DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

se vměšuje do věcí, do kterých jí nic není, ţe přijela provdat dceru a ţe by se docela dobře mohlo stát, ţe by obě jely zase zpátky do Zerbstu. K dovršení neštěstí byl A. P. Bestuţev-Rjumin jmenován velkým kancléřem, prvním ministrem říše.

Kněţna Johanna tedy jako „diplomat“ dokonale propadla a její další pobyt u ruského dvora byl dosti trudný. Krátce po svatbě její dcery bylo kněţně Johanně naznačeno, ţe carevna nemá námitek proti jejímu odjezdu z Ruska. V říjnu 1745 kněţna zerbstská skutečně odjíţdí a aby byl kalich hořkosti dovršen, dostihl ji cestou carský kurýr s listem carevny. Alţběta ţádala kněţnu, aby informovala Fridricha II. o tom, ţe pruský vyslanec Merdefeld je v Rusku persona non grata.

Další osudy kněţny Johanny Zerbstské nejsou ani zajímavé, ani významné. Zemřela roku 1760 v Paříţi, kde zanechala na 400 000 livrŧ dluhŧ. Tyto dluhy zaplatilo Rusko.

PRINCEZNA SOFIE

Rozloţitá Moskva, carské paláce (většinou tehdy dřevěné jako téměř celé město), mnohatisícový carský dvŧr - to vše byl pro patnáctiletou Sofii Zerbstskou zcela nový a udivující svět. Neuměla ani slovo rusky a o velké zemi, která se jí měla stát novým domovem, slyšela v mládí vyprávět zkazky jako o říši „bílého cara“. „Co chcete - byla jsem vychována, abych se vdala za některého ze sousedních drobných kníţat, a učili mě tomu, čeho je k tomu zapotřebí,“ napsala později sama o sobě.

Navíc se ocitá v tomto cizím a pro ni velkolepém světě zcela sama, neboť její matka byla - jak jiţ víme - z Ruska vlastně vypovězena.

Strana 266

RUSKÉ IMPÉRIUM

Sofie nepřijela ovšem do Ruska se ţádnou „misí“ jako její matka. Ostatně je velmi pravděpodobné, ţe o intrikách kněţny Johanny měla jen matné tušení a ţe ji tehdy ani příliš nezajímaly. Její pozornost byla upřena jinam. Pochopila zpočátku alespoň tolik, ţe se musí ztotoţnit a splynout s novým prostředím, ţe Zerbst je daleko a její budoucnost je zde, v Rusku.

V červnu 1744 přijala Sofie pravoslaví a nové jméno Kateřina Alexejevna. Vzápětí nato bylo ohlášeno její zasnoubení s následníkem trŧnu a Kateřině byla udělena hodnost ruské velkokněţny.

Přípravy k carské svatbě však byly narušeny těţkou nemocí Petra, z níţ stěţí vyvázl (neštovice). A tak teprve v srpnu 1745 spatřila Moskva velkolepou podívanou, spojenou s obvyklými církevními obřady, hoštěním lidu a rozhazováním mincí srocenému davu. „Carské děti“, jak se v Rusku mezi lidem jiţ tradičně říkávalo mladému následnickému páru, pozvedly prestiţ vlády carevny Alţběty a pro první dobu bylo vše v nejlepším pořádku.

Zpočátku panoval mezi Petrem a Kateřinou naprostý soulad, který se teprve později změnil v jakési platonické „přátelství z nutnosti“. Bylo to dáno především tím, ţe - jak napsal anglický historik Grey - „Petr

Strana 267

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

byl duševně i fyzicky neschopen a charakterově nepevný, aby mohl být partnerem tak temperamentní osobnosti, jakou byla Kateřina.“

Nikoho u dvora by to zvlášť neudivovalo a ani by nestálo za to věnovat tomu vŧbec pozornost, kdyby to tehdy neohroţovalo „nejvyšší státní zájem“. Budoucí dědic trŧnu totiţ stále nepřicházel a kdyţ nakonec - po devíti letech - přece jen došlo k očekávané „radostné události“ (1754 - Pavel Petrovič, pozdější car Pavel I.), přestali se oba manţelé o sebe zajímat vŧbec.

Pokud jde o následníka trŧnu Petra řekněme, ţe kromě drezury psŧ a cvičení krys trávil svŧj čas i pitím, které ovšem nikterak netříbilo jeho jiţ od přírody dosti matný intelekt. Je zaznamenán jen jediný případ, kdy překonal svŧj odpor ke knihám a dvě skutečně přečetl. Bylo to jedna tuctová německá modlitební kníţka a přiznání loupeţníkŧ na mučidlech.

Za deset let manţelství se ukázalo, ţe někdejší naděje, naznačující moţnost postupného překonání následníkovy infantility, byly liché. Bylo zřejmé, ţe stane-li se Petr po smrti Alţběty I. carem, pak není pravděpodobné, ţe by se mohl delší dobu na trŧně udrţet. Jeho problematická budoucnost byla ostatně veřejným tajemstvím a stala se téměř stereotypní součástí relací cizích vyslancŧ svým dvorŧm. Pruský vyslanec Finkenstein na to upozorňoval svého krále jiţ v roce

1747: „Lze se vsadit, ţe velkokníţe (Petr) nebude nikdy v Rusku vládnout... Rusové jej tak nenávidí, ţe mu hrozí ztráta trŧnu dokonce i tehdy, kdyby mu po smrti carevny připadl.“

Do roku 1754, kdy se narodil Pavel Petrovič, bylo postavení Kateřiny velmi nejisté. Mohla být kdykoli vypovězena nebo poslána do kláštera. Nyní, jako matka budoucího dědice trŧnu, se však stala ruskou velkokněţnou nejenom titulárně, ale i v očích dvora a ruské

Strana 268

RUSKÉ IMPÉRIUM

veřejnosti. Nebyla jiţ jen „cizinkou“. Pozornost ruských vládních špiček se k ní obracela úměrně s tím, jak se mnoţily příznaky nemoci carevny Alţběty a vzrŧstaly pochybnosti o schopnostech následníka převzít trŧn.

Nejváţnějším náznakem těchto změn bylo její sblíţení s kancléřem Bestuţevem-Rjuminem, k němuţ dochází kolem roku 1754. S tímtéţ Bestuţevem, který před deseti lety zpŧsobil její matce tak krutou poráţku a dokázal, ţe byla vypovězena.

A nyní Bestuţev-Rjumin, první ministr říše, nabízí velkokněţně své sluţby, které byly ovšem ochotně přijaty. Někdejší hořkosti byly

Strana 269