MOSKEVSKÝ STÁT

Jemu jedinému se chce zpovídat ze svých činŧ a zde v tomto chrámu chce být sám s Ním. Kdesi daleko za masivními aţ několikametrovými zdmi chrámu je jeho obrovitá říše, jeho dědictví i ti, kdo k němu patří. Všichni do posledního, i kníţata a bojaři, jsou jeho otroky - cholopy („Je v naší vŧli udílet přízeň i smrt našim cholopŧm“).

Vasilij Blaţený proto není jen rozloţitá monumentální stavba dotvářející panorama Rudého náměstí. Je to snad vŧbec nejvýraznější symbol pýchy a sebevědomí ruského samoděrţaví, jeho imperiální vŧle, nezastavující se před ničím.

LIVONSKÁ VÁLKA

Za 103 let, od roku 1492 do roku 1595 vedlo Rusko 50 let rŧzné války, pokud nepočítáme nikdy neustávající boje na jihovýchodě a jihu. Války se staly od 16. století téměř samozřejmou a trvalou součástí ţivota říše. Moskevské vojsko bojovalo s řádem německých rytířŧ, se Švédskem, s Polskem i s krymskými Tatary a nezřídka se všemi zároveň. V těchto bojích rozpoznáváme jiţ od 16. století prosazování cílŧ a záměrŧ, které předurčily směry imperiálních snah Ruska v dalších stoletích.

Prvním z těchto záměrŧ byla poráţka a ovládnutí nástupnických chanátŧ kdysi hrozivé a mocné Zlaté Hordy. Dobytí Kazaňského chanátu a podrobení Astrachaně bylo prvním krokem v tomto směru. Uvidíme, ţe za vlády Ivana IV. bylo zahájeno i prosazování dalšího velkého záměru, ovládnutí Sibiře.

V souladu s vládními představami svých předchŧdcŧ povaţoval se Ivan IV. za dědice „všech ruských zemí“. Prohlašoval celou někdejší Kyjevskou Rus za odkaz svých předkŧ. Byl přesvědčen, ţe Rusko

Strana 75

RUSKO NA ROZCESTÍ

musí znovu získat Ukrajinu a Bílou Rus, ţe jsou to území, která jsou jen přechodně pod cizí, polskou a litevskou vládou.

Dalekosáhlé záměry Ivana IV. konečně zahrnovaly i dosaţení „přirozených hranic“ Ruska. Nešlo o nic menšího neţ ovládnutí baltického pobřeţí a Krymu, přístupu k Černému moři.

Od časŧ Ivana IV. se vystřídalo v Rusku mnoho vládcŧ, ale ţádný z nich neopustil jeho imperiální vizi. Ruský „démon děrţavnosti“ se zrodil v 16. století.

Moskevský stát doby Ivana IV. ovšem nemohl souběţně prosazovat všechny cíle tohoto dalekosáhlého a ctiţádostivého programu. Po ovládnutí Kazaně roku 1552 stál car před otázkou, na který z těchto záměrŧ má soustředit svoji mohutnějící moc. Vybraná rada radila k útoku na Krymský chanát. Car však nesouhlasil. Prosazoval útok na Livonsko, ovládnutí Pobaltí. Nejbliţší carovi rádci Silvestr a Adašev marně dokazovali, ţe kaţdoroční pustošivé nájezdy krymských Tatarŧ a odvádění tisícŧ lidí do otroctví oslabuje zemi a jejich poráţka je proto hlavním úkolem. Ivan IV. jejich rady odmítl.

V roce 1558 vytáhla na tehdejší dobu mohutná (300 000 muţŧ) carská armáda do Livonska. V květnu 1558 dobyli Rusové Narvu, kde se zmocnili 230 děl, a krátce poté padl Dorpat (Děrpt), kde ukořistili 552 děl. Carské vojsko dobylo v Livonsku dvacet měst a „bralo děla, zvony, zásoby. Pálili všechno, co nemohli vzít s sebou“ (N. Karamzin).

Brzy však přišly první poráţky. Moskevské vojsko, které bylo postrachem tatarských kočovníkŧ, narazilo na dobře vyzbrojené a organizované německé rytíře, švédské oddíly a Poláky a v těchto

Strana 76

MOSKEVSKÝ STÁT

bojích se stále zřetelněji ukazovala jeho těţkopádnost a odstup od vyspělejších protivníkŧ.

Ivan IV. však byl přesvědčen o tom, ţe poráţky jsou dílem zrady bojarŧ a Vybrané rady. Car, postupně podléhající své duševní chorobě, nakonec všude kolem sebe viděl zradu a spiknutí. Hledal východisko v samovládě a vládním teroru - opričnině - ale ke zvratu v livonské válce přesto nedošlo. Ta se postupně měnila ve vleklé, 24 let trvající vyčerpávající střetnutí.

V roce 1569 došlo tzv. Lublinskou unií ke spojení Polska s Litvou v jeden stát. V roce 1576 se polským králem stal zkušený válečník, sedmihradský kníţe Štěpán Báthory, jemuţ se podařilo vytvořit z Polska, Švédska, Dánska a Krymu velkou protiruskou koalici. Této přesile Moskevská Rus nemohla čelit.

Strana 77

RUSKO NA ROZCESTÍ

V letech 1578-1581 bylo carské vojsko z Livonska vytlačeno. Příměřím v lednu 1582 se musel Ivan IV. vzdát nejen nadějí na jeho získání, ale ztratil i řadu měst, která drţel před zahájením livonské války. Pokus o ovládnutí Pobaltí ztroskotal.

OPRIČNINA

S příchodem zimní sanice se na počátku prosince roku 1564 náhle objevilo v Kremlu mnoho saní, na něţ byl nakládán carský poklad - zlaté a stříbrné nádobí, roucha i nábytek. Car dal naloţit i státní pokladnu. Na jeho podivné rozmary si jiţ obyvatelé Moskvy zvykli a dohadovali se, ţe se vypravuje na jednu ze svých cest po klášterech. Odjezd se však zdrţel. Přišla obleva a carské saně uvízly v Kolomenském na okraji Moskvy.

Teprve po dvou týdnech se vydal Ivan s celou rodinou a svými bliţními do Trojice Sergijevského kláštera a odtud neznámo kam. Nakonec jeho cesta skončila v nevelké Alexandrovské slobodě. Odtud pak poslal 3. ledna 1565 do Moskvy list metropolitovi, v němţ vypočítává svévoli a „zrady“ bojarŧ v době jeho mládí, jejich korupci a obviňuje je z úkladŧ o ţivot jeho rodiny i jeho samotného. List pak končí neočekávanou rezignací: „Nechceme trpět vaše zrady a s velikou lítostí v srdci opouštíme panování a odjeli jsme tam, kam nám Bŧh ukázal cestu.“

Zároveň byl čten další carŧv list, v němţ Ivan ujišťuje, ţe má moskevský lid v lásce a nechová k němu nemilost. Jeho nepřáteli jsou bojaři, ne lid. Tato demagogie zapŧsobila přesně tak, jak vládce očekával. Moskevský lid (čerň) volal, aby se car vrátil a „ukázal na své nepřátele“. K carovi se vypravuje metropolita Afanasij s duchovenstvem a bojary s prosbou „aby hněv svŧj odvrátil… a své panování neopouštěl a vládl, jak se mu zlíbí“.

Strana 78

MOSKEVSKÝ STÁT

V únoru 1565 se Ivan IV. vrací a vyhlašuje podmínky, za nichţ je ochoten dál vládnout. Vyčleňuje si pro sebe 20 měst včetně některých částí Moskvy a velká území jako svŧj vlastní úděl (opričninu), v němţ chce vládnout podle své vŧle, zatímco ostatní zem má být spravována podle starých řádŧ (zemština). Do opričniny byla postupně zahrnuta zhruba polovina celé Moskevské Rusi. Ke své osobní ochraně si car vybral tisíc stráţcŧ-opričnikŧ (rozrostli se pak na 6000) a dává si stavět v Moskvě palác - spíše to byla pevnost - neboť nechtěl ţít v

Kremlu.

Vzápětí začalo drama. První obětí se stal zkušený válečník kníţe Alexandr Gorbatyj-Šujskij, přivedený na popraviště spolu se svým sedmnáctiletým synem. Kdyţ otci usekli hlavu, jeho syn ji zvedl a políbil a pak si klekl před kata. Jiný z velmoţŧ, kníţe Dmitrij Ševyrev, byl naboden na kŧl. Umíral celý den. Správce carovy pokladny Ťutin byl spolu s ţenou, dvěma malými syny a dvěma dcerami rozsekán na kusy. Ivanova krvelačnost jako by neznala mezí. Vymýšlel stále nové zpŧsoby dosud neznámých poprav. Jedním z těchto „vynálezŧ“ bylo zašití nešťastníka do medvědí kŧţe. Pak byl roztrhán psy. Tento osud stihl novgorodského arcibiskupa Leonida. Jindy byl odsouzenec přivázán k sudu s prachem. Byly vyvraţďovány nejen celé rodiny i s dětmi, ale i s celým příbuzenstvem. Při vymýšlení surovostí dospěl car aţ k tomu, ţe donutil syna jednoho z odsouzených velmoţŧ - neţ byl sám popraven - aby zabil svého otce.

Vrcholem Ivanovy zuřivé krvelačnosti byla jeho trestná výprava proti Novgorodu v roce 1570. Car obklíčil „zrádné“ město, aby nikdo neunikl, a 8. ledna začal „soudit“ Novgorod, který prý chtěl přejít na stranu Polska. Dejme slovo N. Karamzinovi, který - jako oficiální carský historiograf - jistě nemŧţe být obviňován ze zaujatosti: „Ivan a jeho syn (carevič Ivan) soudili takto: kaţdý den jim přiváděli od pěti

Strana 79

RUSKO NA ROZCESTÍ

set do tisíce a více Novgorodcŧ, bili je, mučili, pálili je jakýmsi zařízením ohnivým, přivazovali za hlavu nebo nohy k saním, vlekli k břehu řeky Volchov - tam, kde řeka v zimě nezamrzá - a házeli je z mostu do řeky s celými rodinami, ţeny s muţi, matky s kojenci. Moskevští vojáci jezdili na loďkách po Volchovu s kŧly, halapartnami a sekyrami: kdo ze svrţených vyplul, toho probodávali a sekali na kusy.“ Toto řádění trvalo šest neděl. Novgorod i jeho okolí, včetně klášterŧ a kostelŧ, byl dán vojsku v plen. Bylo povraţděno na 60 000 lidí.

Nakonec se car unavil a s obrovitou kořistí se vrátil do Moskvy. Popravy však pokračovaly i zde. Ivanŧv stihomam postihl tentokrát jeho vlastní druţinu, v níţ byli „odhaleni zrádci“, kteří prý chtěli vydat Novgorod a Pskov Polsku a na trŧn dosadit carova bratrance kníţete Vladimíra Starického.

Vše bylo připraveno 25. července 1570, kdy bylo v Moskvě postaveno 18 šibenic a přichystány mučicí nástroje. Během čtyř hodin bylo popraveno a umučeno na 200 „spiklencŧ“, někteří z nich ve velikém kotli, v němţ byli zaţiva uvařeni. 80 ţen odsouzencŧ bylo utopeno v řece.

Druhého dne se setkal car s knězem Jednoty bratrské Janem Rokytou a vedl s ním dlouhou disputaci o křesťanské lásce a vysvětloval českému „kacíři“, ţe pravoslaví je jediná pravá a nezkaţená víra...

Strana 80

MOSKEVSKÝ STÁT

Součástí carské hrŧzovlády bylo i masové vyhánění „nevěrných“ z území a míst, prohlášených carem za opričninu. Hnali je z jejich domovŧ a vsí s holýma rukama, beze všeho, do „zemštiny“, kde dostali jinou pŧdu. Jen v roce 1565 bylo takto vyhnáno na 12 000

Strana 81

RUSKO NA ROZCESTÍ

rodin velmoţŧ i drobné sluţebné šlechty a jejich majetek byl rozdán carovým opričnikŧm. Nejeden z pozdějších statkářŧ - poměščikŧ - vděčil za svŧj majetek svému prapředkovi, který se svou sluţbou v opričném vojsku ocitl na „správné straně“ a byl takto odměněn.

Carovo opričné vojsko bylo vlastně dobovou policií stíhající „nepřátele“ cara. Opričnikŧm se tehdy říkalo kromešniki (ti, kdo přicházejí ze tmy). Jiţ jejich zevnějšek naháněl hrŧzu. Celí v černém, na vraném koni s černým postrojem, měli u sedla psí hlavu na znamení, ţe jejich úkolem je všude „vyslídit zradu“. Dalším jejich symbolem byla metla, označující vymetání zrady. Opričnici se museli vzdát všech svých stykŧ s příbuznými a přáteli. Patřili pouze carovi a nikdo si na jejich násilnosti nesměl stěţovat, neboť by to byla stíţnost na cara. Dokonce si nikdo nesměl stěţovat ani na sluhy a čeleď opričnika. Stáli nad zákonem.

Ve své opričnině zřídil car paralelní státní aparát, pŧsobící vedle tradičního, který dál fungoval v zemštině. Zřídil si nový dvŧr, prikazy (v 15.-17. století ústřední úřady Moskevského státu) a jmenoval i své bojary. Ivan Hrozný prokázal při tom naprostý nedostatek invence. Jeho vládní aparát byl totiţ kopií tradičních institucí. Nic nového nevymyslel.

Nikdo proto nechápal hlubší význam zavedení opričniny a podnes je obtíţné pochopit, kam Ivan Hrozný směřoval. Zřejmě to nevěděl ani on sám. Dva motivy lze však přece jen rozpoznat.

Opričnina byla především dílem carova stihomamu. Ivan IV. nebyl psychicky normální. Kromě výrazných násilnických sklonŧ byl po celý ţivot stíhán obavami o svŧj ţivot. Opričninou se chtěl obklopit jako hradbou, za níţ by byl v bezpečí. Nezabili ho však nakonec ti, které celý ţivot podezíral - bojaři - ale zřejmě jeho „nejvěrnější“. V

Strana 82

MOSKEVSKÝ STÁT

naší době provedená chemická analýza vlasŧ Ivana IV. prokázala přítomnost jedu, který byl zřejmě příčinou jeho smrti (1584).

Druhý motiv opričniny byl významnější. V polovině 16. století se rozhodovalo, zda bude Rusko stavovským státem, nebo absolutní monarchií. Tento spor vyřešil Ivan Hrozný vyvraţděním všech, které podezíral z toho, ţe se staví, nebo mohou postavit proti jeho samoděrţavné moci.

Měla by tu být zaznamenána i skutečnost, ţe v cizině se o opričnině nemělo vědět. Ve své instrukci poslŧm, vyslaným roku 1568 k polskému králi, car uloţil: „Kdyţ se vás zeptají, co je to moskevská opričnina, řekněte: neznáme opričninu - ten, komu car přikáţe ţít u sebe, ţije u něho blízko a komu daleko, ten daleko.“

Pokud měl opričný teror zbavit cara jeho stihomamu, pak tohoto cíle dosaţeno nebylo. Ivan Hrozný ţil aţ do konce svých dnŧ v hrŧze ze zrady, kterou viděl všude kolem sebe. I mezi svými opričníky, z nichţ mnozí se proto také stali obětí jeho psychické deviace.

Nakonec Ivan Hrozný zcela ztratil dŧvěru ve své opričníky a na podzim 1572 byla opričnina zrušena a všechno, co ji připomínalo, zcela mizí. Dokonce bylo zakázáno pod hrozbou trestu smrti vyslovit samotný její název. A spolu s tím mizí i zemština a země byla opět spojena. Jediné, co se nezměnilo, byl sám car.

Opričnina znamená v dějinách Ruska významný posun. Většina starobylých rodŧ byla decimována. Rusko se stalo samoděrţavnou monarchií. Je známo, ţe J. V. Stalin povaţoval Ivana Hrozného za nejvýznamnějšího z ruských carŧ. Vytýkal mu jen dvě věci. Jednak, ţe nevyvraţdil všechny čelné rody (některé přeţily), a dále to, ţe svých činŧ litoval, kál se ze svých hříchŧ a dával klášterŧm peníze,

Strana 83