KRIZE IMPÉRIA

revolucionářŧ, tzv. esery). Právě oni - asi v počtu 5000 - vytvořili i první emigrantská centra v Evropě s cílem zlomit carismu krk. V únoru a březnu 1899 vyhlásili velkou stávku na všech ruských univerzitách a s většinou svých profesorŧ vyhlásili „boj do vítězného konce“. V roce 1902 výzvu opakovali. Tato opozice se dělila na liberály, jako byli například moskevský továrník N. Šipov, P. Struve a univerzitní profesor P. Miljukov, usilující o demokratizaci země, na socialisty s autoritativním postavením G. Plechanova a G. Geršuniho a na nacionalisty. První příleţitostí velkého střetnutí s carskou vládou byla hospodářská krize v letech 1901-1903, neúroda roku 1901 s hladomorem a cholerou a 670 ţivelných rolnických povstání v letech

1902-1904.

ZROZENÍ BOLŠEVIKŮ

I kdyţ oficiální dějiny bolševikŧ označují za rok zrození své strany (pŧvodně frakce) první sjezd ruské sociální demokracie v Minsku (1898), pravdou je, ţe „bolševici“ se zrodili aţ na sjezdu druhém v Bruselu a Londýně v létě 1903.

Zahájení sjezdu bylo připraveno na 30. červenec 1903 v Bruselu v bytě jednoho ze starých členŧ skupiny Osvobození práce, ale po příchodu čtvrtého delegáta (čekalo se jich přitom 44) zasáhl domácí a vykázal nezvané návštěvníky z domu. Delegáti den na to přesídlili do jednoho z bruselských hotelŧ, který patřil belgickému socialistovi - zasedali ve skladišti na mouku a neobvyklost postupu i častý hluk vášnivých diskusí vzbudil pozornost policie. Všichni proto odjeli společně lodí do Londýna. Sjezd trval aţ do 23. srpna a byl celý vyplněn spory, které vyznívaly jako střetnutí dvou generací - uznávaného Plechanova a mladého Lenina, který se zúčastňoval svého prvního sjezdu. Nakonec se generace pomíchaly a hlavními diskusními rivaly se stali Lenin a Martov. Oba dva ostatně patřili k

Strana 486

RUSKÉ IMPÉRIUM

nejčastějším autorŧm článkŧ do časopisu Jiskra - Martov jich za dva roky existence Jiskry napsal 39 a Lenin 32 (sám Plechanov pouze 24). Diskuse se hlavně točily kolem definice člena strany; Lenin tvrdošíjně trval na registraci pouze aktivních členŧ (neusiloval o masovou stranu, těţko se pak udrţuje kázeň, argumentoval), Martovovi šlo i o členy pasivní. I kdyţ Lenin v tomto sporu zatím prohrál, podařilo se mu zvítězit - především díky podpoře ze strany Plechanova a jeho kolegŧ - v otázce zástupcŧ své skupiny v ústředním výboru a v redakci Jiskry.

Toto vítězství bylo sice krátkodobé, ale Lenin od té doby vytrvale pro svou skupinu pouţíval název bolševici (většina a menševici - menšina pro své odpŧrce ve straně), ačkoliv jeho skupina - moţná i z vlastní

Strana 487

KRIZE IMPÉRIA

vŧle pro přísné poţadavky na své členy - byla aţ do roku 1917 frakcí slabší, tj. jakousi menší „většinou“. Kdyţ se Plechanov po sjezdu vrátil do Ţenevy k manţelce a svým dvěma dcerám, Axelrod a další jeho ţenevští spolupracovníci mu vyčítali, proč na sjezdu podpořil Lenina. Odpovědí byla Plechanovova prorocká slova: „Co chcete, právě z tohoto těsta se dělají Robespierrové.“

Později Plechanov mnohokrát tohoto svého činu litoval. Kdyţ se Leninovi v roce 1912 v Praze podařilo „bolševickou“ frakci osamostatnit jako stranu a zároveň si přivlastnit ruské sociálně demokratické tiskové orgány, finance i část členstva, takţe skutečné většině ruské sociální demokracie (tj. menševikŧm, vperjodovcŧm, trockistŧm, polské, litevské, lotyšské i ţidovské sociální demokracii aj.) nezbylo neţ podat protest na byro II. Internacionály, pouţíval Plechanov v červnu 1914, kdy se protest v Bruselu projednával, proti Leninově výkladu, nestoudně převracejícímu skutečnosti, jiţ tak neparlamentní výrazy, ţe mu bylo předsedajícím odebráno slovo.

VÁLKA S JAPONSKEM

Pokles prestiţe Ruska v Evropě chtěla carská vláda kompenzovat úspěšnou imperiální politikou na Dálném východě, kde se jejím hlavním soupeřem stalo rychle se modernizující Japonsko. Předpokladem aktivizace politiky vŧči „zemi vycházejícího slunce“ bylo však vyuţití mohutných pozemních sil a ty nebylo moţno proti Japoncŧm nasadit bez ţeleznice, která by spojovala Dálný východ s centrálním Ruskem.

V roce 1891 poloţil ve Vladivostoku následník trŧnu Nikolaj Alexandrovič (budoucí car Mikuláš II.) základní kámen ke stavbě transsibiřské magistrály. Byl to první krok k válce s Japonskem, která skutečně vypukla krátce poté, kdy po zatím jednokolejné trati projely první vlaky (1901).

Strana 488

RUSKÉ IMPÉRIUM

K válce se „ţlutými ďábly“ měli v Petrohradě - kromě zájmu o upevnění svých pozic na Dálném východě - i další dŧvody. Ministr vnitra Pleve ujišťoval cara, ţe k umlčení rostoucího napětí potřebuje „malou vítěznou válku“. K válce radil i německý císař Vilém II. V Berlíně neměli nic proti tomu, kdyţ se Rusko a pokud moţno i Velká Británie zaměstnají v Asii, a Mikuláš ochotně naslouchal. Investoval jiţ předem dva miliony rublŧ k zajištění svého budoucího majetku na řece Jalu - spekulanti mu slibovali pravidelný roční příjem 10 milionŧ rublŧ. Mikuláš se v soukromých dopisech netajil sebevědomím a ambicemi. Povaţoval se za budoucího pána Asie, zvlášt poté, kdy se Rusku podařilo po japonsko-čínské válce v roce 1894 zvrátit mír a obrat vítěze o plody války (v roce 1897 obsadilo Port Arthur a roku 1900 i Mandţusko).

Snad nikdo tehdy v Rusku a v Evropě nepochyboval o tom, jak tato válka skončí. Rusko mělo desetkrát silnější armádu a třikrát větší loďstvo neţ Japonsko. Události se však vyvíjely jinak. V únoru 1904 Japonci zničili ruskou dálněvýchodní flotilu, okupovali Koreu a zatlačili Rusy do Mandţuska. 2. (15.) ledna 1905 kapituloval Port Arthur (velící generál Stessel byl válečnou radou odsouzen k deportaci na Sibiř) a v únoru-březnu byla v bitvě u Mukdenu poraţena ruská mandţuská armáda generála Kuropatkina.

Těţkopádnost a neschopnost tehdejšího ruského vedení i byrokracie snad nejlépe přiblíţí dobový vtip. V japonské armádě byl prý tehdy vydán rozkaz: kdo zabije ruského generála pěchoty - dostane 10 milionŧ jenŧ. Kdo zabije generálporučíka, dostane pět milionŧ. Kdo zabije Kuropatkina - dostane deset let vězení a za zabití jeho zástupce generála Alexejeva byl stanoven trest smrti zastřelením.

Poráţka byla dovršena zkázou další flotily u Cušimy 27.-28. 5. 1905. Ze 38 lodí, které připluly z Evropy na pomoc silám na Dálném

Strana 489

KRIZE IMPÉRIA

východě, se zachránily jen tři. „Malá vítězná válka“ skončila velkou poráţkou. Carská vláda potřebovala rychle mír. Úlohy prostředníka mezi oběma stranami se ujaly Spojené státy americké

(prezident T. Roosevelt) a v září 1905 uzavřel ruský zplnomocněnec Witte v americkém Portsmouthu mír, který nakonec nebyl ani příliš krutý. Rusko postoupilo Japonsku jiţní Sachalin, přístavy Port Arthur a Dalnyj, ţeleznici jiţně od Charbinu (v

Mandţusku), dovolilo japonským rybářŧm rybolov při ruském pobřeţí a uznalo „zvláštní zájmy“ Japonska v Koreji (17. 11. 1905 ustavilo

Japonsko v Koreji protektorát a 22. 8. 1910 ji anektovalo). Poţadavky Japonska na válečné náhrady se podařilo Wittemu zamítnout, avšak uzavřením míru se jiţ nemohly odvrátit vnitropolitické dŧsledky poráţky. Místo vlasteneckého nadšení se v Rusku zvedal hrozivý příboj revoluce.

KRVAVÁ NEDĚLE

Společnost petrohradských továrních a dílenských dělníkŧ, která byla pod kontrolou policie, začala připravovat procesí k Zimnímu paláci, aby se jich car v jejich bídě a utrpení zastal. V jedenácti sekcích se horečně pracovalo na petici, připravoval se plán pochodu. V čele této

Strana 490

RUSKÉ IMPÉRIUM

akce stál do té doby neznámý vězeňský pop Georgij Gapon, opírající se o zřejmou blahovŧli policie. I paříţští domovníci věděli, ţe 22. ledna 1905 o 14 hodině bude v Petrohradě revoluce.

Ještě před tím, 19. ledna, bylo náhle při nácviku přehlídky vystřeleno na carský pavilon, k neštěstí nedošlo, ale oficiálně bylo vyhlášeno, ţe byl odhalen pokus o atentát na cara. 21. ledna policie oznámila, ţe pop Gapon

je policejní agent a svými organizátory radikalizovala mítinky, při nichţ se vyskytly i výzvy k odstranění cara. Gaponem sepsaná petice nebyla jen prosebná a naivní, takové odstavce v ní jistě byly, ale také obsahovala poţadavek amnestie, svobody tisku, odluky církve od státu, osmihodinovou pracovní dobu, pozemkovou reformu i zvolení Ústavodárného shromáţdění, tj. všechny „hříchy“ opozice. Ze všech těchto souvislostí je zřejmé, ţe šlo o provokaci, která měla dát carské moci záminku k brutálnímu zákroku.

V mrazivé neděli 22. ledna 1905 se vypravilo dělnické procesí k Zimnímu paláci - čekalo se snad, ţe se tam car dostaví, ten však odjel do Carského sela. Manifestanty překvapilo mnoţství vojska, neměli

Strana 491

KRIZE IMPÉRIA

kam uhnout a na pokusy o sblíţení vojáci nereagovali. Jen se demonstrující shromáţdili před palácem, zazněla polnice a hned po ní výstřely. 130 lidí na místě zahynulo, raněné nikdo nepočítal. Petrohradský gubernátor Trepov sice triumfoval, ale zastrašit veřejnost se mu nepodařilo. Vypukla vlna stávek a univerzity se staly veřejnými diskusními kluby. Gorkij a jiní představitelé inteligence vyzvali ruské občany „k okamţitému, jednomyslnému

a houţevnatému boji proti samoděrţaví“. Kerenskij na schŧzi

Strana 492