/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Nástupnická krize

Svého nástupce určil Breţněv teprve měsíc před svou smrtí. Stal se jím Jurij Andropov, z galerie postav, které řídily Sovětský svaz, člověk zřejmě nejinteligentnější. Svou kariéru začal koncem třicátých let v Komsomolu, za války pŧsobil v Karelofinské republice, ale výrazněji na sebe upozornil jako velvyslanec v Maďarsku osudného roku 1956. Pak následoval skok do funkce vedoucího oddělení ÚV KSSS pro styk s komunistickými stranami bloku. V roce 1967 převzal klíčové postavení šéfa KGB, které zastával aţ do jarních měsícŧ 1982. Svou pozornost soustředil údajně na zahraniční pŧsobení této všemocné organizace, díky čemuţ byl dozajista výborně informován o kapitalistickém světě nikoli pouze z hlediska ryze bezpečnostích zájmŧ. Také skutečnost, ţe uměl slušně anglicky, lze označit u vyšší nomenklatury za neobvyklou.

Z hory problémŧ, která před ním vyvstávala, si Andropov zvolil

Strana 767

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

nejprve boj s korupcí a upevnění disciplíny. Autorita organizace, jíţ 15 let vedl, mohla uvnitř nomenklatury vyvolat obavy, ţe zneuţívání výsad jiţ nebude trpěno. K ukázkovým akcím postihu vyšších funkcionářŧ se ale neodhodlal. Skutečnost, ţe přikročil k široké obměně oblastních tajemníkŧ strany a také ministrŧ, sice naznačovala, ţe počítá do budoucna s velkými kádrovými změnami, ale na ty mu nezbylo času - a sil. Jeho zdravotní stav nebyl dobrý a od podzimu 1983, tj. tři čtvrtě roku po nástupu do funkce „genseka“, se stal kritickým. Přesto ještě stačil dosadit na významná místa ve vedení své lidi - M. Gorbačova a několik dalších mladších funkcionářŧ.

Co se týče ekonomické oblasti, zahájil Andropov experiment na úseku podnikového řízení a vyslovil souhlas s diskusí odborníkŧ, ve které zazněly některé odváţné hlasy o narŧstání krizových jevŧ ve společnosti. K ničemu více se jiţ nedostal. Nemálo pozornosti musel ovšem věnovat zahraniční politice: v osobě Carterova nástupce prezidenta Reagana vyvstal Sovětŧm nejtvrdší partner v celé poválečné historii. Zejména jeho zbrojní program z března 1983 se stal pro ně výzvou vyţadující velké vypětí sil a zejména vydajŧ.

Andropov zemřel 9. února 1984 a ačkoli doporučil za budoucího generálního tajemníka Gorbačova, vedení se rozhodlo pro Breţněvovo alter ego, třiasedmdesátiletého Konstantina Černěnka.

Jeho volba, za niţ nový první muţ Kremlu vděčil příznivému rozloţení sil v politybru s většinou starcŧ z Breţněvových dob, znamenala de facto návrat do předandropovských časŧ.

Černěnkova kariéra nebyla barvitá. Léta postupoval pomalu ve funkcích v propagačním oddělení v okresním a krajském měřítku a teprve ve svých 37 letech dosáhl významnějšího postu: stal se vedoucím tohoto oddělení na ÚV strany v Moldavsku. Tam se

Strana 768

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

seznámil s Breţněvem, tehdy prvním tajemníkem této republiky. Od té doby šel s ním jako stín, zastával stále vyšší funkce, aţ ve druhé polovině sedmdesátých let dosáhl těch nejvyšších - členství v sekretariátu ÚV a nakonec i v politbyru.

O jeho činnosti v čele strany lze v krátkosti říci, ţe to byla negace andropovského kursu. Pravda, netýkalo se to zahraniční politiky, kde se konfrontační proces se Spojenými státy zprvu dále prohluboval v duchu Andropovova výroku, „ţe nemá co do intenzity a ostrosti obdoby v celém poválečném období“. Zakalením ovzduší procházel i vztah k Číně. Rovněţ pokus o zdŧraznění vlastních národních zájmŧ, přednesený Maďarskem a se sympatií převzatý i NDR, napadla nejprve prosovětská kamarila v KSČ a potom sami Sověti varujíc před oslabením vztahŧ mezi socialistickými státy a „porušováním správného vztahu mezi chápáním internacionálního a národního“. Vztahy se Spojenými státy se však posléze poněkud zmírnily.

Ve vnitřní politice Černěnko namísto dŧrazu na pořádek a disciplínu vyzdvihoval nutnost nového zpŧsobu „sociálního myšlení“, čímţ měl na mysli více glasnosti, tj. systematicky organizovaných vystoupení stranických a vládních činitelŧ. K pracovištím, jeţ vypracovávala podklady o sociálním vývoji společnosti (především Ústavu sociologických výzkumŧ) zaujal odmítavé stanovisko ještě za ţivota svého předchŧdce. Zrušil i tresty, které čekaly funkcionáře, obviněné z finančních machinací - snad proto, ţe patřili k nomenklatuře: tři níţe postavení úředníci však za tytéţ zločiny popraveni byli. K tomu je třeba dodat, ţe korupce podle vzpomínek jednoho současníka za Černěnka znovu rozkvetla: „Gigantická armáda nomenklaturní obsluhy… všichni se snaţili, seč mohli komercializovat stranický majetek.“ Není divu, ţe v roce 1984 dosáhl rŧst kriminality poválečného vrcholu.

Strana 769

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

Co zřejmě Černěnkovo vedení nikterak neznepokojovalo, byl velký exodus mozkŧ. Kromě vypovídaných nekonformistŧ zŧstávali na Západě během legálních cest mnozí intelektuálně schopní lidé. Někteří z nich se zapojovali do činnosti protisovětsky zaměřené emigrace z předchozích vln.

Stojí ještě za zmínku, ţe Černěnko váţně zvaţoval znovupřejmenování Volgogradu na Stalingrad, obnovení Stalinových pomníkŧ a ţe schválil stranickou rehabilitaci dějinami jiţ zapomenutého Molotova, kdysi dávno, na sklonku Chruščovovy éry, vyloučeného z KSSS.

Strana 770

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Někdy na začátku zimy 1984 se zdravotní stav generálního tajemníka prudce zhoršil. Od prosince se objevovaly zprávy o jeho nemoci, přerušované občasnými prohlášeními, ţe pracuje, případně ţe tráví dovolenou. 24. února

1985 se naposledy objevil na televizní obrazovce: bylo očividné, ţe stát na vlastních nohách mu činí velké potíţe. 10. března zemřel - a teprve nyní, spolu s

ním, definitivně i Breţněvova éra.

Strana 771