KONEC STARÝCH ČASŮ

CAR „V NEMILOSTI“

V létě roku 1682 se v Rusku vytvořila zcela ojedinělá situace. Nezřídka předtím i potom se stávalo, ţe se říše ocitla bez cara. Nyní naopak mělo Rusko naráz cary dva. Oběma byla sloţena přísaha věrnosti a oběma byly prokazovány příslušné carské pocty. Přitom ani jeden z nich nevládl a neměl ţádný vliv na vládní moc. Za slabomyslného Ivana a nezletilého Petra vládla jejich sestra Sofie. Petr usedal v Kremlu společně s Ivanem při přijímání cizích vyslancŧ na dosti neobvyklý dvojitý trŧn a účastnil se církevních obřadŧ, při nichţ se předpokládala účast obou carŧ (za tímto zvláštním trŧnem, který je podnes ukazován v Kremlu zvídavým turistŧm, byla skrytá kabina, z níţ Sofie napovídala carŧm, co mají cizím vyslancŧm odpovídat). Ihned po skončení oficialit odjíţděl Petr z Kremlu do vsi Preobraţenskoje, ke své matce carevně Natalii, která byla po převratu roku 1682 i se svým synem vzdálena ode dvora.

A tak se stalo, ţe právě v letech, v nichţ se utvářely základní názorové jistoty, tvořící později osu jeho vládních představ, vyrŧstal Petr mimo prostředí moskevského dvora, vyrŧstal stranou „velké politiky“. Navíc se Petrovy názory v dŧsledku souběhu všech těchto událostí formovaly v podmínkách opozice vŧči oficiální ruské politice té doby. Pravda, byla to opozice tichá, ale její úpornost byla posilována silným akcentem osobním. Petr Sofii upřímně nenáviděl a ta naopak dávala Natalii i Petrovi jasně znát, kdo skutečně vládne. „Exil“ carevny Natalie a mladého Petra v Preobraţenském nebyl tak zcela formální. Existují zprávy o tom, ţe v Preobraţenském se neţilo v přílišné hojnosti a carevna Natalie si musela tajně pŧjčovat peníze od patriarchy a rostovského metropolity, aby mladý car netrpěl nouzí a nedostatkem.

Strana 134

RUSKÉ IMPÉRIUM

Petr vyrŧstal od svých deseti do sedmnácti let v prostředí, které mu z mnoha stran připomínalo a dávalo pociťovat „nemilost“ regentky Sofie. Jedním z dŧsledkŧ této situace bylo to, ţe Petr neměl moţnost se systematicky připravovat ke své budoucí úloze vládce a seznamovat se s vládními záleţitostmi, neboť Sofie se jej snaţila odvést od těchto otázek co moţná nejdále. Proto souhlasila s výdaji na rŧzné zábavy (potěchy) mladého cara, který jezdil na pramici a s houfem svých vrstevníkŧ si hrál na vojáky. Abychom byli přesní, je třeba říci, ţe na vojáka si hrál jen mladý car. Ostatní slouţili se vším, co k sluţbě patřilo (uniformy, zbraně, ţold). Brzy byly v Preobraţenském jiţ dva prapory o 300 muţích, jimţ veleli zkušení cizí dŧstojníci. Petr bral ovšem svoji „sluţbu“ velmi váţně a jak dorŧstal, stávala se nesčetná cvičení „potěšných vojákŧ“ i pro něho vojenskou školou. Sofie se na tyto „zábavy“ cara zpočátku dívala s blahosklonným despektem. Zřejmě nejsou příliš vzdáleni pravdě ti, kteří se dohadují, ţe jejím tajným cílem bylo zabránit jakékoli výchově Petra, aby zpustl a stal se „neuţitečným“, aby pak bylo moţné se jej snadno zbavit. „Potěšné“ hry alespoň zpočátku vypadaly tak, ţe tomuto účelu mohou poslouţit velmi dobře. Ať však jiţ měla Sofie jakýkoli záměr, dosáhla výsledku, který ani ona, ani nikdo z jejího okolí nemohl předpokládat - v klíčovém období svého osobního vývoje se Petr odtrhl od staré ruské tradice, jak ji reprezentoval moskevský Kreml.

Nebylo to však pouze názorové, ale zároveň i hluboké osobní a citové odcizení, které se během času u Petra přeměnilo přímo v jakýsi odpor k moskevskému Kremlu. Po roce 1682 zde uţ nikdy nebyl „doma“ a kdykoli jej vládní či jiné záleţitosti nutily, aby přijel do Kremlu, nezdrţel se déle, neţ bylo nevyhnutelně třeba.

Strana 135

KONEC STARÝCH ČASŮ

Tuto fobii ostatně snadno pochopíme - v Kremlu zaţil Petr roku 1682 jeden z nejhroznějších okamţikŧ svého ţivota, odtud vládla nenáviděná Sofie, v tichém prostředí kremelských palácŧ ţila později jeho nemilovaná manţelka Jevdokije a konečně právě zde, v Kremlu, se po roce 1700 kolem dorŧstajícího careviče Alexeje soustřeďovala tichá opozice proti Petrovi, která čekala „aţ to všechno skončí“.

V Petrově odporu ke Kremlu měla snad svŧj podíl i klaustrofobie, jíţ se nezbavil do posledních svých dnŧ. Nesnášel velké sály a nedokázal usnout v místnosti s vysokým stropem (museli mu dělat vţdy uměle sníţené stropy z plátna či látek). V mládí se dokonce nedokázal ovládnout ani v místnostech, kde bylo více lidí, které neznal. Stávalo se, ţe schovával tvář do dlaní a zalezl i pod stŧl, coţ bylo povaţováno

Strana 136

RUSKÉ IMPÉRIUM

za doklad jeho „špatné výchovy“.

STRÁŽCE VELKÉ PEČETI

Povstání střelcŧ roku 1682 sice vyneslo carevnu Sofii do čela vládní moci, nemohlo však samo o sobě poloţit pevné základy nové vlády. Čelní představitelé a stoupenci naryškinovské větve carského rodu byli pobiti, avšak brzy měla Sofie pochopit základní pravidlo všech převratŧ - počet zabitých protivníkŧ není hlavní zárukou úspěchu a sám o sobě nevede k trvalému upevnění moci té strany, která zvítězila. Mnohem větší význam má schopnost nové vlády získat si pevné zázemí a spojence ve společnosti. Jinak musí totiţ spoléhat pouze na píky svých ţoldnéřŧ. Avšak právě zde byla jedna z hlavních slabin nové vlády. Události z počátku podzimu roku 1682 a poprava kníţete Chovanského naznačily, ţe carevna Sofie se pro budoucno nebude moci plně spolehnout na věrnost střelcŧ.

Navíc bylo panování Sofie od prvních dnŧ poznamenáno dalšími nejistotami, neboť vládkyně, jakkoli se o to všemoţně snaţila, nemohla tak docela odsunout do pozadí své bratry-cary, jejichţ jménem vládla.

Jediným prostředkem, jímţ bylo moţno v dané chvíli překrýt problematickou legalitu a dočasnost Sofiiny vlády a upevnit tak její nejisté postavení, byla aktivní a úspěšná politika zahraniční. Sofie to správně a brzy pochopila.

Vládkyně se snaţila obklopit se nejen oddanými, ale i schopnými lidmi. Dokázala přitom úspěšně spojit své zcela osobní sympatie s obecným zájmem vládním. A tak se brzy objevuje po jejím boku vzdělaný kníţe Vasilij Golicyn, který se v říjnu 1683 stává „stráţcem velké pečeti a velkých státních vyslaneckých záleţitostí“. Záhy bylo jeho postavení takové, ţe jeho příkazy měly váhu carských ukazŧ a

Strana 137

KONEC STARÝCH ČASŮ

dokonce kolovaly zvěsti, ţe Sofie se s ním chce dát oddat a svěřit mu trŧn.

V. V. Golicyn, první muţ

té doby, latiny. Zabýval se rŧznými projekty reforem, mezi nimiţ nechyběly ani (zcela však platonické)

úvahy o zrušení nevolnictví. Je těţko posoudit, co z jeho obdivu k evropské civilizaci a vzdělání bylo míněno váţně a co bylo jen dobovou módní stylizací.

Nástup kníţete Golicyna do funkce „stráţce velké pečeti“ spadá do doby obleţení Vídně (v červenci 1683), kterou proti 200 000 Turkŧ velkovezíra Kara Mustafy hájil hrabě Starhembey. Turci byli sice po šesti týdnech donuceni koaličním vojskem tehdejších spojencŧ Rakouska k ústupu, avšak sama skutečnost, ţe pronikli aţ k Vídni, vyvolala tehdy v Evropě značné zděšení a horečnatou aktivitu dvorŧ. K habsbursko-polské „svaté lize“ proti Turecku se roku 1684 připojily i bohaté Benátky a téhoţ roku se objevilo habsburské poselstvo v Moskvě.

Nebylo to ovšem první evropské poselstvo v Rusku, avšak tentokrát to byla událost vskutku mimořádná. Bylo to poprvé, kdy koalice evropských zemí nabízela Rusku spojenectví a byla připravena s ním

Strana 138

RUSKÉ IMPÉRIUM

jednat jako s mocným partnerem. Jiţ sama tato skutečnost byla znamením, ţe v Evropě začali v prŧběhu 17. století vnímat vzdálenou „Moskovii“ jako stát, jehoţ spojenectví by mohlo podstatně ovlivnit výsledek mocenských konfliktŧ v Evropě.

Kníţe Golicyn celkem bez potíţí pochopil výhody, které se nabízely náhlým rakouským zájmem o účast Ruska ve „svaté lize“ proti Turkŧm a těchto výhod plně vyuţil. Jinak řečeno, byl-li v otázkách vnitřních reforem spíše snílkem, pak jako diplomat osvědčil tuhý a neústupný realismus.

Neţádal od budoucích spojencŧ nic více, neţ aby Rusku „usnadnili“ jeho vstup do koalice tím, ţe donutí Polsko k uzavření „věčného míru“ s Ruskem a uznání ruského drţení Smolenska, Kyjeva, Novgorodu Severského a celé levobřeţní Ukrajiny. Polsko mělo tedy sankcionovat všechny územní zisky, jichţ Rusko v prŧběhu 17. století dosáhlo. Ostatní členové „svaté ligy“ byli ovšem ochotni vykoupit ruské spojenectví na cizí účet a Rzeczpospolita se tak dostala do izolace, které nakonec podlehla. V dubnu 1686 podepsali Poláci v Moskvě „věčný mír“, jímţ mimo jiné postoupili za 146 000 rublŧ Kyjev na „věčné časy“ Rusku. Carská vláda se naproti tomu zavázala zaútočit všemi svými silami proti Turecku. Zároveň bylo dohodnuto, ţe nikdo z členŧ koalice neuzavře s Tureckem separátní mír.

Uzavření míru s Polskem bylo nesporným úspěchem vlády carevny Sofie a jejího „stráţce velké pečeti“. Vasilij Golicyn měl však nyní dokázat, ţe je stejně úspěšným vojevŧdcem jako diplomatem. A tak se koncem roku 1686 pohnulo do jiţních stepí, směrem na Krym, stotisícové moskevské vojsko. Pomalý pochod, trvající několik měsícŧ, skončil těţkými ztrátami, aniţ se vŧbec Rusové s Turky střetli. Golicynova armáda trpěla hladem a ţízní a k dovršení všeho

Strana 139

KONEC STARÝCH ČASŮ

Turci vypálili před postupujícími Rusy suchou step. Golicyn se musel vrátit zpět, aniţ došel ke krymské pevnosti Perekopu.

Neúspěch taţení nemohl ovšem padnout na hlavu prvního velmoţe říše. A tak byl při zpátečním taţení odhalen „hlavní zrádce“ - ukrajinský hetman Samojlovyč, který prý poslal své lidi, aby step zapálili. Samojlovyč byl zatčen a hetmanskou bulavu (kozácká obdoba palcátu) dostal bohatý magnát a dosavadní generální jesaul Ukrajiny - který Samojlovyče udal a věnoval Golicynovi „dárek“ 10 000 rublŧ - Ivan

Mazepa.

Naléhání spojencŧ i snaha zahladit nepříznivý dojem z neúspěšného taţení roku 1687 přiměl vládu k soustředění nových sil, s nimiţ se v únoru 1689

Golicyn znovu vydal ke Krymu. Golicynova armáda dorazila tentokrát sice aţ k Perekopu, avšak vyčerpané a hladovějící vojsko stálo nyní mezi dvěma protivníky. Vpředu byla mohutná pevnost a v týlu rozsáhlá a suchá step. Vystaven hrozbě úplného zániku

Strana 140

RUSKÉ IMPÉRIUM

své armády neodváţil se Vasilij Golicyn k útoku a nařídil ústup.

V době, kdy se kníţe Golicyn rozhodoval, zda má zaútočit nebo se vrátit, vrcholila v Moskvě jiţ nová vládní krize. Nelze vyloučit, ţe listy carevny Sofie Golicynovi, v nichţ jej zapřísahala, aby dal na sebe pozor a raději se vrátil, nebyly diktovány jen obavami o jeho osud. Carevna zřejmě tušila, ţe se blíţí rozuzlení nejisté vnitřní situace a potřebovala Golicynovu podporu a pomoc.

Postavení, v němţ se od prvních měsícŧ roku 1689 vládkyně stále zřetelněji ocitala, nebylo záviděníhodné. V lednu 1689 došlo v carské rodině k drobné, přesto však významné události - Petr, jemuţ nebylo ještě ani 17 let, se oţenil. Tím byla navenek demonstrována dospělost

Strana 141

KONEC STARÝCH ČASŮ

cara, za něhoţ dosud Sofie vládla. Navíc Petr projevoval stále méně ochoty bez výhrad přijímat rŧzné pokyny a „rady“ vládkyně. Postupem doby se Sofii jiţ ani nedařilo tlumit a alespoň navenek zastírat konflikty, které takto vznikaly.

Petr, vystupující proti vládkyni stále otevřeněji, mohl počítat s tichou, avšak účinnou podporou velmoţŧ, kteří - vědomi si lability Sofiiny vlády - se začali vyhýbat úřadŧm a poctám, jimiţ je chtěla získat. Neúspěch druhého Golicynova taţení znamenal dovršení izolace vládkyně, která se v zápase o trŧn nemohla jednoznačně opřít ani o střelce.

V tomto napjatém a nejistém ovzduší se rychle šířily nejrŧznější dohady a pověsti o tom, ţe Petr dá prý rozkaz zatknout Sofii, či naopak, ţe ona pošle střelce na něho. Byly to zřejmě jen pověsti, které se zrodily z napětí mezi vládkyní a carem. Přesto však nakonec urychlily spád událostí.

V noci ze 7. na 8. srpna 1689 přijelo několik střelcŧ Stremenného pluku do Preobraţenského se zprávou, ţe prý Sofie a velitel střelcŧ Šaklovityj chystají nový střelecký bunt a chtějí zabít cara a jeho matku Natalii. Petr vyběhl prý pouze v košili do lesa, zde se nakvap oblékl a ujel do opevněného Trojického kláštera (asi 70 km), kam za ním ještě téţe noci spěchá i jeho manţelka Jevdokije, carevna Natalie, někteří bojaři a s nimi i celý „malý dvŧr“ v Preobraţenském. Vzápětí přibyly do Trojického kláštera i oba „potěšné“ carovy pluky, Semenovský a Preobraţenský.

Zpráva o Petrově spěšném odjezdu vyvolala v Moskvě poplach. Sofie nemohla poslat proti mladému carovi střelce a zvolila proto cestu jednání. Prohlásila celou záleţitost za nedorozumění a poslala

Strana 142

RUSKÉ IMPÉRIUM

patriarchu Joakima, aby Petra „upokojil“. Místo domluv se však patriarcha přidal na stranu cara a zŧstal s ním.

Jednoznačná podpora patriarchy umoţnila Petrově vládní straně (sedmnáctiletý Petr byl ovšem spíše pasivním účastníkem celého převratu, řízeného z pozadí jeho strýcem Lvem Naryškinem) urychlit další běh událostí. Moskevští bojaři byli vyzváni, aby přijeli za carem a většina bez váhání uposlechla. Brzy začali na stranu Petra přecházet i střelci, kteří 6. září donutili Sofii, aby jim vydala Fjodora Šaklovitého, jehoţ odvedli do Trojického kláštera. Mezi kajícníky se

7. září objevil i „stráţce velké pečeti“ Vasilij Golicyn.

Nakonec se k jednání s

Petrem vypravila i

Sofie. Ten však odmítl se s ní setkat. Po návratu do Moskvy dostala všemi jiţ opuštěná Sofie carŧv ukaz, aby odešla do Novoděvičího kláštera.

Carevna-regentka pochopila, ţe další odpor je marný a opustila Kreml. Tím skončil tento poměrně nekrvavý převrat a jiţ 10. září se Petr vrátil do

Moskvy a ujal se spolu

Strana 143

KONEC STARÝCH ČASŮ

se svým bratrem Ivanem vlády. Podivná „spoluvláda“ Petra a Ivana byla ovšem zcela formální. Nemocný a slepý Ivan V. - pokud si vŧbec matně uvědomoval něco z toho, co se kolem něho odehrávalo - nezasahoval nikdy předtím ani potom do vládních záleţitostí a nikdo to od něho ani neočekával.

Strana 144