IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

podstatně rozšířily moţnosti námořního obchodu Ruska, které mělo na počátku Petrovy vlády pouze jediný přístav - Archangelsk (v roce 1710 sem připlulo 72 anglických, 58 holandských, 12 hamburských, 11 dalších cizích lodí a jedna loď ruská). Spolu s tím, jak pokračovala stavba Petrohradu, vzrŧstal i tlak Petrovy vlády na cizí obchodníky, aby přenesli svŧj obchod z Archangelska do Petrohradu, který se měl nyní stát hlavním přístavem a obchodním centrem říše. Zároveň byly budovány plavební kanály, které měly umoţnit spojení Něvy s Kaspickým mořem (ze šesti plavebních kanálŧ, jejichţ stavba byla za Petrova ţivota zahájena, měl pro obchodní spojení Petrohradu s vnitrozemím největší význam Ladoţský kanál, obcházející bouřlivé Ladoţské jezero; jeho dokončení se jiţ car nedoţil).

Souhrnně řečeno - Petrovým zásahŧm do ekonomiky říše nelze upřít účelnost i nesporné výsledky, avšak nelze ani nevidět, ţe mnohé z nich další vývoj značně zproblematizoval. Výsledkem strohé reglementace podnikání nebylo podnícení individuální obchodní a podnikatelské aktivity. A došlo-li přesto za vlády Petra I. a jeho nástupcŧ k rozmachu a rŧstu výroby a obchodu, pak to byl do značné míry dŧsledek mocenské konfrontace Ruska s evropským Západem. Rŧst výroby nebyl určován přirozenými potřebami vniřního trhu a rozšiřujícím se prostorem kapitalistického podnikání v Rusku, ale byl vynucen mocenskými zájmy impéria, jeho mohutné pravidelné armády a potřebami rozsáhlé státní byrokratické mašinérie.

PRUTSKÉ TAŽENÍ

Vítězství u Poltavy chtěl car dovršit zajetím Karla XII. Turecko však odmítlo vydat švédského krále a sultán naopak vystoupil jako nejvyšší arbitr v konfliktu švédsko-ruském.

Porta se obávala dŧsledkŧ nebývalého posílení moci Ruska a porušení „rovnováhy sil“ na evropském severu. Turecký divan nikoli

Strana 214

RUSKÉ IMPÉRIUM

neprozíravě usoudil, ţe tyto změny by mohly v budoucnu ohrozit turecké zájmy (a skutečně je ohrozily).

V této situaci Petr I. prokázal, ţe ani on není zcela imunní vŧči neblahým následkŧm závrati z úspěchŧ. Přesvědčen o tom, ţe po vítězství u Poltavy jiţ nemŧţe být moc Ruska ničím ohroţena, dal svému vyslanci v Turecku Tolstému instrukci, aby i pod hrozbou války trval na vypovězení Karla XII. Turecký divan však reagoval na ruský nátlak zcela jinak, neţ car očekával - v listopadu 1710 byl Tolstoj zatčen a Turecko vyhlásilo Rusku válku.

Ještě v této chvíli bylo snad moţno válce zabránit. Carská vláda však ţádný výraznější pokus neučinila, přestoţe konec těţké války o Baltik byl ještě v nedohlednu. Sebevědomé přesvědčení o vlastní nepřemoţitelné moci nenabádalo cara k opatrnosti. Po pravdě je však

Strana 215

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

třeba říci, ţe stejně málo prozíravosti prokázali i Petrovi ministři.

A v tomto povzneseném ovzduší bylo koncem února 1711 v Uspenském chrámu v Moskvě za přítomnosti cara slavnostně ohlášeno taţení proti „nepříteli víry Kristovy“. V Petrohradě zŧstal ve funkci carova náměstka A. Menšikov a car se spolu se čtyřicetitisícovou armádou vydal na jih, odkud přicházely povzbudivé zprávy, ţe Valašsko, Moldavsko a Černá Hora povstanou proti Turkŧm, jakmile se car přiblíţí.

Taţení roku 1711 nezačalo pro Petra příliš šťastně. Nepodařilo se mu včas ovládnout most přes Dunaj, po němţ v červnu 1711 přešla na levý břeh Dunaje armáda velkého vezíra Ali paši (190 000 muţŧ) a začala svírat kruh kolem armády carovy. Rusové začali sice ustupovat, avšak obklíčení se jiţ nevyhnuli. 7. července 1711 se ocitl Petr I. s 38 000 vojáky u řeky Prutu ve zcela beznadějné situaci a byl obklíčen pětinásobnou tureckou přesilou. Navíc měli Rusové zoufalý nedostatek vody, potravin a píce.

Za této situace byl výsledek nadcházející bitvy jasný. Petr proto poslal 10. července 1711 Senátu svoji závěť. O pravosti tohoto dokumentu byly vyslovovány později pochybnosti, neboť originál se nedochoval, avšak většina historikŧ studujících petrovské období nepochybuje o tom, ţe svým obsahem i stylem přesně odpovídá dané chvíli. Ve svém posledním vzkazu Senátu car psal: „Páni senátoři! Oznamuji, ţe bez vlastní viny a na základě lţivých zpráv jsem s celou armádou padl do obklíčení sedmkrát (sic!) silnějšího nepřítele. Všechny cesty k získání proviantu jsou přerušeny a bez zvláštní pomoci a milosti boţí nelze čekat nic jiného neţ úplnou poráţku, nebo zajetí. Padnu-li do zajetí, nepovaţujte mne za svého cara a pána... Jestli zahynu a dostanete spolehlivé zprávy o mé smrti, vyberte mezi sebou mého dŧstojného nástupce.“ Poslední slova tohoto listu jsou zvlášť pozoruhodná - Petr

Strana 216

RUSKÉ IMPÉRIUM

vyzývá senátory, aby po jeho smrti sami vybrali nového cara, přestoţe nástupnické právo měl následník trŧnu, tehdy jediný carŧv syn, jedenadvacetiletý carevič Alexej, jehoţ touto závětí Petr ve skutečnosti nepřímo zbavil následnictví. O vztahu a dramatickém vývoji střetnutí mezi Petrem a Alexejem se ještě zmíníme. Zde si jen všimněme toho, ţe car jiţ v roce 1711 jasně naznačuje, ţe nepovaţuje careviče za svého nástupce.

Téhoţ dne, kdy je datována údajná závěť, 10. července 1711, se Petr pokusil o jednání s Turky. Maršál Šeremetěv k tomu jen rezignovaně prohlásil, ţe to carovi zřejmě poradil nějaký blázen a bude-li vezír s jednáním souhlasit, pak je sám idiot. Stalo se však to, co v ruském táboře snad nikdo neočekával - v okamţiku, kdy jim byl car i se svým vojskem vydán na milost, přijali Turci nabídku k vyjednávání. O dŧvodech tohoto kroku velkého vezíra se lze jen dohadovat. Ještě před taţením dostal sice od sultána příkaz, aby co nejrychleji uzavřel mír, avšak tehdy ještě nikdo nemohl tušit, ţe se válečná situace vyvine takto. Zdá se, ţe Turci ani sami netušili, v jak zoufalé situaci je carova armáda. Navíc si vezír nebyl zřejmě tak zcela jist výsledkem střetnutí, v němţ by Rusŧm - kteří si jiţ v předchozích střetnutích získali u Turkŧ značný respekt - nezbývalo nic jiného, neţ boj do posledního muţe.

Vicekancléř Šafirov, jehoţ car poslal k jednání s Turky, měl opravdu nezáviděníhodnou úlohu. Musel uzavřít mír dřív, neţ Turci pochopí beznadějnost postavení cara a neţ zjistí, ţe vlastně není o čem vyjednávat, neboť Rusové musí přistoupit na všechno. Obratný Šafirov dosáhl neuvěřitelného - 12. července podepsal mír, jímţ se Rusko zavazovalo vrátit Turecku Azov a zbořit Taganrog, Kamennyj Zaton a Novobogorodickij při ústí Samary. Zároveň se car zavázal, ţe stáhne svá vojska z Polska a nebude se jiţ nikdy vměšovat do

Strana 217

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

polských záleţitostí (na dodrţení tohoto slibu později jiţ nikdo nepomyslel). Kromě dalších - dosti obecně a mlhavě formulovaných podmínek - přistoupilo Rusko i na volný prŧchod Karla XII. do Švédska. Turečtí hodnostáři dostali rŧzné „dárky“ (velký vezír 150 000 rublŧ) a car se i se svou armádou ocitl v bezpečí.

Šafirov a syn maršála Šeremetěva zŧstali sice jako rukojmí do doby splnění mírových podmínek v tureckém zajetí, avšak i tu osvědčil vicekancléř svou obratnost - přeţil (s dalšími 205 lidmi ruského poselstva v Cařihradě) popravu vezíra, která byla výsledkem pobouření sultána a divanu, kdyţ se dozvěděli o tom, ţe vezír měl cara i jeho armádu zcela v rukou. Po obtíţném vyjednávání podepsal v srpnu 1713 Petr Šafirov nakonec v Adrianopoli mír, který byl roku 1720 znovu potvrzen a prohlášen za „věčný“.

Petr, jemuţ nebylo ještě 40 let, byl nemocen. Hlásila se bouřlivá léta mládí a dvě desetiletí téměř neustávajícího vypětí, vyčerpávajících pochodŧ a cest. Nebylo vyhnutí - car, který dosud nedokázal proţít snad ani jediný den bez horečnaté činnosti vládní, vojenské, či jako lodní tesař nebo bombardýr a dělostřelec, se hned po prutském taţení vypravuje do Karlových Varŧ na léčení. Jeho známý spěch jej však neopustil ani zde. Nedokázal být trpělivým pacientem. Navíc se mu v Karlových Varech ani zvlášť nelíbilo. Zvyklý na rozsáhlé ruské roviny píše o Varech jako místu, které „je tak veselé, ţe je lze poctivě označit za vězení, neboť je poloţeno uprostřed takových kopcŧ, ţe slunce není téměř vidět“. Léčivé prameny však zřejmě přece jen pŧsobily, a tak v říjnu roku 1712 přijíţdí Petr znovu do Karlových Varŧ a krátce i do Teplic. Z této doby pochází jeho portrét od českého malíře Jana Kupeckého.

Konec roku a zima 1712-1713 proběhly v neúspěšných jednáních s Fridrichem I. (braniborským kurfiřtem, od roku 1701 téţ pruským

Strana 218

RUSKÉ IMPÉRIUM

králem) a s hannoverským kurfiřtem, které se car snaţil přimět k aktivní účasti v protišvédské koalici. Problematické výsledky ruské diplomatické aktivity v letech 1712-1713 přesvědčily cara, ţe k úspěšnému dokončení války se Švédskem zatím nelze na diplomatická jednání spoléhat. V Petrohradě se v této době začíná prosazovat přesvědčení, ţe Švédsko je třeba k jednání nejprve donutit a zároveň se vyhnout nebezpečí jakéhokoli cizího „zprostředkování“, které by mohlo znamenat v dané chvíli jen podporu vyčerpaného Švédska. Proto bylo třeba vyuţít příznivé situace dané tím, ţe Karel XII. byl stále ještě v Turecku (vrátil se na sever aţ roku 1714).

Tento přiznivý okamţik nezŧstal nevyuţit. V roce 1713 obsadil car se 16 000 vojáky téměř celé Finsko, aby pro budoucí jednání se Švédy mělo Rusko území, které by mohlo odstoupit. V témţe roce dobyl Menšikov Štětín a předal jej pod společnou správu pruskoholštýnskou. Tím byl učiněn dŧleţitý krok ke spojenectví s Braniborskem-Pruskem (květen 1715), o něţ car usiloval jiţ od počátku války.

Rŧst moci a převaha protišvédské koalice přiměly roku 1715 k aktivní válečné účasti i Hannoversko, vedené obavami, ţe německé drţavy Švédska budou nakonec děleny bez něho. Vstup Hannoverska do koalice nebyl významný ani tolik vojensky, jako spíše v ohledu diplomatickém. Hannoverský kurfiřt se stal totiţ zároveň anglickým králem (Jiří I.) Jeho účast ve válce se Švédskem neznamenala sice změnu prošvédského postoje Anglie, avšak dvojí zájem anglického krále přece jen zlepšoval postavení koalice, která postupně obsazovala všechny švédské provincie a pevnosti na německém území. V prosinci 1715 dobyla spojenecká dánsko-pruská vojska Stralsund. Švédsko tak během pŧldruhého desetiletí ztratilo výsledky svých výbojŧ za poslední dvě století.

Strana 219

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

SMRT CAREVIČE

ALEXEJE

Víme, ţe základní představy člověka o okolním světě se utvářejí jiţ v raném dětství. Nahlédneme-li do prostředí, v němţ vyrŧstal Petrŧv syn a následník Alexej Petrovič (nar. 19. února 1690), mŧţeme jiţ při prvním zběţném pohledu říci, ţe základy jeho budoucího konfliktu s otcem byly poloţeny jiţ v době, kdy Petr opustil

mladou Jevdokiji a s ní i svého syna. Carevič vyrŧstal v ztichlém a navenek poklidném prostředí kremelských palácŧ, poznamenaném roztrţkou cara a carevny.

Kremelský dvŧr byl tehdy jakousi doţívající oázou staré „dobré“ tradice. Kariéra Menšikova a dalších „povýšencŧ“ zde byla sledována se špatně skrývanou nenávistí. Moskevští bojaři, zvyklí zaujímat nejvyšší vládní úřady, se cítili být „přeskočeni“ a navíc se nyní museli tomuto „prodavači pirohŧ“ a dalším parvenu hluboce klanět. Tato tichá, ale úporná opozice, čekající, „aţ to všechno skončí“, spojovala své naděje do budoucna s carevičem a ten postupem doby ovšem pochopil, co se od něho očekává.

První velký otřes zaţil carevič ve svých osmi letech, kdy se musel odloučit od své matky, kterou Petr roku 1698 poslal do kláštera.

Strana 220

RUSKÉ IMPÉRIUM

Averze vŧči otci tu dostala svŧj první silný podnět. Carevič na matce lpěl a udrţoval s ní tajnou korespondenci. Odcizení otce a syna - podněcováno prostředím, v němţ vyrŧstal - se dále prohlubovalo a dospělo k tomu, ţe se třináctiletý carevič svému zpovědníkovi doznal, ţe si přeje smrt otce. Duchovní, bdící nad výchovou budoucího cara, mu prý tehdy řekl: „Bŧh Ti odpustí. My všichni si přejeme jeho smrt, neboť lid velmi trpí.“ Tak se stal Alexej - aniţ to zpočátku tušil - nadějí opozice, odmítající neustálé změny, obrovité odvody a daně a boření zavedeného řádu věcí, které odsouvalo „lidi urozené“ na periferii ţivota říše.

Přes horečnatou vládní a vojenskou činnost však zřejmě Petrovi neuniklo, ţe Alexej „nechápe dobře“ podstatu jeho snah a úsilí. Snaţil se jej proto z tohoto prostředí vytrhnout. Přesvědčen o tom, ţe nejlepší školou ţivota je ta, jíţ prošel sám, poslal Petr roku 1703 svého třináctiletého syna, aby se jako řadový voják zúčastnil válečného taţení. Carevič, zvyklý poklidnému ţivotu v kremelských palácích, se musel podrobit. Slíbil sice, ţe pŧjde otcovou cestou, avšak ani on, ani Petr jiţ toho nemohli dosáhnout - osobní i názorová propast mezi nimi byla příliš hluboká, neţ aby mohla být překlenuta. Pro Alexeje nastala mučivá léta naplněná obavami a nenávistí k otci, který se jej hrozbami i tresty snaţil připoutat k sobě. Snad nejlépe vystihl situaci, v níţ se Alexej ocitl, Sergej Solovjev: „Není horšího mučení neţ násilně nutit (člověka), aby změnil svou povahu. A právě to ţádal Petr od (svého) syna.“

Navenek bylo sice postavení následníka respektováno, ale v dŧvěrném carově okruhu se začaly ozývat hlasy svědčící o tom, ţe carevič byl povaţován za následníka jen formálně. Jeden z dŧstojníkŧ řekl Petrovi při víně docela otevřeně, ţe následník trŧnu je neschopný. Car mu prý dal přátelský pohlavek a řekl: „Hlupáku, tohle se veřejně neříká.“ Lze

Strana 221

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

si představit, jak posuzovali careviče nejvyšší petrovské vládní špičky, kdyţ takto mohl mluvit řadový dŧstojník. Menšikov, Šafirov, Jaguţinskij a další zřejmě jiţ začínali tušit, jakou mají naději přeţít první dny Alexejovy vlády, kdyby Petr náhle zemřel.

Zatím však byly tyto i podobné hlasy a obavy stále ještě překryty snahou cara donutit následníka k tomu, aby „byl uţitečný“. Koncem léta 1709 jej poslal Petr do Dráţďan, aby se zde zdokonalil v německém jazyce, fortifikaci a geometrii a vybral si mezi německými princeznami nevěstu. Náboţensky hluboce zaloţený Alexej nebyl sice představou sňatku s evangelickou (a tedy v souladu s představami carevičova okolí „kacířskou“) kněţnou příliš nadšen, ale nebylo vyhnutí. V říjnu 1711 se konala v Torgavě za carovy přítomnosti svatba následníka s princeznou Sofií Charlotou Blankenburgskou (z rodu Braunschweig-Wolfenbüttel), jejíţ sestra byla rakouskou císařovnou.

Manţelství, trvalé přesídlení do Petrohradu a vlastní „malý dvŧr“ - to vše zŧstávalo jen na okraji konfliktu, který po carově svatbě s Kateřinou roku 1712 dostal jiţ konečnou podobu. Car se nyní i oficiálně přihlásil ke své nové rodině, k níţ Alexej nepatřil a z níţ se sám vyloučil i tím, kdyţ se roku 1713 pokusil prostřelit si ruku, aby jej car nemohl zkoušet z geometrických obrazcŧ a fortifikačních plánŧ. Od této chvíle jiţ carevičovi nebyly svěřovány ţádné vládní úkoly.

Tím se ovšem Alexejovo postavení podstatně změnilo. „Nemilost“ cara vŧči němu byla jiţ veřejným tajemstvím a prostředí Petrohradu bylo pravým opakem moskevského Kremlu. Těm, kdo podávali carovi zprávy o následníkovi, nehrozilo ţádné nebezpečí, neboť bylo zřejmé, ţe Alexej následníkem nezŧstane. Tak se car dozvěděl leccos z toho, co dosud jen tušil. Ohlásili mu například i to, co prý carevič řekl v

Strana 222

RUSKÉ IMPÉRIUM

opilosti svým nejbliţším - „lidé, kteří jsou otci nejblíţe, budou sedět na kŧlech“. Menšikov jistě tuto nápovědu nepotřeboval, ale nepochybně i ona přispěla k tomu, ţe viděl v careviči nejen nepřítele, ale přímo hrozbu. Bez obtíţí mŧţeme vytušit, jak se snaţil pŧsobit na cara. Lze předpokládat, ţe obdobně ovlivňovala Petra i nová carevna a další, pro něţ by příchod Alexeje k moci byl pohromou.

V srpnu 1716 poslal Petr careviči nové ultimatum - buď bude slouţit a zŧstane následníkem, anebo pŧjde do kláštera. A jestli se rozhodne pro první alternativu, nechť přijede do Kodaně za ním. Alexej ukázal petrohradskému gubernátoru Menšikovovi carŧv dopis s tím, ţe se rozhodl jet k otci. Nic netušící Menšikov mu dal vystavit cestovní doklady a dal mu i peníze na cestu.

V listopadu 1716 poţádal ve Vídni rakouského vicekancléře Schönborna o přijetí „šlechtic Kochanskij“, který udivenému hodnostáři sdělil, ţe je ruským následníkem trŧnu a přijel poţádat císaře Karla VI. o ochranu, neboť mu hrozí smrt.

Vídeňský kabinet se příjezdem careviče ocitl v choulostivé situaci. Nabízela se mu sice příleţitost zavázat si budoucího cara, avšak válka s Tureckem (1716-1718) nutila zároveň k opatrnosti. Proto se vídeňská vláda obrátila na Anglii s dotazem, zda je ochotna poskytnout careviči azyl, a zároveň jej dala v tichosti dopravit do Tyrolska (později to bylo vysvětleno tak, ţe šlo o to ukrýt careviče do té doby, neţ by se podařilo dosáhnout narovnání a smír mezi ním a carem).

Na oficiální ruský dotaz odpověděla sice vídeňská vláda, ţe jí není o místě pobytu careviče nic známo, nicméně car poslal v březnu 1717 do Vídně gardového kapitána Alexandra Rumjanceva a další dŧstojníky, aby careviče zatkli. Zde Rumjancev získal informaci, ţe

Strana 223

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

carevič-Kochanskij je v Tyrolích, coţ také sdělil vídeňské vládě, která však znovu prohlásila, ţe neví, kde carevič je (a dala Alexeje převézt do Neapole).

Car se však brzy dozvěděl o novém útočišti careviče a v červenci 1717 přijeli do Vídně P. Tolstoj a kapitán Rumjancev, tentokrát s poţadavkem, aby se mohli s následníkem setkat. Vezli mu Petrŧv list s ujištěním, ţe se mŧţe beztrestně vrátit: „Posílám Ti tento poslední (list), abys učinil podle mé vŧle to, co Ti řeknou pánové Tolstoj a Rumjancev. Podřídíš-li se, ujišťuji Tě a slibuji před Bohem a jeho soudnou stolicí, ţe nebudeš potrestán...“

Úspěch mise Tolstého a Rumjanceva byl výmluvně podepřen ruským armádním sborem na hranicích Slezska. Konference ministrŧ doporučila Karlu VI., aby careviče vydal, neboť známá prudká povaha Petrova by prý mohla vést k tomu, ţe by „vtrhl do Čech, kde by se k němu nespokojená chátra snadno připojila“.

Carevič se tak ocitl mezi dvěma tlaky - z jedné strany carovy sliby, ţe se mŧţe vrátit a sám si zvolit místo, kde bude chtít nadosmrti ţít, a z druhé strany zřetelné náznaky, ţe Rakousko nebude kvŧli němu riskovat válku s Ruskem. Proto se nakonec podvolil a 4. října 1717 píše carovi: „Nejmilostivější pane otče! Dostal jsem od pánŧ Tolstého a Rumjanceva Tvŧj list, milostivý pane, z něhoţ...(jsem vyrozuměl), ţe vrátím-li se, dostanu milost, začeţ děkuji a padám ke stopám Vaším...“ V říjnu 1717 se carevič vrací do Ruska. Začalo poslední dějství dramatu.

Car svolal 3. února 1718 do Kremlu shromáţdění nejvyšších duchovních a světských velmoţŧ říše, před něţ byl carevič předveden. Petr mu znovu slíbil milost - vzdá-li se následnického práva a odhalí všechny, kdoţ mu radili a napomáhali k útěku. Carevič se v

Strana 224

RUSKÉ IMPÉRIUM

Uspenském chrámu zřekl svých práv na ruský trŧn a týţ den vydal Petr I. manifest, v němţ líčí carevičovy viny. Petr nařídil vyšetřování všech, kdo byli byť jen vzdáleně spoluúčastni na carevičově „zradě“, jehoţ dal převézt do Petrohradu, kde pokračovaly výslechy, provázené jiţ i mučením. Při nich se Alexej přiznal i k tomu, ţe si přál smrt otce.

V červnu 1718 se car obrátil na nejvyšší duchovní hodnostáře s otázkou, jak má být carevič potrestán. Církevní otcové odpověděli vyhýbavě: „Srdce cara je v rukou boţích.“ Zcela jinak však na tutéţ otázku odpovědělo 120 čelných velmoţŧ a generálŧ říše. Rozhodli, ţe carevič „je hoden smrti“ (dostoin smerti). Prvním podpisem na tomto rozsudku je podpis Alexandra Menšikova.

O čtyři dny později bylo do „Knihy záznamŧ petrohradské pevnostní kanceláře“ zapsáno: „28. června, o osmé hodině s pŧlnoci, přijeli do pevnosti Jeho Veličenstvo, Nejsvětlejší kníţe (Menšikov), kníţe Jakov Fjodorovič (Dolgorukij), Gavrila Ivanovič (Golovkin), Fjodor

Matvejevič (Apraksin), Ivan Alexejevič (Musin-Puškin), Petr Šafirov a generál Buturlin. Byl proveden výslech a poté, setrvavše v pevnosti do 11 hodin, odjeli. Téhoţ dne, v 6 hodin po poledni, byv pod stráţí v Trubeckém kasematu v pevnosti, carevič Alexej Petrovič zemřel.“

Strohý záznam písaře pevnostní kanceláře tedy konstatuje, ţe carevič byl vyslýchán a krátce poté zemřel. Snad nikdo tehdy ani potom nepochyboval, jakému „výslechu“ byl carevič podroben (udusili ho polštářem). Petr dal přesto ruským vyslancŧm v cizině instrukci, jak mají smrt careviče vysvětlit - kdyţ mu byl oznámen rozsudek, dostal mrtvičný záchvat a ve chvíli, kdy opět na čas nabyl vědomí, prosil cara o odpuštění, vyzpovídal se a „křesťansky zemřel“. „Tak sám Bŧh z nás sňal těţké břemeno vykonat rozsudek Senátu,“ končí car svou instrukci vyslancŧm.

Strana 225