy dostal do situace, v níţ jiţ roku 1702 hledal cesty k uzavření separátního míru se Švédskem. Nevraţivost Karla XII. k polskému králi - o níţ byla jiţ zmínka - však tyto pokusy zmařila. Byl rozhodnut s Augustem nejednat a zbavit jej polského trŧnu. Pro Rusko to znamenalo především tolik, ţe jeho spojenci nezbývalo nic jiného neţ „věrnost do poslední chvíle“.

V květnu 1704 obsadila vojska Karla XII. Varšavu a v červenci téhoţ roku Krakov. Za přispění pomocného ruského sboru se musel August II. nakonec bránit i ve vlastním Sasku. V roce 1704 zbavil polský sejm pod švédskou ozbrojenou patronací Augusta II. trŧnu a „zvolil“ kandidáta, jehoţ „doporučil“ Karel XII. - bezvýznamného poznaňského vojvodu Stanislava Lesczyńského. Přišla tu ke cti známá

Strana 189