MOSKEVSKÝ STÁT

moci příliš trvat na zvláštních výsadách a právech Ukrajiny a na svých pravomocích.

Tato chvíle přišla po řadě poráţek Chmelnyckého. V lednu 1654 přijali carští poslové v Perejaslavi Ukrajinu „pod ochranu cara“.

Chmelnyckyj se nestal nezávislým vladařem stojícím pod ruskou protekcí, ale poddaným ruského cara a Ukrajina byla po válce Moskevské Rusi s Polskem rozdělena mezi obě země na dvě části, jejichţ hranici tvořil Dněpr.

Všechny pozdější pokusy Bohdana Chmelnyckého a jeho nástupcŧ v hodnosti hetmana o vymanění Ukrajiny z ruské nadvlády ztroskotaly. Ukrajina byla začleněna do stále mohutnějícího ruského impéria.

RÁDCI CARA ALEXEJE

V dějinách Ruska se setkáme i s osobnostmi, které se vymykají mravŧm své doby a prostředí, v němţ pŧsobily. Neměly by být opomíjeny, neboť představují Rus zcela jinou, neţ jaká vstoupila do povědomí okolního světa. Rus lidskou a spravedlivou, hluboce proţívající bídu a utrpení nejbědnějších z bědných.

Strana 111

NOVÁ DYNASTIE

V nejvyšších vládnoucích kruzích se takoví lidé objevují jen zcela výjimečně - a nikoli jen v Rusku. A přesto právě oni jsou těmi hrdiny, kteří by neměli být zapomenuti. Jedním z nich byl Fjodor Michajlovič Rtiščev (1625-1673), vrstevník cara Alexeje a po téměř celou dobu jeho vlády carŧv blízký rádce, či spíše jeho „ţivé svědomí“. Dnes zní téměř neuvěřitelně, ţe tento boháč, carský hodnostář a vychovatel následníka trŧnu odmítl carem nabídnutou hodnost bojara a po celý ţivot se drţel křesťanské zásady - milovat svého bliţního jako sebe samého. Setkáme se u něho s tím, co pŧsobí i v naší době zcela neskutečně - vţdy dával druhým přednost před sebou. Svŧj vliv na cara dŧsledně vyuţíval v zájmu překonávání hořkostí, intrik a sporŧ u dvora, sám zcela neschopen se jich jakkoli zúčastnit.

Dochovaly se zprávy, ţe Rtiščev - ač nemocen - nabral při jedné své cestě do svého kočáru tolik chudákŧ, ţe sám musel vystoupit. Prodal své obleky a nádobí, aby mohl poslat do Vologdy pomoc v době hladomoru, Arzamasu daroval pŧdu, na kterou město nemělo peníze, aby ji vykoupilo, a zřizoval špitály a útulky pro nemocné. Svou závětí propustil všechny své slouţící z poddanství.

Tato filantropie jistě nemohla řešit sociální problémy jeho doby a mnozí jej povaţovali za podivína, který nakonec zemřel dříve, neţ stačil všechen svŧj veliký majetek rozdat chudým a potřebným. Nerozuměli mu a nechápali, proč - kdyţ prodával své vesnice, aby měl na své chudobince - zavazoval kupující k přísaze, ţe nikdy v těchto vsích nezvýší obrok a robotu.

F. M. Rtiščev patří - nejenom v ruských dějinách - k těm, o nichţ lze stěţí uvěřit, ţe skutečně ţili. A přesto právě oni představují nevelké, ale přesto hořící světlo v temnotách kořistnictví a egoismu vládnoucích tříd. A cosi z tohoto světla padá i na Alexeje, ze všech Romanovcŧ cara „nejtiššího“, mírného a v tehdejších ruských

Strana 112

MOSKEVSKÝ STÁT

podmínkách vskutku dobrotivého. Jinak bychom nepochopili, ţe ti dva - Rtiščev a car - mohli ţít v téţe době a povětšinou i v plné shodě.

Druhou výraznou osobností doby vlády cara Alexeje byl první ministr (kancléř) Afanasij Ordin-Naščokin. Vzestup tohoto drobného provinčního šlechtice z dalekého Pskova aţ k postavení „stráţce carské pečeti a velkých vyslaneckých záleţitostí“ byl dán jistě jeho vynikajícími schopnostmi a vzděláním. Ale nejen tím - car Alexej nebyl při své dobrodušnosti naivním prosťáčkem. Dokázal si vybírat schopné dŧvěrníky a ochránit je před intrikami a záští moskevských bojarŧ. Ordin-Naščokin je „obešel a přeskočil“ a jiţ tím si zaslouţil jejich téměř svornou a bezvýhradnou nenávist.

S Rtiščevem, který byl cele oddán své víře v povinnost konat dobro, spojuje Ordina-Naščokina jeho bezvýhradný respekt k právu a pravdě - i v mezinárodních vztazích, které řídil. Dokázal se v tom vzepřít i carovi a kdyţ byl poslán roku 1671 s instrukcí, aby v jednání s Poláky zvrátil příměří s Polskem (tzv. Andrusovské, 1667), které sám

Strana 113

NOVÁ DYNASTIE

vyjednal, vzdal se raději svých vysokých hodností a odešel do kláštera, neţ aby jednal proti svému přesvědčení.

V ruských i světových dějinách se najde mnoho státníkŧ, kteří prohlašovali a prohlašují, ţe pacta sunt servanta (dohody se dodrţují), ale jen málo je těch, kteří na tom do dŧsledku trvají. Ordin-Naščokin byl jedním z nich. Přitom nebyl naivní snílek. Byl tvrdým a neústupným diplomatem, který své protivníky přiváděl nezřídka k zoufalství tím, ţe dokázal dokonale vyuţít jakékoli slabiny či pochybení svých partnerŧ. Ale smlouvy povaţoval za nedotknutelné. Mohly být zrušeny jen se souhlasem obou stran.

Byl výjimečnou osobností své doby i v jiném směru. Houţevnatě a vytrvale kritizoval zlořády a těţkopádnost moskevského prikazného systému a správy země a byl upřímným obdivovatelem evropské vzdělanosti. Právě on - dlouho před Petrem I. - prosazoval zásadu, ţe „dobrému (člověku) není k necti učit se ... u cizích, dokonce i u svých nepřátel“. Mluvili o něm jako o „cizinci“, který chce zavádět západoevropské vzory v pravoslavné Rusi - a skutečně je zaváděl a zavádět chtěl. Téměř se vším, co o pŧl století později tvoří podstatu reforem Petra I. - aţ po vytvoření pravidelné armády a pokus o vytvoření jakýchsi bratrstev obchodníkŧ - se setkáváme v mnoţství memorand a návrhŧ, které Ordin--Naščokin předkládal caru Alexejovi. Ten si ostatně také uvědomoval potřebnost změn. Věren své povaze se k nim však rozhodoval jen zřídka a váhavě. Jiţ proto, ţe byl a zŧstal hluboce spjat se staroruskou tradicí. Evropské vzory mu byly spíše zajímavou ozdobou neţ ţivotní nezbytností pro zemi, jíţ vládl. Svého prvního ministra však vytrvale chránil před jeho četnými odpŧrci a viděli jsme, ţe Naščokin padl teprve tehdy, kdyţ se dostal do rozporu přímo s ním.

Strana 114