RUSKÉ IMPÉRIUM

řemesel a obchodu, avšak ani na chvíli si nepřipustil myšlenku o moţnosti okleštění svých samoděrţavných práv a mocí.

Úvahy o Petrově „evropanství“ jsou proto nedorozuměním. Ti kdo později vytýkali či oslavovali Petrovu násilnou „evropeizaci“ Ruska, podkládali carovi úmysly, které ve skutečnosti neměl a snahy, jimţ byl vzdálen. Snad nejvýstiţněji naznačil skutečný záměr Petrových reformních snah historik S. M. Solovjev (a po něm A. Brückner a další) - carovi nešlo o ztotoţnění Ruska s Evropou, ale o vytvoření autonomní civilizační sféry ruské. Petrova odpověď na otázku o „evropeizaci“, či „asiatismu“ by tedy zněla: Ani Asie, ani Evropa, ale Rusko.

MOSKEVSKÝ PODZIM ROKU 1698

Masivní stavby Novoděvičího kláštera, sevřeného kdysi souvislou pevnostní hradbou, prozrazují ještě i dnes svoji někdejší funkci opevnění, chránícího jeden z přístupŧ k Moskvě. Odtud sledovala svrţená carevna Sofie události v hlavním městě a sem se také potají obracely zraky a naděje opozice, která se jiţ v době carova odjezdu do Evropy roku 1697 projevila otevřenou kritikou cara-kacíře.

Sofie byla střeţena carskými vojáky, nebyla však od okolního světa izolována natolik, aby nevěděla, jaké pobouření ve vyšších světských i církevních kruzích i u obyvatelstva Moskvy vyvolává Petr svým „německým“ zpŧsobem ţivota. Car se však dotýkal nejen dobových mravŧ tohoto prostředí. Výsady „potěšných“ vojákŧ a budování vojska podle západních vzorŧ znamenaly zároveň i odsouvání tradičních vojenských sil Moskevského státu - střelcŧ - do pozadí. Tím byli střelci téměř předurčeni k úloze aktivní sloţky protivládních sil, které v nich získávaly to, bez čeho se nemohly prosadit - ozbrojenou sílu.

Strana 161

MUŠKETÝR PETR

Petr I. si byl ovšem vědom nespolehlivosti střelcŧ. Proto byli roku 1696 ponecháni v Azově, aby znovu opevnili značně pobořenou a zpustošenou pevnost. Ani po skončení prací v Azově a Taganrogu se však nesměli vrátit domŧ. Byli posláni na druhý konec říše, na litevskou hranici, aby posílili vojska, která měla „povzbudit“ stoupence Augusta II., ucházejícího se tehdy o polský trŧn.

Drobné střelecké krámky v Moskvě pustly, ţeny a rodiny střelcŧ hladověly. Střelci ovšem chtěli „alespoň na týden“ domŧ, avšak kyjevský vojvoda, velící vojskŧm na litevské hranici, je odmítl pustit. Plnil přesně instrukci vlády, která v době carovy nepřítomnosti potřebovala, aby v Moskvě „byl klid“. A tak se střelci začali vracet domŧ sami, bez povolení. Počátkem dubna 1698 se v Moskvě objevilo 175 střeleckých „delegátŧ“. Nebyli v pravém slova smyslu dezertéry - prostě se přišli „jen podívat“ domŧ.

Jindy bezohledně dŧrazná carská moc v tomto okamţiku zaváhala. Za jiných okolností by byli ihned zatčeni, nyní však dostali střelečtí „delegáti“ ţold a příkaz vrátit se ke svým plukŧm. Kdyţ nejevili dost ochoty odejít z Moskvy, byli prostě z města vojskem vytlačeni.

Střelecké „delegáty“, vracející se ke svým plukŧm, dostihl prý

Strana 162

RUSKÉ IMPÉRIUM

ještě cestou vzkaz od vězněné Sofie: „Nyní se vám vede zle, ale později bude ještě hŧře. Proč jste se zastavili? Jděte k Moskvě. O carovi není zpráv.“ Ostatně o tom, ţe car prý v cizině zahynul a nikdo stejně neví, kde je, slyšeli střelci v Moskvě sami. A s těmito pověstmi i s vědomím slabosti a rozpačitosti carských velmoţŧ se „delegáti“ vrátili k plukŧm stojícím u Toropecka. Zde byl také střelcŧm čten „ukaz“ svrţené vládkyně: „Všem čtyřem střeleckým plukŧm se přikazuje jít k Moskvě, k Novoděvičímu klášteru... a jestli vás vojáci střeţící klášter nepustí, probijte se.“

Lavina nespokojenosti, poháněná touhou vrátit se domŧ k rodinám, se dala do pohybu. Sofiin „ukaz“ uvolnil bariéru navyklé kázně, byl svého druhu oficiálním posvěcením, dodával povstání „vyšší“ a hlubší význam, který ovšem nemělo. Čtyři střelecké pluky, špatně vyzbrojené a ještě hŧře organizované, se vzbouřily a táhly na Moskvu. Jejich programem byla nenávist k „Němcŧm“, odpor proti novotám a snad i snaha zabránit Petrovi - kdyby přece jen přijel - v tom, aby se vrátil do Moskvy. „Cara-Němce“ chtěli prostě na zpáteční cestě zabít dřív, neţ by se mohl znovu ujmout vlády.

Proti 2200 špatně vyzbrojeným střelcŧm, kteří byli spíše ozbrojeným houfem neţ skutečným vojskem, vytáhli z Moskvy se 4000 vojáky bojar Alexej Šejn a generál Patrick Gordon. Carské vojsko dostihlo střelce u Volokolamska, 90 km od Moskvy. Zde došlo 17. června 1698 k nerovnému střetnutí. Celý boj trval asi hodinu a carské vojsko mělo čtyři raněné. Na bojišti zŧstalo 15 mrtvých a 37 raněných střelcŧ. Ostatní masa se dala na útěk, avšak před carskou jízdou nebylo záchrany. A tak mohl Romodanovskij hlásit carovi, ţe „ani jeden neunikl“. Několik set střelcŧ dal bojar Šejn popravit bez vyšetřování přímo na místě. Zbývajících asi 1700 střelcŧ bylo

Strana 163

MUŠKETÝR PETR

uvězněno. Povstání bylo tedy brutálně potlačeno a zdálo se, ţe tím je celá věc vyřízena.

V Moskvě ještě netušili, ţe car dnem i nocí spěchá zpátky do Ruska. Jiţ 25. srpna byl Petr v Moskvě. První dny proběhly bez příznakŧ blíţící se bouře. Dveře carského sídla v Preobraţenském byly otevřeny všem, kdo chtěli přivítat cara, včetně zástupu moskevské „lidu“ (černi). Petr sice hned první den začal vlastnoručně stříhat bojarŧm a dalším hodnostářŧm brady, avšak jinak panovala všeobecná pohoda.

Jen nejbliţší okruh zasvěcených mohl z některých carových příkazŧ tušit, proč car tak náhle přijel a co se chystá. Brzy to však začali chápat i ostatní. Pátý den po Petrově příjezdu se objevily v

Preobraţenském první kolony spoutaných střelcŧ. Car podezíral bojara Šejna (a zřejmě i další velmoţe), ţe rychlou popravou vŧdcŧ povstání chtěli zabránit dalšímu vyšetřování a tomu, aby se zjistilo, kdo stál v pozadí.

V den Sofiiných jmenin (17. září) byly ve čtrnácti mučírnách zahájeny výslechy. Zde

Strana 164

RUSKÉ IMPÉRIUM

se Petr dozvěděl o údajném vzkazu Sofie střelcŧm i o jejím „ukazu“ dobýt Novoděvičí klášter. Střelecká vyznání na mučidlech se sice od sebe značně lišila - střelci většinou vypovídali, ţe chtěli jít „prosit Sofii, aby se ujala vlády“ - avšak car byl přesvědčen o tom, ţe iniciativa vyšla od vězněné carevny.

Nakonec car vyslýchal přímo Sofii. Avšak výslech skončil bezvýsledně. Někdejší vládkyně všechno popřela. Nebylo to nesnadné, neboť její přímý podíl na událostech nebyl zřejmě takový, jak se car domýšlel. A navíc vězněná carevna jistě věděla, ţe ti, s nimiţ snad opravdu byla ve spojení - vŧdcové střelcŧ - byli jiţ popraveni. Sofii ovšem nebylo moţné mučit ani popravit. Bylo však moţné zbavit ji posledních výsad, které měla. Zŧstala sice v

Strana 165

MUŠKETÝR PETR

Novoděvičím klášteře, avšak nikoli jiţ jako vězněná carevna, obklopená poměrným pohodlím a sluţebnictvem, ale jako řádová řeholnice Zuzana, která se od té doby směla setkat se svými sestrami jen dvakrát do roka. O několik let později (1706) Sofie-Zuzana v tichu a tentokrát jiţ zcela stranou všeho dění umírá.

Týţ den, kdy car vyslýchal Sofii, přišel do Preobraţenského s posvátnou ikonou patriarcha Adrian prosit cara o milost pro nešťastné střelce. Avšak marně. O tři dny později, 30. září, vyjely z Preobraţenského do Moskvy vozy, na nichţ bylo 200 střelcŧ. Ve spoutaných rukou měli zapálené svíce a listy s doznáním, které učinili na mučidlech. Mezitím jiţ byly na řadě míst Moskvy postaveny stovky šibenic. Tím však popravy střelcŧ teprve začaly. Po celý podzim byla Moskva svědkem hromadných poprav. Brzy nestačily postavené šibenice a střelce věšeli na klády, prostrčené střílnami v kremelských hradbách.

Nekonečné výsle chy, nepřinášející jiţ nic nového, nakonec cara unavily, a tak byli zbývající střelci popraveni bez výslechŧ a mučení. Celkově lze počet nešťastníkŧ pouze odhadnout - bylo jich přes pŧldruhého tisíce.

Po celou zimu 1698-1699 viseli oběšenci v Moskvě (195 z nich před Novoděvičím klášterem). Teprve v únoru 1699 byla při první jarní oblevě jejich těla sváţena do jam na pokraji města. U masových hrobŧ byly postaveny sloupy s vylíčením „zločinných záměrŧ“ střelcŧ proti carovi.

Carský hněv však nepostihl pouze moskevské střelce. Petr vydal ukaz, jímţ se rozpouštělo všechno střelecké vojsko. Ţádný střelec nesměl jiţ v budoucnu nosit zbraň.

Strana 166

RUSKÉ IMPÉRIUM

Násilí je ovšem základním atributem státní moci. Moskevské události podzimu 1698 však daleko překračují rámec toho, co bylo - i v tehdejších podmínkách ruských - obvyklé. V pozdější ruské literatuře se lze setkat s náznaky pokusŧ nalézt v masakrování moskevských střelcŧ hlubší smysl, „dalekosáhlejší záměr“, který by dodatečně ospravedlnil tento brutální carŧv čin. Tvrdí se, ţe Petr musel zničit síly, které stály v cestě jeho „velké reformě“, ţe popravy střelcŧ byly součástí ceny, kterou Rusko zaplatilo za „otevření okna do Evropy“.

U této a podobné argumentace - jejímţ podtextem je známý princip, ţe „účel světí prostředky“ - zaráţí především zneváţení a přímo nezájem o dŧsledky násilnické politiky cara, který je povaţován za tvŧrce a zakladatele novodobého ruského státu. V jistém smyslu lze totiţ říci, ţe krev nešťastníkŧ, kteří se stali obětí carovy vládní zvŧle, nezŧstala bez vlivu na další vývoj ruské společnosti. Neboť jak lze vést občany ke vzájemné slušnosti, jestliţe systém, v němţ ţijí, je brutální a násilnický?

Popravy střelcŧ by měly být pochopeny i v dalším svém významu. Byly totiţ i drastickým projevem zvláštního Petrova zpŧsobu „pochopení“, či spíše nepochopení podstaty a zdrojŧ evropské civilizace. Otázka, zda carova evropská cesta přivodila změnu jeho základních představ vládních byla tu zodpovězena zcela jednoznačně a srozumitelně. Petr se roku 1698 ujal v Rusku vlády jako samoděrţavný car a nikoli jako osvícený evropský monarcha. Byl připraven nikoli ztotoţnit svoji vládu s civilizací evropského Západu, nýbrţ dosáhnout rozmachu Ruska silou své absolutní moci, jejíţ nezrušitelné zachování bylo a zŧstalo integrální součástí všech jeho příštích snah vládních.

Strana 167