ČETNÍK EVROPY

Mezi členy Cyrilometodějské společnosti byl i velký ukrajinský básník Taras Hryhoryj Ševčenko. Na rozsudek soudu - poslat Ševčenka jako řadového vojáka do Kazachstánu - připsal car Mikuláš ještě dovětek: „Se zákazem psát a malovat.“

V roce 1845 vznikl v Petrohradě kolem vzdělaného úředníka ministerstva zahraničních věcí M. Petraševského (1821-1866) krouţek mladých vzdělancŧ a spisovatelŧ (mezi nimi například i Dostojevskij). Petraševci obratně pronikli hradbou vládní cenzury a začali vydávat výkladový slovník, v němţ vysvětlovali základní pojmy tehdejšího evropského myšlení. Policii se podařilo odhalit „politické pátky“ Petraševského a v dubnu 1849 byli významnější členové krouţku zatčeni. Soud vynesl 21 rozsudkŧ trestu smrti zastřelením. 22. prosince 1849 byli odsouzenci přivedeni před popravčí četu, byl jim přečten rozsudek a v poslední chvíli jim oznámili carovu milost - vyhnanství na Sibiř (Dostojevskému byl změněn trest smrti na čtyři roky nucených prací a šest let řadové sluţby v armádě).

UKAZ PROTI REVOLUCI

Od konce napoleonských válek a zejména od doby rusko-turecké války let 1828-1829 se rusko-anglické vztahy trvale zhoršovaly. V posílení Ruska na Balkánském poloostrově spatřovala Vídeň hrozbu svým zájmŧm a konečně i ve Francii patřil k heslŧm červencové revoluce roku 1830 poţadavek zbavit se ruského vlivu. Kromě vyhraněného reakcionářství nemohli Francouzi Bourbonŧm odpustit i to, ţe byli dosazeni na trŧn z vŧle a moci ruského cara. To vše přispívalo k postupné mezinárodní izolaci carismu.

Petrohradská vláda se v této situaci rozhodla pro opětné sblíţení s Rakouskem. Na počátku třicátých let došlo z iniciativy Ruska k pokusu o oţivení Svaté aliance, která v polovině dvacátých let přestala existovat. V roce 1833 se setkal Mikuláš I. s Františkem I. v

Strana 426

RUSKÉ IMPÉRIUM

Mnichově Hradišti, kde byla podepsána rusko-rakouská spojenecká konvence. Ve snaze vyjít vstříc Rakousku stáhlo Rusko v roce 1834 svá vojska z dunajských kníţectví. Vídeň měla být přesvědčena, ţe v Petrohradě se vŧbec nepomýšlí přeměnit dočasnou okupaci těchto krajŧ v trvalou (Rusko mělo na základě Bukurešťského míru z roku1829 právo drţet svá vojska v Moldavsku a Valašsku do té doby, dokud Turecko nesplní podmínky míru).

Avšak ani tento modus vivendi s Vídní nezabránil postupnému poklesu mezinárodního vlivu a prestiţe Ruska. Sebevědomí francouzské a anglické prŧmyslové a obchodní burţoazie vŧči carskému Rusku vzrŧstalo úměrně s jejím rostoucím bohatstvím. Prvním příznakem poklesu mezinárodního postavení Ruska byla konvence, jíţ v letech 1840-1841 všechny evropské velmoci garantovaly územní celistvost Turecka. Carská vláda ovšem chápala, proti komu jsou tyto konvence namířeny, nezbývalo jí však neţ do tohoto kyselého jablka kousnout a podepsat také. A tak se jiţ v této době ocitá Rusko v situaci, jejímţ přirozeným dŧsledkem byla později jeho úplná diplomatická i vojenská izolace v krymské válce.

Události roku 1848 však na čas odvedly pozornost od „východní otázky“ jiným směrem. Evropskou revoluci roku 1848 pochopila carská vláda jako příleţitost zasáhnout do evropských událostí a posílit svoje mezinárodní postavení. Rusko přerušilo diplomatické styky s Francií a poskytlo Habsburkŧm pŧjčku. Carská vláda zasáhla i v dunajských kníţectvích, kde se proti Turecku zvedla vlna osvobozeneckého hnutí. Zároveň dal Mikuláš I. soustředit armádu, která měla zasáhnout proti revoluci v Evropě. Byl vydán zákaz vstupu cizincŧ do Ruska, které bylo od ostatní Evropy „nakaţené revolučním morem“ neprodyšně odděleno hradbou vojsk. Revoluční hnutí v

Strana 427

ČETNÍK EVROPY

pobaltských zemích, inspirované evropskými událostmi, bylo řízně potlačeno.

Pozoruhodným dokumentem té doby je manifest, jímţ se car Mikuláš obracel k evropským „vzbouřencŧm“. V tomto „ukazu proti revoluci“, který car sám stylizoval, je zachyceno samodurství carátu skutečně v nepřekonatelné zkratce: „S námi je Bŧh, pochopte to, národové, a pokořte se...“ (razumejte jazycy i pokorjajtěs).

Evropské národy však byly přesvědčeny, ţe dříve či později se bude muset „pokořit“ carské Rusko: „Není nám přece tajno, ţe krátkým časem se rozpadne velikán tento a s ním poslední sloup despotismu evropského ztroskotá“ (K. Sabina v Občanských novinách 5. května 1849). Zatím však byl „četník Evropy“ stále ještě mohutnou silou.

Přestoţe carismus nemohl zvrátit evropský vývoj, mohl zasáhnout a zasáhl v sousedním Rakousku. Feudální pobratimství a solidarita mezi Vídní a Petrohradem opět na čas překonaly a odsunuly do pozadí vzájemnou hlubokou a trvalou nedŧvěru obou velmocí - v roce 1849 poslal car do Uher armádu 300 000 muţŧ, která pomohla Habsburkŧm porazit revoluční Maďary. Tato „nezištná“ pomoc proti revoluci byla ovšem zároveň vedena snahou zavázat si Rakousko těsnějším spojenectvím.

V Evropě vynesla carismu jeho vojenská intervence v Uhrách upřímnou a zcela jednotnou nenávist. Právě v této době převládalo všeobecné přesvědčení, ţe nezbytnou podmínkou pokroku je jeho poráţka. Stejně posuzovali zákrok carských armád v Uhrách roku 1849 i ruští demokraté. „Vítězství nad Maďary je (naší) ostudou,“ napsal tehdy N. Černyševskij.

Strana 428

RUSKÉ IMPÉRIUM

Carskou zahraniční politiku lze obviňovat z mnoha nectností. Nelze jí však přisuzovat naivitu a to, ţe by byla ovládána náhlými emocemi svých vládcŧ (případy nesvéprávného Petra III. a jeho syna Pavla I. jsou opravdu netypické). Zásah proti maďarské revoluci rozhodně nebyl pouze dílem nenávisti cara k revolučním idejím. Byl to střízlivě a chladně kalkulovaný a motivy sebezáchovy vedený úder proti evropské revoluci, ohroţující svými občanskými svobodami a úsilím o uplatnění práv národŧ na sebeurčení samy základy ruské autokracie. Obdobný zásah například proti Číně by byl absurdní. Nikoli jen z dŧvodŧ vojenských, ale i proto, ţe z Číny ruskému impériu lidská práva a svobody nikdy nehrozily.

Ke své úloze „četníka Evropy“ nebylo ruské impérium dovedeno civilizačními, kulturními či názorovými rozdíly Ruska a Evropy, ale tím, ţe od konce 18. století evropský vývoj ohroţoval základy jeho existence. Platilo to ovšem i naopak.

KRYMSKÁ VÁLKA

Počátkem padesátých let 19. století vyvíjelo se carské Rusko přesně podle zákona, ţe kaţdý špatný reţim se snaţí kompenzovat neúspěchy své vnitřní politiky vnější expanzí, která má být zároveň i zbraní proti opozičním a nespokojeným ţivlŧm v zemi. Špatné svědomí z neschopnosti řešit problémy říše mělo být přehlušeno úspěchem zahraniční politiky.

K této, lze-li se tak vyjádřit, „nezbytnosti expanze“ přistupovaly i některé další okolnosti, které se zdály svědčit o tom, ţe přišla „vhodná chvíle“. Bezmocné Turecko, „revoluční anarchií“ zmítaná a, jak se v Petrohradě domnívali, i oslabená Evropa, „vděčné“ Rakousko a z druhé strany revolucí 1848 „nedotčené a pevné“ Rusko, jehoţ armády opět prokázaly v Uhrách svoji sílu a neporazitelnost - to vše

Strana 429

ČETNÍK EVROPY

spoluurčovalo rozhodnutí vlády Mikuláše I. aktivizovat svoji politiku na Balkáně.

Znovu byl ovšem - jako jiţ tolikrát předtím - oficiálně motivem ruského vojenského zásahu proti Turecku čistý a posvátný zájem víry, „ochrana pravoslavných a svatých míst v Jeruzalémě“. Kdyţ sultán, který svěřil tuto ochranu katolíkŧm, odmítl (z podnětu a s podporou Anglie a Francie) ruský protest, vtrhla v roce 1853 ruská vojska do dunajských kníţectví. V námořní bitvě u Sinopu v září 1853 zničil admirál Nachimov turecké loďstvo a všechno se zdálo nasvědčovat tomu, ţe válka rychle skončí další poráţkou Turecka a záborem dalších oblastí evropské části turecké říše. Avšak v březnu 1854 vyhlásily Anglie a Francie Rusku válku, které se tak rázem ocitlo osamoceno proti koalici dvou prŧmyslově nejvyspělejších evropských velmocí. Tak začala krymská válka, v níţ „vděčné“ Rakousko zŧstalo neutrální a v diplomatických jednáních naopak podporovalo protiruskou koalici.

Carské Rusko nebylo na podobnou válku připraveno ani ekonomicky, ani vojensky. Hlavní oblasti bojŧ, Krym a Kavkaz, nebyly spojeny s centrem říše ţeleznicí a všechno muselo být armádě vezeno na povozech se zvířecím potahem. Pěchota byla vyzbrojena puškami s hladkou hlavní s účinným dostřelem 120 m, zatímco Angličané a Francouzi měli pušky s dostřelem na 700-800 m. Proti ruským válečným plachetnicím zasáhly pohyblivé moderní válečné lodě na parní pohon. Navíc zastihla tato válka carismus v době vrcholícího rozkladu jeho státní mašinérie. Poměry, které panovaly v armádě, lze ilustrovat historkou, která se zdá aţ neuvěřitelná: v roce 1855 provdal jeden velitel pěší brigády svou dceru a jako věno jí dal polovinu toho, co bude od nynějška krást z částek poukazovaných na výţivu vojákŧ.

Strana 430

RUSKÉ IMPÉRIUM

Spojenci zaútočili na Rusko na všech mořích - od Bílého a Baltického moře aţ po Tichý oceán. Avšak hlavním směrem útoku se stal Krymský poloostrov, kde se vylodila šedesátitisícová expediční armáda a oblehla Sevastopol. Celých jedenáct měsícŧ bránili Rusové za cenu těţkých ztrát svoji černomořskou pevnost proti lépe vyzbrojenému a zásobovanému anglo-francouzskému desantu. 27. srpna 1855 Sevastopol padl, avšak houţevnatost, s níţ byl hájen, odvrátila úplnou vojenskou poráţku a usnadnila Rusku jednání o mír.

Mírovou smlouvou, kterou podepsala 18. března 1856 v Paříţi vláda Alexandra II. (Mikuláš I. zemřel v únoru 1855), byla mezinárodně sankciována skutečnost, ţe vedoucí a neotřesitelné postavení carského Ruska v Evropě patří minulosti. Rusko se muselo vzdát ústí Dunaje a souhlasit se zákazem drţet na Černém moři válečné loďstvo. Dřívější smluvní práva Ruska, které bylo garantem zachování autonomního postavení Valašska a Moldavska v rámci turecké říše, byla zrušena. Dosud obecně uznávanou ruskou ochranu křesťanských poddaných Turecka vystřídala kolektivní záruka jejich práv všemi evropskými velmocemi.

Vnitřní rozklad carské říše byl dovršen hlubokým úpadkem mezinárodního postavení Ruska. Samoděrţaví stálo na pokraji krize. Řešení vnitřních problémŧ říše bylo tentokrát jiţ neodvolatelně na pořadu dne.

Strana 431