KYJEV

Byzancí - trvalou součástí historie Kyjevské Rusi a jejích prvních kníţat. Tento téměř nikdy neustávající a vyčerpávající zápas vedl k budování souvislého obranného valu s palisádou (častokolem) na hranicích Kyjevské Rusi s Pečeněhy. O tomto valu se dochovaly bezpečné zprávy, neboť v roce 1008 doprovázel k bráně v tomto valu velký kníţe sv. Vladimír biskupa-misionáře Bruna, který šel hlásat Pečeněhŧm křesťanství. Kníţe se tehdy marně snaţil Bruna přesvědčit, aby k divokým Pečeněhŧm nechodil. Bruno se nedal odradit. Jeho misie však neskončila tragicky, jak všichni - a snad i on sám - předpokládali. Unikl mučednické smrti a obrátil na víru 30 pohanŧ.

Neustálé vpády Pečeněhŧ vyčerpávaly síly Kyjevské Rusi. Obranný val proti Pečeněhŧm byl sice znovu a znovu rozšiřován a upevňován, ale nájezdy kočovníkŧ nemohl zastavit. Jejich neustálá hrozba byla nakonec odvrácena roku 1036 velkým kníţetem Jaroslavem Moudrým (1019-1054), kdy kyjevské vojsko překročilo obranný val a Pečeněhové utrpěli těţkou poráţku, z níţ se jiţ nevzpamatovali. Uvidíme, ţe krátce poté se však ve stepích mezi dolním tokem Dněpru a Donem objevil nový - mnohem hrozivější - nepřítel, Polovci (Kumáni).

POKŘESTĚNÍ RUSI

Nejvýznamnější událostí v ţivotě Kyjevonovgorodské Rusi za vlády prvních Rjurikovcŧ bylo přijetí křesťanství v roce 988 za vlády velkého kyjevského kníţete Vladimíra. Ten byl pak pravoslavnou církví prohlášen za svatého, přestoţe měl ke svatosti dosti daleko (trŧnu se zmocnil po zavraţdění svého bratra a - jak praví letopisec - drţel si dva harémy, v nichţ bylo na 500 ţen).

Zřejmě bychom se velmi vzdálili ţivotu té doby, kdybychom předpokládali, ţe pokřestění Rusi se týkalo skutečně celé země. Ještě

Strana 20

KYJEVSKÁ RUS

ve 13. století jsou známy v severovýchodní Rusi oblasti, kde přeţívalo pohanské náboţenství a jeho výrazné pozŧstatky lze pozorovat i ve stoletích následujících. Víra v křesťanského boha se zpočátku omezovala především na kníţete, jeho druţinu a nepočetnou horní vrstvu městského obyvatelstva.

V tomto prostředí nebylo koncem 10. století křesťanství tak zcela neznámé a cizí. Mnozí kníţecí druţiníci - Varjagové - byli křesťany a křesťankou byla i matka Vladimírova otce, kněţna Olga. A v Kyjevě - v téţe době, kdy na posvátném pahorku nad městem ještě stál idol vševládného Peruna - se nacházely jiţ i křesťanské svatyně.

O přijetí nové víry a jejím dŧrazném prosazování (kníţe Vladimír přímo řekl - podle letopiscova podání - ţe ten, kdo nepřijme křest mu „nebude přítelem“) rozhodly však dŧvody jiné. Svět, s nímţ Kyjevská Rus obchodovala a zároveň se i stýkala, potýkala i střetávala, byl převáţně křesťanský. A neustále připomínal východním „barbarŧm“ svoji kulturní a civilizační nadřazenost. Kyjevská Rus, přestoţe byla ve své době největší evropskou zemí, zŧstávala tak na okraji a v mnohém směru i mimo dění tehdejší Evropy.

Přijetí křesťanství nebylo proto ani tolik otázkou přitaţlivosti nové víry, jako spíše příkazem rozumu, který nutil kyjevského kníţete k překročení hradby, která jej oddělovala od světa, s nímţ byla tehdejší Rus spjata řadou společných zájmŧ, dohod i konfliktŧ. Pro Kyjevskou Rus byla hlavním představitelem tohoto světa Byzanc.

Vyprávění dávného letopisce o tom, jak se kníţe Vladimír rozhodoval, zda přijmout víru v Mohameda, judaismus, západní katolicismus či křesťanství z Byzance, je sice pěkné, ale stěţí je něčím více neţ dobovým vyprávěním. Kyjevský kníţe se nemohl rozhodovat. Nebylo o čem. Téměř všechny cesty z Kyjevské Rusi vedly do Byzance.

Strana 21

KYJEV

Ostatně to bylo předurčeno i geograficky. Dněpr směřoval k Černému moři a ţádná z velkých řek - hlavních komunikací tehdejší doby - nevedla z Kyjevské Rusi na západ.

Bezprostředním podnětem k přijetí křesťanství byl záměr velkého kníţete Vladimíra získat za manţelku princeznu Annu, sestru byzantského císaře Basilea II., a tím posílit své postavení i prestiţ. Byzanc, zmítaná tehdy vnitřními zápasy, v nichţ císař potřeboval vojenskou pomoc kyjevského kníţete, nakonec po velkém váhání (a Vladimírově taţení do byzantských drţav na Krymu) souhlasila. Císař si však vymínil, ţe Vladimír musí přijmout křest, neboť byzantská princezna se nemohla stát manţelkou pohanského „barbara“. Vladimír - i se svou druţinou - tuto podmínku přijal, pomohl svým vojskem Basileovi udrţet se na trŧnu a Anna se stala jeho manţelkou. Kníţe pak osvědčil své křesťanství příkazem, aby se i všichni Kyjevané dali pokřtít. Dřevěný idol Peruna se stříbrnou hlavou, vévodící do té doby Kyjevu, dal Vladimír přivázat ke koňskému ocasu, dovláčet k řece a svrhnout do Dněpru. A protoţe se pohanský bŧh nechtěl sám potopit, přivázali k němu těţký kámen, aby mu pomohli.

Přijetím křesťanství se Kyjevská Rus výrazně přiblíţila ostatní Evropě i tím, ţe nová víra byla provázena pronikáním písma a kniţní kultury. Podíl na tom měli i Metodějovi ţáci, kteří po jeho smrti prchali z Velké Moravy před vpádem Maďarŧ. Někteří z nich našli útočiště v Kyjevské Rusi. Přišli sem dlouho předtím, neţ se křesťanství stalo oficiálním náboţenstvím a přinesli s sebou i staroslověnské církevní texty a snad i Metodějŧv překlad bible.

RUSKÁ PRAVDA

Podobně jako Kosmas ve své „Kronice české“ zaznamenává i Nestor především historii kníţat. Prosté starosti i zpŧsob ţivota lidu proniká do zápisu letopisce jen okrajově a zpravidla nahodile.

Strana 22

KYJEVSKÁ RUS

Tím spíše vyniká význam nejstaršího ruského svodu zákonŧ - Ruské pravdy. Pro poznání ţivota Kyjevské Rusi je to pramen skutečně výjimečný. Zachycuje totiţ ve své nejstarší, tzv. krátké redakci (první zpráva o ní je z roku 1016, z doby vlády velkého kníţete Jaroslava Moudrého) stav krátce po

přijetí křesťanství. Byla to doba, kdy se ještě výrazně uplatňovalo staré zvykové právo, které představuje podstatnou součást tohoto kodexu. Jeho předobrazem a vzorem byl byzantský církevní zákoník Nomokánon.

Prvním překvapením, které zaţijeme při čtení Ruské pravdy je zjištění, ţe téměř nezná trest smrti. Pro 11. století bychom očekávali, ţe nebude méně kruté, neţ pozdější vrcholný středověk, který v podstatě znal jen bití knutou, zmrzačení (trhání nozder, useknutí ruky, vypalování znamení apod.) a smrt. Avšak Ruská pravda v zásadě nezná nejen trest smrti, ale jen výjimečně kodifikuje tělesné tresty vŧbec. Připouští je zpravidla jen tam, kde je nařizovala její byzantská předloha. Téměř všechny tresty jsou peněţní, přičemţ se připouštěl (bez výslovného souhlasu Jaroslavovy pravdy) i souboj ţalobce a ţalovaného o pravdu ve sporu. Bylo to nepochybně dávné pohanské zvykové právo (tzv. pole), které se v Rusku udrţelo aţ do počátku 16. století. Spor však mohl být rozhodnut i „boţím soudem“. Obţalovaný musel vzít do ruky rozţhavené ţelezo, nebo vybrat z vařící vody kruh.

Strana 23

KYJEV

Poté soudce ruku obvázal a zapečetil. Kdyţ po třech dnech nebyla na ruce jizva nebo jiný příznak poškození, obţalovaný byl osvobozen.

Ruská pravda ovšem postihuje jednotlivé přečiny a zločiny (tvrději neţ vraţda je postihováno ukradení koně a ţhářství), ale výši pokuty - jako základního trestu - diferencuje podle sociálního postavení postiţeného. Za zabití, zranění nebo zneuctění „kníţecího muţe“ (druţiníka), bohatého kupce nebo bojara (vlastníka pŧdy a nevolníkŧ) byly sazby nejvyšší. Druhou sociální skupinu tvořili smerdové (svobodní rolníci), nájemci a další „prostí lidé“ a nejníţe stáli ti, kdo neplatili daně - „cholopi“ (lidé závislí, nevolníci, otroci).

Podle Ruské pravdy pán, který zabil svého „cholopa“, podléhal (peněţnímu) trestu. O téměř čtyři století později však jiţ tzv. Dvinský kodex z roku 1397 říká, ţe pán, který „hříšně udeří“ svého poddaného a ten od toho zemře, nepodléhá trestu. V tomto rozdílu snadno rozpoznáme vzdálenost, která oddělovala Kyjevskou Rus od doby vrcholného ruského středověku.

Nepochybně zajímavá a pro naši dobu inspirující byla v Pravdě kníţete Jaroslava zásada, ţe zloděj platil dvojnásobek i trojnásobek ceny toho, co ukradl.

Zaznamenejme ještě, ţe zákoník kníţete Jaroslava trestá ţenu, která bije svého muţe (o opačném případě mlčí), ale zároveň nařizuje, ţe pán, který násilně zneuctí nevolnou ţenu, musí ji propustit na svobodu a má-li s ní děti, pak ona i tyto děti jsou po jeho smrti svobodné. K dávným zvykovým právŧm, které Ruská pravda převzala a kodifikovala, patřilo unesení ţeny. Ve smyslu Nomokánonu to byl zločin, ale Jaroslavŧv kodex přistupuje k této otázce mírněji. Unesení nebylo trestáno, pokud k němu došlo se souhlasem unesené (ve většině případŧ tomu tak jistě bylo) a únos skončil svatbou.

Strana 24