OD NARVY K POLTAVĚ
zásada, ţe dobyvatelé dávají přednost lidem prŧměrným, od nichţ se poţaduje, aby pokud moţno ničím nevynikali a nejméně pak hodnotami svého charakteru. Nový polský král, ztělesnění sluţné váhavosti a opatrnictví, splňoval tyto podmínky vskutku dokonale, a není proto divu, ţe velká část šlechty a magnátŧ jej odmítla uznat a povaţovala za krále nadále Augusta II.
Síla protišvédské strany narŧstala úměrně se zatíţením a válečnými útrapami, jeţ s sebou armáda Karla XII. přinášela. V Polsku propukla na řadě míst partyzánská válka. V této situaci přijali Poláci nabídku ruské pomoci a v srpnu 1704 byl podepsán polsko-ruský pakt. Mezitím však jiţ byly moţnosti Augusta II. dále vzdorovat švédské převaze vyčerpány a od roku 1706 se Rusko ocitá ve válce se Švédskem prakticky osamoceno a muselo se připravit k tomu, ţe Šeremetěvova „návštěva“ v Pobaltí bude nyní Karlem XII. opětována.
LIDÉ KOLEM CARA
Setkali jsme se jiţ s řadou lidí, kteří tvořili nejbliţší Petrovo okolí. Zatím však jen letmo, spíše anonymně a na okraji líčení událostí té doby.
Místo pokusu o zběţnou charakteristiku všech čelných spolupracovníkŧ cara se pokusme nahlédnout a alespoň zčásti proniknout do tohoto prostředí jinak. Soustřeďme se na okolí skutečně nejbliţší, na ty, kdo provázejí cara jeho soukromým ţivotem a spoluvytvářejí tak jeho „malý svět“, onen nezbytný přístav, bez něhoţ snad lze chvíli být, ne však trvale ţít.
Tento kruh tvořili po roce 1700 aţ téměř do Petrovy smrti vlastně pouze dva lidé - Alexandr Danilovič Menšikov a Marta Skawronská, livonská zajatkyně, která přijala pravoslaví a nové jméno Kateřina Alexejevna (a nastoupila po Petrově smrti na trŧn jako Kateřina I.)
Strana 190
RUSKÉ IMPÉRIUM
V době, kdy byl jiţ všemocným velmoţem, snaţil se sice Alexandr Menšikov (Aleksaška, nebo Danilyč - jak mu říkal car) „vylepšit“ svŧj pŧvod a tvrdil, ţe jeho otec byl běloruský šlechtic. Prostředí, z něhoţ vyšel, bylo ve skutečnosti mnohem prostší. Narodil se roku 1673 poblíţ Vladimiru jako syn carského stájníka. Později se jeho otec stal kaprálem Preobraţenského pluku. Rodina carského vojáka neoplývala zřejmě hojností, a tak si malý „Aleksaška“ Menšikov dobýval chléb vezdejší prodejem pirohŧ na moskevských ulicích a trzích.
V blízkém okolí mladého cara se objevuje Menšikov jiţ v roce 1694, kdy jeho jméno najdeme v seznamu těch, kdo provázeli Petra do Archangelska. Zřejmě tam spolu s carem zaţil i námořní bouři, která málem skončila záhubou
lodi.
Podnikavý, obratný a osobně statečný Menšikov neměl sice v mládí příliš moţností získat alespoň základní vzdělání (do posledních dnŧ ţivota mu dělalo potíţe se podepsat), měl však přirozenou inteligenci a udivující schopnost věcného uvaţování a rychlého rozhodování. Snad byl Menšikov mezi přáteli
Strana 191
OD NARVY K POLTAVĚ
mladého cara jiţ před rokem 1694, avšak teprve po tomto datu lze bezpečně říci, ţe jiţ trvale zŧstává v jeho blízkosti. Proto jsme se s ním setkali i mezi volontéry (dobrovolníky), kteří jeli spolu s Petrem na jaře 1697 do západních zemí.
Po návratu do Ruska jiţ Menšikovova hvězda září, je blízkým přítelem cara, který mu roku 1698 daroval skvělý dŧm v Preobraţenském, kde probíhala roku 1699 tajná rusko-sasko-dánská jednání. Menšikov nebyl tedy jiţ pouhým adjutantem, ale favoritem a dŧvěrníkem, zasvěceným do nejtajnějších státních záleţitostí. Byl nejbliţším druhem, s nímţ Petr sdílel v této době i své nejosobnější myšlenky. Neudivuje proto, ţe se Danilyč váţně zabýval například i novým sňatkem cara a protoţe neměl ve zvyku pomíjet své zájmy vlastní, chtěl za něj provdat svoji sestru. Mezitím se však Petr - právě u Menšikova - seznámil s mladou krasavicí Martou Skawronskou a ten rázem pochopil, co je třeba dělat. Ochotně se ujal úlohy starosvata a i po okázalé svatbě roku 1712 (na níţ vystupoval v úloze maršálka svatby) si trvale zachoval postavení nejbliţšího přítele nové carské rodiny.
V roce 1706 udělil císař Karel VI. na přání cara Menšikovovi hodnost říšského kníţete, v roce 1707 byl jmenován Nejsvětlejším kníţetem iţorským a po vítězné bitvě u Poltavy polním maršálem a později (1718) se s ním setkáme jako s prezidentem kolegia vojenství (ministrem války).
Závratná Menšikovova kariéra nebyla však jen vnějším zdŧrazněním jeho dŧvěrného sblíţení s carem. Měla své racionální jádro v jeho nesporných zásluhách vojenských a diplomatických. Hodnosti, jichţ postupně dosáhl, nebyly pouze prázdným leskem carova oblíbence.
Strana 192
RUSKÉ IMPÉRIUM
Alexandr Danilovič Menšikov nevynikal jen jasnou hlavou, odvahou a rozhodností. Byl vynikajícím reprezentantem svého prostředí v plném smyslu toho slova. I jeho nectnosti byly totiţ veliké a nikterak prŧměrné. Nejvíce pak vynikal svou schopností účelně spojit své vysoké státní funkce s ryze soukromým zájmem obchodním. Stručně řečeno, Alexandr Danilovič vstoupil do dějin Ruska nejen jako voják a diplomat, ale i jako „první státní zloděj“.
V této své „hodnosti“ postupoval sice méně okázale neţ ve funkcích státních, ale o nic méně „úspěšně“. Rychle pochopil výhody, které mohou plynout ze státní podpory manufaktur a monopolního prodeje jejich výrobkŧ, a jiţ roku 1704 se stává „ředitelem“ textilní manufaktury a v témţe roce získává i privilegium na lov mroţŧ. Jeho vlastní doménou však bylo soustřeďování „duší“. K darŧm, které dostal od cara, připojil Alexandr Danilovič koupí nebo prostě konfiskací a záborem stovky vsí. Na počátku vlády Petra I. sotva oblečen, vlastnil Menšikov na konci ţivota dominia se 100 000 nevolníky.
Z rozmanitých zdrojŧ příjmŧ byla ovšem pramenem nejvydatnějším funkce carova náměstka v Petrohradě, jehoţ námořní obchod trvale vzrŧstal. Nejsvětlejší kníţe bral úplatky (které vzhledem k jeho funkci nebyly právě nepatrné), vykazoval výdaje na neexistující stavy vojenských jednotek, prodával funkce a hodnosti.
Téměř všichni o tom věděli, kromě cara, který to však začínal tušit. V březnu 1711 píše Menšikovovi, který byl pro něho stále ještě „mein Herzenskind“: „Nečekal jsem to od Vás... Velmi Vás prosím, abyste pro takové malé zisky neztrácel svoji slávu a dŧvěru (kterou ve Vás mám).“ Závěr dopisu byl však jiţ zlověstný: „Nikoho šetřit nebudu.“ Neblahá vášeň však Danilyče ani po tomto varování neopustila. Počátkem roku 1712 Petr Menšikova - před jeho odjezdem do
Strana 193
OD NARVY K POLTAVĚ
Pomořanska, kde Alexandr Danilovič velel ruskému sboru - znovu varoval: „Navrhuješ mi darebáky, které vydáváš za čestné lidi, a čestné lidi nutíš, aby byli darebáky. Říkám Ti naposledy: změň svoje chování, nechceš-li aby bylo hŧře. Teď pŧjdeš do Pomořanska; nemysli, ţe se tam budeš chovat jako v Polsku. Hlavou mi zaplatíš za sebemenší stíţnost, která na Tebe bude.“ (Car tu naráţel na úplatky, jeţ bral roku 1711 Menšikov v Polsku od šlechty za „úlevy“ při ubytování a zásobování ruského vojska, coţ dolehlo plnou vahou na majetek těch, kteří neměli tolik, aby se u Menšikova vykoupili.)
Menšikov se sice postaral o to, aby si z Pomořanska nikdo nestěţoval, ale stíţnost přišla odjinud - od vicegubernátora archangelského Kurbatova (1714). Menšikov sice pohotově obvinil z úplatkářství naopak Kurbatova a dosáhl toho, ţe vicegubernátor byl zbaven svého úřadu, avšak vyšetřování bylo přesto zahájeno. Petr sice i tentokrát ušetřil hlavu svého přítele, avšak tvrdou rukou sáhl na jeho majetek. Menšikov musel (1718) vrátit státu tehdy obrovitou sumu - téměř 700 000 rublŧ. Vicegubernátor Kurbatov se však nedoţil konce vyšetřování, jeţ vedlo k tomu, ţe jeho rodině bylo uloţeno zaplatit 16 000 rublŧ, které jeho pozŧstalí (na rozdíl od Menšikova) neměli z čeho zaplatit. Dŧvěra cara v Danilyče po této aféře prudce poklesla a v posledních měsících ţivota Petra I. visela jiţ nad jeho hlavou hrozba, jíţ zřejmě unikl jen díky tomu, ţe car zemřel dříve, neţ mohl dospět aţ ke konci svých chmurných úvah o „Nejsvětlejším“.
Menšikov nebyl ve své době a svém prostředí zvláštní výjimkou. Snad jen v tom smyslu, ţe mu jeho postavení dovolovalo obohacovat se více neţ ostatním. Nelze sice vŧbec ověřit, zda měli pravdu ti, kdo prohlašovali, ţe ze 100 rublŧ, které se vybraly na daních, se jen 30 dostalo do státní pokladny, avšak z mnoţství případŧ, které byly vyšetřovány, lze soudit, ţe jejich tvrzení zřejmě nebylo příliš
Strana 194
RUSKÉ IMPÉRIUM
přehnané, neboť braní úplatkŧ a „ţivení se“ ve sluţbě caru bylo dávnou tradicí a bylo povaţováno za cosi samozřejmého. Názorně to dokládá údajný rozhovor cara s generál-prokurátorem P. Jaguţinským, jemuţ prý Petr přikázal: „Napiš carský ukaz, ţe jestli někdo ukradne třeba jen tolik, ţe se za to dá koupit provaz, bude oběšen.“ - „Veličenstvo,“ odpověděl prý Jaguţinskij, „coţ opravdu chcete být imperátorem bez úředníkŧ a poddaných? Všichni krademe. Jen s tím rozdílem, ţe jeden více a obratněji neţ druhý.“ Tato historka byla sice zřejmě vymyšlena, ale byla vymyšlena dobře. Vystihuje totiţ skutečnost, ţe úplatky byly tehdy (i později) v Rusku svého druhu sociálním jevem, který nemŧţe autokratický vládní systém překonat a odstranit jiţ proto, ţe mu sám neustále dává nové podněty a vytváří příhodné klima. Jinak řečeno, boj Petra I. s rozkrádáním a korupcí byl vlastně mrskáním moře za to, ţe je rozbouřené.
Od portrétu nejbliţšího carova přítele a druha se obraťme k druhé osobnosti, která vstoupila do Petrova ţivota a spoluvytváří atmosféru jeho soukromého světa. Toto místo zaujala Marta Skawronská (nar. 1688), schovanka livonského pastora Glücka, zajatého spolu s dalšími stovkami obyvatel městečka Marienburgu roku 1702. Mezi věcmi, které vzdělaný pastor a správce školy zachránil před zkázou a odnesl s sebou do zajetí, byly především knihy a mezi nimi i Komenského Brána jazykŧ, která se mu stala cennou pomŧckou, kdyţ v roce 1703 zaloţil v Moskvě školu.
Mohli bychom jistě předpokládat, ţe pastorova schovanka byla stejně dychtiva vzdělání jako její poručník. Ve skutečnosti však mladá krasavice byla (a zŧstala) negramotná. Kdyţ se po smrti Petra I. sama ujala vlády, podepisovaly za ni carské ukazy její dcery. Mladičká, patnáctiletá zajatkyně se jiţ v letech 1703-1704 objevuje mezi dvorními dámami carovy sestry Natalie a někdy v této době se stává
Strana 195
OD NARVY K POLTAVĚ
neoficiálně ţenou Petra I. V roce 1705 měli jiţ dvě děti, z nichţ jedno záhy zemřelo. Její postavení bylo však stále ještě dosti neurčité.
K podstatné změně dochází aţ kolem roku 1711, kdy se u jména Kateřiny objevuje titul „nejmilostivější carevna“, naznačující jiţ legalizaci jejího postavení. Kateřina nebyla osobností mimořádnou, ale nechyběla jí přirozená inteligence, která jí usnadnila, aby rychle splynula s novým prostředím. Nebyla „velkou láskou“ carovou, ale spíše blízkým druhem, oddanou a trpělivou manţelkou. Nezasahovala do státních záleţitostí jiţ proto, ţe ji ani příliš nezajímaly (ani v této době, ani později, kdy se sama stala samoděrţavnou carevnou). Svého vlivu pouţívala k tomu, aby si zavázala přátelstvím ty, na nichţ jí záleţelo. Podle dobového svědectví byla jediným člověkem, který dokázal Petra přimět, aby se ve chvílích rozrušení uklidnil a zrušil i rozsudek. Kateřina byla jakousi protiváhou carova sklonu k rázným a někdy i drastickým rozhodnutím. Přijala beze zbytku jeho zpŧsob ţivota a plně se vţila do úlohy manţelky cara-dŧstojníka a sdílela s ním strádání dlouhých cest a nepohodlí válečných táborŧ. V roce 1711 se dokonce zúčastnila i taţení na Prut, v němţ carovi (a ovšem i jí) hrozilo zajetí a smrt.
Snad právě tehdy dozrálo definitivně Petrovo rozhodnutí (písemný slib dal jiţ před taţením) oţenit se s ní. A tak se v únoru 1712 konala velkolepá carská svatba, jíţ bylo oficiálně potvrzeno nové Petrovo manţelství. Prakticky to ovšem znamenalo i nepřímé potvrzení nástupnických práv potomkŧ z tohoto druhého carova manţelství, z něhoţ vzešlo pět dětí, avšak jen dvě z nich - obě dcery - přeţily Petra I. Petrŧv syn z prvního manţelství a následník trŧnu, carevič Alexej, byl odsunut dále do pozadí a později, po jeho násilné smrti, bylo postavení Kateřiny plně a v celém rozsahu legalizováno i její korunovací v Moskvě (1724).
Strana 196