SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ
Na zasedáních bolševických gremií se gruzínské opozice neujal. Nevyuţil ani Leninovy kritiky a návrhu na Stalinovo odvolání z funkce generálního tajemníka. Ukázalo se, ţe Lenin svou závěť Trockému poslal. Ten si ji ponechal jako málem soukromý dopis. Čekal snad na to, ţe ho triumvirát povolá k moci? Aţ těsně před Leninovou smrtí jakoby se vzchopil. Napadl triumvirát jako nositele aparátnického reţimu ve straně. Jeho vystoupení rozvířilo prudkou vnitrostranickou diskusi, kterou uzavřela stranická konference v lednu 1924. Stalinovu aparátu se podařilo stoupence Trockého vyšachovat ze hry natolik, ţe na konferenci téměř nebyli zastoupeni. Trockij přišel o svou mocenskou pozici. Od tohoto okamţiku se stal terčem nemilosrdné a zničující kritiky. Vystupňoval ji tím, ţe se v následných bitkách prezentoval nikoli jako učedník, ale jako Leninŧv rovnocenný partner. Je aţ nepochopitelné, s jakou vervou se do Trockého pouštěli dosavadní Stalinovi partneři v triumvirátu. Snad si ani neuvědomovali, ţe nyní je řada na nich.
GENETICI, TELEOLOGOVÉ A SLAVJANOFILOVÉ
I kdyţ se hospodářské a ţivotní podmínky Sovětského svazu přiblíţily v relativně krátké době úrovni předválečného Ruska, byla to úroveň zaostalé země, v dnešní terminologii periférie světa.
Na pořadu dne byla modernizace této země, coţ je další současný pojem, zahrnující nejen technický a technologický rozvoj hospodářství, jeho infrastruktury, jakoţ i zvýšení ţivotní úrovně společnosti. V této souvislosti se zároveň mluví o strategii hospodářského rŧstu, zajišťující modernizaci zemí a kontinentŧ. Z tohoto hlediska patří problémy, jeţ ve druhé polovině dvacátých let řešil Sovětský svaz, k aktuálním problémŧm současného světa.
K základním předpokladŧm modernizace společnosti patří akumulační zdroje. V předválečném Rusku postupovala prŧmyslová výroba
Strana 604
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
pozoruhodným tempem. V letech 1860-1910 vzrostla světová prŧmyslová výroba šestkrát, v Anglii dvaapŧlkrát, v Německu šestkrát a v Rusku 10,5krát. Dŧleţitou úlohu tu hrál zahraniční a domácí kapitál, vábený protektivním celním tarifem a relativně stabilní měnou. K hlavním zdrojŧm akumulace však patřilo omezování spotřeby rolnictva.
Sovětský svaz se svou zestátňovací politikou připravil o zahraniční pŧjčky, jakoţ i o domácí kapitálové zdroje. Bylo proto zcela logické, jestliţe sovětský národohospodář Preobraţenskij předloţil v roce 1923 koncepci primitivní socialistické akumulace, která měla čerpat industrializační zdroje z vesnice. Byla to představa, která patřila k tzv. teleologickému směru myšlení, tj. k podřízení všech prostředkŧ zamýšlenému cíli.
Tato koncepce narazila na odpor tzv. genetické školy, jejímţ čelným představitelem byl Nikolaj Bucharin. Rozdíl nespočíval v tom, ţe by cílem této koncepce nebyla modernizace země. Rozdílné však měly být metody. Cesta k modernizaci měla vycházet především z reálné situace, z níţ se měla odvíjet modernizační strategie. Také v Bucharinově koncepci měla vesnice hrát úlohu hlavního zdroje akumulace kapitálu, opřeného nikoli o její zbídačování, ale o její rozvoj, jenţ měl být prioritou ekonomické strategie.
Druhý okruh této diskuse se týkal priorit. Vidíme, ţe Bucharin viděl v duchu své koncepce prioritu v rozvoji vesnice. Proti tomu se vytvořila fronta industrializátorŧ, kteří pokládali za prvořadý rozvoj prŧmyslu, a to prŧmyslu těţkého. Tento dŧraz úzce souvisel s vojenskými hledisky. Sovětští vŧdcové ţili ve stálé obavě před vnitřními a hlavně vnějšími nepřáteli. Výstavbu vojenského prŧmyslu pokládali za svŧj prvořadý úkol.
Strana 605
SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ
Dalším diskutovaným problémem bylo tempo hospodářského rŧstu. Zatímco genetická škola hájila názor, ţe toto tempo je třeba přizpŧsobit skutečným moţnostem, teleologové prosazovali razantní tempo, které se mělo v prŧběhu prvního hospodářského plánu zvyšovat. Ze dvou variant plánu hospodářského rozvoje byli pro variantu optimální.
Tyto diskuse a polemiky jsou neobyčejně cenným příspěvkem nejen k poznání názorŧ a stanovisek tehdejších vedoucích kruhŧ Sovětského svazu, ale i reálného stavu věcí. A také politické situace v zemi, protoţe se odehrávaly jako součást mocenského boje mezi vládnucí skupinou, představovanou Stalinem a Bucharinem a opozicí, v jejímţ čele byli Trockij, Kameněv a Zinověv.
Jiţ v září 1924 se totiţ objevily příznaky toho, ţe uvnitř triumvirátu se
Strana 606
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
objevily třenice. Po Stalinově boku se objevil jeho nový spojenec - Nikolaj Bucharin. Stalinovi dosavadní partneři Zinověv a Kameněv se znepokojením sledovali, jak jejich lidi ve stranickém aparátu vytlačují Stalinovi a Bucharinovi stoupenci. Boj o mocenské pozice se projevil otevřeným ideologickým sporem. „Nová opozice“ začala obviňovat Stalina a Bucharina, ţe opouštějí leninskou cestu a vyklízejí pozice maloburţoazii, zejména na vesnici. V této souvislosti se objevilo i obvinění z thermidoru. Také mezinárodní politika bolševikŧ se ocitla v palbě kritiky. Stalin nasadil proti opozici aparátnickou kanonádu. V prosinci 1925 na XIV. sjezdu bolševické strany byla opozice na hlavu poraţena. Následovala čistka v organizacích, v nichţ měla opozice silný vliv, zejména v Leningradě. Opozice byla zbavena všech mocenských pozic. Zinověv a Kameněv se ocitli mimo všechny stranické a státní instituce.
V roce 1926 se Trockij spojil se Zinověvem a Kameněvem. Proti duumvirátu Stalin-Bucharin zahájili prudkou kampaň. Odehrávala se především v rovině ideologické. Opozice kritizovala vládnoucí skupinu, ţe ignoruje nebezpečí rŧstu kapitalismu a kapitalistických vrstev v zemi a ţe poškozuje zájem revoluce v mezinárodním měřítku. Tvrdila, ţe socialismus v jedné zemi je neuskutečnitelný a ţe posláním Sovětského svazu je učinit vše pro celosvětové vítězství socialismu. Nebyla však proti industrializaci země. Naopak poţadovala její maximální urychlení.
Mocenský boj v bolševické straně probíhal veskrze dogmatickým zpŧsobem. Hlavním trumfem se staly citáty z Lenina. Stalinova a Bucharinova skupina tvrdila, ţe Lenin nevylučoval moţnost budování socialismu v jedné zemi, zatímco jejich protivníci se dovolávali Leninových výrokŧ, spojujících osud v socialismu v Rusku se světovou revolucí. Opozice měla v tomto ohledu pravdu. V
Strana 607
SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ
mocenském boji však nerozhodují argumenty, ale moc, a opozice byla slabší. Stalin postupoval cílevědomě a své protivníky nelítostně drtil. Vyuţíval svého vlivu na stranický aparát, kam si vybíral do vedoucích funkcí oddané lidi. Pochopil, jakou ohromnou sílu aparát představuje a v boji o jeho ovládnutí se neštítil ţádného prostředku.
Jeho odpŧrci, Trockij, Kameněv a Zinověv, Stalina zpočátku podcenili. Trockého jméno - vedle Lenina - bylo v celém světě známo a spojováno s vítězstvím bolševikŧ v roce 1917. Snad se Trockij na svou slávu spoléhal a v zápase se Stalinem svého protivníka zprvu nebral váţně. Pozdě pochopil, koho má proti sobě a jak bezmocný mŧţe být proti síle aparátu a zákulisním intrikám, jakoţ i proti nedŧvěře staré bolševické gardy, kterou dráţdila jeho ambicióznost. Zinověv a Kameněv nebyli ani u Lenina ve velké váţnosti. Jejich mocenský vliv nebyl velký a Stalinovi nebyli váţnými protivníky. V
Strana 608
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
prosinci 1927, na XV. sjezdu bolševické strany, byl boj proti opozici završen. Vedení strany jej vedlo beze vších skrupulí.
Proti opozici se postupovalo i policejními metodami, včetně provokací. Zinověv a Kameněv se pokořili, jen
Trockij a jeho stoupenci trvali na svém. Bucharin
Stalinovi sekundoval.
Netušil, ţe brzy přijde řada i na něho.
Tento mocenský boj se opět odehrával v ideologické rovině.
Opozice kritizovala vládnoucí skupinu, ţe její doktrína socialismu v jedné zemi není leninská, ale maloburţoazní. Tvrdila, ţe socialismus v jedné zemi je neuskutečnitelný. Odsuzovala vládnoucí skupinu za její praktickou politiku ve všech směrech.
Doktrina socialismu v jedné zemi vycházela z představy, ţe se Sovětský svaz musí stát nezávislým na kapitalistickém světě. Rusko se mělo stát ztělesněním světové revoluce i jejím předobrazem. V tomto směru měla uvedená doktrína shodné rysy se slavjanofilstvím, s představou o výjimečném poslání Ruska ve světovém vývoji. Znovu však je nutné připomenout, ţe tato doktrína byla ve své podstatě
Strana 609
SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ
dokladem o tom, ţe si vŧdcové Sovětského svazu uvědomovali ztroskotání vize světové revoluce, která měla zajistit bezpečnost revoluce v Rusku a její ekonomický rozmach. Běh historie odkázal světovou revoluci do ruských mezí a tím i určil její další prŧběh. Rusifikace bolševismu byla organickým dŧsledkem tohoto procesu.
Tato rusifikace se navíc drasticky podepsala na ekonomické strategii dalšího vývoje Sovětského svazu. Zcela samozřejmě se vycházelo z toho, ţe modernizační proces bude řízen státem. Ani v tomto nevybočila sovětská hospodářská strategie z tradic Ruska. Jeho předválečné hospodářství mělo silné monopolistické prvky, jaké jsou ostatně nevyhnutelné všude tam, kde chybí dostatek domácího kapitálu. Jeho funkci pak přebírá stát, ať jiţ částečně jako v Rusku předválečném anebo téměř absolutně, jak k tomu docházelo jiţ ve druhé polovině dvacátých let a pak v letech třicátých v Sovětském svazu.
Své slovo tu však měla i tradice vojenského komunismu. Projevovala se nedŧvěrou a obavou před trhem, soukromým podnikáním a před jeho rozvratným pŧsobením. Projevovala se dále tendencí k mimoekonomickému řešení ekonomických otázek. Obrazně řečeno: místo rozvazování uzel přeseknout.
K povaze bolševického reţimu, tak jako k tradicím Ruska, patřila vize. Tenkrát se jí stala vize skoku Ruska ze zaostalých poměrŧ k moderní vysoce technizované společnosti, k silnému Rusku, které nebude trpěným či - podle názoru bolševických vŧdcŧ - ohroţovaným pariou, nýbrţ mocnou zemí, obávanou nepřáteli a obdivovanou přáteli. Tento cíl posvěcoval všechny prostředky.
Strana 610