Добавил:
Upload Опубликованный материал нарушает ваши авторские права? Сообщите нам.
Вуз: Предмет: Файл:
vankmajer,-Milan Djiny-Ruska.pdf
Скачиваний:
245
Добавлен:
12.02.2015
Размер:
23.79 Mб
Скачать

ČETNÍK EVROPY

20

ČETNÍK EVROPY

 

„POKROK, JAKÝ POKROK?“

Mikuláš I., který sám sebe prohlašoval za „anděla míru a pořádku“, vstoupil do obecného podvědomí a učebnic dějepisu jako „četník Evropy“. Stěţí by se našel někdo, kdo by mu chtěl tento titul upírat. Bylo by však zároveň opravdu křivdou, kdybychom jej přisuzovali pouze jemu. Neboť evropským „četníkem“ bylo ruské samoděrţaví, které vystupuje v této úloze jiţ koncem vlády Kateřiny II. a za

Alexandra I.

Připomeňme jen tvrdý zákrok vlády Kateřiny II. proti „vlivu francouzských idejí“ v Polsku roku 1794, i to, jak jiţ tehdy dokázala carská vláda z pozadí financovat rŧzné evropské ţurnály. Vzpomeňme, ţe „duchovním otcem“ svatoalianční charty ze září 1815 byl Alexandr I.

Tato úloha, kterou ruské samoděrţaví přebíralo jiţ od doby francouzské revoluce, nebyla dána rozmary jednotlivých vládcŧ, ale byla diktována existenčními zájmy impéria. Autokratická forma vlády je „ţivotní nezbytností“ kaţdého národně heterogenního státu, který se zrodil z expanze. Podle známé zásady, ţe národy a státy se udrţují těmi silami, z nichţ se zrodily, muselo proto i Rusko usilovat o udrţení autokratických vlád všude tam, kam sahal jeho vliv. Neboť pád těchto reţimŧ by rozšířil hradbu izolace, oddělující ruské impérium od ostatní Evropy, a tím neodvratně přiblíţil i jeho rozpad.

Strana 408

RUSKÉ IMPÉRIUM

Na rozdíl od svého předchŧdce nebyl Mikuláš I. ovlivněn osvícenskými idejemi a zmítán pochybnostmi o svém poslání. Jeho myšlenkový svět byl přímočaře prostý. „Jeho radostí“ - jak svědčí současník - „byli vojáci ve vyrovnané řadě, uniforma a kabát upnutý na všechny knoflíky, vojenský vzhled a ruce na švech.“ Z 52 ministrŧ, kteří se za jeho vlády vystřídali, bylo 32 generálŧ. „Civilisty“ trpěl jen s krajní nechutí a tato antipatie došla tak daleko, ţe předsedou Svatého synodu, který stál v čele pravoslavné církve, jmenoval husarského plukovníka.

Sám car Mikuláš I. byl stroze střídmý. Nemiloval okázalost a nádheru. Svoji carskou loţnici, prostě a po vojensku zařízenou (včetně ţelezné postele), dal ozdobit jen jediným „uměleckým dílem“ - bustou

četnického generála Benkendorfa. Tento car vynikl především svou „hlubokou, temnou, neproniknutelnou, je-li moţno se tak vyjádřit, nevzdělaností“ (J. Tarle). Nelze o něm prohlásit, ţe by podceňoval vzdělání, neboť on je přímo nenáviděl. O Moskevské univerzitě mluvil jako o „vlčím doupěti“ a kdyţ mu kdysi představili výborného studenta prohlásil: „Já nepotřebuji vzdělané lidi, ale věrné poddané.“

V galerii ruských vládcŧ se Mikuláš I. nevyjímá ani svým antisemitismem, jímţ se však na rozdíl od některých jiných nikterak netajil. Kdyţ mu v říjnu 1827 zástupce novorossijského gubernátora hrabě Pahlen navrhl, aby dva tamní Ţidé, kteří se ze strachu před morem pokusili utéci za hranice, byli odsouzeni pro výstrahu ostatním k trestu smrti, odmítl to: „Viníci nechť jsou dvanáctkrát prohnáni (ulicí) o tisíci lidech (= vojákŧ s rákoskami). Trest smrti u nás, sláva Bohu, nemáme a není na mně, abych jej zaváděl.“ Abychom pochopili tuto carovu „humánnost“, dodejme, ţe není znám případ, kdy by odsouzenec, který třeba jen jednou proběhl „ulicí“ o tisíci ranách, ţil déle neţ dva-tři dny.

Strana 409

ČETNÍK EVROPY

Své, moţno-li to tak nazvat, uvědomělé reakcionářství, manifestoval Mikuláš I. pověstnou poznámkou, kterou připsal k jakési ministerské zprávě končící slovem pokrok: „Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka!“

Byl přesvědčen o tom, ţe musí sám vše řídit a o všem rozhodovat. Radil výtvarníkŧm a architektŧm a sám schvaloval všechny projekty státních budov říše. V sídelním Petrohradě se dokonce bez souhlasu cara nesměly přestavovat ani domy soukromé. Tak by bylo moţno pokračovat velmi dlouho (v seznamu „vládních činŧ“ tohoto cara nechybí ani to, ţe i sám zatýkal na ulici podezřelé lidi).

„LÉKAŘI DUŠÍ“

Na poţadavky, které přivedly děkabristy k rozchodu se samoděrţavím a k povstání roku 1825, odpověděla vláda Mikuláše I. v podstatě dvojím zpŧsobem. Reorganizací tajné policie a pokusem o „nápravu duší“ (pomocí cenzury a státní ideologie ministra Sergeje Uvarova).

Tajnou policii ovšem nezavedla v Rusku teprve vláda Mikuláše I. Tato instituce měla dlouhou tradici a byla jiţ od 16. století trvalou součástí nejvyšších ruských vládních institucí. Kaţdá nová vláda začínala téměř stereotypně tím, ţe obávanou „Tajnou kancelář“ okázale zrušila, aby ji vzápětí opět (pod jiným názvem a s vyloučením publicity) obnovila. Tyto „kanceláře tajných záleţitostí“ však měly poměrně malý okruh pŧsobnosti. Byly zpravidla odkázány na hlášení místní policie a vyšetřovaly většinou jen delikty namířené proti panovníkovi. Spoléhaly více na příleţitostné udavače a neměly stálou síť agentŧ. Jejich činnost byla patrna zejména v Petrohradě a Moskvě, zatímco provincie zŧstaly zpravidla stranou jejich zájmu.

V březnu 1826 předloţil generál A. Benkendorf carovi projekt, který vedl k jediné skutečně velkorysé reformě, k níţ za 30 let vlády

Strana 410

RUSKÉ IMPÉRIUM

Mikuláše I. došlo - k reformě policejní. Bylo zřízeno pověstné III. oddělení soukromé kanceláře Jeho Veličenstva, z něhoţ se později zrodila známá Ochranka.

Benkendorfova tajná policie byla snad vŧbec nejmodernější a skutečně jiţ novodobou institucí Ruska, které se jinak stroze uzavřelo „rozvratnému vlivu“ Evropy. Byla zavedena systematická perlustrace korespondence, postihující všechna velká centra říše. Pro tuto práci byli vybíráni „spolehliví“ poštmistři. Byla dána příleţitost všem, kteří by chtěli „vládu upozornit na nějaké spiknutí, nebo sdělit jí nějaké novinky“. Nová tajná policie počítala ovšem i se „zloději, intrikány a sebrankou, která začne litovat svých omylŧ, nebo bude chtít vykoupit svoji vinu udáním. Přinejmenším budou od nynějška vědět, na koho se obrátit“ - psal generál Benkendorf carovi roku 1826.

Všechny významnější vládní a veřejné instituce byly vybaveny stálými agenty, kteří byli „nasazeni“ i do všech velkých vojenských jednotek (s příslušnou hodností, která jim měla usnadnit všude přístup). V čele těchto „lékařŧ duší“ (jak jim říkal car) stál štáb generála Dubbelta, „šedé eminence“ III. oddělení, jehoţ náčelníkem byl Benkendorf.

Činnost této tajné policie nebyla zaloţena pouze na brutálním násilí (jehoţ se ovšem nikdy nezříkala). Generál Dubbelt a jeho pobočník Fok se naopak pokoušeli i o ovlivňování a manipulování veřejného mínění a organizovali diskreditaci nepohodlných osob. Velkou váhu přikládali pravidelným „zprávám o mínění obyvatelstva“, které posílali dŧstojníci četnictva ze všech koutŧ impéria. Kromě této armády špiclŧ, jejíţ šéf mohl podle své úvahy rušit výroky soudŧ, pŧsobila ovšem i běţná policie, která (ne zcela vţdy neúspěšně) soutěţila s III. oddělením v odhalování podvratných ţivlŧ. Tato rivalita přispívala ke „zdokonalení“ obou policejních sborŧ tak účinně,

Strana 411

ČETNÍK EVROPY

ţe od doby Mikuláše I. nepatřila v Rusku policie k oblastem, v nichţ by zaostávalo za ostatní Evropou. Spíše naopak.

Dŧstojným partnerem Benkendorfovy policie byla cenzura. Je to ovšem téma bohaté a pestré. Nezbývá proto neţ pouze vybrat několik charakteristických údajŧ. Ti, kteří se domnívají, ţe teprve v naší době bylo moţné zabavit část textu, přičemţ bylo výslovně zakázáno tečkami či jinak označit cenzurované místo, se mýlí. V Rusku byla tato praxe zavedena jiţ v červnu 1826. V téţe době bylo také výslovně zakázáno cokoli psát o kterékoli státní instituci, pokud to tato instituce neschválila.

V dalších letech vlády Mikuláše I. byl pak tento systém zdokonalován (roku 1833 byla zavedena předběţná cenzura všech publikací, pokud jiţ předtím nepodléhaly na základě dřívějších nařízení předběţnému schválení). Došlo to aţ tak daleko, ţe cenzuře muselo být předkládáno všechno (i nová vydání děl, která byla jiţ dříve cenzurou schválena). Jiţ tehdy bylo například zakázáno všem, kdo slouţili ve státní správě či armádě, cokoli publikovat bez souhlasu svých nadřízených. Bylo by opravdu snazší uvést, co tehdejší doba ještě neznala. Nebylo toho mnoho.

Toto bigotní „ideové ochranářství“, které mělo zaštítit „zdravé Rusko“, jemuţ je „kaţdé revolucionářství bytostně cizí“, před rozkladným vlivem „zkaţené a degenerující Evropy“ (ministr osvěty Uvarov), vyvrcholilo koncem vlády Mikuláše I. v období „cenzurního teroru“ (1848-1855). V čele cenzury stál tehdy zvláštní vládní výbor, zabývající se všeobecnou následnou cenzurou. Lze si snadno představit, kam aţ sahaly rabulistické zásahy tohoto orgánu, kdyţ jeho předseda, generál Buturlin, prohlásil, ţe by bylo třeba cenzurovat i Evangelium. „Škoda jen“ - povzdechl si prý Buturlin - „ţe je to tak známá kniha.“ Jiný z cenzorŧ, profesor (!) Davydov ţádal, aby z

Strana 412

Соседние файлы в предмете [НЕСОРТИРОВАННОЕ]