MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK

7 MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK

POKORNÝ SLUHA BOŽÍ A JEHO PÁN

Slovo cara bylo nezrušitelným zákonem. Novým panovníkem se tedy stal neduţivý osmadvacetiletý Fjodor, jehoţ pravé místo by bylo spíše v klášterní cele či v kostele neţ na trŧnu. Násilnický otec zlomil jeho - ostatně při Fjodorově matném intelektu nepříliš pevnou - vŧli tak dokonale, ţe se jiţ nikdy, ani jako car, nestal zcela svéprávným člověkem.

Tento „svatý prosťáček“ byl naprosto neschopen vládnout Moskevské Rusi. Smrtí otce zmizel vládce, jehoţ si navykl poslouchat. Hledal proto jiného a brzy se jím stal jeho švagr, Boris Godunov. Vládní komise zřízená Ivanem IV., aby „pomáhala“ Fjodorovi (tj. vládla jeho jménem) se mění ve formální přívěsek carské moci. Skutečným vládcem a zemským správcem - jehoţ poslouchá bez odporu a

Strana 90

MOSKEVSKÝ STÁT

pokorně i „car vší Rusi“ Fjodor - se stává někdejší člen osobní stráţe

Ivana IV. a od roku 1581 bojar Boris Godunov. Svými schopnostmi i inteligencí daleko převyšoval své okolí. Po 14 let své „spoluvlády“ s carem Fjodorem řídil zemi tak, ţe si získal uznání pro svŧj „velemoudrý a nejvýše uváţlivý rozum“ (jak s devótní nadsázkou zapsal tehdejší letopisec). Patřil sice k významnému rodu moskevských bojarŧ, ale nemohl svou „urozeností“ soupeřit s velmoţi, kteří svŧj pŧvod odvozovali od Rjurikova rodu (Romanovci, Mstislavští, Bělští, Šujští). Byl a zŧstal pro ně pouhým carským favoritem a „povýšencem“.

Přestoţe Godunov byl a po celý ţivot zŧstal negramotný („gramatického učení nijak neznalý od mládí,“ jak píše dobový letopisec, „nenaučen prostým bukvám“), jeho vládní schopnosti byly zcela nepochybné a i jeho odpŧrci je uznávali. Zároveň mu však nedŧvěřovali a podezírali jej z toho, ţe je schopen jakékoli špatnosti. A zřejmě skutečně byl. Stručně řečeno - v Borisi Godunovovi se střízlivý rozum vladaře snoubil s naprostým nedostatkem jakýchkoli morálních zábran tam, kde byla nebo mohla být ohroţena jeho moc. Nakonec jej podezírali ze všeho. I z těch činŧ, které nespáchal prostě proto, ţe k nim nemohl mít ţádný dŧvod, anebo je ani spáchat nemohl.

K jednomu z těchto činŧ však váţný dŧvod měl. Byla to smrt druhého z carských synŧ - tehdy osmiletého Uary-Dimitrije - který zemřel za podivných okolností ve svém údělu Ugliči v květnu roku 1591. Podnes nelze bezpečně říci, co se tehdy odehrálo. O malém careviči se sice vědělo, ţe trpí padoucnicí, ale málokdo byl tehdy (i později) ochoten uvěřit, ţe si nezletilý syn Ivana IV. v záchvatu sám podřezal hrdlo (ačkoliv ani to zcela vyloučit nelze).

Strana 91

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK

Snad všichni byli přesvědčeni o tom, ţe carevič byl zavraţděn. A prvním, na koho padlo podezření, byl

Boris Godunov. Ten proto - ve snaze vyloučit jakékoli dohady - vyslal do

Ugliče vládní komisi v čele se svým čelným oponentem bojarem

Vasilijem Šujským. Komise dospěla k závěru, ţe carevič se sám podřezal, a patriarcha Iov posvětil její nález prohlášením, ţe je to „úradek boţí“.

Tím byla podivná smrt Dimitrije odloţena ad acta. Nikdo netušil, ţe zanedlouho carevič „vstane z mrtvých“ a rozpoutá boje a zápasy, které ohrozí samu existenci Moskevského státu.

Jako zemský správce si byl Boris Godunov vědom nebezpečí, které s sebou přinášel feudální egoismus šlechty, a hledal zpŧsoby, jak vymezit práva a povinnosti rolníkŧ. Přesto podnes přeţívá představa, ţe právě on zavedl tzv. zakázaná léta, ţe zrušil dávné právo poddaných týden před a týden po dni sv. Jiří (Jurjev děň) odejít od své vrchnosti - po vyrovnání závazkŧ - k jiné. Hlubší rozbor problému procesu znevolnění ruských rolníkŧ však ukazuje, ţe ke zrušení tohoto

Strana 92

MOSKEVSKÝ STÁT

práva odchodu nedošlo v době Borise Godunova (na přelomu 16. a 17. století), ale aţ za prvních Romanovcŧ, o pŧl století později.

Dnes, s odstupem čtyř století, je zemské správcovství Borise Godunova posuzováno spíše pozitivně. Dokázal spojit své mocenské zájmy se zájmy země a v roce 1589 prosadil povýšení moskevského metropolity na patriarchu (jímţ se stal jeho přítel a spojenec Iov), čímţ vymanil ruskou pravoslavnou církev ze závislosti na Konstantinopoli. Dokázal také uplatnit své diplomatické schopnosti a uzavřít na 15 let příměří s Polskem (1587) a „věčný mír“ se Švédskem (1595). Rusku byly vráceny oblasti ztracené v době livonské války a znovu byl získán přístup k Finskému zálivu. Země zaţila po hrŧzovládě Ivana IV. pŧldruhého desetiletí klidu a spořádané vlády.

Přirozeným závěrem Godunovovy správy země proto bylo, ţe zemský sněm, jemuţ předsedal patriarcha Iov, jej po smrti bezdětného Fjodora - a poté, co mu carevna Irina (sestra Borise Godunova) předala vládu a uchýlila se do kláštera - zvolil za cara.

BORIS GODUNOV

Smrtí Fjodora I. (leden 1598) se hroutí nedotknutelná, po staletí utuţovaná autorita panovníkŧ Rjurikova rodu. Nový car Boris Godunov sice prokázal své vládní schopnosti, ale to bylo málo. Svým vstupem na trŧn Godunov pobouřil mocné bojarské rody. Povaţovaly se za autentické dědice moskevského trŧnu, jehoţ se zmocnil carský oblíbenec, který se s nimi „urozeností“ nemohl měřit.

Godunov, o jehoţ nectnostech kolovalo jiţ v době, kdy byl zemským správcem mnoho pověstí, se stal nyní terčem útokŧ bojarské opozice, v jejímţ čele stál kníţe Vasilij Šujskij. Car Boris poslal sice Šujského do vyhnanství, stíhal i další velmoţe (jiné naopak odměňoval) a snaţil se udělováním hodností bojarskou opozici umlčet, avšak marně.

Strana 93