Добавил:
Upload Опубликованный материал нарушает ваши авторские права? Сообщите нам.
Вуз: Предмет: Файл:
vankmajer,-Milan Djiny-Ruska.pdf
Скачиваний:
245
Добавлен:
12.02.2015
Размер:
23.79 Mб
Скачать

CO SI RUSKO PŘEJE?

15

CO SI RUSKO PŘEJE?

 

UPEVNĚNÍ MOCI NOVÉ VLÁDY

Historie by byla velmi nudnou záleţitostí, kdybychom se striktně drţeli jen obecných vývojových schémat. Skutečný ţivot je mnohem barvitější, dramatičtější i zajímavější. Vystupují v něm i postavy, s nimiţ se v učebnicích nesetkáme. Například Grigorij Orlov, milenec carevny, který měl v létech těsně po převratu postavení „pána domu“.

Odmítáme se zabývat tzv. nedbalkovou historií a musíme zklamat čtenáře, který by snad očekával podrobný popis těchto záleţitostí a seznam milencŧ Kateřiny II. Řekněme jen stručně, ţe byli oficiálně vedeni v hodnosti „generálního adjutanta“ carevny s platem 10 000 rublŧ měsíčně.

Postupem doby si na to všichni u dvora zvykli a nikoho to nakonec ani neudivovalo, ani nepohoršovalo. Byl to ovšem vděčný námět dvorních intrik a pomluv, ale ke cti carevny je třeba říci, ţe pouze dvěma ze svých generálních adjutantŧ - kterých bylo za dobu její vlády celkem 21 - dovolila, aby zasahovali do státních záleţitostí. Zbývající pro to ostatně ani neměli větší předpoklady. Byli to zpravidla dosti prŧměrní dŧstojníci.

Prvním z těch, kteří se vymykají z jinak šedého a nepříliš výrazného zástupu favoritŧ, byl gardový dŧstojník Grigorij Orlov, jeden z hlavních strŧjcŧ červnového převratu roku 1762. Podle svědectví současníkŧ byl pravým bohatýrem se „širokou ruskou duší“, jemuţ nebylo moţno upřít i jisté vojenské nadání. Téměř deset let byl

Strana 290

RUSKÉ IMPÉRIUM

blízkým rádcem carevny a vlastně „prvním muţem říše“. Jeho ctiţádost však směřovala výše. Chtěl se stát manţelem Kateřiny II. a spoluvládcem říše.

Byla to velmi choulostivá záleţitost jiţ proto, ţe carevna se musela obávat rozštěpení sil, které ji vynesly k moci. Mnozí sledovali vzestup ctiţádostivého Grigorije Orlova s těţko utajovanou nenávistí a byla připravována dokonce i vraţda favorita, sahajícího po carské koruně. Vládkyně však i nyní osvědčila svoji schopnost střízlivě posuzovat situaci. Dokázala udrţet Orlova u dvora (a i později, kdyţ na jeho místo nastoupili jiní, jej chránila proti všem útokŧm), avšak zároveň jej donutila, aby se svého cíle vzdal, neboť potřebovala spojenectví všech, které vŧbec mohla získat.

Mohlo by se zdát, ţe celá tato záleţitost patří spíše do okruhu dvorních pletich a intrik. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Nezapomínejme, ţe to vše probíhalo v prvních dvou letech stále ještě labilní vlády carevny a ţe bratři Orlovové a jejich protivníci představovali v podstatě dvě „strany“ v gardě a armádě, která byla zatím stále ještě rozhodující mocenskou silou, bez jejíţ podpory nemohla Kateřina II. svou vládu upevnit.

Přitom podporu skutečně potřebovala, neboť souběţně s rivalitou ve vojsku musela utlumit i konflikt s církví. Víme, ţe Petr III. se rozhodl konfiskovat církevní pŧdu. Okázale zboţná carevna, která svrţení svého manţela zdŧvodňovala mimo jiné i tím, ţe chce odvrátit hrozbu, která ohroţovala pravoslaví (tento motiv byl opakován i v nápisu na korunovační medaili - „Za záchranu víry a vlasti“), měla nyní dokázat, ţe svá prohlášení mínila skutečně váţně. Avšak Kateřina II. nikterak nespěchala napravit „křivdu“, jíţ se na církvi dopustil bývalý imperátor. Ukaz Petra III. o církevní pŧdě byl sice zrušen, avšak brzy se ozvaly hlasy, ţe není třeba s věcí příliš spěchat a

Strana 291

CO SI RUSKO PŘEJE?

nakonec se roku 1764 vláda k pŧvodnímu ukazu Petra III. vrátila a provedla rozsáhlý zábor církevního majetku, který z 881 klášterŧ přeţilo jen 385.

Byl to výsledek poráţky, kterou utrpěla církev v konfliktu s vládou, jenţ vrcholil na jaře 1763. V tomto střetnutí šlo v podstatě o dvě otázky. Církevní opozice odmítala jednak sekularizaci a její radikálnější část odmítala vŧbec právo vlády zasahovat do církevních věcí. Mluvčí této části pravoslavné hierarchie, rostovský biskup Arsenij Macejevič, šel pak ještě dál - naznačoval, ţe carevna se zmocnila trŧnu neprávem.

Tím se celé střetnutí dostávalo do polohy pro carevnu značně nebezpečné. Avšak ruská církevní hierarchie, zvyklá jiţ od doby Petra I. poslušně poslouchat příkazy Synodu, nebyla ve svém odporu jednotná. Její spojení se státní mocí bylo příliš těsné, neţ aby mohla vystoupit nezávisle a proti vŧli panovníka.

Tak se carevně podařilo prosadit v Synodu odsouzení Arsenije Macejeviče, který byl poslán jako mnich pod dozor do kláštera s tím, ţe mu bylo zakázáno cokoli psát. Ochota církevních otcŧ, s níţ připustili potrestání rostovského biskupa, nevedla však - jak zřejmě někteří očekávali - k tomu, ţe by vláda ze své strany učinila obdobný krok. Carevna naopak vyuţila rozkolu uvnitř církevní hierarchie a odkládala rozhodnutí o sekularizaci. A v roce 1764, kdy byly jiţ první nejistoty překonány, se bez skrupulí vrátila k tomu, co sama slavnostně odsoudila.

Pravoslavní hodnostáři poučeni osudem rostovského biskupa se tentokrát jiţ nezmohli na ţádný odpor a pokorně přijali carské rozhodnutí o zabavení velké části církevní pŧdy, jímţ byly do panství koruny převedeny zhruba dva miliony nevolných rolníkŧ. Státní

Strana 292

RUSKÉ IMPÉRIUM

pokladna sice převzala některé povinnosti, které dosud plnily kláštery (např. péče o invalidy) a byly stanoveny platy duchovenstvu, ale tyto výdaje tvořily jen o málo více neţ desetinu příjmŧ, které sekularizovaný majetek vynášel.

Tím byl učiněn další z podstatných krokŧ k etatizaci ruské pravoslavné církve, která právě v tomto směru pŧsobí ve srovnání s církvemi v ostatních evropských zemích opravdu nezvykle. Postátnění církve a její dŧsledné včlenění do státního aparátu (státem placení duchovní vykonávali i rŧzné funkce státní administrativy) vedlo postupem doby k tomu, ţe se ruská pravoslavná církev stala jednou z oblastí státní správy, se vším, co k tomu patří. Včetně vlastního „ministerstva“ (Sv. synod) a nakonec i toho, ţe církevní příjmy a vydání byly vedeny a spravovány v rámci státního rozpočtu.

Je to jeden ze specifických jevŧ ruského i východoevropského historického vývoje. Řecká církev se - ve srovnání s církví katolickou - vyvíjela za zcela odlišných podmínek uţ tím, ţe v podstatě pouze v moskevském státě a později v ruském impériu byla církví oficiální, zatímco vlastní pŧvodní středisko pravoslaví, Byzanc, bylo podrobeno Turky. Pravoslaví proto - na rozdíl od katolicismu - mělo mnohem obtíţnější situaci, která předem znesnadňovala jeho kosmopolitní a nadnárodní tendence. Konflikt mezi státem a církví probíhal ovšem i v Rusku. Avšak v okamţiku, kdy byl tento konflikt jednoznačně vyřešen ve prospěch státu (jiţ za Ivana IV.), byl i předurčen další osud církve, neboť se nemohla opřít o ţádné významnější síly vnější, zatímco v západoevropské kulturní oblasti podnes trvá v podstatě suverénní a nezávislé centrum, jehoţ nadstátní a nadnárodní autorita je uznávána. Pro ruské pravoslaví se touto nejvyšší autoritou stala carská vláda. Odpor biskupa Macejeviče byl jiţ jen jednou z posledních ozvěn marných pokusŧ pravoslavného kléru vymanit se z tohoto

Strana 293

Соседние файлы в предмете [НЕСОРТИРОВАННОЕ]