NEVYHNUTELNOST REFOREM
obci, včetně volby zaměstnání. Rolníci se ale stali dŧleţitými plátci daní a hlavním zdrojem státních příjmŧ.
Přes všechna omezení a polovičatost rolnické reformy panovaly v nejvyšších vládních kruzích obavy, zda ruská vesnice nedostala příliš náhle „mnoho svobody“. Zrušení nevolnictví bylo proto provázeno podstatným rozšířením byrokratického aparátu, v němţ byl vliv státních šlechtických úředníkŧ takřka neomezený.
ZEMSTVA A DALŠÍ ALEXANDROVY REFORMY
Nutným prostředkem k ozdravění země a návratu k roli evropské mocnosti bylo pro Alexandra II. nejen zrušení nevolnictví, ale i zdokonalení vnitřní ruské správy a další reformy. Aby naznačil své nejlepší úmysly, vyhlásil koncem padesátých let rozsáhlou amnestii politických vězňŧ a zrušil řadu nařízení diskriminujících univerzity, tisk i literaturu. Objevily se nové časopisy, Gercenŧv Kolokol (Zvon) z Londýna pronikl na ruskou pŧdu a i sám car se netajil, ţe je jeho pravidelným čtenářem. I styk s Evropou byl uvolněn a ruští studenti se objevili rovněţ na evropských univerzitách.
1. ledna 1864 vešlo v praxi carské „nařízení o gubernských a újezdních zemských institucích“, které zavedlo jako nové orgány místní správy tzv. zemstva, coţ byly volené nestavovské zastupitelské instituce. Pro volby do zemstev byly stanoveny tři kurie: statkářská (sem patřili majitelé pozemkŧ nad 200 děsjatin a podnikŧ s hodnotou nad 15 000 rublŧ), městská (patřili sem majitelé nemovitostí a zámoţní ţivnostníci) a rolnická, kam patřili všichni ostatní. Tento volební systém zajišťoval naprostou převahu statkářŧ (tam, kde jich bylo málo, jako na Sibiři, na Kavkaze, v západních částech říše apod., se prostě zemstva nezřizovala - existovala jen ve 33 guberniích Ruska). Rolnická kurie měla v zemstvech v prŧměru 11% zástupcŧ.
Strana 438
RUSKÉ IMPÉRIUM
Vyšší instance volilo vţdy niţší zemstvo, výkonným orgánem byl zemstevní úřad.
Pravomoci zemstev nebyly veliké - zástupci byli voleni na tři roky a jednou za rok měli právo se sejít se zástupci státních úřadŧ stejné úrovně a radit se s nimi o politice státu. Jejich doménou byly místní problémy: pečovaly o místní dopravu, veterinární sluţbu, školy, nemocnice, chudobince aj. Peněz měly velmi málo, jakékoli rozhodnutí bylo podmíněno schválením úřadŧ. Přesto byl jejich podíl na povznesení všeobecné kulturní úrovně ruského venkova značný. Jejich snaha o zlepšení místních poměrŧ přiváděla zemstva ke konfliktŧm s carskou administrativou a postupně i k přesvědčení o potřebě přeměny samoděrţaví v konstituční monarchii (pro omezení moci cara se například vyslovilo tverské zemstvo 109 hlasy proti 19).
Největšího úspěchu dosáhla zemstva ve školství. Zanedbatelný počet
Strana 439
NEVYHNUTELNOST REFOREM
lidových škol (v roce 1856 kolem 8000, z toho 6000 v evropském Rusku, 1750 v baltských guberniích a asi 320 za Uralem) se do roku 1880 díky aktivitě zemstev zvýšil na 22 700.
V roce 1870 byly zřízeny obdobné volené instituce i ve městech, nejdříve zkusmo v Petrohradě, pak v Moskvě a Oděse, a svým zpŧsobem znamenaly další posun. Volili všichni muţi starší 25 let, pokud platili daně, ve třech třídách podle velikosti svých daní. Ţeny neměly volební právo, ale mohly odevzdat své zastoupení některému voliči. Tyto městské dumy byly voleny na čtyři roky, ze svého středu vybíraly členy výkonného úřadu a starostu - v Petrohradě i v Moskvě byly městské dumy povinny předloţit dvě kandidátky, z nichţ pak vybíral car.
Brzy následovaly další reformy - 20. listopadu 1864 vyšlo „nařízení o reformě soudnictví“ a „nové právní předpisy“. Nadnesená rétorika ohlašovala pronikavé změny: soudy měly být nyní spravedlivé (soudci nezávislí a nesesaditelní, zavedena porota a s ní i „lidoví zástupci“). Carský ukaz sliboval odstranění prŧtahŧ a přemíry instancí. V ruské soudní praxi byla naprostou novinkou instituce advokátŧ, notářŧ, zavedení veřejných přelíčení, obhajoby obviněných, zprávy v tisku apod. (první veřejné přelíčení 5. dubna 1866 v Petrohradě bylo doslova manifestací). Všechno nebylo, jak mělo být, například soudce schvaloval gubernátor, vedle všestavovského soudu, pro nějţ platilo toto „nařízení“, existovaly nadále i zvláštní soudy rolnické, vojenské, pro duchovenstvo aj., i politické přečiny byly vyňaty z pravomoci tohoto soudu a aby nebylo spravedlnosti příliš, řešily se před vojenským tribunálem nebo „administrativní cestou“, kdy rozsudek vynesly policejní orgány bez soudu. Velkou novotou bylo i zrušení tělesných trestŧ (povoleno bylo jen bití rákoskou v rolnických
Strana 440
RUSKÉ IMPÉRIUM
soudech, trestných praporech a na nucených pracích) a zákaz cejchování vězňŧ.
Roku 1863 byla obnovena univerzitní autonomie (studenti se ale organizovat nesměli), i kdyţ dohledem nad ní bylo i nadále pověřeno ministerstvo školství. Zvláštní nařízení z roku 1864 povolovalo institucím i jednotlivcŧm zakládat obecné školy - musely se ovšem podřídit předepsaným osnovám a souhlasit s dohledem inspektorŧ. U vyšších škol, zvláště gymnázií, byla reformou z roku 1871 omezena účast ve studiu pro méně majetné. Preferována byla klasická a technická výuka, literatura a historie přišla zkrátka. Zřetelným záměrem byla snaha vyhnout se ve výuce aktuálním společenským otázkám.
7. dubna 1865 vyšla i zvláštní „prozatímní pravidla o tisku“, která zrušila cenzuru knih, nikoli však broţur. Bohatý časopis se nyní mohl vyvarovat cenzury, kdyţ zaplatil několikatisícovou kauci. Postih časopisŧ a knih byl zákonně odstupňován: 1. varování, 2. dočasné pozastavení, 3. zákaz. O všem rozhodoval soud. Církevní cenzura však platila v plném rozsahu jako dřív.
Militaristický stát nemohl nechat bez povšimnutí armádu. Základním problémem - tak uvaţovali vládní úředníci spolu s carem - byl nedostatek kvalifikovaných dŧstojníkŧ. Vedle vojenských učilišť a akademie byla proto zřízena nová vojenská gymnázia. V roce 1874 byla zavedena všeobecná branná povinnost pro muţe starší 20 let (sluţba se promíjela vysokoškolským studentŧm, jediným synŧm v rolnickém hospodářství apod. a zkracovala se podle stupně dosaţeného vzdělání), prezenční sluţba byla zkrácena na 6-7 let (aţ dosud trvala vojenská sluţba 25 let) a byl zaveden systém záloţníkŧ na dalších 8-9 let. Příslušníci neruských národností, tzv. jinorodci, byli jako státně nespolehliví zproštěni branné povinnosti. Během krátké
Strana 441
NEVYHNUTELNOST REFOREM
doby měla být armáda reorganizována a vyzbrojena moderními zbraněmi.
V této době plné reformních snah a nadějí tvořili svá největší díla velicí ruští spisovatelé od Turgeněva k Dostojevskému a Tolstému. „Osvobozením rolníkŧ byly uvolněny lidové síly, ve všech oborech lze pozorovat mohutné úsilí a snaţení,“ píše T. G. Masaryk. Objevily se rozmanité filosofické směry a nejrŧznější politické a sociální ideje. Vláda však zŧstávala na poloviční cestě, vţdy řádný krok za všeobecným očekáváním. Její činnost se podobala opravě staré budovy, hrozící zřícením, ale výsledek byl nejen za nadějemi, doslova vyvolával zklamání. Masaryk mluví o „osudné polovičatosti“.
Někdy se zdálo, ţe reformy jsou vzhledem k podráţděnosti a netrpělivosti ruské společnosti tak opoţděné, ţe jejich zavedení bylo chápáno spíše jako projev slabosti vlády neţ jako pokus o novou koncepci státu. Největším nedostatkem bylo, ţe car se zastavil před reformou politickou, která by ke správě státu připustila všechny společenské vrstvy. Nic proto neznamenala všetřídní armáda, všetřídní škola, soudy či zemstva, veškerá moc zŧstávala v rukou šlechty a organicky s ní spojené státní byrokracie.
Nedokonalé reformy dokonce moc a úlohu byrokracie posílily (Masaryk: moc centralismu a byrokracie nebyla zlomena, staré stavy nebyly přetvořeny podle poţadavkŧ doby) a veřejnost přes všechny pokroky byla roztrpčena, podráţděna a stále více nespokojena. O tom svědčí vznik prvních tajných spolkŧ (Zemlja i volja, 1862) i hektická činnost stoupencŧ Bakunina, Gercena, Lavrova i Tkačeva a hromadné procesy s odpŧrci státu (proces s padesáti, se 193 aj.).
Alexandr II., jak vyplývá z některých jeho projevŧ, si plně uvědomoval nutnost reforem z hlediska budoucnosti a moci státu, ale
Strana 442