RUSKÉ IMPÉRIUM

Za vlády jejího syna Pavla I. dospělo toto ideové ochranářství aţ k tomu, ţe byly nejenom zakázány všechny cesty do ciziny a dovoz cizích knih a novin, ale car zakázal dováţet do Ruska dokonce i tiskoviny hudební.

Tato „čínská zeď“, jíţ samoděrţaví obehnalo říši, poškodila ovšem nejvíce Rusko. Hledáme-li odpověď na otázku, v čem spočívají příčiny jeho trvale se prohlubujícího zaostávání za ostatním civilizovaným světem, pak právě zde bez obtíţí rozpoznáme jednu z příčin základních.

SIGNÁLY NOVÉ DOBY

V roce 1787 napsala Kateřina II.: „Kdybych ţila dvě stě let, dostala by se ovšem celá Evropa pod ruskou vládu. Nezemru, dokud nevytlačím Turky z Evropy a nezlomím pýchu Číny...“ Ve chvíli, kdy carevna umírá (6. listopadu 1796) se nic z toho nepodařilo a v prosazování těchto cílŧ neuspěli ani její nástupci, přestoţe byli ochotni obětovat k dosaţení těchto cílŧ velmi mnoho. Dokonce všechno - aniţ se namáhali úvahou, zda tyto cíle jsou právě tím, co Rusko potřebuje.

Dědictví, které zanechala svému synovi Pavlu I., bylo navenek skutečně impozantní. Názorně to dokládá dobová statistika o počtu obyvatel:

NA VRCHOLU MOCI

V roce 1787 za své cesty na Krym vzala prý carevna v Sevastopolu do rukou obrázek Petra I. a teatrálně se ptala: „Co by řekl a co by dělal, kdyby tu byl?“ Touto řečnickou otázkou se Kateřina II. nejen znovu (jako mnohokrát jiţ předtím) hlásila k petrovskému imperiálnímu programu expanze, ale je v ní zároveň ve zkratce obsaţeno to, v čem spatřovala konečný smysl všech svých snah.

Ostatně i bez této nápovědy lze obsah vládního úsilí Kateřiny II. určit celkem přesně - za 34 let její vlády vedlo Rusko šest válek a k sedmé (k útoku na revoluční Francii) se chystalo.

Rusko je nesporně jednou z dominant novodobého vývoje Evropy a světa. Nemŧţe být proto posuzováno jinak neţ v tomto kontextu. Teprve takto ustupují totiţ do pozadí problémy a jevy dílčí a teprve takto lze odhlédnout od jednotlivých dramat i lidských osudŧ.

Na posledním místě statistického přehledu, který jsme uvedli, jsou kolem roku 1800 Spojené státy americké. Neměly tehdy více obyvatel neţ české země. Teprve krátce předtím (1783) získaly po válce s Anglií nezávislost. Bylo to v témţe roce, kdy Potěmkin obsadil Krym a carevna snila o obnovení říše byzantské.

Stejně jako Rusko otevírala se jiţ tehdy i Severní Amerika kolonistŧm. Novým osídlencŧm nemohla však nabídnout víc neţ pustou pŧdu a stejná práva i povinnosti, jaké měli ostatní občané Unie. V době, kdy Rusko poskytovalo kolonistŧm nejen pŧdu, ale i daňové úlevy, finanční podporu a osvobození od vojenské sluţby, se to mohlo zdát opravdu málo. Ve skutečnosti to bylo neskonale víc a v prŧběhu 19. století nestrhlo na sebe hlavní kolonizační příliv z přelidněné

Evropy Rusko, ale Amerika.

Strana 360

RUSKÉ IMPÉRIUM

V roce 1767 získal dvaadvacetiletý James Watt patent na zlepšený parní stroj, roku 1783 vystoupili bratří Montgolfierové poprvé do vzduchu se svým balónem, roku 1787 se vydal na cestu první parník, vynález Johna Fitche, a roku 1790 pracovala jiţ v Anglii první válcovna ţeleza pouţívající parního pohonu.

Byly to signály nové doby, která se ohlašovala skvělými činy lidského dŧmyslu, sebevědomým přesvědčením o neomezených moţnostech svobodného člověka a občana. Avšak ruské samoděrţaví tyto signály nepostřehlo a nepochopilo.

Rusko mělo ovšem také geniální vynálezce a objevitele. Jiţ roku 1763 sestrojil Ivan Polzunov parní stroj. Jeho osudem však bylo zapomenutí, neboť genialita a nevolnictví se nesnášejí. Při nadbytku levné nevolné pracovní síly se dívali na drahý a sloţitý stroj jako na kuriozitu.

A tak lze říci, ţe „skvělá doba“ Kateřiny II. skončila pro Rusko tím, ţe nebyl vyřešen ţádný ze základních problémŧ říše. Nebo přesněji řečeno, všechny problémy byly „vyřešeny“ tím, ţe byl potlačen jakýkoli pokus o jejich řešení. Carevna odkázala svým nástupcŧm sice mohutné, avšak zároveň velmi problematické dědictví. Mnozí ovšem i v Rusku pochopili absurdnost jejího velmocenského programu. Avšak pozdější vládci nedokázali kateřinský „imperiální komplex“ nikdy překonat. Rusko se spolehlo na svou mohutnost a vitalitu. Nemohlo to vést k ničemu jinému neţ k zaostávání a ke krizím. Po kaţdé z nich se zdálo, ţe „nyní je vše jiţ vyřešeno“ a ţe k další krizi jiţ nedojde. Avšak další vývoj vţdy jen znovu a znovu potvrzoval, ţe cesta imperiální expanze vede přes rŧzné okliky vţdy jen jedním směrem - k propasti.

Strana 361