Добавил:
Upload Опубликованный материал нарушает ваши авторские права? Сообщите нам.
Вуз: Предмет: Файл:
vankmajer,-Milan Djiny-Ruska.pdf
Скачиваний:
245
Добавлен:
12.02.2015
Размер:
23.79 Mб
Скачать

SVATÁ ALIANCE

V noci z 6. na 7. března 1815 však Metternich dostal zprávu o tom, ţe se Napoleon vrátil do Francie. Za dvě hodiny poté se bývalí spojenci znovu dohodli.

Kdyby míra strachu byla měřitelná počtem vojákŧ, kteří měli čelit hrozícímu nebezpečí, pak byli staronoví spojenci strachy zcela bez sebe. Rozhodli se postavit proti Napoleonovi milion vojákŧ - armádu, jakou do té doby Evropa nepoznala. Byl to pětinásobek sil, které mohla poslat do boje Francie. Napoleon byl postaven mimo zákon. Feudální Evropa vyhlásila „krvavému Korsičanovi“ kříţové taţení.

Do bitvy u Waterloo (18. června 1815) ruské armády však jiţ nezasáhly. Napoleon byl poraţen dříve, neţ Rusové dorazili. Pověstných „sto dní“ Napoleonovy vlády urychlilo dohodu dvou hlavních aktérŧ vídeňského kongresu - Ruska a Rakouska. Větší část Polska byla připojena k Rusku. Největší územní zisky však dobylo

Rakousko.

SVATÁ ALIANCE

Po zhroucení napoleonského impéria, které vyuţívalo polského národního hnutí (Napoleon podněcoval iluze, ţe si přeje obnovu samostatného Polska), chtěla carská vláda s konečnou platností provést jakési rusko-polské vyrovnání. Car Alexandr I. ujišťoval vedoucí polské představitele, ţe pouze ohledy na vnitřní situaci a nálady ruské společnosti brání ruské vládě obnovit Polsko jako samostatný stát. Přesto car prý udělá pro svobodu Polákŧ vše, co je za daných podmínek moţné. Je v tom vţdy cosi nepřirozeného, kdyţ carové mluví o svobodě. I tentokrát konečným smyslem rozsáhlých práv, kterých se Polsku v rámci ruské říše dostalo, byla především snaha o asimilaci neklidného Polska v rámci carského impéria.

Strana 392

RUSKÉ IMPÉRIUM

Zpočátku to však pochopili jen nemnozí. V Evropě vyvolalo proto vyhlášení polské ústavy 27. listopadu 1815 velké překvapení. Byla to nejliberálnější ústava tehdejší Evropy. Zaručovala svobodu tisku, nedotknutelnost osoby, polština byla prohlášena za úřední řeč. Ţádný cizinec nesměl v Polsku zastávat veřejný úřad. Polsku byla povolena i vlastní armáda. S Ruskem bylo Polsko spojeno personální unií - car byl zároveň polským králem a jmenoval vicekrále se sídlem ve Varšavě.

Mnohem větší váhu mělo však to, co v ústavě nebylo. Všechna tato práva a svobody byly pod pečlivým a trvalým policejním dozorem. V jeho čele stál carŧv náměstek v Polsku, jemuţ ovšem příslušela nejvyšší vládní pravomoc. Polská ústava z roku 1815 je pouze další historickou ilustrací toho, jak lze imperiální záměry přiodít rouškou liberalismu. Snad nejlépe lze vyjádřit skutečnou podstatu této ústavy srovnáním: vznikla přibliţně v téţe době jako charta o Svaté alianci. Základní obsah obou těchto dokumentuje dílem cara Alexandra I.

Svatoalianční charta, kterou Alexandr I. navrhl v září 1815 rakouskému císaři Františku I., deklarovala společný závazek, ţe oba panovníci a král pruský „si budou ve jménu Nejsvětější Trojice“ navzájem „bratry“, budou si pomáhat a povaţovat se za vládce tří větví téţe rodiny. František I. byl tímto carovým návrhem uveden poněkud do rozpakŧ. Kdyţ ho však Metternich ujistil, ţe je to zcela „nevinné ţvanění“, podepsal. Tak vstoupila do politických dějin Evropy charta o Svaté alianci, kterou ruský spisovatel Markevič později případně nazval „spiknutím panovníkŧ proti národŧm“.

Vlastní smysl této aliance, k níţ byli přizváni i další „křesťanští panovníci“, lze přímo ze smlouvy - formulované ve stylu starozákonních textŧ - těţko odvodit. Význam kaţdé smlouvy je ostatně nikoli v tom, co říká, ale v tom, co je touto smlouvou

Strana 393

SVATÁ ALIANCE

sankcionováno. Svatoalianční charta se pro celou první polovinu 19. století stala základem trojspolku nejmocnějších feudálních monarchií tehdejší Evropy - Ruska, Rakouska a Pruska.

Svatou aliancí se carské Rusko postavilo do čela boje za zachování principŧ feudální legitimity, stalo se ochráncem práv panovníkŧ „z milosti boţí“ před „revolučními úklady“.

HRABĚ ARAKČEJEV

Posledních deset let své vlády proţil car Alexandr v dostavnících, které křiţovaly Evropu. Tvŧrce Svaté aliance byl v duchu svého mysticismu přesvědčen, ţe je povolán zachránit Evropu před spiknutím revolucionářŧ. Rakouský kancléř kníţe Metternich ovšem dělal vše, aby cara přesvědčil o tom, ţe právě to od něho lidstvo očekává.

Skutečným vládcem v Rusku se místo „kočujícího despoty“ (jak cara nazval A. Puškin) stal generál Alexej Arakčejev (1769-1834). Tento všemocný dŧvěrník cara, předseda vojenského departementu (ministr války) a první muţ říše měl takové postavení, ţe mohl sám o sobě říci: „Jsem přítel cara - na mne si lze stěţovat jenom Bohu.“ Nikdo si také na Arakčejeva nestěţoval, alespoň ne dvakrát.

Na hraběti Arakčejevovi je pozoruhodná jiţ sama jeho kariéra. Stal se generálem a nakonec ministrem války v letech, kdy Rusko vedlo řadu těţkých válek - aniţ se sám některé z nich zúčastnil.

V roce 1812, kdyţ se vysocí hodnostáři říše snaţili přesvědčit cara, aby odjel do Petrohradu a nepřekáţel se svou suitou vedení vojenských akcí, obrátili se i na Arakčejeva, aby spolupodepsal dopis určený carovi. Arakčejev odmítl. Řekli mu, ţe je to v zájmu vlasti:

Strana 394

RUSKÉ IMPÉRIUM

„Co je mi do vlasti! Řekněte mi, jestli hrozí carovi nebezpečí, kdyţ zŧstane u armády.“ Ujistili ho, ţe ano, a Arakčejev podepsal.

Tento chladný a bezohledný vykonavatel carské vŧle byl schopen se skutečně nadchnout jen při vojenské přehlídce. Zboţňoval execírku natolik, ţe svoje panství Gruzino zařídil ve stylu vojenského výcvikového tábora.

Po vzoru Arakčejevova panství byly po roce 1816 zřízeny v šesti guberniích na státních panstvích tzv. vojenské osady, kde ţilo 350 000 rolníkŧ. Rolníci vstávali na povel, přesně ve stanovenou dobu zatápěli v kamnech, snídali a pod velením kaprálŧ odcházeli na práci. A tak to šlo po celý den. Po večerce se jiţ nesmělo svítit. Polovinu úrody museli odevzdat do „záloţního skladu“. Z vesnice mohli odcházet pouze na propustku a bez souhlasu velení nesměli nic prodat. Zároveň byli cvičeni ve zbrani, v pochodu a vojenské kázni, udrţované především pomocí tělesných trestŧ. Militarizace těchto nešťastných vsí se vztahovala i na děti „vojenských osadníkŧ“. Od sedmi let procházeli chlapci vojenským výcvikem. Rusko tak mělo získat velkou armádu, která by se v dobách míru „ţivila sama“. Arakčejevova idea vojenských osad zaujala cara natolik, ţe na odpor proti jejich zřizování odpověděl zpŧsobem, který nejlépe charakterizuje skutečnou podstatu ruského carátu té doby: „Vojenské osady budou za kaţdou cenu. I kdyby bylo třeba vydláţdit lebkami cestu z Petrohradu do Čudova“ (je to více neţ 100 km).

Avšak ani tato carská hrozba nezapŧsobila. V roce 1817 se vzbouřily vojenské osady v novgorodské gubernii a v roce 1819 došlo k povstání vojenských osadníkŧ v Čugujevě. Další zřizování vojenských osad bylo „pozastaveno“ (i kdyţ vojenské osady přeţily aţ do třicátých let).

Strana 395

Соседние файлы в предмете [НЕСОРТИРОВАННОЕ]