DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

„nejvyšším státním zájmu“. Přímá účast Kateřiny II. na jeho vraţdě je podnes nejasná. O nepřímé účasti není pochyb.

Smrt cara Ivana VI. odhaluje skutečnou - a nikoli na odiv stavěnou - podstatu ruského samoděrţaví a vlastně podstatu kaţdé autokracie. Osudy lidí nejsou pro samovládce ničím, pokud se dostanou do rozporu s jeho zájmy, ať jiţ skutečnými, nebo domnělými. Samoděrţaví - na rozdíl od ostatního „zkaţeného světa“ - pevně drţí ve svých rukou moc zákonodárnou, soudní i výkonnou. Zatímco evropská civilizace povaţuje kaţdý čin moci výkonné, který nevychází z předchozího výroku zákonodárce (a pouze soudu přísluší právo interpretace vŧle zákonodárce) za ilegální, je kaţdé samoděrţaví „ve výhodě“. Vychází ze zásady, ţe mravné a tedy zákonné je všechno, co (třeba i ex post) schválí vládce, neboť „kaţdá neřest, kterou král schválí, je ctností“ (Henry de Montherlant).

„TICHÁ“ CAREVNA

Po tragickém příběhu „bezejmenného vězně“ se vraťme do doby, kdy byl tento car-kojenec gardou svrţen a carevnou se stala dcera Petra I.

Alţběta (25. listopadu 1741).

Alţběta Petrovna, „dobrá a svévolná ruská báryně 18. století“ (V. O. Ključevskij), bývá líčena jako panovnice nevýrazná a nerozhodná. Skutečně jí pŧsobilo značné potíţe cokoli ihned rozhodnout či podepsat a mnohé dokázala odkládat po celou dobu své vlády a nerozhodnout vŧbec. Nepramenilo to však z bezradnosti či neschopnosti, jak se někteří její současníci domnívali. Alţběta Petrovna se totiţ v době, neţ dosedla na trŧn, naučila dokonale nenávidět vládní zvŧli a „rázné činy“. Leccos z toho pocítila ostatně za vlády Anny Kuronské a Ernesta Birona sama na sobě.

Strana 258

RUSKÉ IMPÉRIUM

Nepovaţovala se za výjimečně „velkou a skvělou panovnici“ a budiţ jí ke cti řečeno, ţe ani netouţila po velkých státnických činech. Milovala ţivot a dovedla jej ţít. Měla sice na svou dobu velmi slušné vzdělání (uměla italsky, francouzsky a německy), avšak mnohem více času neţ čtení věnovala dobrému jídlu - svému kuchaři dala hodnost generála - dvorním slavnostem a zejména šatŧm. Během jediného dne se dokázala i pětkrát převléknout, přičemţ zpravidla kaţdé šaty oblékla jen jednou v ţivotě.

Záhy po svém nastoupení si vynahradila nepřízeň osudu, která ji připravila o snoubence (vévodu holštýnského, který zemřel před svatbou), a bez ohledŧ na dobové zvyklosti - ostatně nikterak zvlášť přísné - uzavřela morganatický sňatek s Alexejem Razumovským. Později (po roce 1749) zaujal místo Razumovského hrabě Ivan Šuvalov, jehoţ bratři (Petr a Alexandr) převzali ovšem nejvyšší vládní místa.

Mimořádné postavení favoritŧ nebylo tehdy ničím neobvyklým a naprosto je nelze povaţovat za speciální ruskou záleţitost. Vzpomeňme, ţe právě v době, o níţ hovoříme - kolem roku 1745 - vzešla hvězda tehdy čtyřiadvacetileté madame Pompadour, jejíţ vliv na Ludvíka XV. a politiku francouzské monarchie daleko překračoval vše, co je známo o favoritech ruských.

Bylo by ovšem nespravedlivé posuzovat carevnu Alţbětu jen podle toho, ţe po sobě zanechala 15 000 šatŧ (další 4000 shořely při jednom z poţárŧ v moskevském Kremlu) a 5000 párŧ bot. Tyto carské rozmary a její vroucí, aţ téměř bigotní zboţnost - to vše jsou jen okrajové stránky „tiché“ vlády této carevny.

Alţběta I. dosedla na trŧn v dosti komplikované a nepřehledné situaci, zejména pokud šlo o záleţitosti evropské. Rusko potvrdilo platnost

Strana 259

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

pragmatické sankce Karla VI. (jíţ se zaručovala nedělitelnost habsburských zemí a nástupnické právo v ţenské linii, pokud by nebylo přímých muţských potomkŧ), avšak roku 1740, kdy Prusko tyto mezinárodní dohody záborem Slezska porušilo, nezmohl se ruský trŧn na více neţ verbální protest. A to přesto, ţe posílení Pruska neodpovídalo ruským zájmŧm, neboť nevylučovalo budoucí pruský zájem o Polsko, tradiční sféru expanzivní politiky carské říše. Další vývoj tyto obavy sice potvrdil, avšak v roce 1740 nemohlo Rusko, zmítané vnitřními mocenskými konflikty, ani pomyslet na aktivnější evropskou politiku. V prvních letech své vlády snaţila se i carevna Alţběta vyhnout jakýmkoliv komplikacím. Uvnitř říše to vedlo k

Strana 260

RUSKÉ IMPÉRIUM

jistému uvolnění daňového tlaku a zlepšila se i ekonomická situace. Dočasná slabost a pasivita ruské politiky nejen významně přispěla k tomu, ţe se Prusku podařilo upevnit své výboje, ale v Berlíně dokonce tajně doufali, ţe o ruské zahraniční politice budou i nadále rozhodovat favorité a rozmary carevny a ţe proto bude moţné snadno ji ovlivnit.

Bismarck prý kdysi prohlásil, ţe s Ruskem je třeba zacházet „jako se špatným počasím“. Nejlepší je prý čekat, aţ přejde. Podtext tohoto názoru spočívá v iluzi, jíţ se oddával jiţ Fridrich II. - v Rusku vlastně ani přesně nevědí, co chtějí. Neurčitost ruské politiky v prvních letech vlády Alţběty I. skutečně mohla vést k názoru, ţe carská vláda vlastně ţádnou dlouhodobou koncepci své zahraniční politiky ani nemá.

Na rozdíl od Fridricha II. a jeho současníkŧ máme výhodu odstupu dvou století. Mŧţeme proto říci, ţe přes všechny peripetie a kroky vzad byla ruská politika 18. století velmi cílevědomá a dŧsledná. Po ovládnutí baltského pobřeţí za vlády Petra I. směřovala k připojení zbývajících ukrajinských a běloruských území, tvořících tehdy ještě součást Polska, a k proniknutí k Černému moři.

Od ostatních carŧ se Alţběta Petrovna nelišila tím, ţe by to nechápala, ale tím, ţe na počátku její vlády nemělo Rusko dosti sil k tomu, aby aktivizovalo svoji politiku ve směru prosazování těchto dlouhodobých cílŧ. Přesto však byly jiţ v první polovině čtyřicátých let podniknuty první kroky. Rusko se začíná vracet ke spojenectví s Rakouskem a Saskem. Zatím to však v Berlíně chápali jako carský rozmar, jako „špatné počasí“, jehoţ hlavním viníkem byl tehdejší ruský vicekancléř hrabě Alexej Bestuţev-Rjumin, kterému prý „prostomyslná carevna“ příliš věří.

Ostatně sám vicekancléř dával k těmto představám nepřímo podnět. Spolu s vynikajícími státnickými schopnostmi měl totiţ i jednu

Strana 261