KRIZE IMPÉRIA

„surové a temné“, plné zloby, zoufalství a hladu. To bylo nemyté a nečesané Rusko, které nabývalo vrchu.

RUSKO-FRANCOUZSKÉ SBLÍŽENÍ A VZNIK DOHODY

Francouzsko-ruský spolek (1891-1893) byl odpovědí na německou aktivitu v Evropě. Oba státy, Francie i Rusko, spojovaly obavy před Německem, rozhodně nechtěly zŧstat v politické izolaci, zvláště Francie. Bezprostředním impulsem ke vzniku tohoto paktu se stalo obnovení Trojspolku 6. května 1891, pokus Německa o diplomatické získání Británie, jeho celní válka s Ruskem a nový německý zákon o značném zesílení armády (1893). V létě 1891 byla uzavřena francouzsko-ruská dohoda (s ní rostla i finanční závislost Ruska na Francii) a v prosinci 1893 byla podepsána „přísně tajná“ protiněmecká francouzsko-ruská vojenská konvence. Oba státy se v případě útoku Německa či jeho spojencŧ Rakousko-Uherska a Itálie zavazovaly k vzájemné vojenské podpoře.

Británie dlouho váhala, na kterou stranu se v Evropě přikloní, aţ v dubnu 1905 zahájila úspěšné jednání s Francií o vojenské spolupráci proti Německu a v roce 1906 začala sloţité jednání o vyrovnání s Ruskem. V srpnu 1907 byla podepsána britsko-ruská smlouva (obsahem bylo „dělení“ Asie), jejíţ podmínkou byl podíl Británie na francouzské pŧjčce Rusku roku 1906, která dala základ vzniku Trojdohody (1907), obecně nazývané Dohodou.

Pět let (1906-1911) byl v čele ruské zahraniční politiky Alexandr Izvolskij, bývalý ruský vyslanec v Kodani, který přál ruskému sblíţení s evropským Západem. Zvláště od dohody s Británií si sliboval konečné řešení otázky Úţin, ale nedařilo se mu. Jinak - jak pravil u příleţitosti své demise v červenci 1911 - se děsil války a spolu se Stolypinem předvídal, ţe válka přivodí konec carského Ruska i dynastie. Stolypin se v oficiální odpovědi odstupujícímu Izvolskému

Strana 516

RUSKÉ IMPÉRIUM

neubránil patosu: „kaţdým

radikalizaci v zemi - a

Rusko se zatím dokonale připraví na měření sil, mŧţe ovšem vést jen národní válku“.

Od roku 1912 zesílily cílené přípravy na válku, car a vláda věnovali hlavní pozornost armádě, v Evropě zdaleka

nejpočetnější - měla ve zbrani 1 1/4 milionu vojákŧ. Mj. byla provedena náročná prověrka vyšších vojenských kádrŧ (od velitelŧ plukŧ) a 50-80 % z nich (podle jednotlivých frontŧ) bylo vyměněno. Podle Děnikinova svědectví mnozí odešli sami, většinou však neprošli zkouškou znalostí.

Co se týče mnoţství vydaných peněz na válečné zbrojení, Rusko rozhodně nezaostávalo. Od roku 1910 se drţelo na absolutní špičce světových mocností (za rok 1910 vydalo na válečné zbrojení 1435 milionu německých marek), v roce 1913 bylo předstiţeno jen Německem (Německo 2110 milionŧ, Rusko 2050 milionŧ - dále pak Británie 1441 milionŧ marek).

Strana 517

KRIZE IMPÉRIA

CESTA K VÁLCE

V letech 1905-1907 nebyla v Rusku zahraniční politika středem zájmu. První duma sice vytvořila zahraniční výbor, ale tehdejší ministr zahraničí hrabě Lamsdorf (Lambsdorff) s ním odmítl jednat a raději odstoupil („ani mne nenapadne jednat s takovou cháskou“).

Kdyţ v květnu 1906 nastoupil nový ministr zahraničí Izvolskij, dostal brzy od Stolypina striktní příkaz: v zahraniční politice se zatím neexponovat, urovnat záleţitosti na Dálném východě a zájem upřít na Balkán (získat Úţiny pro bezpečný obchod s obilím) a opřít se o existující spojení francouzsko-ruské. Izvolskij dělal, co bylo v jeho silách - v červenci 1907 se petrohradskou smlouvou vyrovnal s Japonskem a v srpnu 1907 s Velkou Británií. Zvláště tato smlouva byla příkladem velmocenské arogance obou státŧ (dělily si národy a země, které o tom neměly ani tušení - Tibet, Afghánistán a Persii). Snaha Ruska hrát v koncertu velmocí dŧleţitý part a také silná proněmecká vládní klika, se kterou sympatizoval i sám car Mikuláš, vedly Rusko k tajným jednáním s Německem. Tato jednání dospěla sice v říjnu 1907 k dohodě o Baltu a o Persii, ale jejich prozrazení prestiţ Ruska jen poškodilo. O hlavní oblasti tehdejšího ruského velmocenského zájmu - o Balkánu - byla dohoda s Německem a Rakousko-Uherskem nemoţná.

V Petrohradě povaţovali za viníka neúspěchu ruské diplomacie ministra zahraničí a Izvolskij byl odvolán. Iniciativu převzal sám Stolypin, novým ministrem zahraničí se stal jeho švagr S. Sazonov, ale úspěch nepřicházel. Ruští diplomaté zkusili všechno: „dohodu“ s Tureckem, vytvoření bloku balkánských státŧ pod svou hegemonií, získání spojencŧ mezi velmocemi (samozřejmě za ústupky), podporu i zradu slovanských idejí u balkánských státŧ - ale nic nepomáhalo. Úmysl Rakousko-Uherska stát se hegemonem západního Balkánu, stejně jako zájem Německa prosadit německý „Drang“ přes Balkán na

Strana 518

RUSKÉ IMPÉRIUM

Blízký východ, nedokázala ruská diplomacie zvrátit ani usměrnit tak, aby se prosadila aspoň v Úţinách.

Pro obnovení a zneuţití ideje slovanské spolupráce bylo vyuţito i české rusofilství a zvláště Svaz slovanského sokolstva. Pod přímým dohledem a s podporou Stolypina i pod záminkou dŧstojně oslavit výročí slovanského sjezdu z roku 1848 byl v Praze za vydatné pomoci Karla Kramáře zorganizován slovanský sjezd (1908) s cílem prosadit novoslovanství („realistické slovanství“). Ani tato snaha neměla ţádaný úspěch. Rusku v balkánské otázce zbyla nakonec jediná moţnost - příprava k válce. V roce 1913 schválil car nový velký zbrojní program (za francouzské peníze), který měl vrcholit v roce 1917. Podpora Francie nebyla zadarmo, Rusko se zavázalo - proti všem dřívějším zvyklostem - do 15 dnŧ po vyhlášení války zaútočit s milionovou armádou na společného nepřítele. Car měl jen jeden poţadavek: ztrestat „prolhanou a úskočnou“ habsburskou monarchii.

Revoluční vření v ruské společnosti bylo - díky Stolypinově politice (nejen útlaku, ale i ekonomickému vzestupu) - zatím utlumeno, probudilo se opět aţ Stolypinovou smrtí. První začali zase studenti, kteří vznesli poţadavek na obnovení autonomie univerzit. Pak svým dílem přispěla vláda: na stávku dělníkŧ na rýţovištích na řece Leně, kteří za nelidských podmínek pracovali pro anglo-ruskou společnost, odpověděla masakrem stávkujících 17. dubna 1912. Zahynulo přes 200 dělníkŧ a ministr vnitra Makarov v dumě prohlásil, ţe taková bude vládní odpověď pokaţdé. Výsledkem této samolibé demonstrace mocenské brutality byla aktivizace protivládních sil a rozmach stávkového hnutí. Vnitřní válka carismu s ruským lidem se opět rozhořela naplno.

Strana 519