RUSKÉ IMPÉRIUM
Jediným úspěchem vlády Alexandra II. bylo dobytí Střední Asie. Vojska středoasijských chanátŧ, vybavená ručnicemi s křemennými křesadly a navíc nejednotná, nemohla odolat carské armádě. Roku 1865 byl dobyt Taškent, 1873 Chiva, 1881 Ašchabád. Postup ruských vojsk zastavila aţ Velká Británie na hranicích Afghánistánu a Persie. Do poloviny osmdesátých let se stala Střední Asie kolonií carismu, špičky carské vlády zde získaly pohádková bohatství. Za armádou šli státní úředníci, kupci i ruští rolníci a všichni systematicky olupovali místní obyvatelstvo. Zmocňovali se jeho majetku i za pomoci alkoholu. Nejcennější byla pŧda - místním obyvatelŧm byl obvykle koloniální správou vyměřen co nejmenší podíl, ostatní pŧda byla povinně odevzdána do tzv. státního rezervního fondu, jenţ byl za směšně nízkou cenu „rozprodán“ ruským zájemcŧm. Jakýkoli odpor byl tvrdě a krutě potlačován.
VÝBOJE NA DÁLNÉM VÝCHODĚ A PRODEJ ALJAŠKY
Rusko pronikalo především do oblastí, kde nenaráţelo na veliký odpor. Tak tomu bylo v 19. století i na Dálném východě. Nehledalo hospodářské priority (suroviny, odbytiště) jako Velká Británie a jiné evropské státy, ale usilovalo především o rozšíření svého území.
Jeden směr zavedl ruské dobyvatele aţ na americký kontinent, spojení s ním bylo snadné. Po větší část roku byl totiţ Beringŧv prŧliv pod ledem a místní Eskymáci jej volně přecházeli. (Stalin později, aby zamezil toto spojení, nařídil eskymácké vesnice přestěhovat.) Za dobyvateli šli ruští obchodníci (první byl Grigorij Šelichov), kteří od vlády v Petrohradě dostávali nejrŧznější výhody, aby udrţeli nové území pod ruskou správou. Kolem roku 1830 ţilo na Aljašce a přilehlých ostrovech asi 800 Rusŧ, ale starosti s jejich zásobováním byly pro carskou administrativu nepřekonatelné. Proto američtí Rusové sami hledali úrodnou zemědělskou pŧdu, aby se uţivili a šli
Strana 453
NEVYHNUTELNOST REFOREM
podle pobřeţí aţ do tehdy ještě španělské Kalifornie. Přitom zakládali své základny, např. Novo-Archangelsk na ostrově Sitka a nejjiţněji přístav Ross (podle názvu Rossija) pouhých 100 km severně od dnešního San Franciska. Pouţívali těchto základen i k výbojŧm do severní Číny. Nebyli však schopni čelit tlaku Angličanŧ a Američanŧ, a tak raději ustoupili. V roce 1867 se rozhodla carská vláda Aljašku - ruskou Ameriku, o jejímţ surovinovém bohatství neměla ani tušení - prodat. Američané zprvu nabízeli 5 milionŧ dolarŧ, ale nakonec se shodli na ceně 7,2 milionŧ dolarŧ. V Americe se sice tehdy vtipkovalo, ţe jsou to hříšné peníze za takovou vzdálenou „ledničku“, ale tyto hlasy zmlkly, kdyţ se ukázalo, ţe USA vlastně zaplatily Rusku za hektar tohoto území zhruba čtyři centy. Později měli i Rusové mnohokrát chuť tento obchod napadnout jako vynucený.
Hlavní směr dálněvýchodního výboje cílil na sever Číny. Pekingský mír, vnucený synŧm „říše nebes“ v roce 1860, otevřel Rusŧm celé povodí Amuru. Při jeho ústí v témţe roce zaloţili přístav a námořní
Strana 454
RUSKÉ IMPÉRIUM
základnu Vladivostok (tj. vládni Východu - po příkladu Vladikavkazu), rozsáhlé zde zabrané území rozčlenili do tří správních celkŧ, místní obyvatelstvo, převáţně mandţuského pŧvodu, potlačili a postupně rusifikovali a převáděli na pravoslavnou víru. Útlak, devastace ţivotního prostředí a následné epidemie, na nichţ vláda nebyla bez viny, znamenaly trvalou stagnaci a úpadek i tak nepokročilých národŧ. K trvalému zajištění celé oblasti pro Rusko vytvořili petrohradští vládcové nové kozácké vojsko (1858 amurské a 1889 ussurijské). Navíc pojali plán osídlit oblast zbavenou místních obyvatel, kteří byli přesídlováni, východoslovanskými rolníky, coţ se ve větší míře dařilo aţ se stavbou transsibiřské ţeleznice. Zdálo se, ţe carská vláda bude slavit další úspěch své expanze - Dostojevskij roku 1881 mluvil o civilizační misi Rusŧ v Asii („v Evropě jsme otroky a Tatary, v Asii pány a Evropany“). V letech 1896-1903 byla v Mandţusku uvedena do provozu východočínská ţeleznice ovládaná Rusy (a zajišťovaná ruskou vojenskou posádkou) a roku 1898 vybudovali Rusové v Mandţusku se souhlasem slabé čínské vlády nezamrzající přístavy Port Arthur a Dairen (Dalnyj). Ale to se jiţ objevili konkurenti - Velká Británie a zvláště Japonsko, kteří se rozhodli ruský postup zastavit.
VŠEDNÍ DNY IMPÉRIA
Car a byrokracie byly v Rusku vším, ve svých rukou soustřeďovali legislativu, moc výkonnou i soudní. Car neomezeně vládl nad tajnou kanceláří, nejvyššími státními sbory (říšskou radou, senátem i Svatým synodem) i nad ministerskou radou. Stráţcem říše byla policejní moc a dějiny státu, minulé i současné, byly psány mečem - Rusko bylo klasickým absolutistickým vojenským státem a koloniální říší. J. Slavík v carismu viděl přirozený dŧsledek ruských společenských poměrŧ, F. Palacký „jakýsi amalgám vládních zásad mongolských a německých“ a T. G. Masaryk mluvil o „opoţděném vývoji“.
Strana 455
NEVYHNUTELNOST REFOREM
Alexandr II. vzbudil „velkými reformami“ klamné naděje. Poloviční svoboda vyvolala přirozenou snahu po svobodě plné. Tání šedesátých let, podpořené rozkvětem publicistiky a vrcholnými díly literatury, malířství i vědy (jmenujme alespoň Mendělejeva, Sečenova a Timirjazeva), probudilo k ţivotu celou ruskou společnost. Brzo se začalo hovořit o revoluci a evropští radikální myslitelé, zvláště němečtí, byli v Rusku horlivě studováni i nadšeně přijímáni.
Mnoho vedoucích hlav dala ruskému radikálnímu hnutí šlechta - jejími příslušníky byli děkabristé, Gercen, Bakunin, Kropotkin i Lavrov. (Vlastně bychom mezi šlechtice měli počítat i Lenina, jemuţ matka zakoupila statek Alakajevku s 84 děsjatinami pŧdy.) I první atentát na cara spáchal šlechtic Karakozov. Jako společenská síla však šlechta degenerovala.
Ani první podnikatelé - „burţujové“, jak se jim po francouzském zpŧsobu říkalo - dědici kupcŧ a noví „poreformní“ lidé se nestarali o poměry na venkově. Jejich hlavním zájmem bylo bezohledné a ničím neomezované obohacování.
Pravoslavná církev, která měla v Rusku velkou váhu, se stala zcela loajálním sluţebníkem carismu, zcela netečným k problémŧm země. Snad nejlépe ji vystihuje dobové rčení, ţe „pop nenaučí nikdy nic jiného neţ se klanět moci“.
Za této situace byla vŧdčí silou proticarské opozice inteligence, zprvu literáti, kupodivu malíři, především však studenti. Masaryk píše, ţe radikální myšlení zachvacovalo studenty „bezmála úplně“. Často šlo o syny a dcery vysokých státních úředníkŧ či děti z nejbohatších rodin. Případ Sofie Perovské, rusé krasavice, dcery gubernátora Petrohradu a neteře ministra školství, popravené v roce 1882 se svým milencem A. Ţeljabovem, obletěl svět. Postupně se označovali za socialisty,
Strana 456