MOSKEVSKÝ STÁT
Ostatně ve smyslu dobových ruských představ všichni, kdo nevyznávali „jedině pravou víru“ - pravoslaví, byli lidé nečistí, kacíři. A s těmito heretiky se „Dimitrij“ stýkal a navíc nedodrţoval dávné zvyky, které carovi ukládal pravoslavný ritus.
Nadšení, s nímţ byl v létě roku 1605 vítán, bylo rychle zapomenuto a šířily se pověsti, ţe vlastně ani není skutečným Dimitrijem, ale lţicarem. Neschopen pochopit hrozící nebezpečí uspořádal Grigorij Otrepjev 8. května 1606 velkolepou carskou svatbu s „kacířskou děvkou“ (jak se o ní v Moskvě mluvilo) Marinou Mniškovou. Krátce na to, 17. května, vtrhl dav podněcovaný bojarem Vasilijem Šujským a dalšími velmoţi do Kremlu.
Dimitrij-Otrepjev se snaţil zachránit skokem z okna carského paláce, avšak při pádu se zranil. Neschopen prchat a bráněn jen hrstkou ukrajinských střelcŧ byl ubit a jeho tělo vystaveno na Rudém náměstí, aby se lid mohl přesvědčit, ţe je skutečně mrtev.
Pak byl sice pohřben, ale lidová pověra v nadpřirozené schopnosti cara pŧsobila dál. Kdyţ druhého dne po jeho smrti náhle udeřil v Moskvě mráz, věřili mnozí, ţe se takto Lţidimitrij městu mstí. A tak jeho tělo vykopali a spálili, prach nabili do děla a vystřelili směrem, odkud přišel.
Povstání, při němţ byl svrţen Lţidimitrij I., vrcholilo všeobecnou řeţí, v níţ padlo na 1200 Polákŧ, kteří přišli se samozvancem do Moskvy.
SMUTA, DOBA BOJŮ A ZMATKŮ
Vzestup a pád Grigorie Otrepjeva nebyl dílčím a nahodilým příběhem. Byl počátkem všeobecného chaosu, velikého rozkolu, který postihl celou zemi. Byla to svého druhu občanská válka, boj všech proti
Strana 99
MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK
všem, v němţ se zhroutila tradiční carská moc a do něhoţ zasáhly i sousední země, Polsko a Švédsko. Byla ohroţena sama existence ruského státu.
Byli to především moskevští bojaři, kteří otřásli tradiční carskou autoritou tím, ţe přivedli - v zájmu odstranění dynastie Godunovovŧ - samozvance na trŧn a vzápětí se proti němu spikli a svrhli jej. V letech 1605-1606 se vystřídali na trŧnu čtyři carové. Pro kaţdou autokratickou vládu je časté střídání vládcŧ nebezpečné, ale ještě nebezpečnější je pro ni kompromitace a zneváţení její moci, boření představ o její posvátnosti a nedotknutelnosti. Neboť představy mají v ţivotě lidí často větší význam neţ sama skutečnost. Hroutí-li se navyklý řád věcí, hroutí se i systém idejí a iluzí, ony zábrany, které se překonávají mnohdy obtíţněji neţ hradby skutečné.
Inspirátor převratu a svrţení samozvance - jemuţ pŧvodně sám pomáhal zmocnit se trŧnu - bojar Vasilij Šujskij, byl sice 1. června 1606 v Uspenském chrámu korunován, ale carská autorita byla v troskách. Tak snaţivě ji bořil, ţe ve chvíli, kdy se sám stává carem, se ocitá uprostřed všeobecného zmatku bez váţnosti a úcty.
Věděli o něm, ţe je „spíše chytrý, neţ moudrý“ (V. O. Ključevskij), a nepomohlo ani to, ţe při vstupu na trŧn skládá přísahu, ţe bude vládnout spolu s bojary, trestat jen ty, kdo budou veřejně usvědčeni ze zlých činŧ, a nebude konfiskovat majetek provinilcŧ. Nevěřili mu - a nemýlili se. Nic z toho nehodlal splnit. Mluvili o něm jako o polocarovi, „carkovi“, a skutečně jím byl. Aţ do roku 1610, kdy byl svrţen, byl Šujskij téměř zajatcem v neklidné Moskvě, zatímco se země zmítala v bouřích a zmatcích.
Strana 100
MOSKEVSKÝ STÁT
Strana 101
MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK
Jiţ v srpnu 1606 propuká v Putivlu rolnické povstání v čele s Ivanem Bolotnikovem, k němuţ se přidávají kozáci a společně táhnou přes Jelec a Kalugu do Tuly. Jejich cílem byla Moskva. Bolotnikov sice do Moskvy nedošel (byl poraţen a zajat v Tule v listopadu 1607 a krátce poté oslepen a utopen), ale povstání, v jehoţ čele stál, bylo novým pokračováním občanské války - smuty.
Víme jiţ, ţe mezi lidem se věřilo, ţe car mŧţe zemřít přirozenou smrtí, ale nemŧţe být zabit. Proto se nevěřilo zprávám z Moskvy o potupném konci „cara Dimitrije“ a panovalo všeobecné očekávání, ţe se znovu objeví a přihlásí
o trŧn. Ivan Bolotnikov ostatně pozvedl povstání právě v jeho jménu.
V roce 1608 - jiţ po poráţce Bolotnikova - se tento očekávaný „car“ skutečně objevuje a táhne s podporou polského ţoldnéřského vojska k Moskvě. Nový samozvanec (Lţidimitrij II.) však jiţ nebyl přijímán s tak spontánní dŧvěrou jako jeho předchŧdce. Moskva mu neotevřela své brány a jeho taţení uvízlo v Tušinu (jeho
Strana 102
MOSKEVSKÝ STÁT
odpŧrci jej proto nazývali „tušinským zlodějem“).
S Lţidimitrijem II. šli sice k Moskvě za kořistí i mnozí Poláci, avšak na vlastní pěst. Král sledoval jiné cíle. Zikmund III. vyjednával s moskevskými hodnostáři o svrţení „carika“ Šujského i popravě Lţidimitrije II. a o volbě šestnáctiletého polského kralevice Vladislava za cara. Ve skutečnosti se Zikmund III. sám chtěl stát ruským carem. Na podporu svých stoupencŧ v Moskvě poslal vojsko, které obsadilo Kreml. Šujskij byl v roce 1610 svrţen a vydán do Polska (kde zemřel). Lţidimitrije II. zabila jeho vlastní stráţ, ale polský záměr
Strana 103
MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK
ovládnout carský trŧn narazil na rostoucí odpor celé země.
Zatímco Moskva, politické a mocenské centrum země, byla v rukou Polákŧ, zasáhla svým vlivem církev a patriarcha Germogen vydal výzvy k záchraně víry a Rusi. V letech 1611-1612 se pod velením mladého a bojovného kníţete Poţarského shromáţdila domobrana, která oblehla Moskvu.
Zikmund III., táhnoucí v říjnu 1612 na pomoc své posádce v Moskvě, byl u Volokolamska poraţen a osud 7000 Polákŧ, obklíčených v moskevském Kremlu byl zpečetěn. Kdyţ snědli poslední koně, došlo na krysy a nakonec i na kanibalismus. V listopadu 1612 se polská posádka vzdala.
Smuta skončila. Po osm let byla země zmítána ve vyčerpávajících bojích, při nichţ bylo zpustošeno a zaniklo v řadě oblastí centrální Rusi devět desetin rolnických hospodářství. V rjazaňském újezdu připadalo na jedno hospodářství, které přeţilo, dvacet dva pustých stavení.
Smutou platilo Rusko za to, ţe samoděrţaví Ivana Hrozného zcela vylučovalo spoluúčast bojarŧ a šlechty na správě země. Kdyţ vymřela dynastie Rjurikovcŧ, nemělo Rusko společenské síly, které by chápaly a přijímaly spoluodpovědnost za osudy země. Přesně to jim samoděrţaví odpíralo a kdyţ zmizelo, nevěděli co si počít. Snad především tím lze vysvětlit jinak stěţí pochopitelné přemety čelných osobností země - od Godunova k Lţidimitrijovi, pak k Šujskému a k „tušinskému zloději“, od něho k Zikmundovi a pak opět proti němu.
Jednou z podstatných příčin smuty bylo, ţe Rusko mělo sice zemské hodnostáře, ale nemělo vládní elitu. Je to ostatně prokletí kaţdé autokracie - ničí politické síly kolem sebe.
Strana 104